28 Cdo 3043/2025-378 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce: Ioan Bocra, IČO 752 45 914, se sídlem v Jaroměřicích 43, zastoupeného JUDr. Janem Paroulkem, advokátem se sídlem v Blansku, Čelakovského 1859/6, proti žalovanému: R. K., zastoupenému JUDr. Rudolfem Skoupým, advokátem se sídlem ve Svitavách, náměstí Míru 142/88, o 925.175 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 15 C 160/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 20. května 2025, č. j. 22 Co 326/2025-349, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 15.088,70 Kč k rukám advokáta JUDr. Rudolfa Skoupého do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Okresní soud ve Svitavách rozsudkem ze dne 25. 6. 2024, č. j. 15 C 160/2021-315, zamítl žalobu na zaplacení 925.175 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o nákladech účastníků řízení i státu (výroky II a III). Žalobce se sporného plnění domáhal na základě tvrzení, že se smlouvou o dílo [§ 2586 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“)] ze dne 29. 3. 2017 zavázal pro žalovaného provést hrubou stavbu bungalovu, avšak přestože provedl téměř veškeré sjednané práce, neuhradil mu objednatel plnou cenu díla. Požaduje proto jednak nezaplacenou část ceny díla ve výši 575.000 Kč a jednak smluvní pokutu, která mu z toho titulu náleží. Soud konstatoval, že mezi stranami bylo sporné, které z vyhotovení smlouvy o dílo předložených účastníky je konečnou verzí daného kontraktu. Na základě úvah, opírajících se o důkazy provedené v řízení (předložené a nepodepsané koncepty smluv, protokoly Raiffeisen Bank, protokol o dokončení prací), dospěl k závěru, že jediné správné a platné zachycení smlouvy představuje verze, na kterou se odvolává žalovaný. Dle této varianty smlouvy pak činila cena díla 3.100.000 Kč, přičemž je uvedenou cenu namístě považovat za konečnou (skutečnost, že čas plnění byl do smlouvy žalovaným dodatečně dopsán tužkou, na popsaném závěru nic nemění). Žalovaný (jenž posléze platně odstoupil od smlouvy, pokud jde o dosud nerealizovanou část díla) žalobci uhradil 2.650.000 Kč, což odpovídá 85,5 % celkové úplaty za dílo, které bylo ovšem provedeno toliko ze 76 %. Jelikož tedy měl žalobce v době, kdy vystavil fakturu na 575.000 Kč, provádění prací „předplaceno“, nemohl se po právu domáhat poskytnutí této částky, a logicky ani smluvní pokuty za tvrzené prodlení s její úhradou. 2. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 20. 5. 2025, č. j. 22 Co 326/2025-349, rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalobce potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud aproboval coby přesvědčivá skutková zjištění soudu první instance, včetně závěru, že mezi účastníky byla dne 29. 3. 2017 uzavřena smlouva o dílo v písemném znění předloženém žalovaným. Na uvedených úvahách nic nemění ani poukaz odvolatele na skutečnost, že účastníci předložili různé verze předmětné smlouvy, jelikož se okresní soud s tímto faktem náležitě vypořádal a dostatečně zdůvodnil, kterou z těchto verzí pokládá za rozhodující. Reflektována byla též okolnost, že konkrétní čas plnění byl žalovaným dopsán do uzavřené smlouvy o dílo tužkou, a nebyl tak – dle správného závěru okresního soudu – její součástí. Přiléhavé jsou rovněž závěry, že mezi účastníky byla ujednána konečná cena 3.100.000 Kč i že žalovaný žalobci zaplatil částku 2.650.000 Kč a posléze od smlouvy o dílo v dosud neprovedené části platně odstoupil. Odvolatelem realizované práce pak byly pokryty platbami ze strany žalovaného, a žaloba tak byla zamítnuta po právu. 3. Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce dovolání, v němž Nejvyššímu soudu předkládá k zodpovězení dvě otázky, které podle jeho názoru dosud nebyly v rozhodovací praxi tohoto soudu vyřešeny. V první řadě se táže, zda lze považovat za součást platně uzavřené smlouvy o dílo ustanovení, které do ní bylo po podpisu doplněno jednou ze stran, a pokud nikoli, jaký vliv má tato okolnost na platnost smlouvy jako celku. Dovolatel zde upozorňuje, že čas plnění do smlouvy o dílo ze dne 29. 3. 2017 dodatečně vepsal žalovaný, a současně podotýká, že tento údaj představuje významnou součást smlouvy o dílo. Neurčitost či úplná absence dohody na čase plnění může vést k závěru o neplatnosti smlouvy pro nedostatek shody vůle účastníků (§ 1725 o. z.). 4. Na druhém místě předkládá dovolatel otázku, zdali je v situaci, kdy mezi účastníky existovalo více písemných verzí smlouvy s rozdílnými údaji o ceně a předmětu díla, možné považovat za platně uzavřenou jen jednu z těchto verzí, a pokud ano, za jakých podmínek je soud oprávněn upřednostnit určitou variantu kontraktu před ostatními. Dle názoru žalobce není v případě podobné konkurence více rozcházejících se vyhotovení téže smlouvy zřejmé, zda mezi stranami došlo ke shodě vůlí, což může rovněž vést k závěru o neplatnosti smlouvy. Soudy se však v projednávané věci existencí konsenzu stran dostatečně nezabývaly. Z těchto důvodů dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí obou soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. 5. K dovolání se vyjádřil žalovaný, jenž je navrhl odmítnout, jelikož rozhodnutí vůbec nezáviselo na stanovení doby plnění, kterou navíc subsidiárně reguluje zákon v § 2590 o. z., a soudy řádně zdůvodnily, kterou verzi smlouvy o dílo pokládají za relevantní a z jakých důvodů. 6. V dovolacím řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). 7. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. 8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 9. Dovolání žalobce není přípustné. 10. Klade-li dovolatel v první řadě otázku, zda je údaj doplněný jedním z kontrahentů do smlouvy po jejím podpisu součástí dotčeného právního jednání, pak se nejedná o otázku, jejíž odlišné řešení by bylo s to přivodit vůči žalobci příznivější výsledek sporu (tezi, že přípustnost dovolání jsou způsobilé založit toliko otázky, jejichž zodpovězení může přinést pro dovolatele příznivější rozhodnutí ve věci, viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1122/2020, ze dne 12. 6. 2024, sp. zn. 30 Cdo 1266/2024, a ze dne 27. 8. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3917/2023), jelikož soudy v projednávané kauze – ve shodě se žalobcem – uzavřely, že zmiňovaná doložka o době plnění částí předmětné smlouvy není. 11. Právní úprava smlouvy o dílo pak dispozitivně (k tomu srovnej především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2025, sp. zn. 28 Cdo 1766/2025) stanoví, že není-li mezi stranami doba plnění ujednána, provede zhotovitel dílo v době přiměřené jeho povaze (§ 2590 odst. 2 o. z.). Vzhledem k tomu, že zákon obsahuje subsidiární pravidlo o době plnění pro případ, že si strany čas, kdy má být dílo provedeno, nesmluví – a s absencí příslušného ujednání tedy právní úprava počítá jako s přípustnou eventualitou –, není dohoda o tom, kdy má zhotovitel dílo provést, podstatnou náležitostí smlouvy o dílo (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. 32 Cdo 2689/2011, použitelný i v současnosti s ohledem na kontinuitu mezi tam interpretovaným § 537 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, a nyní relevantním § 2590 odst. 2 o. z.), pročež absence této dohody nemůže být na újmu platnosti smlouvy o dílo. 12. Promítnuto do souvislostí projednávané věci tak žalobci nelze dát za pravdu, že by nedostatek ujednání o čase plnění, přivozený tím, že se žalovaným doplněný údaj, který zmíněnou otázku specifikoval, nestal součástí smlouvy o dílo uzavřené 29. 3. 2017, implikoval vadnost tohoto kontraktu, jelikož je dotčená neúplnost obsahu předmětné smlouvy řešitelná aplikací dispozitivního zákonného pravidla. 13. Táže-li se dovolatel dále, zdali může soud v případě, že je mu procesními stranami předloženo více vyhotovení smlouvy, pokládat za zachycení jejich projevu vůle toliko jedno z nich, je třeba konstatovat, že na otázku, jaký závěr o obsahu právního jednání má soud učinit, je-li konfrontován s více jeho verzemi, nelze poskytnout obecně platnou odpověď (podobně viz namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 32 Cdo 352/2017). 14. Judikatura Nejvyššího soudu setrvale akcentuje, že každý projev vůle se vykládá podle úmyslu jednajícího. Ochrana dobré víry adresáta právního jednání pak vyžaduje (a § 556 odst. 1, věta první, o. z. tak normuje výslovně), aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího, pokud byla anebo musela být známa adresátovi; takovou vůli je pak třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, přisuzuje se právnímu jednání význam, jaký by jeho projevu vůle zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je tento projev určen (§ 556 odst. 1, věta druhá, o. z.). Řečené platí jak pro vícestranná, tak i pro jednostranná adresovaná právní jednání (srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný pod č. 4/2019 Sb. rozh. obč., a dále například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2024, sp. zn. 23 Cdo 2220/2023, nebo jeho usnesení ze dne 17. 6. 2024, sp. zn. 33 Cdo 863/2024, a ze dne 7. 8. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1934/2024). 15. Cílem interpretace je tedy nalezení skutečné vůle jednajícího, musela-li být adresátovi právního jednání známa, popřípadě stanovení pravidelného významu projevu vůle, pakliže adresát skutečnou vůli jednajícího znát nemusel. Jakékoli písemné vyhotovení smlouvy či jejího konceptu, které strany ve sporu předloží, je pak pouhým podkladem, na jehož základě může soud – po zhodnocení dalších v řízení provedených důkazů a zohlednění všeho, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o. s. ř.) – přijmout skutkový závěr o vůli jednajícího, respektive o jím uskutečněném projevu, tedy učinit zjištění ohledně relevantních aspektů skutkového stavu, a na tomto terénu konečně vystavět (za použití pravidel zakotvených v § 556 o. z.) interpretační závěr o obsahu právního jednání. 16. Rozhodování, které z více předložených vyhotovení smlouvy, jež měla být uzavřena mezi účastníky řízení, odráží skutečnou nebo navenek projevenou vůli stran, proto není důsledkem aplikace univerzálního právního pravidla, nýbrž výstupem volného hodnocení důkazů. Nejvyššímu soudu přitom náleží toliko přezkum právního posouzení věci odvolacím soudem, nikoli jeho skutkových úvah (§ 241a odst. 1 o. s. ř., srovnej namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2024, sp. zn. 24 Cdo 279/2024, ze dne 26. 3. 2024, sp. zn. 33 Cdo 3150/2023, a ze dne 3. 10. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1619/2024). Pakliže tedy soudy nižších stupňů v nynější kauze přijaly skutkový závěr, že shodnou vůli stran vyjadřuje vyhotovení smlouvy, jež v řízení předložil žalovaný, pak tento jejich úsudek nemůže být dovolacím soudem věcně revidován. Co do adekvátnosti a přesvědčivosti zdůvodnění řečeného úsudku přitom soudům nižších stupňů nelze ničeho vytknout. 17. Se zřetelem k výše uvedenému je možné konstatovat, že dovolání žalobce není přípustné, a Nejvyšší soud je proto v souladu § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 18. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, v níž dovolání žalobce bylo odmítnuto a k nákladům žalovaného patří primárně odměna advokáta za jeden úkon právní služby, jejíž výši dovolací soud stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Dle § 6 odst. 1, § 7 bodu 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu činí sazba odměny za jeden úkon právní služby 12.020 Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovenou paušální sazbou 450 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a navýšením o 21 % DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř. tak má žalovaný právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 15.088,70 Kč. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 16. 6. 2026 JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu