28 Cdo 2220/2025-2079 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně J. K., zastoupené JUDr. Romanem Heydukem, advokátem se sídlem v Brně, Jaselská 206/27, proti žalovaným: 1. Lesy České republiky, s.p., IČ 421 96 451, se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, 2. město Železný Brod, IČ 002 62 633, se sídlem v Železném Brodě, náměstí 3. května 1, 3. obec Jenišovice, IČ 002 62 366, se sídlem v Jenišovicích 12, zastoupená Mgr. Františkem Jarošem, advokátem se sídlem v Turnově, Antonína Dvořáka 287, 4. Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČ 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, 5. Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, 6. Povodí Labe, státní podnik, IČ 708 90 005, se sídlem v Hradci Králové, Víta Nejedlého 951/8, 7. Liberecký kraj – Krajská správa silnic Libereckého kraje, příspěvková organizace, IČ 709 46 078, se sídlem v Liberci, České mládeže 632/32, 8. RADIANA, spol. s r. o., IČ 467 13 395, se sídlem v Železném Brodě, Betlémská 92, 9. obec Koberovy, IČ 002 62 404, se sídlem v Koberovech 102 a 10. Zemědělské družstvo Jenišovice, IČ 640 52 681, se sídlem v Jenišovicích 242, o vydání nemovitostí podle zákona č. 243/1992 Sb., vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 11 C 152/2004, o dovoláních 3. a 4. žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 27. února 2025, č. j. 29 Co 40/2021-1972, takto: Dovolání se odmítají. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Jablonci nad Nisou částečným rozsudkem ze dne 28. 8. 2020, č. j. 11 C 152/2004-1633, ve vztahu k žalovanému 1 určil, že žalobkyně je vlastníkem ve výroku specifikovaných pozemků, a nahradil tak rozhodnutí pozemkového úřadu (výrok I), ve vztahu k žalované 3 určil, že žalobkyně je vlastníkem ve výroku identifikovaných pozemků, a nahradil tak rozhodnutí pozemkového úřadu (výrok II), ve vztahu k žalované 9 určil, že žalobkyně je vlastníkem dvou ve výroku uvedených pozemků, a nahradil tak rozhodnutí pozemkového úřadu (výrok III), ve vztahu k žalovanému 10 určil, že žalobkyně je vlastníkem ve výroku specifikovaného pozemku, a nahradil tak rozhodnutí pozemkového úřadu (výrok IV), ve vztahu k žalované 4 určil, že žalobkyni svědčí restituční nárok k ve výroku uvedeným pozemkům, přičemž jejich vydání brání překážka podle § 11 zákona č. 229/1991 Sb. (výrok V), ve vztahu k žalované 9 určil, že žalobkyni svědčí restituční nárok k ve výroku identifikovanému pozemku, přičemž jeho vydání brání překážka podle § 11 zákona č. 229/1991 Sb. (výrok VI), zatímco ve vztahu k ostatním pozemkům vyjmenovaným ve výroku žalobu zamítl (výrok VII). Rozhodl tak o návrhu, jímž žalobkyně napadla podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu v Jablonci nad Nisou ze dne 24. 3. 2004. Tím bylo negativně rozhodnuto o jejím restitučním nároku ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), ve spojení se zákonem č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem o půdě, ve znění zákona č. 93/1992 Sb. (dále jen „zákon č. 243/1992 Sb.“), jakožto právní nástupkyně po zemřelém manželu K. D. F. W. Okresní soud, respektuje závazný právní názor vyslovený dříve ve věci odvolacím soudem, uzavřel, že původní nositel restitučního nároku (právní předchůdce žalobkyně) splňoval podmínky státního občanství i „neprovinění se proti československému státu“ vyplývající z § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., pročež se dále věnoval důvodnosti uplatněného nároku. V případě pozemků způsobilých k naturální restituci, u nichž neshledal existenci překážek vydání ve smyslu § 11 zákona o půdě, žalobě vyhověl a napadené rozhodnutí pozemkového úřadu v dotčené části nahradil, přičemž rozhodl příslušným výrokem pojícím se vždy s konkrétním povinným subjektem. V intencích § 152 o. s. ř. rozhodl toliko o pozemcích, jež nevyžadují další dokazování (zaměření, zpracování geometrických plánů a tak dále). U části z žádaných pozemků konstatoval restituční nárok žalobkyně s tím, že jejich vydání není pro existenci zákonem předvídané překážky ve smyslu § 11 odst. 1 písm. a), resp. c) zákona o půdě možné. U zbytku pozemků, ve vztahu k nimž neshledal existenci restitučního nároku, neboť tyto dle jeho zjištění nebyly k rozhodnému datu v majetku právního předchůdce žalobkyně, pak přistoupil k zamítnutí žaloby. 2. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 27. 2. 2025, č. j. 29 Co 40/2021-1972, odvolání žalované 3 proti výrokům I a III – VI rozsudku okresního soudu odmítl (výrok I), k odvolání žalovaných 3 a 4 pak rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II v části určující ve vztahu k žalované 3, že žalobkyně je vlastníkem pěti specifikovaných pozemků, potvrdil, ve zbytku výroku II jej zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení (výrok II), ve výroku V jej dále v části určující ve vztahu k žalované 4, že žalobkyni svědčí restituční nárok ke konkrétně vyjmenovaným pozemkům, ve správném znění potvrdil, ve zbývající části tohoto výroku jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok III). Zprvu odmítl odvolání žalované 3 pro nedostatek procesní legitimace. Dále přitakal okresnímu soudu v tom, že právní předchůdce žalobkyně byl osobou oprávněnou ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., vycházel-li přiléhavě z osvědčení o zachování jeho československého státního občanství vydaných jednak Ministerstvem vnitra dne 16. 12. 1947, poté též magistrátem hlavního města Prahy dne 22. 12. 1947. Upozornil rovněž, že v roce 1949 bylo vyhověno jeho žádosti o vzdání se československého státního občanství za účelem nabytí rakouské státní příslušnosti. Československé občanství opět získal v roce 1992. S odkazem na závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 854/23 krajský soud konstatoval, že zmiňovaný správní akt ze dne 16. 12. 1947 nelze považovat za nicotný, ani jej není možné přezkoumávat, pročež podmínku zachování státního občanství K. D. F. W. měl za splněnou. Podrobně odvolací soud zkoumal též jeho „neprovinění se proti československému státu“, přičemž dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně se jakožto osoba německé národnosti nedokázal zcela vyhnout určitým projevům podpory nacistického režimu, leč tyto označil za nezbytné minimum loajality s německým státem, bez níž by byl sám ohrožen na životě. Na podkladě řady ostatních zjištění tedy považoval za správný i názor soudu prvního stupně o naplnění druhé z podmínek § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., a proto jeho konkluzím o existenci restitučního nároku přitakal. Partikulární pochybení okresního soudu shledal odvolací soud ve vztahu k označení konkrétních pozemků. Napadené výroky tedy z části korigoval a z části naříkané rozhodnutí pro jeho nepřezkoumatelnost zrušil a věc v dotčeném rozsahu s apelem na patřičnou identifikaci pozemků vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 3. Proti rozsudku odvolacího soudu brojí dovoláním žalovaná 3, dovozujíc jeho přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. skrze otázku doposud Nejvyšším soudem neřešenou, respektive již je nutno posoudit jinak, a dále prostřednictvím otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury. Primárně zpochybňuje závěr, že byl právní předchůdce žalobkyně osobou oprávněnou ve smyslu zákona č. 243/1992 Sb., soudům obou stupňů vyčítá, že se dostatečně nezabývaly podmínkou zachování československého státního občanství. Poukazuje přitom na dva rozdílně, opačně, vyznívající akty Ministerstva vnitra, z nichž jedním (datovaným 12. 8. 1947) byla žádost K. W. o zachování státního občanství zamítnuta, zatímco druhým (datovaným 16. 12. 1947) jí bylo vyhověno. Prosazujíc, že ani na v pořadí první z nich nelze pohlížet jako na nicotný, a preferujíc jej, dospívá k závěru o nenaplnění podmínek § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. Na podporu svých úvah odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu vydané v související věci pod sp. zn. 28 Cdo 313/2020. Odklon odvolacího soudu od konstantní judikatury pak spatřuje v nesprávném odmítnutí jejího odvolání v části, jíž bylo prvostupňové rozhodnutí napadeno i v ostatních výrocích, které se žalované 3 přímo netýkají. Má za to, že jí uplatněná argumentace, vztahující se k základu nároku, resp. podmínkám pro jeho přiznání, souvisí se všemi napadenými výroky, pročež byla její legitimace k podání odvolání posouzena nesprávně. Namítá rovněž, že odvolací soud bez řádného odůvodnění neprovedl navržené důkazy. Nesouhlasí s náhledem zastávaným nalézacími soudy vylučujícím náklonnost právního předchůdce žalobkyně k nacistickému státu, přičemž odkazuje na konkrétní fakta týkající se nacistické minulosti jeho rodiny, jakož i na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 107/04 a rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva označené datem 7. 3. 2008 a číslem stížnosti 40057/2008. Závěrem navrhuje kasaci napadeného rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu i rozsudku okresního soudu ve výrocích I – VI a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání i žalovaná 4, jež jeho přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. spatřuje v otázce, která by měla být Nejvyšším soudem posouzena jinak – problematika nicotnosti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 12. 8. 1947. Domnívá se, že se krajský soud nedostatečně vypořádal s existencí dvou (odporujících si) rozhodnutí o (ne)zachování československého státního občanství K. W. Vytýká mu rovněž, že se nezabýval splněním druhé z podmínek stanovených § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. O „neprovinění se vůči československému státu“. V souvislosti s uvedeným poukazuje na „nález“ Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 1/96. Po rekapitulaci skutkových okolností týkajících se konfiskace majetku právního předchůdce žalobkyně i řízení o zachování jeho československého státního občanství, rozporujíc přitom hodnocení důkazů nalézacími soudy, dospívá k závěru, že K. W. v době okupace projevoval sounáležitost s nacistickým Německem, pročež citovanou podmínku restitučního zákona nelze mít za naplněnou. Za nesprávně právně posouzený pokládá též svůj návrh na přerušení řízení do doby rozhodnutí v řízeních souvisejících (v nichž byla dosavadní rozhodnutí zrušena nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 854/23), když negativní závěr o něm (implicitně vyjádřený rozhodnutím ve věci) odvolací soud v naříkaném rozsudku nikterak neodůvodnil. Pro vylíčené navrhuje zrušení rozsudku odvolacího soudu ve spojení s rozhodnutím soudu prvního stupně a vrácení věci posledně zmíněnému k dalšímu řízení. 5. K dovoláním se negativně vyjádřila žalobkyně, poukazujíc zejména na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 854/23 a jeho „kasační význam“, je obě navrhla odmítnout. 6. Při rozhodování o dovoláních bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů. 7. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání byla podána řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a zastoupenými dle § 241 odst. 1, resp. jednajícími dle § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., zabýval jejich přípustností. 8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 9. Dle § 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. není dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné proti usnesením, proti nimž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 o. s. ř. 10. V souladu s § 229 odst. 4 o. s. ř. může účastník napadnout žalobou pro zmatečnost pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení, jakož i pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání nebo dovolání pro opožděnost. 11. Dovolání ovšem přípustnými nejsou. 12. Zprvu nelze přehlédnout, že, napadají-li obě dovolatelky rozsudek krajského soudu explicitně v celém rozsahu, je jejich dovolání nutné pokládat v části za subjektivně nepřípustná. Nejvyšší soud již v řadě kauz připomněl, že z povahy dovolání jakožto (mimořádného) opravného prostředku plyne, že je může podat jen účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě, jemuž byla způsobena újma na jeho právech odstranitelná tím, že dovolací soud příslušné rozhodnutí zruší, eventuálně změní. Určujícím je přitom výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci potenciální újmy je možné posuzovat jen z procesního hlediska (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, z novějších rozhodnutí pak viz namátkou rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 138/2018, a ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4423/2018). Rozhodnutím zachyceným ve výroku III napadeného rozsudku nemohla být žalované 3 způsobena žádná újma, určovalo-li existenci restitučního nároku žalobkyně ve vztahu k žalované 4. Analogické lze uzavřít i v souvislosti s částí dovolání žalované 4, napadá-li jím (soudě dle výslovného vyjádření v petitu dovolání) výroky I a II rozsudku krajského soudu. K objektivní přípustnosti dovolání proti výroku I předmětného rozhodnutí viz dále. Nejvyšší soud proto v příslušných částech obě dovolání podle § 243c odst. 3 a § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl jako subjektivně nepřípustná. 13. Napadají-li pak dovolání (především žalované 3) rozsudek krajského soudu ve výroku I, jímž bylo odvolání žalované 3 odmítnuto, jsou nepřípustná objektivně (v případě žalované 4 rovněž subjektivně) ve smyslu § 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř., neboť proti rozhodnutí, jímž bylo odmítnuto odvolání, lze brojit žalobou pro zmatečnost v intencích § 229 odst. 4 o. s. ř. (srov. namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2725/2024, či rozsudek téhož soudu ze dne 17. 5. 2022, sp. zn. 28 Cdo 944/2022). 14. Stěžejní problematika, k níž dovolatelky soustředí svou argumentaci, je splnění podmínek § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. právním předchůdcem žalobkyně – československé státní občanství, respektive jeho znovunabytí ve smyslu citovaného ustanovení, a neprovinění se proti československému státu. Dotčenou zásadní otázkou, jež je oběma dovoláním společná, se zevrubně zabýval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 19. 9. 2024, sp. zn. I. ÚS 854/23, přičemž závěr nalézacích soudů v tehdejší věci o nicotnosti rozhodnutí československého Ministerstva vnitra ze dne 16. 12. 1947 shledal neústavním. S odkazem na svůj dřívější nález ze dne 29. 6. 2005, sp. zn. I. ÚS 98/04, současně dodal, že zákonnost zmíněného aktu již nelze přezkoumávat, nýbrž je zapotřebí z něj v restitučním řízení vycházet. Připomněl nadto, že jde o rozhodnutí orgánů dobře obeznámených s tehdejší realitou, a vzhledem ke značnému časovému odstupu akcentoval nezbytnou zdrženlivost při současném hodnocení tehdejších skutkových okolností. Vyjádřil se přitom i k existenci časově předcházejícího a odlišně vyznívajícího správního aktu (viz bod 17 odůvodnění nálezu). Ze stěžejních tezí citovaného nálezu, jež jsou ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky závazné, obecné soudy v nynější věci vycházely a rozhodly zcela s nimi v souladu. 15. Nalézací soudy podrobně zkoumaly obě podmínky zakotvené v § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., pročež nelze přisvědčit ani výtkám žalované 4 o nedostatečném posuzování podmínek restitučního předpisu ze strany odvolacího soudu, z něhož dovozuje rozpor jeho rozhodnutí se stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st. 1/96. Artikulovaly-li soudy podrobně skutkové okolnosti, na základě nichž k závěru o naplnění obou podmínek dospěly (srov. zejména body 34 – 44 odůvodnění naříkaného rozsudku), obstojí pak jejich rozhodnutí i v tomto ohledu jako konformní s ustálenou judikaturou (viz za všechny rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4419/2007, či opětovně uváděný nález Ústavního sodu sp. zn. I. ÚS 854/23). Oproti názoru žalované 4 pak Nejvyšší soud neshledal důvody jiného posouzení nastíněné problematiky. Ke konkrétním námitkám obou dovolatelek vůči samotným skutkovým zjištěním nalézacích soudů jeví se případným dodat, že tato dovolacímu přezkumu stejně jako hodnocení důkazů zásadně nepodléhají (k tomu viz namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). 16. Argumentuje-li pak žalovaná 3 závěry kasačního rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 313/2020, nelze opomíjet, že byť nebyl shora zmiňovaným nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 854/23 formálně zrušen (ústavní stížnost proti kasačnímu rozhodnutí není v zásadě přípustná), má před jeho závěry přednost právní názor vyjádřený právě v nálezu Ústavního soudu, jímž byla zrušena (na kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu) navazující rozhodnutí (k tomu viz zejména bod 46 citovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 854/23 a v něm odkazované nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, a ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. I. ÚS 1091/19). S ohledem na vyřčené je tedy nezbytné naznačené argumenty odmítnout. 17. Rozpor napadeného rozhodnutí nelze shledat ani ve vztahu k nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. III. ÚS 107/04, jejž není možné vzdor mínění žalované 3 vykládat tak, že kdokoliv se v dotazníku Fragebogen přihlásil k německé národnosti, automaticky se tím provinil proti československému státu. Jak bylo již konstatováno shora a uvedeno mimo jiné též Ústavním soudem v opakovaně jmenovaném nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 854/23, konkrétně v bodě 82 jeho odůvodnění, k hodnocení řečeného aspektu je zapotřebí přistupovat citlivě a s patřičným respektem k závěrům, jež byly v daném ohledu přijaty v době bezprostředně po druhé světové válce. 18. K odkazu žalované 3 na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva lze dodat, že pod jí uváděným číslem stížnosti není v databázi zmíněného soudu evidováno žádné rozhodnutí. Míní-li snad rozhodnutí ESLP ve věci stížnosti č. 40057/98, stěžovatele K. D. F. W., není možné mít její dedukce za přiléhavé. Řečená kauza se týkala majetku jeho bratří, respektive matky, přičemž bylo shledáno, že tito, jako potenciální právní předchůdci stěžovatele, nebyli československými státními občany, pročež k předmětnému majetku nebyl dán ani restituční nárok K. W. Ve věci přijaté závěry stran minulosti bratří, potažmo jiných příslušníků rodiny K. W. či konkluze ohledně povahy jiného majetku pak nelze bez dalšího aplikovat při posuzování naplnění podmínek § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. ve vztahu k osobě samotného K. W. v nynějším sporu. Nota bene, byly-li úsudky soudů (korespondující závaznému právnímu názoru Ústavního soudu) o „neprovinění se proti československému státu“ v aktuálním případě podrobně odůvodněny konkrétními skutkovými poznatky týkajícími se přímo osoby právního předchůdce současné žalobkyně. 19. Co se týče výtek žalované 4 stran neodůvodnění negativního rozhodnutí o návrhu na přerušení řízení, lze konečně uvést, že ve vztahu k předestřené problematice dovolatelka nedostává zákonnému požadavku na vymezení přípustnosti dovolání, neuvádí-li které z kritérií vyjmenovaných v § 237 o. s. ř. považuje v tomto směru za naplněné (k tomu viz mimo jiné rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1820/2022, uveřejněný pod č. 90/2024 Sb. rozh. obč., eventuálně shora jmenované usnesení sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Nadto není možné opomíjet, že i kdyby odvolací soud její návrh vskutku zamítl, nejedná se o rozhodnutí, jímž se odvolací řízení končí, pročež proti němu není dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. Přípustnost dovolání proti tomuto rozhodnutí pak nezakládá ani § 238a o. s. ř. (srov. za všechny usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2024, sp. zn. 27 Cdo 3186/2024). Vytýká-li nastíněným dovolatelka odvolacímu soudu vadu řízení, je zapotřebí připomenout, že ke zmatečnostem či jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přihlíží dovolací soud podle § 242 odst. 3, věty druhé, o. s. ř. jen v případě již přípustného dovolání (k tomu srov. namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2025, sp. zn. 28 Cdo 428/2025). Samy o sobě takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají (za všechny viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014). 20. Pro shora uvedené tedy dovolání nelze shledat přípustnými, a proto je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. obě odmítl. 21. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci (§ 151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 2. 3. 2026 JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu