28 Cdo 2677/2025-1006 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce M. J., zastoupeného Mgr. Pavlem Chráskou, advokátem se sídlem v Praze 5, Ohradské náměstí 1621/5, proti žalovanému hlavnímu městu Praze, IČO 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 287/18, o 177.110 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 386/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. června 2025, č. j. 15 Co 236/2022-962, ve znění opravného usnesení ze dne 9. července 2025, č. j. 15 Co 236/2022-967, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10.490,70 Kč k rukám advokátky JUDr. Ing. Světlany Semrádové Zvolánkové do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 18. 1. 2022, č. j. 4 C 386/2016-754, ve znění opravného usnesení ze dne 19. 4. 2022, č. j. 4 C 386/2016-760, uložil žalovanému zaplatit žalobci 177.096 Kč s příslušenstvím (výrok I), co do požadavku na zaplacení 160.901 Kč se specifikovaným příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů účastníků řízení i státu (výroky III–V). Žalobce se vůči žalovanému domáhal vydání bezdůvodného obohacení v celkové výši 337.997 Kč s příslušenstvím, neboť hlavní město mělo užívat pozemky parc. č. XY, XY a XY v k. ú. XY, obci XY, v jeho vlastnictví. Na řečených pozemcích je totiž umístěno vodohospodářské dílo (retenční nádrž XY), přičemž pozemek parc. č. XY je také silničním pomocným pozemkem komunikace zařazené do kategorie místní komunikace III. třídy, oboje ve vlastnictví žalovaného. Soud prvého stupně posoudil nároky vznesené žalobou zčásti jako nároky z bezdůvodného obohacení dle § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), a zčásti pak s odkazem na úpravu provedenou zákonem č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (dále též jen „vodní zákon“), a jeho doplněním čl. LV zákona č. 303/2013 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva. Náhradu za bezdůvodné obohacení přiznal žalobci pouze za pozemek parc. č. XY a polovinu pozemku parc. č. XY nepokrytou vodní nádrží, a to ve výši 120 Kč/m2/rok, za období 1. 1. 2014 – 30. 9. 2016, celkem 177.096 Kč. U pozemku parc. č. XY a poloviny pozemku parc. č. XY (pokrytých vodní nádrží) poukázal na právní úpravu § 59a vodního zákona a zákona č. 303/2013 Sb. se závěrem, že je žalované město neužívá bez právního důvodu, ale na základě zákonem zřízeného věcného břemene, za něž vlastníku náleží jednorázová náhrada. Žalobě proto vyhověl jen částečně. 2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 9. 2022, č. j. 15 Co 236/2022-792, k odvolání žalobce i žalovaného rozhodnutí soudu prvého stupně ve výroku I změnil tak, že se žaloba v tomto rozsahu zamítá, ve výroku II je potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech účastníků řízení před soudy obou stupňů (výrok II) i o náhradě nákladů řízení státu (výrok III). Na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že se na všech dotčených pozemcích nachází vodní dílo, resp. jeho součást. Speciální právní úpravě vodního zákona tedy nepodléhá pouze ta část pozemků, která je pod vodní hladinou, neboť vodním dílem nelze rozumět pouze vodou zalitý pozemek; aby vodní dílo mohlo plnit svůj účel, jsou jeho součástí zejména hráze, které je ohraničují a umožňují naplnění retenční role nádrže. Nezměnil-li ovšem žalobce žalobu tak, aby namísto vydání bezdůvodného obohacení žádal určení jednorázové kompenzace podle § 59a vodního zákona, musela být žaloba zamítnuta. 3. Nejvyšší soud následně toto rozhodnutí svým rozsudkem ze dne 6. 9. 2023, č. j. 28 Cdo 269/2023-831, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, neztotožňuje se s jeho názorem o nutnosti změny žaloby, zdůrazňuje, že požadavek na vydání bezdůvodného obohacení stejně jako nárok na náhradu podle § 59a vodního zákona se zpravidla odvíjejí od totožné „životní události“, přičemž rozdíl mezi nimi je nutné vnímat převážně v rovině právní kvalifikace, jež náleží soudu. 4. Městský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 8. 2. 2024, č. j. 15 Co 236/2022-866, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I), ve výroku II jej změnil tak, že je žalovaný povinen zaplatit žalobci částku 160.901 Kč s příslušenstvím (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů (výroky III a IV). V návaznosti na shora zmíněné kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu odvolací soud předmětný nárok žalobce posoudil dle § 59a vodního zákona. Ohledně výše náhrady vyšel z nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. IV. ÚS 362/22, a zejména z toho, že vodní zákon v rozhodném ustanovení jednorázový způsob náhrady neupravuje. Přiznal proto žalobci požadovanou náhradu za omezení vlastnického práva k předmětným pozemkům za rozhodné období, a to ve výši obvyklého (regulovaného) nájemného za užívání pozemků k danému účelu, jehož výši zjistil ze znaleckého posudku. 5. K dovolání žalovaného ovšem Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 12. 11. 2024, č. j. 28 Cdo 1933/2024-901, zmíněné rozhodnutí městského soudu opět zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolacímu soudu vytkl, že se dostatečně nezabýval charakterem náhrady podle § 59a vodního zákona a že se při stanovení její výše odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu. Připomněl závěry Ústavního soudu vyslovené v odkazovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 362/22 relativizující (nikoliv vylučující) jednorázový charakter náhrady podle § 59a vodního zákona v rozhodném znění a kladoucí důraz na individuální posouzení každého případu. Rozhodnutí odvolacího soudu omezující se v naznačeném směru toliko na citaci řečeného nálezu a rezignující na náležité odůvodnění poskytnuté formy náhrady označil za neúplné, a tudíž nesprávné. K samotné výši náhrady připomněl, že určení přiměřené kompenzace za omezení vlastnického práva je otázkou právní, jejíž řešení přísluší pouze soudu. Pakliže odvolací soud přenechal určení náhrady v podstatě bezvýhradně znalci, jenž ve svém posudku stanovil obvyklou výši nájemného, aniž by věc hodnotil z pohledu všech relevantních kritérií (jmenuje výslovně intenzitu omezení vlastnického práva žalobce), nemůže jeho rozhodnutí obstát jako věcně správné. 6. Městský soud následně rozsudkem ze dne 12. 6. 2025, č. j. 15 Co 236/2022-962, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 7. 2025, č. j. 15 Co 236/2022-967, rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že se žaloba na zaplacení částky 16.209 Kč s příslušenstvím zamítá, jinak je v tomto výroku potvrdil (výrok I), potvrdil je rovněž ve výroku II (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok III) i státu (výrok IV). Odvolací soud opětovně přezkoumal napadené rozhodnutí a zopakoval důkaz znaleckým posudkem znalecké kanceláře Equity Solutions Appraisals s.r.o., respektive jeho doplňkem (dále též jen „posudek ESA“), stanovícím obvyklé nájemné u dotčených nemovitých věcí metodou simulovaného nájemného, vycházeje z určení kupní ceny jednotlivých pozemků dle četných kupních smluv srovnatelných pozemků na území hlavního města Prahy. Na jeho podkladě přistoupil ke stanovení náhrady za omezení vlastnického práva žalobce, přičemž jeho závěry s ohledem na okolnosti řešené kauzy korigoval tak, že výši obvyklého nájemného kapitalizoval na dobu 5 let a výslednou částku ponížil o 50 %, zohledňuje přitom především skutečnosti, za nichž byly pozemky žalobcem získány, i jeho počáteční vědomost o absolutním omezení výkonu vlastnického práva pro existenci vodního díla (včetně příslušenství) na nich. Za odpovídající okolnostem projednávané věci pak považoval určení jednorázové náhrady, již popsaným způsobem vyčíslil na 160.888 Kč. 7. Posledně uvedené rozhodnutí v jeho zamítavé části (výslovně v měnící části výroku I a ve výroku II) napadá dovoláním žalobce, maje je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro rozpor naříkaného rozsudku s judikaturou dovolacího soudu. Konkrétně odvolacímu soudu vytýká nerespektování závazného právního názoru vysloveného Nejvyšším soudem v posledním kasačním rozsudku sp. zn. 28 Cdo 1933/2024, rezignoval-li na podrobnější vysvětlení a odůvodnění svého závěru o smysluplnosti a praktičnosti jednorázové náhrady. Dovolatel současně upozorňuje, že přiznal-li soud jednorázovou náhradu „pro rozhodné období“, onu jednorázovost kompenzace tím relativizoval. Míní, že v daném případě nemůže být principiálně jednorázová náhrada přiznána jednak pro legitimní očekávání nového vlastníka dotčených pozemků, pramenící též z dřívější existence nájemního vztahu žalovaného a žalobce, dále pro skutečnost, že jeden z dotčených pozemků je zastavěn pozemní komunikací, nikoliv vodním dílem, pročež ve vztahu k němu má žalobce právo na opakující se plnění odpovídající bezdůvodnému obohacení. Nesouhlasí ani s určenou výší náhrady a ponížením stanovené částky o 50 %, odkazuje přitom na dřívější nájemní smlouvu uzavřenou mezi žalobcem a žalovaným, na základě níž dovozuje své legitimní očekávání v repetitivní příjem z dotčených pozemků v tehdy dohodnuté výši (odpovídající cenovému výměru). Dále žalobce namítá svévolné nakládání s důkazy a jednání soudu v rozporu s právem žalobce na spravedlivý proces, vyšel-li městský soud ze znaleckého posudku ESA předloženého jednou ze stran sporu, byť již dříve nechal vyhotovit, dle názoru dovolatele správný, revizní znalecký posudek Jokl Appraisal, v.o.s. – znalecký ústav (dále též jen „revizní znalecký posudek“), revidující mimo jiné i posudek ESA. K uvedenému žalobce upozorňuje, že ve spise se nenachází posudek ESA, nýbrž toliko jeho doplněk, jenž se liší jak metodou výpočtu, tak výslednými závěry. Pro vylíčené žalobce navrhuje změnu napadeného rozhodnutí v tom smyslu, že bude žalobě plně vyhověno a žalobci bude přiznána náhrada nákladů řízení. 8. K dovolání se negativně vyjádřilo žalované město, jež je navrhlo jako nepřípustné odmítnout, respektive jako nedůvodné zamítnout. 9. Dovolání po lhůtě (§ 240 o. s. ř.) doplnil žalobce svým podáním, k němuž Nejvyšší soud s ohledem na jeho opožděnost nepřihlédl. Žalovaný na ně reagoval replikou. 10. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů. 11. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. 12. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 13. Dovolání však přípustné není. 14. Dovolatel jako jediný důvod přípustnosti svého mimořádného opravného prostředku uvádí rozpor napadeného rozhodnutí s judikaturou Nejvyššího soudu, přičemž konkrétně namítá nerespektování závazného právního názoru dovolacího soudu vyjádřeného v jeho shora citovaném rozsudku sp. zn. 28 Cdo 1933/2024. Těmto výhradám ovšem přisvědčit nelze. Odvolací soud v souladu s pokynem Nejvyššího soudu určil a řádně odůvodnil charakter i výši náhrady ve smyslu § 59a vodního zákona. V aktuálním případě, zohledniv vedle absolutního omezení vlastnického práva žalobce i další specifické okolnosti případu (viz podrobněji bod 26 odůvodnění napadeného rozsudku), shledal jako odpovídající kompenzaci jednorázovou, což se srozumitelně (vzdor mínění dovolatele o relativizaci naznačeného úsudku) podává z odůvodnění naříkaného rozhodnutí. Uvedené pak stěží mohou zpochybnit odkazy žalobce na již netrvající nájemní vztah stran; bez významu jsou nutně i následné dispozice s pozemky, jakož i spekulace o potenciální výnosnosti zatížených pozemků ve prospěch třetí osoby (nového nabyvatele). 15. Odvolací soud přitom vycházel z již v dřívějších fázích řízení utvořeného a odůvodněného skutkového závěru, že všechny žalobou dotčené pozemky jsou součástí vodního díla (retenční nádrže), soustřediv se na charakter a výši kompenzace. Namítá-li dovolatel, že mu za část pozemků náleží náhrada v podobě bezdůvodného obohacení, odvolávaje se na názory soudu prvního stupně, vychází z odlišného skutkového stavu, než je ten, na němž své konkluze založil odvolací soud, jenž v tomto směru úvahy soudu prvního stupně již dříve (v rozsudku ze dne 20. 9. 2022, č. j. 15 Co 236/2022-792) korigoval, přičemž dovolací přezkum jeho úsudků o daném aspektu byl pro jejich skutkový charakter vyloučen (konkrétně viz bod 13 ve spojení s body 2 a 12 odůvodnění rozsudku sp. zn. 28 Cdo 269/2023). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. totiž nemůže být zpochybnění právního posouzení, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při řešení věci odvolací soud (k tomu viz za všechny usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1731/2024). Přípustnost dovolání tedy ani nyní nelze založit polemikou se skutkovými závěry nalézacích soudů, jež nepodléhají revizi ze strany dovolacího soudu povolaného primárně k přezkumu otázek právních (k tomu viz zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017). 16. K samotné výši kompenzace patří se pak připomenout, že ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu má být náhrada za omezení vlastnického práva (i podle ustanovení § 59a vodního zákona – srovnej namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2024, sp. zn. 22 Cdo 1130/2024) obecně stanovena na základě úvahy soudu zohledňující všechny specifické okolnosti případu, kupříkladu intenzitu restrikce, délku jejího trvání, podmínky nabytí zatíženého pozemku, skutečnost, zda již v době převodu vlastnického práva dotčená limitace oprávnění vlastníka existovala (srovnej přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1022/2014), jakož i předpokládaný vliv příslušného omezení na obvyklou cenu nemovitosti (viz namátkou rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2507/2010, nebo ze dne 1. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5820/2016). Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v těchto případech, vychází-li z toho, že je třeba reflektovat veškeré okolnosti případu, nemůže mít ambice taxativním výčtem uvést všechny aspekty, k nimž lze přihlížet, ale zpravidla poukazuje na nejčastější nebo nejvýznamnější hlediska určující rozsah náhrady. Jinak ponechává na nalézacích soudech, aby v jednotlivých případech vždy vymezily pro danou věc rozhodná kritéria s tím, že dovolací přezkum může úvahy nalézacích soudů zpochybnit pouze tehdy, jsou-li zjevně nepřiměřené, případně berou-li v potaz hlediska, která jsou pro určení výše náhrady bez významu (srovnej dále též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2125/2020, a ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3581/2020). 17. Městský soud se rovněž s druhou otázkou, pro jejíž řešení byl jeho předchozí rozsudek Nejvyšším soudem zrušen – odůvodnění výše kompenzace podle § 59a vodního zákona, vypořádal dostatečně a uspokojivě. Při jejím výpočtu vyšel z v řízení řádně znovu provedeného znaleckého posudku, respektive jeho doplňku (jenž pro administrativní chybu v původním posudku mající vliv na výslednou hodnotu obsahoval komplexní znalecký nález stran posuzovaného aspektu – obvyklého nájemného za užívání konkrétních pozemků, pročež jej lze považovat za způsobilé východisko navazujících vývodů soudu), jejž využil jako podklad své konkluze v individuální věci. Není možné přisvědčit mínění žalobce, že by znalecký závěr bez dalšího převzal, využil-li znalcem určenou hladinu obvyklého nájemného toliko jako jednu z proměnných svého komplexnějšího výpočtu (srov. zejména bod 28 odůvodnění napadeného rozhodnutí), a jeho úvahu ani nelze označit za zjevně nepřiměřenou. Nastíněný postup se jeví v souladu i s tou judikaturou Nejvyššího soudu, jež za východisko kvantifikace finanční kompenzace za zákonnou limitaci vlastnického práva připouští též znalecké posouzení (k tomu viz namátkou shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5820/2016). 18. Brojí-li pak dovolatel proti způsobu, jímž bylo se znaleckým posudkem, respektive jeho doplňkem ze strany soudu nakládáno, míří svými výtkami toliko proti hodnocení důkazů (byť svou povahou specifických), jež ovšem rovněž nemůže být předmětem revize ze strany Nejvyššího soudu (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1658/2017, a ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4380/2018). V kontextu dovolacích námitek jeví se případným dodat, že též otázka, k jakému znaleckému posudku se soud v nalézacím řízení přikloní a ze kterého vyjde, je otázkou hodnocení důkazů (viz mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2478/2022, i v něm jmenovaná rozhodnutí). Doplnit se sluší, že v projednávaném případě soud zřetelně osvětlil, z jakého důvodu jako podklad své úvahy využil právě doplňku znaleckého posudku, odkázav přitom na přesvědčivé sdělení znaleckého ústavu založené na č. l. 301 spisu. Vzhledem k uvedenému nelze v postupu odvolacího soudu ani spatřovat zásah do práva žalobce na spravedlivý proces. 19. Přehlížet nadto není možné, že ve vztahu k námitkám, že část pozemků je zatížena místní komunikací, pročež by za jejich užívání měla žalobci náležet kompenzace ve formě bezdůvodného obohacení žalovaného, nikoliv podle § 59a vodního zákona, jakož i k výtkám vůči znaleckému posudku, potažmo též proti konkrétní výši náhrady, dovolatel nikterak blíže nevymezuje některé z hledisek přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř., čímž nedostává obligatorní náležitosti mimořádného opravného prostředku zakotvené v § 241a odst. 2 o. s. ř. (k tomu viz namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1820/2022, uveřejněný pod č. 90/2024 Sb. rozh. obč., eventuálně usnesení téhož soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Stran kritérií přípustnosti dovolání toliko odkazuje na předchozí rušící rozhodnutí Nejvyššího soudu, s nímž naříkaný rozsudek v rozporu není (viz shora). 20. Z vylíčeného je tudíž zjevné, že napadené rozhodnutí nelze shledat rozporným s dovolatelem označenou judikaturou (omezující se na citaci předchozího kasačního rozsudku ve věci – sp. zn. 28 Cdo 1933/2024) a další výtky žalobce nejsou s to přípustnost dovolání založit, respektive v souvislosti s nimi dovolatel na její vymezení rezignuje. Pro uvedené přistoupil Nejvyšší soud ve smyslu § 243c odst. 1 o. s. ř. k odmítnutí dovolání. 21. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, v níž dovolání žalobce bylo odmítnuto a k nákladům žalovaného patří primárně odměna advokátky za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání), jejíž výši dovolací soud stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) – dále jen „AT“. Dle § 6 odst. 1, § 7 bodu 5, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k) AT činí sazba odměny za jeden úkon právní služby 8.220 Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů advokátky stanovenou paušální sazbou 450 Kč podle § 13 odst. 4 AT a navýšením o 21 % DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř. tak má žalovaný právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 10.490,70 Kč. Dovolací soud si je vědom judikatury, podle níž lze u hlavního města Prahy i statutárních měst presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá práva a zájmy bez využívání právní pomoci advokátů. V projednávaném případě se však odlišně od věcí, v nichž byl zmíněný právní názor vysloven (srov. příkladmo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1571/2021, potažmo nález Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, bod 24), nejedná o spor, který by tvořil běžnou agendu žalovaného, a to zejména s ohledem na komplikovaný výklad dotčené právní otázky, s čímž korespondují i dvě předchozí kasační rozhodnutí zdejšího soudu vydané v této věci. Nejvyšší soud tudíž žalovanému přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení ve shora vyčíslené výši (viz namátkou obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 315/2015). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 2. 3. 2026 JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu