28 Cdo 2283/2025-169 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně NKA IMMO CZ s.r.o., IČ 109 28 880, se sídlem v Praze 1, Olivova 2096/4, zastoupené Mgr. Martinem Slimákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Lazarská 1719/5, proti žalovanému městu Jáchymov, IČ 002 54 622, se sídlem v Jáchymově, náměstí Republiky 1, zastoupenému JUDr. Janou Wenigovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Jateční 2121/6, o 529.596 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 12 C 258/2024, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. května 2025, č. j. 14 Co 91/2025-148, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13.152,70 Kč k rukám advokátky JUDr. Jany Wenigové do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 18. 2. 2025, č. j. 12 C 258/2024 -74, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 2. 2025, č. j. 12 C 258/2024-80, zamítl žalobu o 529.596 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Soud vyšel při svém rozhodování ze skutečností, jež považoval za mezi stranami nesporné, že žalobkyně je vlastnicí specifikovaného pozemku, který byl opatřením obecné povahy vydaným dne 14. 9. 2022 (Územním plánem města Jáchymov ve znění č. 3) určen jako plocha pro výstavbu parkovacího domu. Žalobkyně, jež se domáhala vydání bezdůvodného obohacení za období od 12. 10. 2022 do 11. 10. 2023, neboť měla za to, že se její pozemek v důsledku uvedené změny územního plánu stal veřejným prostranstvím, dle posouzení okresního soudu nemohla být se svým požadavkem úspěšná, neboť onen pozemek znaky veřejného prostranství postrádá. Soud zejména zdůraznil, že dotyčná nemovitost není přístupná každému bez omezení, není nikým a nijak využívána, územní plán s ní jako s veřejným prostranstvím nepočítal a ani ji neurčil k obecnému užívání jako veřejný statek. Pro shora uvedené žalobu jako nedůvodnou zamítl. 2. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 15. 5. 2025, č. j. 14 Co 91/2025-148, k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud považoval za nutné vyjasnit, zda žalobkyně s ohledem na některá svá vyjádření nemínila měnit žalobu a domáhat se jiné náhrady, pročež ji vyzval k upřesnění jejích podání. Došel však k závěru, že žalobkyně nadále požaduje vydání bezdůvodného obohacení, kterého se mělo dostat veřejnosti, neboť dotčený pozemek byl žalovaným vyhrazen k veřejnému užívání. Krajský soud nepřisvědčil brojení žalobkyně proti údajně nesprávným skutkovým zjištěním soudu prvního stupně. Dále v reakci na námitky uvedl, že územní plán sám o sobě nezpůsobuje, že by se pozemek stal předmětem veřejného užívání. V posuzovaném případě nelze hovořit o naplnění znaků veřejného prostranství, pozemek není veřejně užíván, pročež na straně žalovaného nemohlo vzniknout bezdůvodné obohacení. Rozsudek okresního soudu proto jako správný potvrdil. 3. Proti rozsudku krajského soudu brojí žalobkyně dovoláním, v němž vymezuje vícero otázek, které považuje za dovolacím soudem dosud neřešené, přesněji řečeno neobjasněné po nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „o. z.“). Zmiňuje také, že by otázky dovolacím soudem již vyřešené měly být posouzeny jinak. Zdůrazňuje, že její újma spočívá již v samotném určení pozemku k veřejnému užívání. Táže se, jakými skutečnostmi je nutno zjišťovat vznik bezdůvodného obohacení, přičemž má za to, že soudy měly v její věci zkoumat, zda změnou územního plánu došlo k obohacení na straně veřejné sféry. V této souvislosti zmiňuje, že ustanovení § 2991 o. z. hovoří o spravedlivém důvodu (otázka a). Za dílčí označuje otázku, zda určením pozemku k výstavbě parkovacího domu dochází k vyprázdnění obsahu vlastnického práva (otázka b). Také se ptá, jestli lze za veřejné prostranství považovat pozemek, který je k veřejnému užívání určen územním plánem, ale ve skutečnosti užíván není (otázka c). Dotazuje se, zda je možné právo veřejného užívání považovat za veřejný statek ve smyslu § 490 o. z., i když se nejedná o veřejné prostranství (otázka d), případně zda je veřejným statkem pozemek zatížený právem veřejného užívání (otázka e). Značná část argumentace dovolatelky spočívá v úvaze, jestli existuje možnost vzniku povinnosti vydat bezdůvodné obohacení způsobené již pouze určením k veřejnému užívání v opatření obecné povahy. Má přitom za to, že odpověď na předestřenou otázku by měla být kladná, neboť veřejná sféra je v takovém případě obohacena stejně, jako by se jednalo o veřejné prostranství, pročež vlastník má mít nárok na náhradu bez ohledu na to, zda se jedná o veřejný statek či nikoli (otázka f). Poslední dotaz směřuje k výši takového bezdůvodného obohacení (otázka g). S ohledem na shora uvedené žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. 4. K dovolání žalobkyně se vyjádřil žalovaný, který daný mimořádný opravný prostředek považuje za nepřípustný, pročež navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl. 5. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). 6. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou dle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. 7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Dovolání ovšem přípustným není. 9. Předně je nutno uvést, že dovolání není přípustné pro dovolatelkou předkládanou otázku týkající se posouzení, je-li předmětný pozemek veřejným prostranstvím, přestože není takto užíván, neboť vymezení znaků veřejného prostranství se Nejvyšší soud věnoval ve své rozhodovací praxi opakovaně a krajský soud ve svém rozsudku onu relevantní judikaturu soudu dovolacího reflektoval. Institut veřejného prostranství je jedním z druhů veřejnoprávního omezení vlastnického práva, které vzniká ex lege naplněním zákonných znaků mimo jiné podle ustanovení § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů. Aby bylo možno učinit závěr, že určitý prostor (pozemek či jeho část) je ex lege veřejným prostranstvím, je nutné naplnit veškeré jeho znaky (srov. namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2442/2021, či ze dne 21. 1. 2025, sp. zn. 28 Cdo 3158/2024). Prvním znakem je existence určitého prostoru, který je přístupný každému bez omezení. Druhým znakem, jejž lze dovodit z demonstrativního výčtu typů prostor, které jsou veřejným prostranstvím, je existence určitého veřejně prospěšného účelu, k němuž veřejné prostranství slouží. Ke vzniku veřejného prostranství je zapotřebí splnit rovněž podmínku souhlasu s tímto veřejným užíváním vlastníkem pozemku (pro podrobnosti srov. z mnoha usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. 28 Cdo 220/2024, nebo ze dne 4. 8. 2025, sp. zn. 28 Cdo 1074/2025). Nejvyšší soud opakovaně zdůrazňuje, že veřejné prostranství je předmětem veřejného užívání (srov. za všechny rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1472/2020, či usnesení téhož soudu ze dne 6. 4. 2022, sp. zn. 28 Cdo 311/2022) a sám obsah územně plánovací dokumentace není pro vyhodnocení, zda daný pozemek představuje veřejné prostranství, postačující (srov. z mnoha usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2910/2023, a také další níže zmíněné judikáty, jež se týkají povahy územního plánu). Z právě uvedeného je tak zřejmé, že odvolací soud postupoval v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, když se ztotožnil s posouzením soudu prvního stupně, který uzavřel, že předmětný nikým neužívaný pozemek nenaplňuje potřebnou definici a veřejné prostranství nemůže vzniknout jen na základě vymezení v územním plánu. 10. Táže-li se dovolatelka, zda povinnost k vydání bezdůvodného obohacení může vzniknout již specifickým označením v opatření obecné povahy, konkrétně v územním plánu, je třeba podotknout, že Nejvyšší soud už v minulosti uvedl, že obci nevzniká na úkor vlastníka pozemku bezdůvodné obohacení již jen tím, že je pozemek určitým způsobem evidován (jako veřejné prostranství, ačkoli ve skutečnosti jeho znaky nenaplňuje) v územním plánu (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2025, sp. zn. 28 Cdo 323/2025). Je totiž nezbytné neopomíjet povahu územního plánu jako koncepčního dokumentu, který bývá často konstruován na vyšší úrovni abstrakce, s jehož obsahem mohou být v konkrétním případě slučitelné jak způsoby využití pozemku, které zakládají bezdůvodné obohacení obce, tak ty, při nichž obci majetkový prospěch nevzniká. V typových případech je proto zapotřebí zkoumat faktický charakter dotčeného pozemku (srov. blíže za všechny rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3483/2020, či usnesení téhož soudu ze dne 1. 2. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3210/2021). S ohledem na právě uvedené je tak zřejmé, že nastíněná otázka byla dovolacím soudem již řešena, přičemž Nejvyšší soud uvedl, že popsaným způsobem bezdůvodné obohacení vzniknout nemůže. Neexistuje přitom důvod, pro který by se představené závěry neměly použít i pro nynější případ, v němž nadto určení k veřejnému užívání spatřuje v obsahu územního plánu zejména dovolatelka a sám územní plán ani explicitně předmětný pozemek jako veřejné prostranství či veřejný statek neoznačuje (viz bod 8 odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně). 11. Pro úplnost je vhodné poznamenat, že nelze přitakat předložené úvaze, že obec je při pouhé změně územního plánu obohacena ve stejné míře jako v případě, kdy je pozemek vlastníka veřejným prostranstvím. V situaci, v níž není v občanskoprávní rovině (např. smlouvou) upraveno obecné užívání veřejného prostranství, se obec obohacuje protiprávním užitím cizí hodnoty na úkor vlastníka pozemku. Majetkový prospěch lze spatřovat v tom, že prostřednictvím onoho veřejného statku dochází k uspokojování potřeb občanů obce, k jejichž saturaci by jinak bylo nutné opatřit jiné odpovídající nemovitosti. Aktiva obce (jako nositelky povinnosti pečovat o všestranný rozvoj svého území a o potřeby svých občanů) se tak nesníží, ač by se tak za řádného běhu okolností stalo. Její pasivní věcná legitimace vyplývá z faktu, že dotčené veřejné prostranství užívají primárně občané obce (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4208/2016, či ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. 28 Cdo 781/2024). V případě, že však prostor žádným způsobem nikým užíván není a potřeby občanů neuspokojuje, si nelze rozumně představit, že se obec stejně tak obohacuje na úkor vlastníka pozemku. V této souvislosti pak Nejvyšší soud připomíná, že předpokladem vzniku právního vztahu z bezdůvodného obohacení je právě neoprávněné získání majetkových hodnot jedním subjektem na úkor osoby jiné a bezdůvodné obohacení je coby institut zacíleno zejména na odčerpání oněch hodnot ze sféry toho, komu po právu nenáleží (srov. za všechny rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2008, sp. zn. 30 Cdo 2442/2007). Institut bezdůvodného obohacení tak nemůže v situaci, kdy k obohacení nedochází, najít uplatnění. 12. Nemůže-li pro shora uvedené přípustnost dovolání založit otázka, zda povinnost k vydání bezdůvodného obohacení vzniká již určitým označením v opatření obecné povahy, tím spíše není možné přípustnost dovodit z hypotetické otázky, jak má být určena výše tohoto domnělého obohacení. 13. Odvolacímu soudu (potažmo i soudu okresnímu), dle jehož závěrů v projednávané věci žalovanému na úkor žalobkyně nevzniká bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 o. z., jelikož předmětný pozemek nemá charakter veřejného prostranství, nelze vytýkat, že jsou jeho zjištění pro posouzení, zda dochází k bezdůvodnému obohacení, nedostatečná, zejména pak s ohledem na to, že mezi účastníky byla v řízení nesporná skutečnost, že se jedná o pozemek neužívaný. Jeho úsudek je naopak souladný s výše zmiňovanou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dovolání tak ani v právě nastíněné části není přípustné. 14. Otázky, jimiž se táže na institut veřejného statku ve smyslu § 490 o. z., pokládá dovolatelka v návaznosti na svou stěžejní argumentaci, že se žalovaný obohatil již jen přijetím opatření obecné povahy nehledě na to, zda je příslušný pozemek, jenž není užíván, veřejným prostranstvím, veřejným statkem, či se o veřejný statek nejedná. Vzhledem k tomu, že je pro důvody vysvětlené výše nutno tuto úvahu považovat za nesprávnou, je zřejmé, že ani nyní zmíněné otázky nemohou přípustnost dovolání založit, neboť odpovědi na ně by byly jen akademické a nebyly by způsobilé přinést pro dovolatelku příznivější rozhodnutí ve sporu (srov. namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1173/2014). 15. Co se týče předestřené otázky vztahující se k vyprázdnění obsahu vlastnického práva, je třeba zdůraznit, že na ní napadený rozsudek odvolacího soudu, který se opírá o závěr, že nedochází k bezdůvodnému obohacení, nespočívá, pročež také skrze ni není možné přípustnost dovolání založit (blíže viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1121/2018, jakož i v něm citovaná rozhodnutí). Je však pro úplnost vhodné uvést, že odvolací soud v bodě 7 svého rozsudku uzavřel, že žalobkyně nárokuje pouze vydání bezdůvodného obohacení a náhrady dle jiných ustanovení právního řádu, konkrétně dle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a dle § 102 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), se nedomáhá. Proti tomuto posouzení krajského soudu však dovolatelka nic výslovně nenamítá ani neformuluje v této souvislosti vymezení předpokladů přípustnosti, naopak se její stěžejní argumentace nadále týká vydání bezdůvodného obohacení a otázku vyprázdnění obsahu vlastnického práva sama považuje za dílčí. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přitom přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.), z čehož mimo jiné vyplývá, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2023, sp. zn. 28 Cdo 3415/2023). Nejvyšší soud může dovolatelku pro její obeznámení s otázkou omezení vlastnického práva územním plánem toliko odkázat kupříkladu na závěry rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1425/2014, nebo ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2909/2018. 16. Zcela bezpředmětná je argumentace dovolatelky, že její otázky nebyly dovolacím soudem za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dosud řešeny. Judikatura Nejvyššího soudu v otázce bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním veřejného prostranství je použitelná i za účinnosti zmíněného zákona (srov. z mnoha usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1661/2022, i některé výše citované judikáty). Rozhodnutí v posuzované kauze nijak nezávisí na vymezení pojmu spravedlivý důvod ve smyslu § 2991 o. z. (k dalším informacím ke zmíněné problematice srov. blíže rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2527/2021, uveřejněný pod č. 62/2022 Sb. rozh. obč.) ani, jak bylo vysvětleno již výše, na dovolacích otázkách ohledně institutu veřejného statku ve smyslu § 490 o. z. 17. Z vylíčeného je zjevné, že na předmětné dovolání nelze pohlížet jako na přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 18. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a k nákladům žalované patří odměna advokáta za jeden úkon právní služby, jejíž výši dovolací soud stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění účinném od 1. 1. 2025 (advokátní tarif, dále jen „AT“). Dle § 6 odst. 1, § 8 odst. 1 a § 7 bodu 6 AT činí sazba odměny za jeden úkon právní služby 10.420 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 450 Kč podle ustanovení § 13 odst. 4 AT a navýšením o DPH tak má žalovaný právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 13.152,70 Kč. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 2. 3. 2026 JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu