28 Cdo 348/2026-459 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce J. M. B.-D., zastoupeného Mgr. Josefem Jašíčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Nové Město, Vladislavova 1390/17, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Žižkov, Husinecká 1024/11a, zastoupené JUDr. Janem Nemanským, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, o nahrazení projevu vůle, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 31 C 457/2023, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2025, č. j. 70 Co 256/2025-385, takto: Zrušují se rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2025, č. j. 70 Co 256/2025-385, a Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. 4. 2025, č. j. 31 C 457/2023-330, a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 24. 4. 2025, č. j. 31 C 457/2023-330, nahradil projev vůle žalované (coby převádějící) uzavřít s žalobcem (oprávněnou osobou, nabývajícím) smlouvu o převodu pozemků parc. č. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY (ve znění uvedeném ve výrocích I a II rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů státu a účastníků řízení (výroky III a IV). 2. K odvolání žalované Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 18. 9. 2025, č. j. 70 Co 256/2025-385, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II ve znění, že se nahrazuje projev vůle žalované uzavřít s žalobcem smlouvu o převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (výrok I) a rozhodl o náhradě státem placených nákladů řízení (výrok II) a nákladech účastníků (výrok III). 3. Rozhodováno bylo o žalobcem uplatněném nároku na převod jiných (náhradních) zemědělských pozemků podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů. 4. Odvolací soud aproboval soudem prvního stupně učiněné závěry, že žalobce je oprávněnou osobou (§ 4 zákona č. 229/1991 Sb.), jde-li o jím uplatňovaný nárok plynoucí z označených rozhodnutí pozemkového úřadu, že jeho nárok byl vypořádán toliko částečně a že jsou naplněny podmínky, kdy se jako oprávněná osoba může domáhat uspokojení nároku na převod zemědělského pozemku mimo rámec veřejných nabídek náhradních pozemků (§ 11a zákona č. 229/1991 Sb.). Za správný přitom vzal i závěr, že žalovaná restituční nárok kvantifikovala nesprávně, ocenila-li právnímu předchůdci odňaté (pro zákonem stanovenou překážku nevydané) pozemky jako zemědělské a nikoliv stavební (dle § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb.), jestliže byly odňaty pro účely výstavby vodního díla Rozkoš. I podle odvolacího soudu tak žalobce disponuje nepromlčeným restitučním nárokem, který nebyl plně uspokojen v důsledku liknavého a svévolného postupu žalované (a jejího předchůdce, Pozemkového fondu České republiky). Jako neopodstatněnou odvolací soud vyhodnotil i obranu žalované založenou na tom, že zbytek nevypořádaného restitučního nároku postoupil žalobce jiné osobě, s odůvodněním, že postoupení nezahrnovalo celý restituční nárok, ale toliko jeho část, konkretizovanou i s ohledem na tehdy nesprávné ocenění a označená rozhodnutí pozemkového úřadu; žalobce je tudíž v projednávané věci nadán aktivní věcnou legitimací. Pozemek parc. č. XY v k. ú. XY podle odvolacího soudu není k danému účelu nevhodný, jeho převodu z vlastnictví státu do vlastnictví žalobce nebrání žádná překážka a jeho cena nepřevyšuje hodnotu neuspokojeného restitučního nároku. 5. Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním žalovaná. Přípustnost dovolání vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), argumentem, že se odvolací soud napadeným rozhodnutím odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; jako dovolací důvod ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. 6. Podle mínění dovolatelky odvolací soud nesprávně a v rozporu s ustálenou judikaturou vyhodnotil otázku ocenění odňatých (pro zákonnou překážku nevydaných) pozemků, jakož i otázku promlčení nároku (jež mají vliv i na konkluzi, zda se žalobce může domáhat uspokojení restitučního nároku na převod zemědělského pozemku mimo rámec veřejných nabídek náhradních pozemků). Odkazujíc i na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 277/2025 a okolnosti projednávané věci dovolatelka míní, že pokud smlouvou o převodu pozemků uspokojila žalobcův restituční nárok plynoucí z označených rozhodnutí pozemkového úřadu v celé jí evidované výši a žalobce po dobu 25 let tuto okolnost nerozporoval, došlo k promlčení případného nároku. Současně namítá, že zbývající (neuspokojenou) část jí evidovaného restitučního nároku žalobce postoupil na třetí osobu a postrádá proto aktivní věcnou legitimaci; přitom dovolatelka poukazuje i na obdobnou situaci řešenou Nejvyšším soudem v rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 799/2024. Kritizuje i závěr o stavebním charakteru odňatých pozemků, jsouc přesvědčena, že k němu nepostačuje zjištění, že odňaté a nevydané pozemky se později staly součástí vodního díla, resp. jím byly zaplaveny, což dle jejího přesvědčení nemůže implikovat konkluzi o jejich zastavění stavbou v občanskoprávním smyslu. K tomu je přesvědčena, že není naplněno ani jedno z judikaturou vymezených kritérií, shrnutých např. v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 904/2025, jež by jinak mohly svědčit pro závěr o stavebním charakteru odňatých pozemků. Za této situace – uzavírá dovolatelka – měly být odňaté pozemky oceněny jako zemědělské. 7. Dovolatelka navrhla, aby byly rozsudky soudů obou stupňů zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 8. Žalobce ve vyjádření k dovolání obsáhle reprodukoval soudy učiněná zjištění a posouzení, jakož i judikaturu vyšších soudů vážící se k dané problematice, jíž se dle jeho mínění napadené rozhodnutí neprotiví. Dovolatelkou uplatněnou námitku promlčení má za nedůvodnou a nadto ji shledává rozpornou s dobrými mravy. Závěr odvolacího soudu o postoupení jen části restitučního nároku pak považuje za jediný správný, a jako souladnou s jím odkazovanou judikaturou hodnotí i konkluzi odvolacího soudu o stavebním charakteru odňatých pozemků. Navrhuje proto dovolání odmítnout jako nepřípustné, případě je zamítnout jako nedůvodné. 9. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění. 10. Dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje zákonem stanovené obligatorní náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). 11. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. (když pro ně jinak neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř.), neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení a jež závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (jak bude dále blíže rozvedeno). 12. Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., jež provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.) a v rozsahu, v němž byl dotčen dovoláním, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je opodstatněné. 13. Zmatečnosti (§ 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají. 14. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází. 15. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod dle § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 16. Podle § 11a odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., oprávněným osobám uvedeným v § 4, kterým podle tohoto zákona nelze vydat pozemek odňatý způsobem uvedeným v § 6 odst. 1 a 2, převádí pozemkový úřad jiné pozemky na základě veřejných nabídek, není-li dále stanoveno jinak. Osoby, na které právo oprávněné osoby na bezúplatný převod jiného pozemku přešlo děděním nebo převodem práva podle § 13 odst. 8 písm. b), se pro účely tohoto zákona považují za oprávněné osoby. 17. Podle § 28a zákona č. 229/1991 Sb., pokud tento zákon nestanoví jinak, poskytují se náhrady podle tohoto zákona v cenách platných ke dni 24. června 1991, a to u věcí nemovitých v cenách podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., a u věcí movitých v zůstatkových účetních cenách, u věcí movitých s nulovou zůstatkovou cenou ve výši 10 % pořizovací ceny. 18. Cena za 1 m2 pozemku nebo jeho části určeného pro stavbu nebo ke zřízení zahrady a nebo pozemku vedeného v evidenci nemovitostí jako zastavěná plocha a nádvoří, zahrada, nejde-li o pozemek oceňovaný podle odstavce 2, činí: 250,- Kčs v hlavním městě Praze, 200,- Kčs v Brně, 150,- Kčs v Českých Budějovicích, Františkových Lázních, Hradci Králové, Jáchymově, Jeseníku, Karlových Varech, Liberci, Luhačovicích, Mariánských Lázních, Olomouci, Ostravě, Pardubicích, Plzni, Poděbradech, Teplicích a v Ústí nad Labem, 100,- Kčs v ostatních městech, v nichž působí národní výbory první kategorie, 70,- Kčs v dalších městech, v nichž působí MěNV, 20,- Kčs v ostatních obcích. Cena se upraví podle přílohy č. 7 (srov. § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb.). 19. Cena pozemku zapsaného v evidenci nemovitostí jako orná půda, ovocný sad, vinice nebo chmelnice se určí podle sazeb uvedených v příloze č. 9 (srov. § 14 odst. 3 vyhlášky č. 182/1988 Sb.). 20. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu (srov. zejm. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05) se oprávněná osoba, jíž svědčí nárok na převod jiného (náhradního) pozemku podle zákona č. 229/1991 Sb., může svůj nárok uplatnit žalobou na převod konkrétního vhodného pozemku i mimo rámec veřejných nabídek pozemků (§ 11a zákona č. 229/1991 Sb.) v situaci, kdy stát (dříve Pozemkový fond České republiky, jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 žalovaná, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) v uvedeném směru řádně neplní svou povinnost tak, aby při uspokojování restitučních nároků nedocházelo ke zbytečným průtahům a lze-li jeho počínání označit za liknavé, diskriminační či dokonce svévolné. 21. K uspokojení nároku oprávněné osoby mimo proces veřejných nabídek podle § 11a zákona č. 229/1991 Sb. lze tedy přistoupit tehdy, jsou-li prokázány okolnosti, na jejichž základě je možno postup žalované (jejího předchůdce) kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační, kdy se oprávněná osoba i přes své aktivní přičinění nemůže dlouhodobě domoci svých práv (např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3546/2017, nebo ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 71/2020). 22. Jako svévolný či liknavý přitom soudní praxe kvalifikuje i takový postup, kdy stát (či dříve Pozemkový fond České republiky) bez ospravedlnitelného důvodu ztěžoval uspokojení nároku oprávněných osob zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) i nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určením ceny odňatých (nevydaných) pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016) a kdy proto nebylo možno na oprávněné osobě spravedlivě požadovat její účast ve veřejných nabídkách (dále srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4758/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2914/2017). 23. Rozhodovací praxí dovolacího soudu je současně akcentován požadavek, aby cena náhradního pozemku byla ekvivalentní ceně pozemku, který byl oprávněné osobě (popř. jejímu právnímu předchůdci) odňat. Byl-li odňat zemědělský pozemek, má oprávněná osoba nárok na náhradu za zemědělský pozemek (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2003, sp. zn. 28 Cdo 101/2003, ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007, a ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2699/2008); má tak být zachována identita v charakteru pozemků v tom směru, že rozhodný je jejich charakter, a tedy i hodnota ke dni odnětí státem. Za pozemky určené k zastavění se ovšem oprávněné osobě poskytne náhrada jako za pozemky určené pro stavbu (§ 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb.), byť byly v době převodu či přechodu na stát v evidenci nemovitostí vedeny jako zemědělské, byly-li určeny ke stavbě, kupř. na základě v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby či z důvodu bezprostřední realizace výstavby (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1024/2018, ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5345/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 565/2018, či ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017). Nejvyšší soud přitom konstantně aprobuje i flexibilnější přístup k posuzování původní povahy odňatých pozemků, v jehož rámci soudy podle kontextu každého jednotlivého případu zohledňují různorodé relevantní okolnosti a neulpívají rigidně jen na vydání územního rozhodnutí jako na podmínce uznání pozemků za stavební (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1227/2015, nebo ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4120/2016, a rozhodnutí v něm uvedená); judikatura Nejvyššího soudu poukazem na územně plánovací dokumentaci, účel vykoupení pozemku či následnou realizaci výstavby neurčuje taxativně hlediska, jež musí být naplněna současně (byť tomu tak nepochybně být může), aby byl posuzovaný pozemek pokládán za stavební, nýbrž příkladmo vyjmenovává konkrétní faktory, jež mohou – vždy s přihlédnutím ke konkrétním skutkovým okolnostem věci – k závěru o stavební povaze pozemku vést (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1964/2017, či ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3689/2015). 24. Byl-li však oprávněné osobě odebrán zemědělský pozemek, jakým je pole, louka, pastvina apod., náleží jí náhrada odpovídající charakteru, který měl v době přechodu na stát, i když se cena vypočítává podle cenového předpisu platného ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. Ve prospěch oprávněné osoby tudíž nelze počítat s navýšením hodnoty pozemku, k němuž došlo v důsledku jeho zastavění po přechodu na stát bez přičinění původního vlastníka (viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3631/2013, a ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1227/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2024, sp. zn. 28 Cdo 3880/2023). 25. Již ve shora odkazovaném rozsudku ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2699/2008, Nejvyšší soud uzavřel, že pojem pozemek určený pro stavbu, resp. samo toto určení, musí mít určité kvalifikované znaky, dané uvedenými předpisy (vyhláška č. 182/1988 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a nelze je dle názoru dovolacího soudu ztotožňovat s pouhým záměrem později učinit kroky k přeměně pozemku na stavební. 26. Při stanovení jednotkové ceny pozemku podle ustanovení § 14 vyhlášky č. 182/1988 Sb. se pak zásadně vychází z údaje o jeho kultuře v písemných operátech evidence nemovitostí. Nebyla-li však pozdější změna účelového určení pozemku v evidenci nemovitostí dosud vyznačena, je pro účely stanovení ceny pozemku nutno vycházet z platné územně plánovací dokumentace (územního plánu zóny, územního projektu zóny), ze schváleného seznamu pozemků pro výstavbu rodinných domků, z územního rozhodnutí o umístění stavby, popřípadě z územního rozhodnutí o využití území (srov. např. již stanovisko Nejvyššího soudu ČSR ze dne 3. listopadu 1988, sp. zn. Cpj 140/89, uveřejněné pod č. 17/1990 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 27. K tomu dále srov. i odkaz na poznámku pod čarou 15), uvedený v § 14 odst. 1 cit. vyhlášky a poukazující na § 6 vyhlášky č. 85/1976 Sb., o podrobnější úpravě územního řízení a stavebním řádu, resp. v něm uvedenou legální definici stavebního pozemku, přestože poznámky pod čarou mají povahu pouhé legislativní pomůcky (bez normativního významu), která nemůže stanovit závazná pravidla chování ani pravidla pro interpretaci příslušného ustanovení (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 23 Cdo 1780/2017, uveřejněný pod č. 21/2019 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 31 Cdo 1704/2016, uveřejněný pod č. 6/2019 Sb. rozh. obč., nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. II. ÚS 485/98, a ze dne 2. 2. 2000, sp. zn. I. ÚS 22/99). 28. Odvolací soud se výše citovaných judikatorních konkluzí (od nichž není důvod se odchýlit) v přítomné věci důsledně nedržel a jím učiněný závěr o stavebním charakteru právnímu předchůdci odňatých (a nevydaných) pozemků v době jejich přechodu na stát – mající takto vliv na konkluzi o aktuální výši restitučního nároku oprávněné osoby – je přinejmenším předčasný. 29. Ze shora odkazované judikatury se podává, že pro posouzení otázky charakteru odňatého pozemku, jenž nachází svůj odraz ve stanovení hodnoty pozemku, je rozhodný jeho stav ke dni odnětí státem. Právě k tomuto okamžiku je proto nutno zkoumat i obsah tehdy platné územně plánovací dokumentace (jež má určující význam pro posouzení otázky charakteru odňatého pozemku) a zjišťovat, zda již v okamžiku odnětí státem byl pozemek určen k zastavění; toliko pouhý záměr učinit později kroky vedoucí k přeměně zemědělského pozemku na stavební nejsou pro závěr o jeho charakteru (v době odnětí) v zásadě určující. 30. Závěr, že pozemky byly právnímu předchůdci žalobce odňaty za účelem výstavby vodní nádrže Rozkoš, a že je pozemky nutno ocenit jako pozemky stavební (§ 14 vyhlášky č. 182/1988 Sb.), odvolací soud opřel zejména o zjištění, že k odnětí pozemků došlo v roce 1948 podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy (jehož smysl a účel byl ovšem jiný, totiž revize velkého pozemkového vlastnictví), a to právě z důvodu, že „leží v záplavě projektované vodní nádrže na Rozkoši anebo jsou potřebné pro stavby s tím související či jako pozemky náhradní“, přičemž – i z dokumentů odkazovaných v odstavci 23 odůvodnění rozsudku – dovodil, že projekt vodní nádrže byl připravován ještě před tím, než pozemky přešly na stát. Z odvolacím soudem odkazovaných dokumentů se ovšem podává toliko záměr výstavby vodního díla, jenž – jak plyne i z výše odkazované judikatury – pro konkluzi o stavebním charakteru odnímaného pozemku v době jeho přechodu na stát není dostačující, přičemž odvolací soud dále nezkoumal stav pozemků určovaný i dobovou územně plánovací dokumentací a neprověřil, zdali pozemky v době odnětí státem již byly potenciálně zastavitelné. Pro závěr o stavebním charakteru odňatých pozemků v dané situaci nesvědčí (bez dalšího) ani odvolacím soudem akcentovaný souhlas k zamýšlené výstavbě vodní nádrže u České Skalice na Rozkoši, jenž byl udělen výměrem Krajského národního výboru v Hradci Králové ze dne 15. 6. 1950, zn. 744-29.4.50-II/4, tj. až poté, kdy pozemky přešly na stát, ovšem ani následné zahájení stavby vodní nádrže (v roce 1951), nadto později zastavené (resp. přerušené do roku 1964), kdy výstavba byla dokončena až v roce 1972. 31. Nezabýval-li se odvolací soud při určení stávající výše restitučního nároku tím, zda v době přechodu odnímaných pozemků šlo o pozemky dle územně plánovací dokumentace určené k zastavění, je jím učiněné posouzení neúplné, tím i nesprávné a dosažený závěr o stavebním charakteru pozemků přinejmenším předčasný. Závěr o charakteru pozemku v době jeho odnětí státem se pak přirozeně promítá i do jeho ocenění (dle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.), potažmo do posouzení, zda oprávněná osoba disponuje doposud neuspokojeným restitučním nárokem (jehož uspokojení se může – za judikaturou dovozených podmínek – domáhat žalobou na převod zemědělského pozemku mimo rámec veřejných nabídek). 32. Nepřiléhavé jsou odkazy odvolacího soudu na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2022, sp. zn. 28 Cdo 345/2022, ze dne 1. 3. 2022, sp. zn. 28 Cdo 536/2022, a ze dne 12. 7. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1044/2022, v nichž byla řešena nikoliv otázka charakteru tehdy oceňovaných pozemků jako stavebních, ale aplikace cenových srážek dle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. Oproti tomu lze odkázat např. i na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2025, sp. zn. 28 Cdo 667/2025 (týkající se týchž účastníků jako v prvních dvou odvolacím soudem citovaných rozhodnutích), v něm uvedené závěry o charakteru pozemku opírající se i o územně plánovací dokumentaci, resp. znalecký posudek obsahující i grafické vyjádření a slovní vysvětlení, která konkrétní část (výměra) odňatých pozemků byla územním plánem z roku 1964 zahrnuta mezi stavební pozemky a z jakých důvodů. 33. K úspěchu žaloby na převod náhradních pozemků – v případě, že nárok nebyl dříve zcela vypořádán (uspokojen) – je krom jiného dále podstatné, že žalobce zůstal nositelem nároku, tedy že svůj neuspokojený nárok (pohledávku) smluvně nepřevedl (nepostoupil) na jinou osobu ve smyslu § 33a odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. 34. Závěrům odvolacího soudu (o toliko parciálním postoupení nároku) dovolatelka oponuje s poukazem na postupní smlouvu, již žalobce (postupitel) uzavřel dne 24. 5. 2005 se Zemědělským družstvem Dolany (postupníkem). 35. K problematice postoupení restitučního nároku (pohledávky) lze odkázat na rozhodovací praxi dovolacího soudu a jí dosažený závěr, že v případě postoupení restitučního nároku přechází i právo domáhat se jeho přecenění (a v závislosti na tom požadovat splnění jeho nevypořádané části) na postupníka (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2844/2017, přiměřeně i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2006, sp. zn. 32 Odo 473/2005, jenž byl uveřejněn pod číslem 80/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, nebo i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2836/2012). 36. I na interpretaci smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené žalobcem jako postupitelem (s ohledem na okamžik jejího uzavření – 24. 5. 2005) se použije pravidlo pro výklad právních úkonů v soukromoprávních vztazích upravené v § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (ve znění do 31. 12. 2013), jež klade na soud požadavek případné pochybnosti o obsahu právního úkonu odstranit výkladem založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření právního úkonu zachyceného slovně podrobí zkoumání i vůli (úmysl) jednajících osob. Jazykové vyjádření právního úkonu zachyceného ve smlouvě musí být proto nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmu ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud na základě provedeného dokazování posoudí, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou k přihlédnutí k vůli účastníků je, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Výkladem tak lze zjišťovat pouze obsah právního úkonu, nelze jím projev vůle doplňovat. Při nemožnosti zjištění hlediska subjektivního (úmysl jednajícího či jednajících), tak přichází na řadu hlediska objektivní. Vždy (jak hlediska subjektivní, tak objektivní) se však musí brát náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle včetně jednání o uzavření smlouvy, praxe, kterou mezi sebou smluvní strany zavedly, jakož i následného chování stran, jestliže to povaha věci připouští (srovnej například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008, ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007, či ze dne 24. 8. 2006, sp. zn. 32 Odo 860/2005). Doslovný výklad textu smlouvy přitom může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Vůli je nutno dovozovat z vnějších okolností spojených s podpisem a realizací smluvního vztahu, zejména z okolností spojených s podpisem smlouvy a následným jednáním účastníků po podpisu smlouvy (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003). K závěrům o obsahu písemného právního úkonu tedy s ohledem na výše uvedené může vést nejen důkaz listinou, v níž je právní úkon zachycen; k závěrům o vůli takovým právním úkonem projevené lze dospět i prostřednictvím jiných důkazů, výpovědi svědků či účastníků řízení nevyjímaje (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 5227/2009). 37. Odvolací soud založil svůj závěr o toliko částečném postoupení žalovanou evidovaného a do doby postoupení neuspokojeného restitučního nároku plynoucího z rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v Náchodě ze dne 15. 3. 1993, č. j. PÚ 1163/93-Ing. Ku, na konkluzi, že postupní smlouvou ze dne 24. 5. 2005 žalobce postoupil jen část restitučního nároku odpovídající hodnotě žalobci do té doby „nenahrazené ceně“ odňatých pozemků oceněných jako pozemky zemědělské (tj. 270 515,27 Kč) na Zemědělské družstvo Dolany, přičemž svůj závěr podpořil úvahou, že požadavek na „přecenění“ hodnoty pozemku nepředstavuje samostatné majetkové právo, a tedy jeho povaha ani neumožňuje, aby bylo postoupeno třetí osobě. 38. Závěr, že předmětem smlouvy o postoupení pohledávky (restitučního nároku) žalobce na postupníka (Zemědělské družstvo Dolany) byla toliko část nevypořádaného restitučního nároku (že šlo o postoupení toliko parciální), který odvolací soud učinil bez toho, že by provedl výklad právního jednání stran dle výše uvedených interpretačních pravidel, považuje dovolací soud za přinejmenším předčasný, jestliže nezohledňuje skutečný úmysl smluvních stran, ovšem ani jazykové vyjádření jimi projevené vůle (viz čl. II postupní smlouvy, v němž se uvádí, že „předmětem této smlouvy jsou dosud nevypořádané pohledávky postupitele za státem, resp. Pozemkovým fondem ČR, spočívající v právu na bezúplatný převod jiných pozemků ve vlastnictví státu na základě Rozhodnutí Okresního úřadu v Náchodě, pozemkového úřadu“, z nichž hned jako první je citováno rozhodnutí „č.j. PU 1163/93-Ing.Ku ze dne 15. 3. 1993, náhrada za pozemky v k.ú Velká Jesenice, znalecký posudek č. 1499-064/96, znalec Josef Kukrál, zůstává nárok 270.515,27 Kč“). Z použitých jazykových formulací neplyne, že by šlo jen o částečné postoupení nevypořádaných restitučních nároků (identifikovaných v článku II postupní smlouvy) a z odůvodnění rozhodnutí se nepodává, že by soud zaměřil svoji pozornost při zjišťování obsahu právního úkonu i na úmysl jednajících stran a že by posoudil, zdali tento úmysl odpovídá jazykovému vyjádření právního úkonu. Jak plyne z výše připomenutého rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 5227/2009, úmysl jednajících stran je možno dovozovat i z okolností, jež nevyplývají z textu interpretovaného ujednání právního úkonu, avšak na zjištění jeho smyslu vliv mají. Pro zjišťování úmyslu jednajících stran v okamžiku uzavření smluv o postoupení pohledávky datované dnem 24. 5. 2005 může být pak podstatné i to, zdali žalobce na základě vnějších okolností, jež mu byly nebo mohly být známy, nabyl důvodného přesvědčení, že je oprávněnou osobou disponující vyšším restitučním nárokem, než smlouvou postoupil, a na jakých objektivně existujících okolnostech mohl takové přesvědčení založit. 39. Krom posouzení otázky charakteru odňatých pozemků (ke dni jejich přechodu na stát) a jejich ocenění (dle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.), je tak úkolem soudu v dalším řízení zjistit i obsah právního úkonu – postupní smlouvy i s použitím výše uvedených interpretačních pravidel, kdy vyřešení obou uvedených otázek je určující pro závěr, disponuje-li žalobce doposud neuspokojeným (nevypořádaným) restitučním nárokem, jejž učinil předmětem tohoto řízení a lze-li postup žalované (jejího předchůdce) vůči žalobci kvalifikovat jako liknavý a svévolný. V situaci, kdy se odvolací soud dostatečně nezabýval výše uvedenými otázkami, tedy svědčí-li vůbec žalobci restituční nárok a lze-li se domáhat jeho uspokojení cestou žaloby o nahrazení projevu vůle žalované uzavřít smlouvu o převodu pozemku, bylo by předčasné vyjadřovat se i k otázce případného promlčení uplatněného práva. 40. Protože rozsudek odvolacího soudu není správný (uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. byl naplněn), a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud jej zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (srov. § 243e odst. 2 o. s. ř.). 41. V dalším řízení jsou soudy nižších stupňů vázány právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (ustanovení § 243g odst. 1 a § 226 odst. 1 o. s. ř.). 42. V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 21. 4. 2026 Mgr. Petr Kraus předseda senátu