28 Cdo 2174/2025-1329 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně A. B., zastoupené JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČ 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Davidem Kroftou, advokátem se sídlem v Praze 1, Újezd 450/40, o nahrazení projevu vůle, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 29 C 236/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. května 2025, č. j. 15 Co 436/2024-1285, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.813,90 Kč k rukám advokáta JUDr. Martina Purkyta do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 1. 7. 2024, č. j. 29 C 236/2020-1182, zastavil řízení ohledně dvou blíže identifikovaných pozemků (výrok I), nahradil projev vůle žalované s uzavřením smlouvy o bezúplatném převodu pozemků p. č. XY v k. ú. XY, p. č. XY a p. č. XY v k. ú. XY i p. č. XY a XY v k. ú. XY (výrok II), stran dalších ve výroku specifikovaných pozemků žalobu zamítl (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastnic (výrok IV) i státu (výroky V a VI). Soud prvního stupně vyšel z faktu, že žalobkyně je oprávněnou osobou podle § 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), jíž za v minulosti odňaté pozemky, které nelze pro jejich zastavěnost pozemními komunikacemi, respektive bytovou zástavbou, či sportovním areálem vydat, přísluší náhrada podle zákona o půdě. Při určení výše restitučního nároku vycházel ze znaleckého posudku Appraising Alpha – znaleckého ústavu s.r.o., oceňujícího původní pozemky jako stavební, odkazuje přitom na návrh přehledného regulačního a zastavovacího plánu pro obec XY z roku 1935, jenž hodnocené pozemky určoval k zastavění. K ocenění užil jednotkovou cenu stanovenou pro hlavní město Prahu, byly-li původní pozemky k okamžiku účinnosti zákona o půdě jeho součástí. Znalecký ústav uplatnil srážku z ceny ve smyslu § 14 odst. 1 a přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (dále jen „oceňovací vyhláška“), za v době odnětí pozemků chybějící připojení na kanalizaci a vodovod. Naproti tomu neaplikoval srážky za absenci přístupu po zpevněné komunikaci, byly-li pozemky, jakožto soubor více pozemků jediného majitele, přístupny po zpevněné cestě, ani srážku za stavební nesrostlost s obcí, nacházela-li se hranice komplexu odňatých pozemků do 150 m od zastavěného území obce XY a XY, jež se následně staly součástí hlavního města. S odkazem na obdobná řízení restituentky konstatoval obvodní soud liknavý přístup žalované spočívající především ve lpění na nesprávném vyčíslení restitučního nároku žalobkyně, a s tím související nemožnosti jeho saturace cestou veřejných nabídek, i době, po niž nebyl prozatím plně uspokojen. Soud prvního stupně zohlednil, do jaké výše byl již restituční nárok vypořádán v nabídkových řízeních, či v jiných souběžně probíhajících soudních sporech o témže nároku. Ve vztahu k vybraným pozemkům, jež shledal k vydání vhodné, pak žalobě vyhověl, zatímco stran ostatních, které i po částečném zpětvzetí žaloby zůstaly předmětem řízení, žalobu zamítl. 2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 5. 2025, č. j. 15 Co 436/2024-1285, k odvolání obou účastnic rozhodnutí soudu prvého stupně v části vyhovujícího výroku II týkající se pozemku p. č. XY v k. ú. XY zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I), ve zbytku tohoto výroku je potvrdil (výrok II), v zamítavém výroku III je ohledně vyjmenovaných pozemků zrušil a řízení v daném rozsahu zastavil (výrok III), stran pozemku p. č. XY v k. ú. XY je ve výroku III změnil tak, že se ve vztahu k němu nahrazuje projev vůle žalované s uzavřením smlouvy o jeho bezúplatném převodu na žalobkyni (výrok IV), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastnicemi před soudy obou stupňů (výrok V), jakož i o náhradě nákladů státu (výrok VI). V reakci na částečné zpětvzetí žaloby z důvodu partikulárního uspokojení restitučního nároku v paralelně vedených soudních řízeních týchž účastnic nejprve odvolací soud v části přezkoumávaný rozsudek zrušil a řízení v příslušném rozsahu zastavil. Městský soud jinak přisvědčil skutkovým i právním závěrům obvodního soudu stran existence restitučního nároku i jeho původní výše. Ztotožnil se též s oceněním odňatých pozemků jako pozemků stavebních včetně aplikace konkrétních srážek podle oceňovací vyhlášky tak, jak vyplývá z provedeného znaleckého posudku. Zmíněné úvahy považoval za odpovídající judikatuře Nejvyššího soudu. Zopakoval, že posuzované pozemky byly v plochách dlouhodobě určených k městské zástavbě již od roku 1935, což bylo jen potvrzeno dalším historickým vývojem a na nich realizovanou stavební činností. K řečenému rovněž v intencích § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), připomněl analogické závěry soudů v souvisejících řízeních. Zohledniv míru uspokojení původního restitučního nároku, rozhodl, jak bylo uvedeno shora. 3. Vůči rozsudku městského soudu (výslovně jeho výrokům II, IV, V a VI) brojí dovoláním žalovaná, spatřujíc jeho přípustnost podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), v otázkách, jež doposud nebyly v judikatuře Nejvyššího soudu řešeny. Artikuluje zejména svůj nesouhlas se stanovením výše restitučního nároku, respektive oceněním původních pozemků jako stavebních. Setrvale zastává nižší vyčíslení restitučního nároku, čímž zpochybňuje i závěr o své liknavosti ve vztahu k žalobkyni. Má za to, že nelze vycházet z výše poukazovaného návrhu územně plánovací dokumentace, jež ovšem v době odnětí pozemků nebyla platná formálně ani materiálně. Zdůrazňuje, že k zastavění dotčených pozemků došlo až desítky let po jejich odnětí státem, a to jiným druhem staveb, než jaký byl předvídán zmiňovanou dokumentací. V této souvislosti odkazuje rovněž na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 904/2025, konkrétně na tezi, podle níž nelze přičítat ku prospěchu oprávněné osobě navýšení hodnoty pozemku, k němuž došlo po přechodu na stát bez jejího přičinění. Dále rozporuje samu sazbu, jíž byly posuzované pozemky oceněny. Za nesprávný pokládá znalci zastávaný výklad oceňovací vyhlášky, aplikovali-li jednotkovou cenu odpovídající pozemkům, jež jsou součástí hl. města Prahy, avšak jejich stavební (ne)srostlost posuzovali ve spojitosti s obcí XY. Po Nejvyšším soudu žádá závaznou judikatorní interpretaci pojmu stavební (ne)srostlost ve smyslu oceňovací vyhlášky a vyjasnění, ve vztahu k území které obce (zda nejbližší, či té, determinující základní jednotkovou sazbu) je zapotřebí ji posuzovat. Stejně tak se domáhá výkladu pojmu nezpevněná komunikace užitého v příloze oceňovací vyhlášky s důrazem, je-li existenci komunikace zapotřebí zkoumat ke každému jednotlivému pozemku, či postačí dosažitelnost souboru současně odnímaných pozemků téhož vlastníka. 4. Pro vyslovené dovolatelka žádá zrušení (eventuálně změnu) rozsudku odvolacího soudu v naznačeném rozsahu, stejně jako jemu předcházejícího rozhodnutí soudu prvního stupně a vrácení věci obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Současně navrhuje odklad právní moci napadeného rozhodnutí. 5. K dovolání se negativně vyjádřila žalobkyně, jež je navrhla pro nepřípustnost odmítnout, respektive pro nedůvodnost zamítnout. 6. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů. 7. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou dle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. 8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 9. Dovolání ovšem přípustným není. 10. V situacích prokázaného liknavého, svévolného či diskriminačního postupu povinné osoby (žalované, respektive dříve jejího právního předchůdce), v jehož důsledku se oprávněný subjekt i přes své aktivní přičinění nemůže dlouhodobě domoci svých práv, judikatura Nejvyššího soudu připouští možnost uspokojení restitučního nároku i mimo veřejné nabídky žalované (skrze vydání konkrétních pozemků). Řečené včetně příslušné judikatury, jakož i bližšího rozboru, co se míní onou liknavostí či dalšími podmínkami, zrekapituloval Nejvyšší soud mimo jiné ve svém nedávném rozhodnutí ve sporu totožných účastnic – usnesení ze dne 6. 3. 2025, sp. zn. 28 Cdo 430/2025, na něž lze, dbaje přitom postulátu zakotveného v § 13 o. z., pro stručnost odkázat. Dovolací soud v něm připomněl, že projevem liknavého přístupu může být krom jiného i lpění na nesprávném ohodnocení restitučního nároku, tedy nesprávném určení ceny původně odňatých a nevydaných pozemků (srov. body 11 citovaného usnesení, a v něm odkazovanou judikaturu). Současně konstatoval, že zjišťování a hodnocení rozhodných okolností v tomto směru je především otázkou skutkovou, jejíž řešení může podléhat dovolacímu přezkumu toliko v případě jeho zjevné nepřiměřenosti (k tomu viz namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014). V nynější věci se konkluze nalézacích soudů stran liknavého postupu žalované, založené zejména na nesprávném ocenění restitučního nároku a neochotě k jeho přecenění i přes požadavky žalobkyně, jeví se zmiňovanou rozhodovací praxí zcela konformními a nevykazujícími nepřiměřenost ve vztahu ke zjištěným skutečnostem. 11. K dovolatelkou rozporovanému charakteru původních pozemků a s ním souvisejícímu stanovení hodnoty restitučního nároku lze vzhledem k obdobné argumentaci uplatněné žalovanou v aktuálním dovolání stejně jako v rámci dřívějšího řízení týkajícího se totožného restitučního nároku rovněž odkázat na shora citované usnesení sp. zn. 28 Cdo 430/2025, potažmo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2024, sp. zn. 28 Cdo 2181/2024. V nich bylo připomenuto, že za pozemky, jež byly v době odnětí vlastnického práva pozemky stavebními, či byly za tímto účelem vykupovány (resp. odebírány), je zapotřebí poskytnout náhradu jako za pozemky určené pro stavbu podle § 14 odst. 1 oceňovací vyhlášky. Při zjišťování povahy konkrétního pozemku mohou soudy brát v potaz rozmanité okolnosti, které se v kontextu projednávaného případu pro posouzení řečené otázky jeví relevantní. Mezi skutečnostmi, jež připadají v úvahu, však zpravidla bude mít značnou váhu obsah územně plánovací dokumentace determinující funkční využití dotčených nemovitostí ke dni jejich přechodu na stát (podrobněji srovnej kupř. v citovaném rozsudku jmenovaná usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1227/2015, a ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4120/2016). 12. Ani v nynějším případě tak nelze soudům stran závěru o stavebním charakteru posuzovaných pozemků ničeho vytknout, vycházely-li v intencích připomenuté judikatury především z návrhu dobové územně plánovací dokumentace, jako jedné z řečených rozmanitých okolností, na jejímž základě byly předmětné pozemky umístěny v plochách dlouhodobě vyhrazených k městské zástavbě, což ostatně potvrdil i další historický vývoj a realizovaná stavební činnost, z čehož soudy dovodily určení posuzovaných pozemků pro stavbu již v době jejich odnětí státem. Uvedené pak odpovídá též tezím vysloveným v dovolatelkou odkazovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2025, sp. zn. 28 Cdo 904/2025, s nímž příslušné závěry odvolacího soudu, jež se nejeví nikterak nepřiměřené skutkovým zjištěním v nynější věci, rovněž nekolidují. Současně nelze přehlížet skutkovou a právní specifičnost, jež ve jmenovaném rozhodnutí posuzovaná věc vykazovala. 13. Dožaduje-li se dovolatelka opakovaně a s totožnou argumentací (obdobně jako v řízeních vedených u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 28 Cdo 430/2025 a sp. zn. 28 Cdo 2181/2024) výkladu jednotlivých pojmů obsažených v oceňovací vyhlášce – stavební (ne)srostlost a nezpevněná komunikace, nelze než její námitky opětovně odmítnout. Nalézací soudy i v aktuální kauze založily své závěry o neužití žalovanou prosazovaných konkrétních srážek podle přílohy č. 7 oceňovací vyhlášky na individuálních skutkových zjištěních (a jejich odborném posouzení), jež jejich aplikaci vylučovala (odňaté pozemky určené k zástavbě, která byla posléze – byť s jistým časovým odstupem – realizována, se ke dni účinnosti zákona o půdě nacházely na území hlavního města Prahy, a proto mají být oceněny v cenách platných ke dni 24. 6. 1991 jako pozemky na území hlavního města Prahy, přičemž v době odnětí pozemků byly tyto stavebně srostlé s obcí XY, což ostatně dovolatelka ani nyní nezpochybňuje, a byly přístupné po zpevněné komunikaci). Na dovolatelkou formulovaných otázkách dožadujících se obecného výkladu pojmů oceňovací vyhlášky, jakož ani na vyloučení aplikace srážek v důsledku principu ex favore restitutionis, tak napadené rozhodnutí zjevně nezávisí. Nemůže-li jimi být dotčena správnost naříkaného rozhodnutí, nelze skrze ně ani založit přípustnost dovolání (v podrobnostech viz mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1888/2018). Samy námitky k faktickým zjištěním stran charakteru komunikace i blízkosti zastavěných území jsou pak rovněž skutkové povahy, pročež nemohou přípustnost dovolání založit (viz výše). 14. Pro úplnost je možné dodat, že nákladové výroky rozsudku odvolacího soudu žalovaná dovoláním napadá toliko jako výroky akcesorické, aniž by ve vztahu k nim uplatňovala samostatnou argumentaci. 15. Ze shora vyřčeného je zřejmé, že žalovaná nepředložila žádnou otázku, jejíž posouzení by se příčilo dosavadní judikatuře, či pro rozsouzení věci rozhodnou problematiku judikaturou prozatím neřešenou, a proto Nejvyšší soud její dovolání ve smyslu § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl. 16. Přistoupil-li Nejvyšší soud k odmítnutí dovolání v přiměřené lhůtě, nerozhodoval již samostatně o návrhu na odklad právní moci napadeného rozhodnutí, jenž sdílí osud dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, bod 34). 17. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, v níž dovolání žalované bylo odmítnuto a k nákladům žalobkyně patří primárně odměna advokáta za jeden úkon právní služby, jejíž výši dovolací soud stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) – dále jen „AT“. Dle § 6 odst. 1, § 7 bodu 6, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k) AT činí sazba odměny za jeden úkon právní služby 10.140 Kč (tarifní hodnotu představuje cena vydávaných pozemků 453.921,30 Kč). Spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovenou paušální sazbou 450 Kč podle § 13 odst. 4 AT a navýšením o 21 % DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř. tak má žalobkyně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 12.813,90 Kč. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 17. 2. 2026 JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu