28 Cdo 3229/2025-308 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně NEWLAKITA s.r.o., identifikační číslo osoby 278 45 567, se sídlem v Ostravě, Tyršova 885/24, zastoupené JUDr. Ladislavem Soukupem, advokátem se sídlem v Písku, Budovatelská 2030, proti žalované J. Ž., zastoupené Mgr. MUDr. Zdeňkem Kubicou, advokátem se sídlem v Praze 1, Soukenická 1090/14, o zaplacení 523 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 8 C 325/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 6. 2025, č. j. 84 Co 147/2025-278, t a k t o : I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13 152,70 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám zástupce žalované. O d ů v o d n ě n í : 1. Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Ústí nad Labem (odvolací soud) rozsudek Okresního soudu v Chomutově (soud prvního stupně) ze dne 15. 11. 2024, č. j. 8 C 325/2022-234, potvrdil ve výroku I, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 523 000 Kč s příslušenstvím [výrok I písm. a)], změnil ve výroku II o náhradě nákladů řízení jen co do výše přiznaných nákladů řízení a jinak jej i v tomto výroku potvrdil [výrok I písm. b)] a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). 2. Soudy bylo rozhodováno o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení v záhlaví specifikované částky s příslušenstvím, jež měla představovat bezdůvodné obohacení za užívání bytové jednotky (ve spoluvlastnictví účastnic řízení) žalovanou bez právního důvodu v rozsahu přesahujícím její spoluvlastnický podíl. 3. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že účastnice jsou rovnodílnými spoluvlastnicemi (každá s podílem o velikosti ½) specifikované bytové jednotky, kdy žalobkyně podíl nabyla v exekuční dražbě konané dne 10. 9. 2018. S bytovou jednotkou po celou předchozí dobu nakládal toliko právě předchozí spoluvlastník (jehož podíl nabyla žalobkyně), jenž také umožnil její užívání třetím osobám (bez souhlasu, ba i vědomí žalované). Žalovaná bytovou jednotku nikdy neobývala ani jinak neužívala, neměla do ní přístup a v souvislosti s jejím užíváním (třetí osobou) neinkasovala žádné finanční prostředky. I případné nadužívání bytové jednotky – pokračuje odvolací soud – tak založilo jednání dřívějšího spoluvlastníka, nikoliv žalované, jež bytovou jednotku nad rámec svého podílu neužívala a jíž tak popsaným jednáním nemohlo v inkriminované době vzniknout na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení (§ 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. z.“). 4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně (dále i jen „dovolatelka“) dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení otázky hmotného práva, na jejímž vyřešení jeho rozhodnutí závisí, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka namítá, že odvolací soud převzal závěry soudu prvního stupně založené na nesprávném skutkovém zjištění. Je přesvědčena, že právě žalovaná svým jednáním ovládala bytovou jednotku v celém rozsahu (znemožnila žalobkyni tuto užívat a brát z ní užitky), neboť byla se způsobem jejího užívání srozuměna a „od počátku rozhodla svým jednáním, že bytová jednotka bude užívána třetí osobou v celém rozsahu“. Poukazuje na závěry rozhodovací praxe, dle nichž není pro povinnost spoluvlastníka vydat ostatním spoluvlastníkům obohacení rozhodující, zda druhý spoluvlastník měl z takového užívání zisk, zda nemovitost neužíval dobrovolně, případně nakolik intenzivně věc užívá. Zároveň s dovoláním učinila dovolatelka i návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu v části o nákladech řízení. 5. Žalovaná podala k dovolání nesouhlasné vyjádření. 6. Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř. 7. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. § 237 o. s. ř.). 8. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1 větu první o. s. ř.). 9. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu spočívá podstata (podílového) spoluvlastnictví v tom, že každý ze spoluvlastníků se podílí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví v rozsahu, jaký odpovídá velikosti jeho spoluvlastnického podílu, přičemž jde o tzv. ideální podíl, nikoli o reálné vymezení vztahující se k určité části společné věci (viz ustanovení § 1122 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. z.“, z rozhodovací praxe např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 508/2019). Právo každého ze spoluvlastníků věc užívat je omezeno stejným právem ostatních užívat věc podle velikosti podílu. Jinak řečeno, to, že spoluvlastník je (v rámci svého podílu) oprávněn užívat celou věc, ještě neznamená, že ji může bez dalšího užívat nad rámec podílu na úkor ostatních spoluvlastníků. Brání-li přímo jeden ze spoluvlastníků jinému v užívání společné věci, anebo neumožňují-li fakticky existující poměry některému ze spoluvlastníků realizaci práva užívat společnou věc v rozsahu určeném jeho podílem, lze usuzovat na vznik bezdůvodného obohacení. Posouzení, zda v konkrétní věci spoluvlastník užívá věc v rámci svého podílu nebo nad tento rámec, je posouzením právním, vycházejícím ze skutkových zjištění. Soud musí brát v úvahu všechny okolnosti věci; nestačí např. zjištění, že spoluvlastník užívá část věci o větší výměře, než by mu podle poměru výše podílu náležela (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 725/2008, a ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4287/2016, případně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1596/2009, a ze dne 8. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1950/2016). 10. Majetkový prospěch dosažený nadužíváním spoluvlastnického podílu považuje judikatura za bezdůvodné obohacení vzniklé v důsledku protiprávního užití cizí hodnoty. Lze tedy uzavřít, že užívá-li spoluvlastník – bez rozhodnutí většiny spoluvlastníků nebo bez dohody spoluvlastníků anebo bez rozhodnutí soudu – společnou věc nad rámec svého spoluvlastnického podílu, je povinen vydat to, oč se takovým užíváním obohatil, ostatním spoluvlastníkům podle pravidel o vydání bezdůvodného obohacení (§ 2991 o. z.; např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011, uveřejněný pod číslem 17/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3699/2013, nebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. Pl. ÚS-st. 48/18, publikované pod č. 48/2018 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu; judikatura dovolacího soudu reflektující předmětnou právní otázku v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 je pak uplatnitelná i v režimu právní úpravy obsažené v ustanovení § 2991 a následujících o. z. – viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017). Pro povinnost spoluvlastníka (který užíval nemovitost nad rámec svého spoluvlastnického podílu) vydat ostatním spoluvlastníkům, oč se takto obohatil, není bez dalšího rozhodující, zda druhý spoluvlastník neužíval nemovitost (společnou věc) dobrovolně (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2023, sp. zn. 28 Cdo 157/2023). Oproti tomu se v těchto vztazích jeví významným, znemožní-li nadužívající spoluvlastník přístup k nemovitosti a její užívání například uzamčením stavby či oplocením pozemku (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1596/2009, ze dne 8. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1950/2016, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1306/2024, ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 725/2008, a ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4287/2016). Předpokladem vzniku bezdůvodného obohacení v důsledku protiprávního užití cizí hodnoty formou užívání společné věci spoluvlastníkem nad rámec spoluvlastnického podílu je tedy zjištění, že věc byla obohaceným spoluvlastníkem vskutku fakticky užívána nad rámec spoluvlastnického podílu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2024, sp. zn. 28 Cdo 2385/2024). 11. Jestliže tedy odvolací soud – vycházeje ze zjištění, že užívání předmětné nemovitosti třetími osobami umožnil (v rozsahu přesahujícím jeho spoluvlastnický podíl) předcházející spoluvlastník, jehož spoluvlastnický podíl nabyla žalobkyně [nadto bez vědomí (souhlasu) žalované, jež předmětnou nemovitost neužívala, neměla do ní přístup a nerozhodla o způsobu jejího užívání] – dovodil, že žalovaná se na úkor dovolatelky bezdůvodně neobohatila, nikterak se tím od citované judikatury, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil. 12. Argumentace dovolatelky (zejm. stran toho, že právě žalovaná svým jednáním bytovou jednotku „ovládala“ a znemožnila žalované nemovitost užívat), nese se pak především v rovině kritiky v řízení učiněných skutkových zjištění. Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17). Jakkoliv přitom dovolatelka vytýká, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti svými výtkami zpochybňuje právě závěry skutkové, neboť jimi brojí proti hodnocení důkazů, k čemuž však nemá s účinností od 1. 1. 2013 k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím polemiky se skutkovými závěry odvolacího soudu tudíž ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. na přípustnost dovolání usuzovat nelze. 13. Z výše uvedeného vyplývá, že zákonem stanovené předpoklady přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) nebyly v posuzované věci naplněny. Odvolací soud se napadeným rozsudkem od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, jím vydané rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky v rozhodování dovolacího soudu nevyřešené nebo dovolacím soudem rozhodované rozdílně, a nejde ani o případ, kdy si v rozhodování dovolacího soudu již vyřešená otázka vyžaduje jiné posouzení. Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.). 14. Proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech odvolacího řízení (ohlašuje-li dovolatelka, že napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu v jeho celém rozsahu) je přípustnost dovolání vyloučena již ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. 15. Přistoupil-li Nejvyšší soud k odmítnutí dovolání v přiměřené lhůtě, nerozhodoval již samostatně o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku, jenž sdílí osud dovolání (k ústavní konformitě takového postupu viz např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, bod 34). 16. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věta první, ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, zatímco k nákladům žalované patří odměna advokáta (za vyjádření k dovolání) v částce 10 420 Kč [§ 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovenou paušální částkou 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 2 282,70 Kč. 17. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2, článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. 18. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz). P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 17. 2. 2026 Mgr. Petr Kraus předseda senátu