28 Cdo 25/2026-678 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: M. V., zastoupený JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze, náměstí 14. října 496/13, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČ 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o nahrazení projevu vůle žalované uzavřít smlouvu o převodu pozemků, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 5 C 328/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. září 2025, č. j. 38 Co 157/2024-640, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5 021 Kč k rukám JUDr. Martina Purkyta, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. 9. 2025, č. j. 38 Co 157/2024-640, rozsudek Okresního soudu ve Znojmě (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 6. 5. 2024, č. j. 5 C 328/2021-582, potvrdil v části výroku I, v níž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY v k. ú. XY a parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, a ve výroku II, jímž bylo řízení zčásti zastaveno (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a v části výroku I jej změnil tak, že nahradil projev vůle žalované uzavřít s žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY (výrok II rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III rozsudku odvolacího soudu). 2. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná. Předestřela otázku vhodnosti pozemků parc. č. XY v k. ú. XY a parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY k bezúplatnému převodu na žalobce, coby náhradních zemědělských pozemků ve smyslu § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“). Měla za to, že se odvolací soud při řešení nastolené otázky odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu reprezentované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3266/2019, a ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2648/2021, a usneseními Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 782/2021, a ze dne 8. 8. 2025, sp. zn. 28 Cdo 1855/2025. Nevhodnost převodu uvedených pozemků spatřovala v jejich funkčním propojení s rodinnými domy situovanými na sousedících pozemcích, vlastněnými osobami, jež mají posuzované pozemky propachtovány. Kladla dále otázku, zda součástí výroku rozsudku o nahrazení projevu vůle musí být i cena převáděných pozemků. Mínila, že daná otázka nebyla dovolacím soudem dosud řešena. Vytýkala rovněž neurčitost výroku II napadeného rozsudku. 3. Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl. 4. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. 5. Judikaturou dovozeným závěrem, že při liknavém či diskriminujícím postupu žalované se mohou oprávněné osoby domáhat také převodu konkrétních náhradních pozemků bez předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, nebo ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015), nebyly popřeny závěry dosavadní judikatury dovolacího soudu, která jako podmínku pro vyhovění žalobě na uložení povinnosti bezúplatně převést náhradní zemědělský pozemek oprávněné osobě požaduje, aby šlo o pozemek k převodu „vhodný“ (tedy pozemek, jenž by byl – nebýt liknavého postupu Pozemkového fondu ČR, resp. žalované – do veřejné nabídky takto zařaditelný; k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1360/2022, ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015). Ani oprávněná osoba se tudíž nemůže neomezeně domáhat převodu jakéhokoliv zemědělského pozemku z vlastnictví státu (ve správě Státního pozemkového úřadu) a zejména jí takto nelze přiřknout pozemky, jejichž převodu brání jiné právní předpisy či nedostatek vhodnosti jejich zařazení do veřejné nabídky podle zákona o půdě (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2857/2018). 6. Při posouzení, zdali je ten který uvažovaný pozemek vhodný k náhradní naturální restituci, jest nutno zkoumat, zdali jeho převodu nebrání zákonné překážky (výluky z restituce uvedené kupř. již v ustanovení § 11 odst. 1 zákona o půdě či překážky převoditelnosti pozemku z vlastnictví státu na jiné osoby uvedené v § 6 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb. či v ustanoveních jiných obecně závazných předpisů), dále kupř. zda nejde o pozemek zatížený (přednostními) právy třetích osob (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ve vztahu k pozemkům v zastavěném území obce), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014), případně nejde-li o pozemek funkčně související s jinými nemovitými věcmi či tvořící součást areálu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017). Uvedená hlediska je nutno zkoumat vždy se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) takového pozemku posuzovat samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005). 7. V uvedených souvislostech jest také poukázat na ustálenost rozhodovací praxe dovolacího soudu v závěru, že překážkou vydání pozemku je nejenom jeho přímá zastavěnost stavbou (či její částí), tj. zastavěnost pozemku v doslovném smyslu, ale též bezprostřední funkční souvislost se stavbou a jeho nezbytnost k užívání stavby. Tímto rozumíme i situace, kdy pozemek tvoří s objekty výstavby jeden funkční celek (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 220/2014). Pod takovým pozemkem je nutno rozumět jednak stavební pozemek, popřípadě též pozemek zastavěný stavbou, a dále přilehlé pozemky, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení. Je proto třeba u nárokovaného pozemku přihlížet vždy k celkové funkční provázanosti i s ostatními pozemky a stavbami, které tvoří vzájemně provázaný soubor nemovitostí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3574/2014). Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi současně judikuje, že pro závěr o funkční souvislosti pozemků a stavby (staveb) není rozhodující, zda a jak jsou pozemky (terénně) upraveny, nýbrž existence vzájemné provázanosti funkcí mezi jednotlivými objekty či pozemky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2880/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2787/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2841/2015). 8. Posouzení otázky funkční souvislosti pozemků a staveb je vždy úzce provázáno s konkrétními skutkovými okolnostmi případu (závěr o příslušnosti konkrétních pozemků k areálu je ostatně primárně skutkové povahy a vyplývá z hodnocení v řízení provedených důkazů; viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5267/2017, či ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1707/2018, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, a ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1910/2017). Dovolacímu přezkumu podléhá výhradně správnost právního posouzení věci, jehož přezkum zahrnuje i posouzení, nejsou-li úvahy nalézacích soudů v tomto směru nepřiměřené, zohledňují-li všechny podstatné skutkové okolnosti a nahlížejí-li na věc prizmatem relevantních kritérií (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017, a ze dne 2. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3086/2019). 9. Judikatura dovolacího soudu je dále konstantní i v závěru, že vhodnosti pozemků k převodu na žalobce, coby pozemků náhradních, nebrání, jestliže jsou pronajaty (propachtovány) třetím osobám. Žalobce (oprávněná osoba) v případě vydání takových pozemků vstoupí do práv a povinností z nájemních (pachtovních) smluv místo dosavadního pronajímatele (propachtovatele), coby povinné osoby. Vzájemná práva a povinnosti oprávněných osob a dosavadních nájemců (pachtýřů) budou v zásadě i nadále upravena již sjednanými smlouvami, přičemž vydáním předmětných pozemků nebude nikterak dotčeno právo nájemců (pachtýřů) je nadále jako doposud užívat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 270/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2021 sp. zn. 28 Cdo 3808/2020, jakož i § 2221 a § 2341 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku). 10. Odvolací soud se výše citované judikatuře, na níž není důvodu čehokoliv měnit, nikterak nezpronevěřil. Vycházeje z individuálních skutkových zjištění (jejichž přezkum dovolacímu soudu nepřísluší), dle nichž pozemky parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, evidované jako zahrady, jsou pachtovními smlouvami přenechány do užívání pachtýřům – vlastníkům rodinných domů situovaných na sousedících pozemcích – za účelem provozování drobné zemědělské činnosti (na pozemcích se nachází vzrostlé ovocné stromy), přičemž dotčené rodinné domy na sporné pozemky bezprostředně nenavazují a tyto pozemky nejsou nezbytné k jejich užívání (rodinné domy jsou obklopeny pozemky poskytujícími dostatečné zázemí k jejich obývání), totiž v souladu s uvedenou judikaturou dovodil, že řečené pozemky nejsou funkčně provázány se sousedícími stavbami rodinných domů, a jejich vydání tudíž nebrání funkční souvislost s okolní výstavbou. Uzavřel současně – ve shodě s judikaturou dovolacího soudu – že vydání těchto pozemků žalobci, coby náhradních zemědělských pozemků, nevylučuje okolnost, že jsou propachtovány za účelem provozování drobné zemědělské činnosti (viz již výše označený rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 270/2019), a samo o sobě ani jejich oplocení či umístění drobných zemědělských staveb (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1566/2023, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2362/2022, a ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. 28 Cdo 223/2024). Výše citované judikatuře koresponduje pak i závěr odvolacího soudu, že vhodným náhradním zemědělským pozemkem je i pozemková parcela č. XY v k. ú. XY, evidovaná jako orná půda, osázená trvalými porosty a přístupná po nezpevněné polní cestě (ohledně této pozemkové parcely ostatně žádné skutkové okolnosti, jež by byly s to zpochybnit její vhodnost k náhradní pozemkové restituci, najevo ani nevyšly). 11. Vytýká-li pak dovolatelka odvolacímu soudu formulační nedostatky výroku jeho rozsudku, namítá tím vady řízení. Zjevně přitom pomíjí, že s účinností od 1. 1. 2013 vady řízení nepředstavují způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.) a dovolací soud k nim obecně vzato přihlíží, jen je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.); na přípustnost dovolání tudíž prostřednictvím vytýkaných procesních vad usuzovat nelze. Rozsudek odvolacího soudu ostatně označenými vadami netrpí. 12. Z předběžného charakteru otázek ocenění náhradních pozemků či stanovení zbývající výše restitučního nároku, řešených v řízeních o žalobách na vydání náhradních pozemků za pozemky podle zákona o půdě nevydané, totiž vyplývá, že závěry o těchto otázkách vyslovené v pravomocných rozhodnutích o uvedených typech žalob nejsou pro jejich účastníky v jiném řízení (týkajícím se uspokojení téhož restitučního nároku, resp. jeho zbývající části) závazné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2857/2018). Z uvedeného důvodu není třeba, aby ocenění převáděných pozemků bylo promítnuto do výrokové části rozsudku. Ve výrocích rozsudků soudů nižších stupňů vydaných v projednávané věci jsou pak dostatečně určitě vyjádřena práva a povinnosti, o nichž bylo rozhodováno (jsou zde řádně specifikovány náhradní zemědělské pozemky, jež jsou bezúplatně převáděny na žalobce); rozsudky jsou tudíž dostatečně určité a srozumitelné. Dovolatelkou poukazovaná věta druhá výroku II rozsudku odvolacího soudu odkazuje pak toliko na „přiměřené“ využití smluvních ujednání (formulačních obratů, jimiž je vyjádřeno znění navrhované smlouvy) uvedených ve výroku I rozsudku soudu prvního stupně; rozsudek odvolacího soudu tedy neurčitým nečiní. 13. Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. 14. Z uvedeného je zřejmé, že podané dovolání předpoklady přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř. nenaplňuje. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř). 15. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalobce patří odměna advokáta ve výši 3 700 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 3 písm. b), a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném od 1. 1. 2025], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 450 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), dohromady ve výši 5 021 Kč. 16. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 10. 3. 2026 Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu