28 Cdo 341/2026-248 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobkyně: D. Š., zastoupená JUDr. Ivanou Syrůčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Plzeňská 232/4, proti žalovanému: M. H., zastoupený Mgr. Jiřím Naušem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 438/45, o zaplacení 950 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 46 C 112/2024, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. října 2025, č. j. 21 Co 173/2025-217, takto: Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. října 2025, č. j. 21 Co 173/2025-217, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. 10. 2025, č. j. 21 Co 173/2025-217, změnil rozsudek Okresního soudu Praha – východ (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 17. 4. 2025, č. j. 46 C 112/2024-187, tak, že zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení 950 000 Kč s 11,75 % úrokem z prodlení jdoucím od 27. 5. 2022 do zaplacení (výrok I rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 2. Odvolací soud uzavřel, že žalobkyně, coby dědička, v přítomném sporu – o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého poukázáním peněžních prostředků z bankovního účtu jejího zesnulého manžela za jeho života bez právního důvodu žalovanému – není aktivně věcně legitimována, neboť v rámci pozůstalostního řízení po zemřelém manželovi (vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 26 D 221/2021) předmětná pohledávka nebyla projednána. Žalobkyně tudíž dle závěrů odvolacího soudu k uplatnění uvedené pohledávky nemůže být aktivně věcně legitimována bez účasti druhého dědice (syna zůstavitele). Z tohoto důvodu odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. 3. Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním žalobkyně. Tázala se, zda má dědic, jenž je jediným nabyvatelem práv a povinností zůstavitele, aktivní věcnou legitimaci ve sporu o vydání peněžních prostředků převedených za života zůstavitele z účtu, jehož byl majitelem, bez právního důvodu třetí osobě, a jakou roli při řešení dané otázky hraje to, že příslušná pohledávka nebyla projednána v řízení o pozůstalosti. Měla za to, že nastolená otázka nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena. Z okolnosti, že na základě soudem schválené dohody dědiců nabyla veškerý majetek zůstavitele, dovozovala, že její aktivní věcné legitimaci v přítomném sporu nebrání skutečnost, že uplatněná pohledávka v pozůstalostním řízení nebyla projednána. Poukazovala též na to, že přinejmenším z jedné poloviny je věřitelkou předmětné pohledávky též coby součásti zaniklého společného jmění manželů. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. 4. Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl. 5. Po zjištění, že dovolání je podáno oprávněnou osobou zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „o. s. ř.“) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., shledal je Nejvyšší soud přípustným (podle § 237 o. s. ř.) pro řešení otázky, zda dědic, jenž nabyl veškeré jmění zůstavitele, je aktivně věcně legitimován ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého poukázáním peněžních prostředků z účtu zůstavitele za jeho života bez právního důvodu třetí osobě, a to i v situaci, kdy příslušná pohledávka nebyla projednána v řízení o pozůstalosti. Uvedená otázka byla totiž odvolací soudem posouzena odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz judikaturu dále citovanou). 6. Zmatečnosti (§ 229 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají. 7. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích dovoláním vymezené otázky. 8. O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 9. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází. 10. Smrtí zůstavitele vzniká dědické právo, které poskytuje dědici (dědicům) právo na pozůstalost nebo na poměrný díl z ní a na nabytí dědictví (srov. § 1475 odst. 1 a 3 a § 1479 větu první zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů /dále jen „o. z.“/). Právní úprava dědického práva vychází z principu ingerence státu při nabývání dědictví; a stanoví, že pozůstalost po každém zůstaviteli musí být projednána a rozhodnuta soudem. Soud řízení o pozůstalosti zahajuje i bez návrhu. V řízení o pozůstalosti má být projednáno (s výjimkou majetku a dluhů, o nichž zákon stanoví, že se k nim v řízení o pozůstalosti nepřihlíží), veškeré jmění zůstavitele patřící do pozůstalosti, poté soud potvrzuje nabytí dědictví. Podle usnesení soudu o dědictví se nabývá dědictví (s výjimkou nabytí dědictví následným dědicem) vždy s účinností ke dni vzniku dědického práva (rozuměj k okamžiku smrti zůstavitele), k tomu viz i rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 2025, sp. z. 24 Cdo 2900/2025, či ze dne 30. 5. 2023, sp. zn. 24 Cdo 586/2023. 11. Dědické právo tedy spočívá na principu přechodu práv a povinností ze zůstavitele na dědice přímo ze zákona (ex lege), a to zásadně okamžikem smrti zůstavitele, není-li výjimečně stanoveno jinak (kupř. nabytí dědického práva je podmíněno splněním podmínky nebo doložením času apod.). Platná právní úprava totiž nevyžaduje, aby dědic učinil projev vůle směřující k přijetí dědictví (např. podal dědickou přihlášku), ani aby bylo vydáno konstitutivní rozhodnutí příslušného orgánu (např. rozhodnutí soudu o odevzdání pozůstalosti). Neuplatňuje se tu tedy tzv. princip adiční, tedy že dědictví se nabývá až na základě podaných dědických přihlášek formou odevzdání pozůstalosti dědicům pravomocným rozhodnutím soudu (v době mezi úmrtím a odevzdáním dědictví v takovém případě přetrvává tzv. ležící pozůstalost a na pozůstalostní majetek se v zásadě hledí, jako by patřil ještě zůstaviteli), nýbrž zákonodárce, obdobně jako tomu bylo v případě zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, zakotvil princip delační. Okamžik nabytí dědictví tak i podle nynější zákonné koncepce nastává již smrtí zůstavitele, který je shodný s nápadem dědického práva; srov. § 1479 o. z., podle něhož dědické právo vzniká smrtí zůstavitele [ve starší teorii srov. TILSCH, Emanuel. Rakouské právo občanské: Právo dědické. Praha: Všehrd, 1911, s. 8, v novější pak FIALA, Roman, BEEROVÁ, Kamila. In FIALA, DRÁPAL a kol: Občanský zákoník IV., 2015, s. 30 (§ 1479 ObčZ). Také další autoři vycházejí z toho, že smrt zůstavitele je (jediný) okamžik, kterým dědic jako subjekt dědického práva (§ 1475 odst. 3 o. z.) získává pozici dědice, srov. MELZER, Filip. § 1479. In: MELZER, Filip, TÉGL, Petr a kol. Občanský zákoník § 1475-1720. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2024, s. 107, marg. č. 9.)]. 12. K uvedenému závěru se hlásí i aktuální judikatura Nejvyššího soudu, která doplňuje, že dědické právo ve smyslu § 1475 o. z., jež dědici vzniká smrtí zůstavitele (§ 1479 o. z.), není právem na pozůstalost bez dalšího. Dědické právo je jen titulem k nabytí pozůstalosti, neboť zůstavitelovým dědicem se stává a dědictví nabývá jen ten, o němž to stanoví pravomocné rozhodnutí (pozůstalostního) soudu, tj. ten, komu bylo usnesením o dědictví potvrzeno nabytí dědictví (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2022, sp. zn. 29 Cdo 3782/2020), což samozřejmě platí s výhradou případných nároků tzv. oprávněného či pravého dědice. 13. Spočívá-li dědické právo na principu přechodu těch majetkových práv a povinností zůstavitele, které smrtí zůstavitele nezanikají, na právní nástupce (§ 2009 o. z.), jde samozřejmě i o majetkový nárok zůstavitele (majitele účtu) na peněžité plnění z titulu bezdůvodného obohacení, který není vázán pouze na jeho osobu (§ 2009 odst. 2 o. z.), a proto jeho smrtí nezanikl, a to bez ohledu na to, že jej za svého života u soudu neuplatnil (k tomu podrobněji srov. závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2393/2000). Děděním přitom vstupuje dědic zemřelého majitele běžného účtu do všech jeho práv (i povinností), tedy i do práva na plnění v podobě vydání peněžních prostředků převedených bez právního důvodu z účtu za jeho života třetí osobě. 14. Ustálená soudní praxe současně dovozuje (v situaci, kdy se dědictví nabývá smrtí zůstavitele), že dědici (nyní osoby spravující pozůstalost) jsou oprávněni uplatnit nárok na vydání bezdůvodného obohacení dokonce i před tím, než bylo pravomocně rozhodnuto o vypořádání dědictví (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1277/2004), nebo že dědic zůstavitele (dnes za podmínky, že spravuje pozůstalost) je i před skončením řízení o dědictví věcně legitimován k uplatnění nároku na náhradu škody, který na něj přešel smrtí zůstavitele (k tomu opět srovnej výše zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2393/2000). V popisovaných případech uplatňuje rovněž nárok někdo, komu ještě nebylo potvrzeno nabytí dědictví. Tím spíše (argument logického výkladu a minori ad maius) je nutné pohlížet na posuzovaný nárok jako na uplatnitelný dědicem až po právní moci usnesení o dědictví (kdy tu již panuje na základě pravomocného rozhodnutí soudu jistoty o tom, kdo je dědicem zůstavitele), vyplývá-li současně ve vztahu k (případné) zůstavitelově pohledávce, že nedošlo (dosud) k jejímu vypořádání v řízení o dědictví (pozůstalosti) nebo (z důvodu její spornosti mezi více dědici) v řízení zahájeném žalobou podanou podle ustanovení § 189 odst. 1 z. ř. s. (před 1. 1. 2014 obdobně podle ustanovení § 175y o. s. ř.; srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 503/2015). Otázka aktivní věcné legitimace žalující osoby, coby dědice, nezávisí tedy na tom, zda (případná) pohledávka zůstavitele za žalovaným z titulu bezdůvodného obohacení byla uplatněna v pozůstalostním řízení (zahrnuta do aktiv dědictví), nýbrž se odvíjí od toho, že osoba, která je dle výsledků pozůstalostního řízení dědicem zůstavitele (v projednávané při bylo dědictví vypořádáno soudem schválenou dohodou uzavřenou mezi žalobkyní a synem zůstavitele D. R. S., dle níž žalobkyně nabyla veškeré zůstavitelovo jmění, včetně výslovně uvedeného souhrnu práv a povinností vážících se k bankovnímu účtu, z něhož byly předmětné peněžní prostředky poukázány žalovanému – k účinkům závaznosti soudem schválené dohody dědiců v případném řízení o dodatečném projednání pozůstalosti srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 1968, sp. zn. 2 Cz 6/68, které bylo uveřejněno pod č. 61/1969 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2008 sp. zn. 21 Cdo 1240/2007, uveřejněný pod č. 7 v časopise Soudní judikatura, ročník 2009), je oprávněna domáhat se těch práv, jichž se mohl domáhat samotný zůstavitel a která jeho smrtí nezanikla. Ke shodným závěrům dospěl Nejvyšší soud i ve věci skutkově a právně obdobné projednávanému sporu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 2025, sp. zn. 24 Cdo 2900/2025). 15. Konkluze odvolacího soudu o tom, že žalobkyně není aktivně věcně legitimována k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého zůstaviteli poukázáním peněžních prostředků z jeho účtu třetí osobě bez právního důvodu, nebyla-li uvedená pohledávka projednána v pozůstalostním řízení, tedy v situaci, v níž je žalobkyně dle výsledků pozůstalostního řízení jedinou dědičkou zůstavitelova jmění (včetně souhrnu práv a povinností vážících se k předmětnému bankovnímu účtu), neodpovídá ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu ani právní úpravě. Jeho závěry jsou tudíž věcně nesprávné. 16. Nejvyšší soud proto, shledávaje dovolání opodstatněným, dle § 243e odst. 1 a odst. 2, věty první a druhé, o. s. ř. přistoupil ke zrušení rozsudku odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.). 17. Odvolací soud bude ve smyslu § 243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. v dalším průběhu řízení vázán právním názorem dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vysloveným. 18. O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). 19. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz. Rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz. Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 6. 5. 2026 Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu