28 Cdo 2940/2025-352 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, proti žalovaným 1. Z. P. a 2. M. P., zastoupené JUDr. Jiřím Brožem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 10, Dykova 1158/17, o 62.527,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 14 C 192/2021, o dovolání žalované 2 proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. dubna 2025, č. j. 23 Co 267/2024-321, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná 2 je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 450 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 8. 10. 2024, č. j. 14 C 192/2021-266, uložil žalovanému 1 zaplatit žalobkyni 62.527,50 Kč s příslušenstvím (výrok I) a žalované 2 zaplatit žalobkyni 62.527,50 Kč s příslušenstvím (výrok II), žalobu ve vymezené části zamítl (výroky III a IV) a rozhodl o soudním poplatku i nákladech řízení (výroky V až VII). V dané věci rozhodoval poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 21. 11. 2022, č. j. 14 C 192/2021-115, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2023, č. j. 23 Co 24/2023-155. Žalobkyně se jako vlastnice specifikovaných pozemků v katastrálním území Kunratice domáhala vydání bezdůvodného obohacení, které mělo v roce 2020 žalovaným vzniknout užíváním těchto pozemků, neboť na dvou z nich stojí stavby (rodinné domy), jež jsou součástí společného jmění žalovaných, na dalších se pak nachází zahrady a předzahrádky. Soud měl za to, že došlo k bezdůvodnému obohacení, a tudíž se zabýval jeho výší, již vyčíslil jako nepatrně nižší, než jakou požadovala žalobkyně, přičemž tak učinil především s odkazem na znalecký posudek a výslech znalkyně, která zjišťovala obvyklé nájemné. Vysvětlil, proč nezavázal žalované (bývalé manžele) k solidárnímu plnění. Uvedl, že nebyla prokázána existence smlouvy mezi žalobkyní a žalovaným 1. Pro shora předložené žalobě, resp. její převážné části, vyhověl. 2. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 4. 2025, č. j. 23 Co 267/2024-321, k odvolání žalované 2 rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích II a VII potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Zčásti zopakoval a doplnil dokazování. Zdůraznil, že znalkyní přijaté závěry jsou logické a odpovídají ostatním důkazům. S několika námitkami žalované 2 se neztotožnil (ohledně předmětu řízení či nepřezkoumatelnosti rozhodnutí), dal jí však za pravdu v tom, že soud prvního stupně se nijak nezabýval tvrzením, že vztah mezi žalobkyní a žalovaným 1 má smluvní povahu. Odvolací soud proto žalovanou 2 ohledně zmíněného tvrzení poučil ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), ta ale břemeno tvrzení neunesla. Měl výhrady také k argumentaci okresního soudu, pokud jde o posouzení, zda se v nynějším případě jedná o dílčí, či solidární závazek. Nicméně uzavřel, že nárok žalobkyně je po právu – na jejích pozemcích stojí stavby žalovaných, další pozemky pak vytváří s rodinnými domy funkční celek. Výše náhrady je odpovídající. Krajský soud proto rozsudek okresního soudu v napadených výrocích jako věcně správný potvrdil. 3. Proti rozsudku krajského soudu co do výroku I brojí žalovaná 2 dovoláním, považujíc je za přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně předkládá otázku, jestli při zkoumání, zda tvoří několik pozemků funkční celek, je třeba posoudit způsob užívání daných nemovitostí a funkci, kterou pozemek plní ve vztahu k sousedícímu domu. V této souvislosti cituje rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3708/2021 a uvádí, že se odvolací soud nezabýval příslušnými parametry. Dále se táže, zda je v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, vychází-li odvolací soud při stanovování výše bezdůvodného obohacení získaného neoprávněným užíváním pozemků, z nichž některé jsou zastavěné a některé nikoli, ze stejné částky, a tedy pomíjí onu zastavěnost. Odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 415/14 i rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 900/2012 a kritizuje postup znalkyně. Dovolatelka rovněž vysvětluje, proč dle jejího náhledu krajský soud nemohl rozhodnout, že neunesla břemeno tvrzení, jestliže pouze popírala tvrzení žalobkyně, že k užívání pozemků dochází bez právního důvodu. Ptá se přitom, jaké všechny skutečnosti je povinen účastník, který popírá tvrzení protistrany, uvést. Představené procesní otázky považuje za dovolacím soudem doposud neřešené. Pro shora uvedené žádá zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení. 4. K mimořádnému opravnému prostředku žalované 2 se vyjádřila žalobkyně, která navrhuje, aby bylo dovolání odmítnuto pro nepřípustnost, popřípadě zamítnuto. 5. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů. 6. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou dle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. 7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Dovolání však přípustným není. 9. Nejvyšší soud ustáleně judikuje, že v případě umístění stavby na cizím pozemku bez právního důvodu vzniká vlastníku stavby na úkor vlastníka pozemku bezdůvodné obohacení protiprávním užitím cizí hodnoty již ze samotného titulu vlastnického práva (které zakládá jeho oprávnění stavbu na cizím pozemku užívat) bez ohledu na to, jakým způsobem a v jaké intenzitě své vlastnické právo ke stavbě realizuje nebo zda, respektive komu užívání stavby přináší zisk. Vlastník stavby umístěné na cizím pozemku se obohacuje nejen užíváním pozemku přímo zastavěného, ale též pozemků, jež se zastavěným pozemkem tvoří funkční celek – ucelený areál (srov. kupříkladu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1688/2023, ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1085/2024, a ze dne 16. 9. 2025, sp. zn. 28 Cdo 1911/2025, k problematice tzv. funkčních celků viz namátkou usnesení zdejšího soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5808/2017). Bezdůvodné obohacení pak vzniká i tomu, kdo dosáhl na úkor vlastníka postavení detentora jeho pozemku tím, že měl k dispozici celý uzavřený (např. oplocený) areál, a mohl jej tak učinit přístupným jen pro sebe a svou potřebu, a to bez ohledu na to, nakolik intenzivně jej skutečně užíval (jakou plochu užíval či jak často, případně kolikrát konkrétně se zde zdržoval; srov. v podrobnostech například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1089/2020, nebo ze dne 14. 11. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2396/2023, či rozsudek téhož soudu ze dne 23. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 138/2018, na nějž poukázal odvolací soud). 10. Posouzení otázky funkční souvislosti pozemků a staveb je vždy úzce spjato s konkrétními skutkovými okolnostmi případu (závěr o funkční provázanosti pozemků a staveb je primárně skutkové povahy a vyplývá z hodnocení v řízení provedených důkazů; srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2025, sp. zn. 28 Cdo 3472/2024). Dovolací soud, jehož přezkumná činnost je omezena výhradně na otázky právní a jenž je skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vázán (viz kupříkladu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2024, sp. zn. 25 Cdo 3843/2023, nebo ze dne 2. 9. 2025, sp. zn. 28 Cdo 1803/2025), pak nemůže než uzavřít, že posouzení odvolacího soudu, který na podkladě podrobných skutkových zjištění dovodil, že pozemky mající charakter zahrad a předzahrádek (využitelných a přístupných pouze pro žalované) tvoří funkční celek s rodinnými domy žalovaných, není (zvláště vzhledem k tomu, že se jedná o řadové rodinné domy) nepřiměřené, nedostatečné či nereflektující požadavky ustálené judikatury. Odkazuje-li dovolatelka v nastíněné souvislosti na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3708/2021, zjevně pomíjí, že se označené rozhodnutí netýká problematiky bezdůvodného obohacení. V něm – za odlišného kontextu – učiněné závěry (zejména v dovolání citovaný výňatek zdůrazňující nutnost podrobného zkoumání míry a efektivity užívání zemědělského pozemku) tak nelze mechanicky bez dalšího převzít pro nynější případ, zvláště pak s ohledem na to, že, jak již bylo rozvedeno výše, pro vznik bezdůvodného obohacení není rozhodné, nakolik intenzivně byl onen celek užíván (srov. již vzpomínané usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1089/2020 či usnesení téhož soudu ze dne 4. 10. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2495/2023). 11. V reakci na další námitky je nezbytné připomenout náhled ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu prosazující stanovení výše bezdůvodného obohacení v případech bezesmluvního užívání cizího pozemku pomocí hladiny obvyklého nájemného u srovnatelných pozemků. Je-li realizováno skrze stavbu, pak je zapotřebí porovnávat pozemky zastavěné (k tomu v podrobnostech srov. zejména dovolatelkou zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 900/2012, či usnesení zdejšího soudu ze dne 9. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 62/2019). 12. Ze znaleckého posudku i výslechu znalkyně, na nichž založily soudy nižších stupňů své úvahy, je zřejmé, že při stanovování obvyklého nájemného bylo vycházeno z kupních smluv na skupiny pozemků skládající se (stejně jako v nynější věci) vždy z pozemku pod řadovým rodinným domem (tj. pozemku zastavěného stavbou jiného vlastníka), předzahrádky a zahrady za domem, jež byly prodávány společně jako celek. Při určování výše bezdůvodného obohacení tak evidentně byla reflektována zastavěnost některých předmětných pozemků stavbami ve vlastnictví žalovaných – znalkyně přistupovala k funkčně propojeným pozemkům jako k celku, který je částečně zastavěný, a stanovila pro něj jednotkovou cenu. Jde-li dále o dovolatelkou citovaný nález Ústavního soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 415/14, je nezbytné poznamenat, že je v něm řešena poněkud odlišná problematika, a to konkrétně otázka výše bezdůvodného obohacení v situaci, nemá-li obohacený možnost přístupu k vlastněným budovám. O takový případ se však dle zjištění nalézacích soudů, jimiž je soud dovolací vázán (viz výše), v nynější věci nejedná, je-li naopak celý funkční celek přístupný pouze vlastníkům budov, tedy žalovaným. Namítaného odklonu od ustálené judikatury vysokých soudů se tak odvolací soud zjevně nedopustil. 13. Kritizuje-li dále dovolatelka postup odvolacího soudu při hodnocení provedeného znaleckého dokazování (zejména znalkyní použitou metodu ocenění obvyklého nájemného či výslednou výši vzniklého bezdůvodného obohacení), je třeba zdůraznit, že se její argumentace nese především v rovině kritiky skutkových zjištění a způsobu hodnocení důkazů, jež ovšem předmětem dovolacího přezkumu učinit nelze (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále z mnoha usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2024, sp. zn. 28 Cdo 2433/2024). 14. Co se týče nastíněné problematiky břemene tvrzení a důkazního břemene, je nutné upozornit na závěr ustálené judikatury Nejvyššího soudu, dle něhož ve sporech o vydání bezdůvodného obohacení je na žalovaném, aby tvrdil a prokazoval existenci právního důvodu, na základě kterého si smí převzaté prostředky ponechat. Uvedená konkluze je přitom uplatnitelná i v případě bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním věci bez právního důvodu (srov. za všechny rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5213/2016, a ze dne 8. 10. 2019, sp. zn. 21 Cdo 2420/2019). 15. Ve světle uvedeného je tak zřejmá nesprávnost úvahy dovolatelky – jež v řízení tvrdila, že existuje právní důvod (smlouva) opravňující k užívání předmětných pozemků –, že šlo z její strany o pouhé popírání tvrzení žalobkyně, a odvolací soud po ní neměl vyžadovat doložení konkrétních skutečností svědčících o existenci zmíněného právního důvodu. Dovolatelka tak nenastínila žádnou procesní otázku dovolacím soudem doposud neřešenou. Naopak lze poznamenat, že postup odvolacího soudu, jenž požadoval po dovolatelce, aby tvrdila a prokazovala uvedený právní důvod, byl souladný s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. 16. Pro shora vylíčené tedy dovolání zjevně nelze mít za přípustné a jako takové bylo Nejvyšším soudem podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto. 17. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, § 224 odst. l, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že dovolání žalované 2 bylo odmítnuto a žalobkyně, jež nebyla v dovolacím řízení zastoupena zástupcem ve smyslu § 137 odst. 2 o. s. ř., k tomuto dovolání podala vyjádření. V souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. jí proto má náležet náhrada hotových výdajů v paušální výši stanovené zvláštním právním předpisem, jímž je vyhláška č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, jejíž § 2 odst. 3 stanoví, že má tato náhrada činit 300 Kč. Nejvyšší soud však již v minulosti uvedl, že za procesní úkony učiněné po 1. 1. 2025 náleží v případech, na které by dopadal § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., účastníku řízení, jenž není zastoupen zástupcem ve smyslu § 137 odst. 2 o. s. ř., paušální náhrada hotových výdajů ve smyslu § 151 odst. 3 o. s. ř. ve výši 450 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu aplikovaného per analogiam (srov. v podrobnostech usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2638/2025). Tato částka se proto přiznává i v nynější věci. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 5. 5. 2026 JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu