28 Cdo 3015/2025-107 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně: A. E. Z., zastoupené zákonným zástupcem Michalem Zámcem, nar. 10. 5. 1983, bytem Brno, Bohuslava Martinů 941/41b, právně zastoupené Mgr. Ing. Zdeňkem Stanovským, advokátem se sídlem v Praze 6, Na Hutích 661/9, proti žalovanému: Mgr. Petr Řehák, IČ 475 70 474, se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1689/2a, zastoupenému Mgr. Ondřejem Lněničkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Újezd 409/19, o 130.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 34 C 244/2024, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. května 2025, č. j. 27 Co 103/2025-89, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud Praha-západ usnesením ze dne 10. 2. 2025, č. j. 34 C 244/2024-69, zastavil řízení (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II) i soudním poplatku (výrok III). Soud konstatoval, že za nezletilou žalobkyni byla podána žaloba o zaplacení částky 130.000 Kč s příslušenstvím, aniž bylo doloženo, že by s jejím podáním vyslovil souhlas opatrovnický soud, přestože se nejedná o běžnou záležitost správy jmění ve smyslu § 461 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Soud proto žalobkyni vyzval, aby doložila přivolení opatrovnického soudu, a když této výzvě nebylo vyhověno, řízení podle § 104 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), zastavil. 2. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 28. 5. 2025, č. j. 27 Co 103/2025-89, usnesení soudu první instance k odvolání žalobkyně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud uvedl, že v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu je k podání jakékoli žaloby jménem nezletilého zapotřebí schválení opatrovnického soudu, což platí i v režimu nové právní úpravy účinné od 1. 1. 2014. Absence uvedeného souhlasu pak zakládá nedostatek procesní podmínky, pro který je nutno řízení zastavit dle § 104 odst. 2 o. s. ř. 3. Proti usnesení odvolacího soudu co do výroku I podala žalobkyně dovolání, v němž Nejvyššímu soudu předkládá problém, zdali je k podání žaloby na vydání bezdůvodného obohacení jménem nezletilé zapotřebí souhlasu opatrovnického soudu, přičemž ohlašuje, že by tato dovolacím soudem vyřešená otázka měla být posouzena jinak. Nesouhlasí s řešením dané problematiky ze strany soudů nižších stupňů i Nejvyššího soudu, jenž obdobnou věc posuzoval pod sp. zn. 28 Cdo 1510/2025 a dovolání v ní podané odmítl pro nepřípustnost. Dovolatelka prosazuje svůj názor, že není možné na situaci aplikovat § 461 odst. 1 o. z. včetně k němu se vztahující judikatury, neboť se týká toliko schvalování hmotněprávních jednání, nikoli procesních úkonů. Míní, že Nejvyšším soudem uplatněným teleologickým výkladem řečeného ustanovení nelze zcela nahradit jazykové znění zákona či zákon doplňovat o další pravidlo – novou podmínku řízení v procesním právu, jde dle ní o výklad excesivní. 4. Z těchto důvodů žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu v naříkaném rozsahu, jakož i rozhodnutí soudu prvého stupně co do výroku I zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu Praha-západ k meritornímu projednání. 5. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů. 6. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. 7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Dovolání žalobkyně není přípustné. 9. Nejvyšší soud se neztotožňuje s náhledem dovolatelky o potřebě revidovat doposud zaujaté právní názory na otázku nutnosti přivolení opatrovnického soudu k podání žaloby na vydání bezdůvodného obohacení jménem nezletilého, neboť pro takový krok nepředestřela přesvědčivé argumenty. Již jednou učiněný výklad právní normy by měl být východiskem pro rozhodování následujících případů stejného druhu, a to z pohledu postulátů právní jistoty, předvídatelnosti práva, ochrany oprávněné důvěry v právo (oprávněného legitimního očekávání) a principu formální spravedlnosti (rovnosti), ledaže by byly následně shledány dostatečné relevantní důvody podložené racionálními a přesvědčivějšími argumenty ve svém souhrnu konformnější s právním řádem jako významovým celkem, a svědčící tak pro změnu judikatury (srov. namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3123/2006, a ze dne 24. 11. 2025, sp. zn. 22 Cdo 2572/2025, či rozsudek téhož soudu ze dne 8. 4. 2025, sp. zn. 21 Cdo 1937/2024), přičemž naznačené důvody zde shledány nebyly. 10. Na identické námitky, které žalobkyně předkládá v uplatněném mimořádném opravném prostředku, ostatně již reagoval Ústavní soud v obdobné věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 28 Cdo 1510/2025 (v níž je žalobkyní sestra nynější dovolatelky zastoupená týmiž zákonným zástupcem i advokátem). Argumentaci Nejvyššího soudu neshledal protiústavní, napadená rozhodnutí dle něj nejsou projevem svévole či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Interpretaci a aplikaci příslušných ustanovení práva ze strany soudů poté nepovažoval za jakkoliv chybné či nepřiměřené (srovnej bod 11 usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2025, sp. zn. I. ÚS 3019/25). 11. Mínění žalobkyně, že Nejvyšším soudem provedený teleologický výklad § 461 odst. 1 o. z. je excesivní i že aplikací ustálené judikatury Nejvyššího soudu vztahující se k danému ustanovení dochází k zásahu do jejího procesního práva, tudíž nelze přitakat. V podrobnostech Nejvyšší soud odkazuje na své již zmíněné předchozí rozhodnutí v obdobné věci (viz jeho usnesení ze dne 3. 7. 2025, sp. zn. 28 Cdo 1510/2025) i na rozhodnutí Ústavního soudu citované výše. 12. Jelikož je tedy usnesení odvolacího soudu konformní s judikaturou Nejvyššího soudu, pro jejíž překonání nebyly shledány pádné důvody, nezbylo než dovolání žalobkyně odmítnout jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř. 13. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 5. 5. 2026 JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu