28 Cdo 277/2026-664 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce T. S., zastoupeného JUDr. Zorkou Černohorskou, advokátkou se sídlem v Příbrami, Balbínova 384, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČ 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené JUDr. Martinem Páskem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Tržiště 366/13, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 10 C 91/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 11. září 2025, č. j. 35 Co 55/2025-623, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.894,30 Kč k rukám advokátky JUDr. Zorky Černohorské do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozsudkem ze dne 12. 8. 2024, č. j. 10 C 91/2022 -548, ve znění usnesení ze dne 6. 1. 2025, č. j. 10 C 91/2022-577, nahradil projev vůle žalované uzavřít s žalobcem specifikovanou smlouvu o bezúplatném převodu pozemků (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Soud uvedl, že mezi účastníky panuje shoda na skutečnostech, že žalobce je osobou oprávněnou ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), s nárokem na nabytí vlastnického práva k náhradním pozemkům, neboť původně odňaté pozemky nebylo možné vydat pro překážky uvedené v § 11 odst. 1 zákona o půdě. Spornou však zůstala výše neuspokojeného restitučního nároku, klonil-li se žalobce ke konkluzím učiněným ve znaleckém posudku prof. Ing. Schneiderové Heralové, Ph.D., jež ocenila jako stavební ty odňaté pozemky, které byly určeny územně plánovací dokumentací k výstavbě, a dospěla k závěru o nepoužití srážek podle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (dále jen „oceňovací vyhláška“), zatímco žalovaná prosazovala nižší ocenění nároku stanovené na základě znaleckého posudku vypracovaného na její žádost. Soud poukázal na jiná soudní rozhodnutí v obdobných případech a dal za pravdu žalobci. Byla prokázána dostatečná aktivita žalobce a žalovaná v důsledku nesprávného ocenění nároku znemožnila jeho právním předchůdcům další účast ve veřejných nabídkách náhradních pozemků. Soud neshledal existenci překážek bránících vydání vybraných náhradních pozemků, jejichž hodnota, jež byla mezi stranami nesporná, nepřesahovala výši restitučního nároku. S ohledem na předložené tak potřebný souhlas žalované nahradil. 2. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 11. 9. 2025, č. j. 35 Co 55/2025-623, k odvolání žalované rozsudek soudu prvého stupně v převážné, blíže specifikované, části výroku I potvrdil (výrok I), v rozsahu výroku I týkajícím se části pozemku parc. č. XY v k. ú. XY jej změnil tak, že nahradil projev vůle žalované k bezúplatnému převodu pozemku parc. č. XY v k. ú. XY žalobci (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvoinstančním (výrok III) i odvolacím (výrok IV). Odvolací soud neměl výhrady ke skutkovým zjištěním soudu okresního. Kvitoval zejména úvahy o stavebním charakteru odňatých pozemků a nepoužití srážek dle oceňovací vyhlášky. Ztotožnil se též se závěrem, že postup žalované při uspokojování restitučního nároku žalobce byl liknavý až svévolný. Rozhodnutí prvoinstančního soudu tedy považoval za věcně správné, částečně je změnil pouze tak, aby obstálo v době rozhodování krajského soudu, neboť v mezidobí došlo k modifikaci označení pozemků, což žalobce reflektoval částečnou změnou žaloby. Materiálně se nejednalo o úpravu výsledku řízení. 3. Proti rozsudku krajského soudu (výslovně jeho plnému rozsahu, nákladové výroky jsou však zjevně napadeny jako toliko akcesorické) brojí žalovaná dovoláním, majíc je za přípustné pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá, že krajský soud nesprávně posoudil charakter odňatých pozemků. Znalkyně i oba soudy vyšly ve svých úvahách primárně ze směrných plánů ze 30. let 20. století a z roku 1964, nikoli však z návrhu směrného plánu z roku 1948, a věc tak nebyla posouzena komplexně jako ve znaleckém posudku předloženém žalovanou. Ragbyová ani fotbalová hřiště nejsou stavbami, pročež pozemky směrným plánem určené k jejich umístění nelze považovat za stavební. Úsudek, že se neuplatní srážky dle přílohy č. 7 oceňovací vyhlášky, dovolatelka pokládá za nesouladný s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu. Krajský soud se dostatečně nevypořádal s námitkami žalované i jí předloženými důkazy a bez dalšího přejal názory okresního soudu opírající se o nekorektní posudek znalkyně. V průběhu svého podání cituje judikáty vrcholných soudů, konkrétně usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1444/2019, sp. zn. 28 Cdo 1623/2019, rozsudek téhož soudu sp. zn. 28 Cdo 3037/2021 a usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3459/19. Žalovaná navrhuje, aby dovolací soud rozsudky odvolacího i okresního soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žádá také o odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozsudku. 4. K dovolání žalované se podrobně vyjádřil žalobce, který daný mimořádný opravný prostředek považuje za nepřípustný. Požaduje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl a přiznal mu náhradu nákladů dovolacího řízení. 5. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). 6. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou dle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. 7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Dovolání ovšem přípustným není. 9. V první řadě je nezbytné upozornit, že ve srovnatelné právní věci stejných účastníků bylo již vydáno usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2025, sp. zn. 28 Cdo 1050/2025, v němž se dovolací soud vypořádal s námitkami podobnými těm uplatněným žalovanou v nynějším případě. Nejvyšší soud si proto dovoluje na jmenované usnesení v podrobnostech odkázat (stejně jako na další relevantní rozhodnutí zabývající se nastíněnou problematikou – například z mnoha usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2024, sp. zn. 28 Cdo 914/2024, a ze dne 4. 7. 2025, sp. zn. 28 Cdo 925/2025). 10. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi setrvale dovozuje, že cena náhradního pozemku má být ekvivalentní ceně odebraného pozemku. Pokud byl oprávněné osobě odňat pozemek, jenž měl zemědělskou povahu, má nárok na náhradu za zemědělský pozemek. Byly-li naproti tomu odnímané pozemky určeny, popřípadě dále využity, jako pozemky stavebního charakteru, je namístě oprávněnému subjektu poskytnout náhradu jako za pozemky stavební, byť byly třeba formálně vedeny jako pozemky zemědělské. Pakliže byly tedy pozemky v době přechodu na stát evidovány jako zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (čemuž může nasvědčovat například v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby, existence územního rozhodnutí o umístění stavby apod.), lze i takové pozemky v zásadě ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu § 14 odst. 1 oceňovací vyhlášky (viz zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3455/2022, a ze dne 7. 3. 2025, sp. zn. 28 Cdo 3175/2024). Dovolací soud ve své judikatorní praxi rovněž aproboval flexibilnější přístup k posuzování původní povahy odňatých pozemků, v rámci něhož soudy podle kontextu každého jednotlivého případu zohledňují různé relevantní okolnosti a neulpívají rigidně kupříkladu jen na vydání územního rozhodnutí jako na podmínce uznání pozemků za stavební, přičemž kritéria zmiňovaná judikaturou pro závěr o stavebním charakteru původních pozemků nejsou taxativními hledisky, jež musí být naplněna současně, nýbrž jde toliko o příkladmo uváděné konkrétní faktory, které mohou k závěru o stavební povaze pozemku vést (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2457/2023). 11. V nynější věci krajský soud vyšel ze skutkového závěru, že řada odňatých pozemků měla v době přechodu na stát stavební charakter, a to zejména na základě znaleckého posudku prof. Ing. Schneiderové Heralové, Ph.D. Argumentace, jíž žalovaná tento úsudek kritizuje, má převážně skutkovou povahu a směřuje k revizi hodnocení důkazu zmíněným znaleckým posudkem. Jediným dovolacím důvodem podle nyní účinné právní úpravy je přitom nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), a Nejvyšší soud tudíž není oprávněn přezkoumávat skutková zjištění soudů nižších stupňů nebo jimi provedené hodnocení důkazů (srov. namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2984/2022, či ze dne 3. 7. 2025, sp. zn. 28 Cdo 893/2025). 12. Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud (respektive i soud okresní) zjišťoval charakter odňatých pozemků na základě nepřiléhavých okolností, konkrétně že nevycházel z návrhu směrného plánu z roku 1948, ale primárně jiné územně plánovací dokumentace, čímž se odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu (jmenuje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1444/2019), nelze v tomto směru jejím výtkám přitakat. Naopak je možné jeho posouzení povahy odňatých pozemků považovat za komplexní ve smyslu zde citované i dovolatelkou poukazované rozhodovací praxe. Argumenty, které žalovaná vůči této úvaze vznáší, jsou pak, jak již bylo podotknuto, skutkové, a tudíž nezpůsobilé založit přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. 13. Na správnosti ocenění odňatých pozemků jako stavebních přitom ničeho nemění ani okolnost, že na nich bylo vybudováno tenisové, ragbyové, dětské či fotbalové hřiště, nebo zastavění pozemku dočasnou stavbou (srov. kupříkladu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. 28 Cdo 223/2024, či již jmenované sp. zn. 28 Cdo 914/2024). Význam nemůže mít námitka dovolatelky, že takové hřiště „není stavbou“ (k této problematice v podrobnostech srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 28 Cdo 952/2023). 14. Pokud dále dovolatelka vyslovuje nesouhlas s úsudkem soudů nižších stupňů o nedostatku podmínek k aplikaci cenových srážek dle přílohy č. 7 oceňovací vyhlášky (opírajícím se opět o posudek znalkyně), nese se i tato její argumentace zejména v rovině zpochybnění skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jež předmětem dovolacího přezkumu učinit nelze. Jestliže odvolací soud (potažmo soud prvního stupně) příslušná ustanovení oceňovací vyhlášky neaplikoval nikoli proto, že by snad jejich použití považoval za a priori vyloučené (v důsledku principu ex favore restitutionis, jak uvádí dovolatelka), nýbrž proto, že se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu neměl za naplněné podmínky cenového předpisu o snížení ceny s pomocí žalovanou vzpomínaných srážek, obstojí úvahy odvolacího soudu v tomto směru jako souladné s judikaturou dovolacího soudu (srov. namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. 28 Cdo 3359/2023, či již zmiňované usnesení tohoto soudu sp. zn. 28 Cdo 223/2024) i s žalovanou citovaným usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. III. ÚS 3459/19. 15. V dovolatelkou dále poukazovaných judikátech (rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3037/2021, a usnesení téhož soudu ze dne 7. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1623/2019) Nejvyšší soud akcentoval význam srážek podle přílohy č. 7 oceňovací vyhlášky – aplikovaných vždy ve vazbě na zcela konkrétní okolnosti každého případu – pro zachování hodnotové ekvivalence odňatých a vydávaných nemovitostí. S tímto náhledem však napadené rozhodnutí nikterak nekoliduje, neboť soudy použitelnost zmiňovaných srážek v obecné rovině nepopíraly, pouze neshledaly skutkový podklad pro jejich aplikaci v posuzované věci. Žádný rozpor s právním názorem vysloveným ve jmenovaných rozhodnutích zde proto nevyvstává. Pro detailní rozbor nastíněné problematiky lze dovolatelku dále odkázat na dříve vzpomínané usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 925/2025. 16. Přípustnost dovolání nemohou pak založit ani zbylé připomínky dovolatelky (zejména, že se krajský soud dostatečně nevypořádal s jejími námitkami), jež vpravdě vystihují vady řízení, přičemž ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží jen tehdy, je-li již dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.). Nad rámec je však možné připomenout, že z rozhodovací praxe dovolacího soudu i Ústavního soudu vyplývá, že nelze z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení; není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sen. zn. 29 ICdo 13/2015, uveřejněný pod č. 139/2018 Sb. rozh. obč.). Opakovaně je Nejvyšším soudem také podotýkáno, že povinnost soudu vypořádat se se vším, co vyšlo v řízení najevo, neznamená, že by soud nemohl učinit zjištění týkající se určité pro posouzení věci významné skutečnosti pouze z toho důkazu, jejž shledá nejobjektivnějším a nejpřesvědčivějším, vypořádá-li se zároveň ve svém rozhodnutí náležitě s tím, proč své úvahy založil právě na tomto důkazu (srov. namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 915/2019, či ze dne 8. 9. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1962/2021). V nynější věci přitom krajský soud v reakci na odvolací argumentaci žalované předložil vlastní přezkoumatelné závěry a srozumitelně vyložil, proč vycházel ze znaleckého posudku prof. Ing. Schneiderové Heralové, Ph.D., nikoli z posudku předloženého žalovanou. 17. Pro shora vylíčené tedy dovolání zjevně nelze mít za přípustné a jako takové bylo Nejvyšším soudem podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto. 18. Rozhodl-li Nejvyšší soud o dovolání v přiměřené lhůtě, nevypořádal již samostatně návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozsudku, jenž sdílí osud dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, bod 34). 19. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobci v dovolacím řízení vznikly v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které dovolací soud stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), dále jen „AT“. Dle § 8 odst. 1 a § 7 bodu 6 AT (tarifní hodnotou je částka 269.796,20 Kč, do níž byl uspokojen restituční nárok žalobce) činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 9 380 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 450 Kč podle § 13 odst. 4 AT a zvýšením o DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř. má poté žalobce právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 11.894,30 Kč. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 2. 3. 2026 JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu