28 Cdo 2240/2025-444 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně G. A., zastoupené Mgr. Pavlem Bučinou, advokátem se sídlem v Kladně, T. G. Masaryka 108, proti žalované: PON Praha a.s., IČ 274 08 914, se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 808/66, zastoupené JUDr. Miroslavem Koreckým, advokátem se sídlem v Praze 6, Puškinovo náměstí 681/3, o 6.279.158 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 35 C 177/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. února 2025, č. j. 23 Co 449/2024-401, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 40.982,70 Kč k rukám advokáta Mgr. Pavla Bučiny do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 21. 11. 2023, č. j. 35 C 177/2019-293, uložil žalované zaplatit žalobkyni 6.279.158 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu v části požadovaného příslušenství (výrok II) i co do částky 2.112.647,90 Kč s příslušenstvím (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV). Z části tak vyhověl žalobkyni, jež se tzv. žalobou z lepšího práva domáhala vrácení výtěžku z dražby nemovitostí v jejím vlastnictví vyplaceného na náhradu nákladů exekuce (2.112.647,90 Kč) a žalované k uspokojení pohledávky za L. – bývalým manželem žalobkyně (6.647.358 Kč poníženo o započtenou částku 368.200 Kč). Obvodní soud zjistil, že manželství žalobkyně a L. bylo rozvedeno 30. 10. 2008, přičemž již ke dni 4. 4. 2005 bylo účinně zúženo jejich společné jmění manželů smlouvou, podle níž byla výlučným vlastníkem pozdější dražbou dotčených nemovitostí žalobkyně. V exekuční dražbě tak došlo ke zpeněžení jejího majetku, a žalované neoprávněně vyplacený výtěžek kvalifikoval soud jako bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), prospěch získaný plněním bez právního důvodu. Odkázav na judikaturu Nejvyššího soudu, zejména jeho rozsudek sp. zn. 28 Cdo 2146/2015 a další, považoval žalobu v části týkající se vyplacené náhrady nákladů exekuce za neopodstatněnou, zatímco stran sumy, již obdržela žalovaná coby částečné uspokojení její pohledávky za L., ji shledal po právu. Dodal, že dluh L. (exekučním titulem bylo soudní rozhodnutí o schválení smíru, na jehož základě byl L. povinen zaplatit nynější žalované 20.000.000 Kč s příslušenstvím) vznikl až po zániku manželství, pročež jej nelze uspokojit z výlučného majetku žalobkyně. 2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 2. 2025, č. j. 23 Co 449/2024-401, k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I o věci samé a ve výroku IV potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II) i soudním poplatku (výrok III). Městský soud poté, co částečně doplnil dokazování rozsudky soudů v souvisejících sporech, kvitoval skutková zjištění soudu prvního stupně, jakož i jeho právní závěry. Opakovaně odkázal na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu a ztotožnil se s názorem, že se jedná o tzv. žalobu z lepšího práva. Dohodu o zúžení společného jmění žalobkyně a jejího manžela pokládal za platnou, přičemž nemohla být ani bezúčinná vůči žalované, vznikl-li v exekuci uspokojovaný dluh L. až po zániku manželství. Byl-li pak v exekučním řízení zapraven z výlučného majetku žalobkyně, je žalovaná ve sporu pasivně věcně legitimována, neboť její pohledávka byla uspokojena z majetku jiné osoby než povinného, aniž jí k tomu svědčil hmotněprávní důvod, čímž se bezdůvodně obohatila. Za nedůvodné a účelové označil námitky vytýkající závěrům soudu prvního stupně nepřezkoumatelnost. Pro uvedené napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil. 3. Proti rozhodnutí městského soudu brojí dovoláním žalovaná, považujíc je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od judikatury Nejvyššího soudu v otázkách vzniku bezdůvodného obohacení i subjektu, jenž obohacení získal a je pasivně věcně legitimován k jeho vrácení. Konkrétně odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3356/2017, sp. zn. 28 Cdo 3255/2017 i Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3822/15, a prosazuje, že žalobkyně se má předmětné částky domáhat proti L. V absenci patřičné reakce na namítanou judikaturu shledává nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Dále tvrdí, že smlouva o zúžení společného jmění manželů žalobkyně a L. byla neplatnou (přičemž poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2885/2022), pročež se exekucí dotčený majetek nestal výlučným vlastnictvím žalobkyně. V naznačené souvislosti zpochybňuje výsledky sporu vedeného Městským soudem v Praze pod sp. zn. 70 Co 37/2024, především v otázce platnosti řečené dohody. Dovoláním napadá i rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, majíc za to, že závisí na posouzení otázky, jež nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu prozatím řešena, a sice může-li odvolací soud při vyhlášení rozhodnutí uložit zaplacení soudního poplatku za žalobu. Závěrem žádá odklad vykonatelnosti všech výroků napadeného rozhodnutí a navrhuje změnu rozsudku městského soudu dovolacím soudem tak, že se žaloba zamítá a žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady řízení. 4. K dovolání se negativně vyjádřila žalobkyně, jež je navrhla odmítnout, respektive zamítnout. 5. Následně žalovaná po uplynutí dovolací lhůty doplnila své dovolání. 6. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů. 7. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou dle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. 8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 9. Dle § 238 odst. 1 písm. i) o. s. ř. pak dovolání podle § 237 není přípustné proti usnesením, kterými bylo rozhodnuto o návrhu na osvobození od soudního poplatku nebo o povinnosti zaplatit soudní poplatek. 10. Dovolání za přípustné pokládat nelze. 11. Judikatura Nejvyššího soudu se konsolidovala v názoru, podle něhož právní ochranu třetích osob, které mají k výtěžku (výnosu) získanému výkonem rozhodnutí (exekucí) z hlediska hmotného práva „lepší“ právo než ten, komu byl tento výtěžek vyplacen, zajišťuje při výkonu rozhodnutí (exekuci) tzv. žaloba z lepšího práva. Takové lepší právo z hmotněprávního hlediska zakládá nárok z bezdůvodného obohacení tehdy, jestliže žalovaný získal na úkor žalobce majetkový prospěch plněním bez právního důvodu (případně protiprávním užitím cizí hodnoty). Není přitom významné, jak bylo postupováno v řízení o výkon rozhodnutí (exekuci). I kdyby žalovaný obdržel výtěžek (výnos) získaný výkonem rozhodnutí (exekucí) nařízeným a provedeným v souladu se zákonem, nejde o právní důvod k tomu, aby si takto získané plnění mohl ponechat. Již ve stanovisku občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 1974, sp. zn. Cpjf 79/72, jež bylo uveřejněno pod číslem 20/1974 Sb. rozh. obč., byl přitom formulován závěr, že ochranu práv třetí osoby neposkytuje pouze žaloba na vyloučení věci z výkonu rozhodnutí (excindační žaloba), ale i žaloba na plnění z titulu neoprávněného majetkového prospěchu (podle právní úpravy účinné od 1. 1. 1992 šlo o institut bezdůvodného obohacení), a to bez ohledu na to, zda třetí osoba podala excindační žalobu, popřípadě ji podat mohla. K uvedené konkluzi se následně přihlásil Nejvyšší soud i v poměrech konkursního řízení (srovnej např. jeho rozsudek ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 29 Odo 394/2002, uveřejněný pod č. 81/2005 Sb. rozh. obč.), když dovodil, že byl-li výtěžek zpeněžení majetku sepsaného do konkursní podstaty vyplacen úpadcovým věřitelům, může se ten, kdo tvrdí, že k výplatě výtěžku došlo neprávem, neboť podle hmotného práva měl ke zpeněženému majetku „lepší právo“ než úpadce, domáhat vydání bezdůvodného obohacení žalobou směřující vůči osobám, mezi které byl rozdělen, přičemž účinnému uplatnění takového nároku není na překážku ani případný negativní výsledek sporu o vyloučení majetku, jehož následným zpeněžením byl výtěžek získán, z konkursní podstaty. 12. Pro úsudek, zda měl žalovaný k přijetí plnění právní důvod, není tedy rozhodující procesní úprava postupu při výkonu rozhodnutí (exekuci), uplatnění procesněprávních institutů sloužících ochraně ochuzeného ve vykonávacím (exekučním) řízení (excindační žaloba, návrh na částečné zastavení exekuce) nebo výsledek řízení o nich, ale vždy jen hmotné právo (srov. zejména rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1345/2011, či ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1509/2009). Získal-li žalovaný na uspokojení své pohledávky plnění z majetku jiné osoby než povinného, aniž by k tomu měl hmotněprávní důvod, nebo náleželo-li správně (podle hmotného práva) plnění jinému věřiteli než jemu, bylo mu vždy plněno bez právního důvodu, tedy i v případě, že k tomu došlo v souladu s výsledky vykonávacího (exekučního) řízení (srov. kromě nalézacími soudy v této věci odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2146/2015, též jeho usnesení ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2489/2003, uveřejněné pod č. 74/2005 Sb. rozh. obč., nebo rozsudky ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4531/2008, ze dne 4. 12. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2496/2014, a ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 559/2020, jakož i další prameny v něm citované). 13. S uvedenými tezemi je rozhodnutí odvolacího soudu, respektive soudu prvního stupně, v nynější věci zcela konformní, byl-li nárok žalobkyně shledán důvodným v situaci, v níž došlo k uspokojení pohledávky žalované vůči L. z výlučného majetku žalobkyně. 14. Vzdor mínění dovolatelky se napadené rozhodnutí nepříčí ani jí poukazovaným rozhodnutím (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3255/2017, a nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. III. ÚS 3822/15) v otázce pasivní věcné legitimace subjektu ve sporech o bezdůvodné obohacení. Shora rekapitulovaná judikatura vychází ze základního (dovolatelkou citovaného) náhledu, dle něhož se bezdůvodně obohatí ten, jehož majetek se neoprávněně zvětšil, aniž k tomu byl dán právní důvod. Vyřešily-li soudy projednávanou kauzu v souladu s ní, odpovídají jejich závěry nutně rovněž obecné judikatuře k otázkám bezdůvodného obohacení. Odkazuje-li pak žalovaná na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3356/2017, přehlíží, že v tam posuzované při se jednalo o plnění za jiného, tedy odlišnou skutkovou podstatu bezdůvodného obohacení podle § 2991 o. z. než v nyní řešeném případě (zde jde o bezdůvodné obohacení získané žalovanou plněním bez právního důvodu), pročež je zmiňovaná teze v aktuálním sporu neaplikovatelná. 15. Konformními s judikaturou Nejvyššího soudu lze pak shledat i závěry odvolacího soudu stran platnosti, resp. účinnosti dohody o zúžení společného jmění manželů, v důsledku níž se výlučným vlastníkem později dražených nemovitostí stala žalobkyně. Městský soud uzavřel, že i pokud by účelem řečené smlouvy bylo krácení věřitelů, nezpůsobilo by to její absolutní neplatnost pro rozpor s dobrými mravy, nýbrž toliko relativní bezúčinnost ve vztahu k dotčeným věřitelům. Mezi žalobkyní a L., coby bývalými manželi, tedy sledované právní následky vyvolala. Vyřčené odpovídá kromě v řízení odkazovaným rozsudkům soudů nižších stupňů rovněž náhledu Nejvyššího soudu artikulovanému zejména v jeho rozsudku ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1242/2023, jakož i v na něj navazujícím usnesení ze dne 20. 5. 2025, sp. zn. 22 Cdo 926/2025, jež byly vydány v odlišné kauze týchž účastníků (dále srov. kupříkladu rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. 22 Cdo 919/2011, a ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 22 Cdo 215/2021). Závěr vylučující absolutní neplatnost jmenované smlouvy toliko pro potenciální krácení věřitelů tak v konfrontaci s konstantní rozhodovací praxí zjevně obstojí. Koresponduje-li nadto názorům vysloveným soudy k téže dohodě v jiných řízeních týchž účastníků, odpovídá i postulátu zakotvenému v § 13 o. z. Dovolatelčin odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2885/2022, uveřejněný pod č. 66/2024 Sb. rozh. obč., pak je i pro jeho věcnou nepřiléhavost (řeší-li primárně znaky lichevní smlouvy a absolutní neplatnost takových ujednání pro jejich rozpor s dobrými mravy) nutné odmítnout jako nepřípadný. Pro úplnost jeví se vhodným dodat, že u pohledávky žalované vůči L. nelze o zmiňované bezúčinnosti uvažovat, vznikla-li až po zániku manželství (dohoda o narovnání vtělená do rozsudku o schválení smíru byla uzavřena dne 9. 5. 2016, manželství rozvedeno 30. 10. 2008), a tedy nutně až po sjednání dohody o zúžení společného jmění manželů (účinné od 4. 4. 2005). 16. V aktuálním řízení pak není možné zpochybňovat průběh jiného sporu vedeného Městským soudem v Praze pod sp. zn. 70 Co 37/2024, a není zde ani důvod přezkoumávat jeho výsledky, nota bene týkal-li se určení vlastnického práva k jiným nemovitostem než těm, které byly předmětem dražby, jejíž výtěžek je objektem nynější kauzy. Irelevantní jsou tak námitky žalované mířící proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2024, č. j. 70 Co 37/2024-358, který ostatně obstál i v řízení před Nejvyšším soudem, byla-li dovolání proti němu podaná odmítnuta shora citovaným usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 926/2025. 17. K samostatné argumentaci dovolatelky brojící proti výroku III rozsudku odvolacího soudu pak nelze než uvést, že vůči usnesením, kterými bylo rozhodnuto o povinnosti zaplatit soudní poplatek, není ze zákona dovolání objektivně přípustné [§ 238 odst. 1 písm. i) o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017; viz za všechny usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1807/2022, bod 20]. Řečené platí i v případě, že výrok o povinnosti zaplatit soudní poplatek je součástí rozsudku, neboť tím tento výrok neztrácí povahu rozhodnutí o soudním poplatku, které se vydává formou usnesení. 18. Přípustnost dovolání nezakládají ani námitky žalované stran nepřezkoumatelnosti naříkaného rozhodnutí, konkrétně vytýkající absenci reakce na jí odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu. Zprvu se sluší připomenout, že jde o výhrady vystihující vady řízení, k nimž dovolací soud (v souladu s § 242 odst. 3, větou druhou, o. s. ř.) přihlíží jen v případě již přípustného dovolání. Zmatečnosti ani jiné vady řízení přípustnost dovolání nemohou založit (viz kupříkladu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014). Nadto je v dané situaci není ani možné pokládat za důvodné. Z obecné povinnosti rozhodnutí náležitě odůvodnit totiž nevyplývá nutnost podrobně odpovědět na každý jednotlivý argument stran. Potřebný rozsah reakce na konkrétní námitky se mění podle okolností případu a v závislosti na kontextu procesní situace lze někdy akceptovat též odpověď implicitní (k tomu viz za všechny rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2024, sp. zn. 28 Cdo 2210/2023, jakož i v něm odkazovanou judikaturu včetně nálezů Ústavního soudu např. ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 919/14). Ve smyslu rozhodovací praxe dovolacího soudu nadto není rozhodnutí soudu (i přesto, že by snad nevyhovovalo všem požadavkům na jeho odůvodnění) zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sb. rozh. obč.). Z rozhodnutí odvolacího soudu je přitom zcela zřejmé, proč bylo takto rozhodnuto (které skutečnosti měl odvolací soud za prokázané a na základě kterých důkazů a jak věc posoudil po právní stránce). 19. Pro shora uvedené dovolání zjevně nelze považovat za přípustné a jako takové bylo Nejvyšším soudem podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto. 20. Přistoupil-li Nejvyšší soud k odmítnutí dovolání v přiměřené lhůtě, nerozhodoval již samostatně o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku, jenž sdílí osud dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, bod 34). 21. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a k nákladům žalobkyně patří primárně odměna advokáta za jeden úkon právní služby, jejíž výši dovolací soud stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif, dále jen „AT“). Dle § 6 odst. 1, § 7 bodu 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) AT činí sazba odměny za jeden úkon právní služby 33.420 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 450 Kč podle ustanovení § 13 odst. 4 AT a navýšením o DPH tak má žalobkyně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 40.982,70 Kč. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 5. 5. 2026 JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu