28 Cdo 2137/2025-130 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce K. K., zastoupeného Mgr. Magdalenou Rudolfovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Zátkovo nábř. 448/7, proti žalovanému K. K., zastoupenému Mgr. Ing. Radovanem Kavkou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Lannova tř. 238/2, o 250.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 14 C 102/2024, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. dubna 2025, č. j. 5 Co 287/2025-108, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.750 Kč k rukám advokáta Mgr. Ing. Radovana Kavky do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 3. 12. 2024, č. j. 14 C 102/2024-84, zamítl žalobu o 250.000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a zavázal žalobce k náhradě nákladů řízení žalovanému (výrok II). Žalobce v žalobě uvedl, že žalovaný (jeho syn) dlouhodobě bezplatně užíval nemovitosti, které byly v podílovém spoluvlastnictví žalobce a jeho bývalé manželky (matky žalovaného), přičemž každému z nich náležel spoluvlastnický podíl ve výši ½, na základě souhlasu obou těchto spoluvlastníků. Koncem roku 2021 však žalobce žalovanému sdělil, že si nepřeje, aby nemovitosti nadále zadarmo obýval, pročež se domáhal vydání majetkového prospěchu, jenž žalovanému vznikl užíváním cizí hodnoty v období od února 2022 do února 2024. Soud měl za to, že mezi spoluvlastníky byla na dobu neurčitou uzavřena dohoda o hospodaření se společnými věcmi, v níž oba projevili svůj souhlas s bezplatným užíváním nemovitostí žalovaným. Uzavřel, že jednostranné odvolání svolení s užíváním nemůže být v nynějším případě relevantní, neboť žalobce nedisponuje potřebnou většinou hlasů k samostatnému rozhodnutí o správě společných věcí. K udělenému poučení soudu ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), žalobce netvrdil, že by ona dohoda spoluvlastníků byla změněna novou nebo nahrazena rozhodnutím většiny spoluvlastníků či soudu. Soud dospěl k závěru, že žalovaný neužíval předmětné nemovitosti bez právního titulu, a tudíž nemohlo dojít k jeho bezdůvodnému obohacení dle § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Žalobu jako nedůvodnou proto v celém rozsahu zamítl. 2. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 22. 4. 2025, č. j. 5 Co 287/2025-108, k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právním hodnocením soudu okresního. S ohledem na odvolací námitky dodal, že mezi žalobcem a druhou spoluvlastnicí byla v minulosti vskutku uzavřena dohoda o tom, že žalovaný může nemovitosti bezplatně užívat, ačkoli neměla písemnou formu. Pro zánik takové dohody nestačí, že jeden ze spoluvlastníků přehodnotí své stanovisko a nadále nechce být dohodou vázán. Nebyla tvrzena ani podstatná změna poměrů. Krajský soud proto rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil. 3. Proti rozsudku odvolacího soudu brojí žalobce dovoláním, maje je za přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí považuje za závisející na právní otázce v praxi dovolacího soudu dosud neřešené. Konkrétně se táže, zda souhlas spoluvlastníků s užíváním společné nemovité věci třetí osobou a na něm založený dlouhodobý faktický stav znamená, že mezi spoluvlastníky byla uzavřena dohoda o správě společné věci. Má za to, že odvolací soud se současně odchýlil od ustálené judikatury soudu dovolacího týkající se obecných předpokladů vzniku smlouvy (jmenuje rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2550/2024 a sp. zn. 33 Odo 1520/2005). Přípustnost spatřuje i v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ohledně poučovací povinnosti soudu ve smyslu § 118a o. s. ř. (zmiňuje rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4072/2011 a sp. zn. 22 Cdo 1981/2024), neboť nebylo namístě poučení žalobce okresním soudem o nutnosti doplnit tvrzení a prokázat, že došlo ke změně dohody spoluvlastníků, když o existenci této dohody žádná skutková tvrzení účastníků nesvědčila. Soud prvého stupně tak rozhodl o zamítnutí žaloby pro neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního po nesprávném poučení (dovolatel připomíná rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4418/2009 a nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2014/10), porušil základní právo žalobce na soudní ochranu a rovnost účastníků podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dovolatel v této souvislosti uvádí nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2901/23) a nerespektoval zásadu dispoziční a projednací (odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1934/2001), přičemž soud odvolací tento postup akceptoval. Krajský soud se navíc nevypořádal s námitkami žalobce, a odůvodnění napadeného rozsudku neodpovídá § 157 odst. 2 o. s. ř. Pro shora uvedené žalobce navrhuje, aby dovolací soud rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. 4. K dovolání žalobce se vyjádřil žalovaný, který daný mimořádný opravný prostředek považuje za nepřípustný. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl, a přiznal žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení. 5. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů. 6. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou dle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. 7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Dovolání ovšem přípustným není. 9. Dohoda podílových spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí je bezformálním právním jednáním a nemusí být písemná ani tehdy, týká-li se nemovité věci. Může být tedy uzavřena i ústně nebo konkludentně. Podíloví spoluvlastníci ji mohou uzavřít na dobu určitou nebo neurčitou, přičemž jsou svými smluvními projevy vázáni, nedojde-li ke změně poměrů nebo (především) není-li dohoda nahrazena novou dohodou všech spoluvlastníků. Podstatnou změnou poměrů je existence takových objektivních a subjektivních okolností, u nichž by bylo možno důvodně předpokládat, že při jejich existenci by došlo k jiné dohodě spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí (srov. z mnoha rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4347/2007, usnesení téhož soudu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2130/2023, či ze dne 4. 8. 2025, sp. zn. 26 Cdo 166/2025). 10. V nynější věci soud prvního stupně uzavřel, že na základě shodných tvrzení účastníků bylo zjištěno, že žalovaný se souhlasem žalobce i druhé spoluvlastnice (svých rodičů) dlouhodobě bezplatně užíval specifikované nemovitosti, pročež právě zjištění soudu o souhlasu obou spoluvlastníků vypovídá o tom, že mezi spoluvlastníky existovala dohoda o hospodaření se společnými věcmi, a odvolací soud tomuto úsudku přitakal. 11. Nelze přisvědčit výtkám dovolatele, že dohoda uzavřena nebyla, respektive nebyly naplněny obecné předpoklady vzniku smlouvy. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že podstatou smlouvy je souhlasný projev vůle smluvních stran (konsensus). K tomu, aby mohla smlouva vzniknout, je proto třeba, aby se setkaly shodné projevy vůle kontrahujících stran, což platí též pro ty smlouvy, které byly uzavřeny konkludentním způsobem, tj. jinak než výslovně (k tomu srov. v podrobnostech namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2012, sp. zn. 32 Cdo 543/2012, nebo ze dne 29. 7. 2025, sp. zn. 33 Cdo 1720/2024). Jestliže je nesporné, že v minulosti dlouhodobě na základě souhlasu obou spoluvlastníků obýval jejich syn bezplatně předmětné nemovitosti, není úsudek soudů nižších stupňů o existenci dohody spoluvlastníků, že nemovitosti umožní žalovanému zdarma užívat, nijak nemístný, neboť je zřejmé, že mezi žalobcem i druhou spoluvlastnicí panoval konsensus. Naopak úvaha, že mezi spoluvlastníky žádné ujednání (i když třeba pouze konkludentní) učiněno nebylo, se zdá při zjištěném skutkovém stavu až protismyslnou. V reakci na argumentaci dovolatele, že jeho jednání nemohlo přivodit uzavření dohody, lze také připomenout, že „není nezbytné (a v zásadě ani možné), aby měl jednající jasnou představu o všech právních následcích, které jeho projev vůle vyvolá, podstatné je, že chce vyvolat ty právní následky, které jsou obsahem projevené vůle. Nemusí být přitom schopen projev vůle právně kvalifikovat a identifikovat jako konkrétní právní jednání, postačí, že svým projevem vůle chce založit takový následek, (…) který právo kvalifikuje jako příslušné právní jednání“ [viz HANDLAR, J. § 545 (Pojem právního jednání). In: LAVICKÝ, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 1725, marg. č. 19]. Naznačená kvalifikace pak náleží soudu, který není vázán právními názory účastníků řízení. 12. Pokud dovolatel namítá, že odvolací soud dostatečně nespecifikoval konkrétní projevy vůle smluvních stran, je vhodné podotknout, že k přijetí závěru o (ne)důvodnosti žalobcem uplatňovaného nároku nebylo pro nalézací soudy klíčové například přesné časové určení proběhlé akceptace a oferty, nýbrž zhodnocení, zda mezi spoluvlastníky existoval konsensus na užívání společných věcí žalovaným, aniž by za to musel poskytovat protiplnění, a zda tato jejich dohoda platila beze změny i v žalovaném období. Zmíněné přitom uspokojivě posoudily. Obsah dohody byl dostatečně upřesněn, zejména pak s ohledem na to, že pokud kontraktace proběhne ústně nebo konkludentně, není z povahy věci povětšinou precizován v takové míře, jako kdyby dohoda byla sjednána písemně, a je nutně limitován též charakter skutkových zjištění, jež mohou být o podobném právním jednání učiněna (obdobně viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3300/2018). 13. Vylíčenému posouzení, že existovala dohoda podílových spoluvlastníků o hospodaření se společnými věcmi (respektive o správě těchto věcí), tak není možné ničeho vytknout, zvláště když si nalézací soudy byly vědomy výše zmíněných ustálených závěrů Nejvyššího soudu o možné bezformálnosti dotyčných dohod a tyto ve svých rozhodnutích (najmě pak soud okresní) připomněly a postupovaly s nimi v souladu. 14. S ohledem na uvedené pak nelze vyčítat okresnímu soudu ani provedené poučení ve smyslu § 118a o. s. ř., když reagoval na taková skutková tvrzení, jež byla účastníky do řízení vnesena (srov. zejména dovolatelem připomínaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2024, sp. zn. 22 Cdo 1981/2024, a v něm vzpomínané judikáty), konkrétně na shodu spoluvlastníků a následnou snahu žalobce zamezit žalovanému v dalším užívání nemovitostí, pročež nepřekročil žalobcem vymezený předmět řízení (srov. především dovolatelem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 4072/2011, uveřejněný pod č. 90/2013 Sb. rozh. obč., či k problematice předmětu řízení blíže například usnesení téhož soudu ze dne 1. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3005/2020). Z právě sděleného je tak zřejmé, že uskutečněné poučení nelze pokládat za nesprávné, a tudíž nemohlo dojít ani k dovolatelem namítanému porušení zásady dispoziční a projednací či práva na soudní ochranu a rovnost účastníků ani k odchýlení se od závěrů judikatury citované v dovolání. Naopak je možné konstatovat, že díky příslušnému poučení bylo pro žalobce rozhodnutí okresního soudu předvídatelné (srov. kupříkladu dovolatelem zmiňovaný nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. I. ÚS 2014/10, či nález stejného soudu ze dne 2. 9. 2010, sp. zn. II. ÚS 1617/10). 15. Zmiňuje-li dovolatel, že se krajský soud nevypořádal s námitkami a odůvodnění napadeného rozsudku tak neodpovídá § 157 odst. 2 o. s. ř., upozorňuje pouze na údajné vady řízení, přičemž ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží jen tehdy, je-li již dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.). Nad rámec je však vhodné připomenout, že z rozhodovací praxe dovolacího soudu i Ústavního soudu vyplývá, že nelze z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení; není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sen. zn. 29 ICdo 13/2015, uveřejněný pod č. 139/2018 Sb. rozh. obč.). 16. Z vylíčeného je zjevné, že na předmětné dovolání nelze pohlížet jako na přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 17. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, v níž dovolání žalobce bylo odmítnuto a k nákladům žalovaného patří odměna advokáta za jeden úkon právní služby, jejíž výši dovolací soud stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif, dále jen „AT“). Dle § 8 odst. 1 a § 7 bodu 6 AT činí sazba odměny za jeden úkon právní služby 9.300 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 450 Kč podle ustanovení § 13 odst. 4 AT tak má žalovaný právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 9.750 Kč. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 2. 3. 2026 JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu