28 Cdo 523/2026-837 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců: a) D. P. S., b) E. N. K., c) M. A. E. K. a d) M. P. K., všichni zastoupení Dr. Vratislavem Pěchotou, Esq., advokátem se sídlem 14 Penn Plaza, 225 West 34th Street, Suite 1800, New York, Spojené státy americké (se sídlem v České republice v Praze 2, Mánesova 1645/87), a e) J. H., zastoupený JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem se sídlem v Brně, Jaselská 202/19, proti žalovaným: 1. Alreo,a.s., IČ 262 33 291, se sídlem v Brně, Jandáskova 1957/24, zaniklá ke dni 5. 4. 2017, 2. KAMENICE DEVELOPMENT, a.s., IČ 269 13 488, se sídlem v Brně, Jandáskova 1957/24, zastoupená JUDr. Dušanem Dvořákem, advokátem se sídlem v Brně, Šumavská 525/33, 3. KaiserJet Capital a.s., IČ 276 65 330, se sídlem v Brně, Březinova 1237/15, zastoupená Mgr. Davidem Vaníčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Šumavská 525/33, 4. MEGATECH, spol. s r.o., IČ 136 91 333, se sídlem v Brně, Jandáskova 1957/24, zaniklá k 5. 4. 2017, 5. Česká republika – Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky, IČ 629 33 591, se sídlem v Praze 4, Kaplanova 1931/1, zastoupená JUDr. Adamem Batunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 846/1, 6. EG.D Holding, a.s., IČ 280 85 400, se sídlem v Brně, Lidická 1873/36, zastoupená Mgr. Evou Habánovou, advokátkou se sídlem v Brně, Rooseveltova 564/6, 7. GLUTTON, a.s., IČ 276 65 305, se sídlem v Brně, Jandáskova 1957/24, zastoupená Mgr. Davidem Vaníčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Šumavská 525/33, a 8. Glamour, a.s., IČ 253 34 310, se sídlem v Brně, Jandáskova 1957/24, zastoupená Mgr. Davidem Vaníčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Šumavská 525/33, o určení vlastnictví, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 34 C 122/2018, o dovolání žalovaných 2, 3, 7 a 8 proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. ledna 2024, č. j. 15 Co 49/2022-652, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalované 2, 3, 7 a 8 jsou povinny zaplatit každému ze žalobců a) a b) na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.406,67 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Dr. Vratislava Pěchoty. III. Žalované 2, 3, 7 a 8 jsou povinny zaplatit každému ze žalobců c) a d) na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.703,33 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Dr. Vratislava Pěchoty. IV. Ve vztahu mezi ostatními účastníky nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. 9. 2021, č. j. 34 C 122/2018-425, ve znění opravných usnesení ze dne 1. 2. 2022, č. j. 34 C 122/2018-461, a ze dne 3. 2. 2022, č. j. 34 C 122/2018-464, řízení o určení vlastnictví zčásti zastavil (výrok I), určil spoluvlastnické právo žalobců k vypočteným pozemkům v katastrálních územích XY a XY (výroky II–VIII), zamítl návrh na určení vlastnického práva k několika vyjmenovaným pozemkům v katastrálním území XY (výrok IX) a rozhodl o nákladech řízení (výroky X–XXI). Žalobci se domáhali určení svého spoluvlastnického práva k pozemkům, jež jim byly vydány rozhodnutím Státního pozemkového úřadu ze dne 21. 5. 2013 podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“). Soud konstatoval, že právní úkony, jimiž správkyně konkursní podstaty povinné osoby (Brněnských cihelen, s. p.) JUDr. Stanislava Vrchotová tyto pozemky převedla na právní předchůdkyni žalovaných RNDr. Annu Kokolusovou, která nemovitosti následně vložila do základního kapitálu žalované 1, jsou neplatné pro rozpor se zákonem ve smyslu § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Konkrétně byly porušeny § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. a § 27 odst. 2 i § 68 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZKV“). Správkyně konkursní podstaty totiž převod uskutečnila vědouc, že jsou pozemky dotčeny restitučními nároky, a nemajíc souhlas konkursního soudu s prodejem majetku z konkursní podstaty mimo dražbu. Žalovaní se pak nestali vlastníky sporných pozemků ani vydržením, a to pro nedostatek dobré víry. Dobrá víra RNDr. Kokolusové (členky statutárního orgánu žalovaných 2, 3, 7 i 8) a společnosti Alreo, a. s., byla narušena nejpozději podáním žaloby vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 14 C 52/2001, jíž se právní předchůdkyně žalobce e) domáhala určení neplatnosti převodní smlouvy, případně dnem podpisu prohlášení ze dne 22. 10. 2004, kterým zúčastnění vzali najevo dotčení pozemků restitučními nároky. Omluvitelný omyl o řádnosti uskutečněných převodů trvající po celou vydržecí dobu nemohl být dán ani na straně žalované 4, jejíž jednatel Ing. Jaroslav Kokolus byl rovněž účasten společného prohlášení ze dne 22. 10. 2004. Dobrou víru žalovaného 5 pak ještě před uplynutím 10leté vydržecí doby narušilo podání projednávané žaloby. Konečně dobrou víru žalovaného 6 vyvrátila listina ze dne 28. 4. 2011, jež v něm musela vyvolat rozumné pochybnosti o vlastnictví nabytého pozemku. Ve vztahu k pozemkům, ohledně nichž žalobu zamítl, dospěl naopak soud k závěru, že podmínky jejich vydržení právními předchůdkyněmi nynějšího žalovaného 8 byly naplněny. 2. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. 1. 2024, č. j. 15 Co 49/2022-652, rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalovaných 2, 3, 5, 6, 7 a 8 formálně změnil ve výrocích II–VI a VIII s ohledem na proběhlou revizi katastrálního operátu, změnu v okruhu účastníků a vypuštění nadbytečných údajů tak, že určil spoluvlastnické právo žalobců ke zčásti původním, zčásti nově vymezeným pozemkům v katastrálních územích B. a Š. (výroky I–VI), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky VII–XXIX). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu první instance. Smlouvy, jimiž správkyně konkursní podstaty povinné osoby sporný nemovitý majetek převedla do vlastnictví RNDr. Kokolusové, jsou absolutně neplatné, jelikož jimi byl porušen § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. a § 68 odst. 1 ZKV. Žalované ani jejich právní předchůdkyně pak rovněž nemohly sporné pozemky vydržet, jelikož nebyly po vydržecí dobu v dobré víře. 3. Proti rozsudku krajského soudu podaly – co do jeho výroků I–IV, VI–XIV a XIX–XXVI dovolání žalované 2, 3, 7 a 8, jež namítají, že odvolací soud nesprávně posoudil v první řadě otázku platnosti kupních smluv uzavřených mezi správkyní konkursní podstaty Brněnských cihelen, s. p., na straně jedné a RNDr. Kokolusovou, respektive žalovanou 4 (právní předchůdkyní žalované 8) na straně druhé. Argumentují, že správkyně konkursní podstaty nebyla povinnou osobou ve smyslu § 5 zákona č. 229/1991 Sb., a její právní úkony tudíž nepodléhají zákazu podle § 5 odst. 3 citovaného předpisu. 4. Zahrnutí sporných pozemků do konkursní podstaty se pak nepříčilo § 68 odst. 1 ZKV, jelikož správkyně konkursní podstaty o existenci restitučních nároků nevěděla. Ze soudy nižších stupňů provedených důkazů nevyplývá, že by JUDr. Vrchotová měla znalost o zatížení konkrétních pozemků restitučními nároky; žalované 2, 3, 7 a 8 se v tomto neztotožňují s hodnocením provedených důkazů. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4062/2010 a 29 Odo 394/2002 dovolatelky taktéž konstatují, že pokud žalobci neuplatnili své právo k předmětným pozemkům vylučovací žalobou, mohou mít nárok na vydání peněžitého výtěžku, nesvědčí jim však právo vlastnické. 5. Žalované 2, 3, 7 a 8 rovněž nesouhlasí se závěrem, že ony ani jejich právní předchůdkyně nebyly v dobré víře. RNDr. Kokolusová i žalovaná 4 byly objektivně přesvědčeny, že nemovitosti nabývají v souladu se zákonem, v čemž je utvrdil též souhlas konkurzního soudu jakožto orgánu veřejné moci. Postupovaly s mírou opatrnosti, kterou lze označit za vyšší než obvyklou, a jejich případný omyl ohledně řádnosti uskutečněného převodu je tak omluvitelný. Samotné doručení žaloby vedené u městského soudu pod sp. zn. 14 C 52/2001 pak nemohlo tuto dobrou víru vyvrátit ani u RNDr. Kokolusové, tím spíš se tak nemohlo stát u žalované 4, jež nebyla stranou uvedeného řízení. Soudy nižších stupňů rovněž pochybily, pokud nedostatek dobré víry právnických osob s kolektivními statutárními orgány odvíjely od znalostí jednotlivých členů daných orgánů, nikoli od vědomostí většiny jejich členů. Dobrou víru žalovaných (a legitimní očekávání jejich úspěchu) utvrdilo i výše citované usnesení sp. zn. 28 Cdo 4062/2010. 6. S ohledem na výše uvedené dovolatelky navrhují, aby dovolací soud v napadeném rozsahu zrušil rozsudek odvolacího soudu a spolu s ním též odpovídající části rozhodnutí soudu první instance a věc v daných mezích vrátil Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení. 7. K dovolání se vyjádřili žalobci a) až d), již navrhují, aby Nejvyšší soud tento mimořádný opravný prostředek odmítl, případně zamítl. 8. V dovolacím řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). 9. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a zastoupenými podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. 10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 11. Dovolání žalovaných 2, 3, 7 a 8 není přípustné. 12. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že smlouvy o převodu nemovitostí uzavřené povinnou osobou v rozporu s ustanovením § 5 odst. 3 zákona o půdě jsou absolutně neplatnými právními úkony podle § 39 obč. zák. (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2022, sp. zn. 28 Cdo 232/2021, ze dne 6. 4. 2022, sp. zn. 28 Cdo 610/2022, a ze dne 15. 10. 2024, sp. zn. 28 Cdo 2487/2024, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. IV. ÚS 195/97, či ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. I. ÚS 243/98). 13. V souladu s § 68 odst. 1 ZKV pak platí, že věci, které mají být vydány oprávněným osobám podle zákonů upravujících zmírnění některých majetkových křivd, se zahrnují do konkursní podstaty pouze tehdy, jestliže nároky nebyly v zákonem stanovených lhůtách uplatněny nebo byly zamítnuty. Vyjde-li pak najevo, že správce konkursní podstaty sepsal do soupisu majetku konkursní podstaty i věci, které mají být vydány oprávněným osobám podle zákonů upravujících zmírnění některých majetkových křivd, má tato skutečnost za následek, že ohledně takových věcí správce konkursní podstaty nenabývá práv, které zákon o konkursu a vyrovnání standardně se soupisem majetku konkursní podstaty spojuje, zejména pak není oprávněn takové věci zpeněžit, a to až do okamžiku zamítnutí včas uplatněných restitučních nároků (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1307/2009, nebo usnesení téhož soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 29 Cdo 520/2016, a ze dne 28. 11. 2024, sp. zn. 29 Cdo 380/2023). 14. Osoby, jež uzavřely s konkursním správcem smlouvu o převodu pozemků sepsaných do konkursní podstaty v rozporu s požadavky § 68 odst. 1 ZKV, se proto nemohly stát vlastníky předmětných nemovitostí, jak Nejvyšší soud opakovaně konstatoval již v řadě rozhodnutí, a to i přímo v kauzách souvisejících s převody majetku Brněnských cihelen, s. p., správkyní konkursní podstaty JUDr. Vrchotovou (viz krom jiných rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3368/2016, nebo jeho usnesení ze dne 10. 6. 2025, sp. zn. 28 Cdo 945/2025, ze dne 2. 12. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2606/2025, a ze dne 7. 1. 2026, sp. zn. 28 Cdo 2471/2025; tato rozhodnutí pak sledují východiska vytyčená také v dovolatelkami zmiňovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 21 Cdo 23/2008). 15. Za daných okolností není zapotřebí blíže rozebírat problematiku, nakolik § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. dopadal i na správkyni konkursní podstaty povinné osoby, neboť k přijetí závěru o neplatnosti převodních smluv postačují již úsudky shora vyložené (podobně srovnej též usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2024, sp. zn. III. ÚS 2947/23, bod 12). 16. Poukazují-li dovolatelky na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 29 Odo 394/2002, uveřejněného pod č. 81/2005 Sb. rozh. obč., podle něhož se osoba, na kterou správce konkursní podstaty v rámci zpeněžování převedl majetek sepsaný do konkursní podstaty, stává vlastníkem takového majetku bez zřetele k tomu, zda později vyšlo najevo, že v době zpeněžení vlastnicky náležel osobám jiným, sluší se připomenout, že tento závěr je možné aplikovat pouze za splnění všech dalších podmínek zpeněžování majetku sepsaného v konkursní podstatě. Mezi uvedené podmínky pak patří to, že zpeněžovaný majetek se po celou dobu převodu nachází v soupisu konkursní podstaty a není dotčen včas uplatněným nárokem jiné osoby (případně byl takový nárok pravomocně zamítnut), jakož i existence předchozího souhlasu soudu s prodejem dotčeného majetku. Ochrana nabyvatele řečeného majetku se přitom nevztahuje na důvody neplatnosti smlouvy mající původ v porušení norem konkursního práva, např. § 68 odst. 1 ZKV (srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4716/2015, a ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 29 Cdo 520/2016). 17. Ohledně části dovolací argumentace, jež se vztahuje k vědomosti správkyně konkursní podstaty o uplatnění restitučních nároků k pozemkům sepsaným v konkursní podstatě, sluší se předně konstatovat, že v tomto směru dovolatelky zpochybňují skutková zjištění soudů nižších stupňů, jimiž je dovolací soud – jakožto instance zaměřená výhradně na přezkum právního posouzení (srovnej jediný dovolací důvod upravený v § 241a odst. 1 o. s. ř.) – vázán (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2024, sp. zn. 33 Cdo 140/2024, nebo jeho usnesení ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2638/2025). Nadto lze podotknout, že je nerozhodné, zda správkyně konkursní podstaty o uplatnění restitučního nároku věděla, či nikoliv, neboť § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. ani § 68 odst. 1 ZKV nejsou založeny na vědomosti správce konkursní podstaty (a ostatně ani úpadce jako osoby povinné) o uplatnění restitučních nároků (viz namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2025, sp. zn. 22 Cdo 3539/2024, a ze dne 28. 4. 2025, sp. zn. 22 Cdo 194/2025). 18. Stran rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4062/2010, na nějž dovolatelky odkazují, lze pak uvést, že v citovaném rozhodnutí naznačené úvahy se zakládají na myšlence, že žalobci opomněli včas podat vylučovací žalobu, zatímco v projednávané věci bylo postaveno najisto, že bylo žalobcům fakticky znemožněno žalobu na vyloučení předmětných nemovitostí z konkursní podstaty úspěšně uplatnit (srovnej bod 54 rozsudku odvolacího soudu). Rozhodnutí soudů nižších stupňů v posuzované kauze se tak do žádného napětí s rozsudkem sp. zn. 28 Cdo 4062/2010 nedostávají (viz obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1692/2021, nebo usnesení téhož soudu ze dne 10. 10. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2585/2023, a ze dne 29. 4. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1043/2024). 19. Usuzují-li pak žalované 2, 3, 7 a 8, že jim zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu založil legitimní očekávání procesního úspěchu, jež bylo v navazujících případech pošlapáno, sluší se uvést jednak, že se jedná o ojedinělé rozhodnutí, na něž pozdější judikatura dovolacího soudu nenavázala, nikoli o výraz stabilizované rozhodovací praxe vrcholného soudu, jež by zakládala právně relevantní očekávání ohledně budoucího postupu ve smyslu § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2535/2022, nebo jeho usnesení ze dne 6. 6. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1346/2023, a ze dne 14. 2. 2024, sp. zn. 26 Cdo 3500/2023). I kdyby tomu tak ovšem bylo, je nutno konstatovat, že neaplikování tohoto rozsudku v dalších sporech odvíjejících se od zpeněžování majetku Brněnských cihelen, s. p., bylo vždy adekvátně zdůvodněno skutkovými odlišnostmi, proto by tak či onak o žádném porušení legitimního očekávání dovolatelek nebylo možné uvažovat. 20. K otázce, zda byly žalované 2, 3, 7 a 8, potažmo jejich právní předchůdkyně v dobré víře, a mohly tak nabýt sporné pozemky vydržením podle § 134 obč. zák., je třeba předeslat, že dobrá víra právnické osoby se vskutku zásadně odvíjí od znalostí osob, které utvářejí její vůli, tedy primárně členů jejího statutárního orgánu (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5041/2017, a ze dne 21. 8. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2259/2019, nebo jeho usnesení ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 27 Cdo 485/2023). V případě kolektivního statutárního orgánu je pak zpravidla rozhodující dobrá víra většiny jeho členů (srovnej namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5762/2017, ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1195/2020, či ze dne 14. 10. 2025, sp. zn. 26 Cdo 1576/2025). 21. Právnické osobě nicméně může být přičitatelná též vědomost jejích zástupců, případně v závislosti na okolnostech případu i jiných osob, jež v dané situaci právnickou osobu nezastupovaly, pakliže by s ohledem na jejich postavení ve struktuře právnické osoby bylo v rozporu s principy spravedlnosti, aby jimi nabyté vědomosti nebyly právnické osobě přičitatelné (viz mimo jiné rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2259/2019, ze dne 20. 4. 2020, sp. zn. 21 Cdo 391/2020, a ze dne 14. 11. 2023, sp. zn. 21 Cdo 1617/2023). 22. Rozhodnutí soudů nižších stupňů, jež odvíjely závěr o nedostatku dobré víry na straně dotčených právnických osob od povědomí RNDr. Kokolusové a Ing. Kokoluse o zatížení převáděných nemovitostí restitučními nároky (prokázaného především účastí v řízení vedeném pod sp. zn. 14 C 52/2001 a prohlášením o společném postupu ze dne 22. 10. 2004), tak nejsou s rozhodovací praxí zdejšího soudu v rozporu, i kdyby byli manželé Kokolusovi pouze jednotlivými členy kolektivních statutárních orgánů, neboť lze usuzovat, že si přičtení jejich znalostí právnické osobě vynucují principy spravedlnosti. Po právnické osobě je možné požadovat, aby zajistila, že klíčovou informaci o potenciální neplatnosti nabytí nemovitého majetku obchodní společností členové jejího kolektivního statutárního orgánu, již mají tuto znalost k dispozici, zpřístupní ostatním členům uvedeného tělesa, a pokud se tak nestane, je spravedlivé zmíněnou nedůslednost přičítat k tíži spíše právnické osobě samotné než osobám třetím. 23. Závěr o nedostatku dobré víry právnických osob, jež nabyly z majetku Brněnských cihelen, s. p., pozemky podléhající nárokům na vydání podle zákona č. 229/1991 Sb., tak není v projednávané kauze nikterak nepřiměřený, jak již ostatně Nejvyšší soud vícekrát konstatoval (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1043/2024, ze dne 10. 6. 2025, sp. zn. 28 Cdo 945/2025, ze dne 2. 12. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2606/2025, či ze dne 7. 1. 2026, sp. zn. 28 Cdo 2471/2025). Rovněž Ústavní soud tyto námitky pokládá za vypořádané natolik, že se ve své recentní judikatuře omezuje na strohé odkazy na dřívější rozhodnutí v kauzách souvisejících s převodem věcí z konkursní podstaty Brněnských cihelen, s. p. (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2025, sp. zn. I. ÚS 1987/24, ze dne 14. 1. 2026, sp. zn. IV. ÚS 664/25, a ze dne 10. 2. 2026, sp. zn. IV. ÚS 3387/23). 24. Námitkou, že okolnosti, na základě nichž soudy nižších stupňů v projednávané věci přijaly úsudek o vědomosti na straně RNDr. Kokolusové či Ing. Kokoluse ohledně zatížení předmětných pozemků restitučními nároky, takové úvaze neskýtaly potřebnou důkazní oporu, pak dovolatelky opět rozporují toliko skutková zjištění soudu prvé instance a odvolacího soudu, respektive hodnocení v řízení provedených důkazů. Podobná argumentace však podle účinné právní úpravy není způsobilá založit přípustnost dovolání, jelikož hodnocení důkazů dovolacímu přezkumu nepodléhá (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 23 Cdo 1167/2024, a ze dne 17. 12. 2024, sp. zn. 28 Cdo 3275/2024). 25. Argumentují-li žalované 2, 3, 7 a 8 dále tím, že byla jejich dobrá víra ohledně nabytí vlastnického práva k dotčeným pozemkům podpořena jednak souhlasem konkursního soudu s uskutečněným převodem, jednak rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4062/2010, je zapotřebí podotknout, že v rámci hodnocení dobré víry je podle judikatury vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, respektive nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4759/2016, ze dne 29. 8. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2036/2024, a ze dne 28. 1. 2025, sp. zn. 22 Cdo 501/2024). 26. Řešení otázky, byl-li držitel v dobré víře, že mu sporný pozemek patří, je pak vždy úzce spjato s konkrétními skutkovými zjištěními učiněnými v projednávané věci a v dovolacím řízení je lze přezkoumat, toliko pokud by úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1865/2018, ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2623/2019, a ze dne 2. 10. 2024, sp. zn. 28 Cdo 2462/2024). V individuálním kontextu řešeného případu pak nelze považovat za zjevně nepřiměřenou úvahu, že s ohledem na možnost přičítat žalovaným 2, 3, 7 a 8, potažmo jejich právním předchůdkyním, znalost uplatnění restitučních nároků k převáděnému nemovitému majetku nepostačovaly ani souhlas konkursního soudu s uzavřením některých (nikoli všech, srovnej bod 55 odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku) ze sporných kupních smluv, ani vyznění rozsudku sp. zn. 28 Cdo 4062/2010 k tomu, aby byla držba předmětných nemovitostí ze strany dovolatelek a jejich právních předchůdkyň po celou vydržecí dobu prosta důvodných pochybností o řádnosti nabytí vlastnického práva, jak vyžaduje shora citovaná judikatura. 27. Nákladové výroky pak žalované zjevně napadají pouze jako výroky akcesorické s tím, že navíc dovolání proti nim není ve smyslu § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. 28. Dovolání žalovaných 2, 3, 7 a 8 tudíž není přípustné, a Nejvyšší soud je proto v souladu s § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 29. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, v níž bylo dovolání žalovaných 2, 3, 7 a 8 odmítnuto a k nákladům žalobců a) až d) patří odměna advokáta za jeden společný úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 15. 7. 2024), jejíž výši dovolací soud stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12. 2024. Dle § 6 odst. 1, § 7 bodu 5, § 9 odst. 4 písm. b), § 11 odst. 1 písm. k) a § 12 odst. 4 advokátního tarifu činí sazba odměny za jeden společný úkon právní služby 9.920 Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovenou paušální sazbou 300 Kč podle § 13 odst. 4 AT tak mají žalobci a) až d) právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 10.220 Kč. Tuto částku pak rozvrhl mezi žalobce v míře odpovídající jejich podílu na předmětu řízení [žalobci a) a b) se domáhají určení čtvrtinových spoluvlastnických podílů na požadovaných nemovitostech, zatímco žalobci c) a d) spoluvlastnických podílů osminových]. Ostatním účastníkům v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný V Brně dne 27. 5. 2026 JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu