28 Cdo 524/2026-1542 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců: a) D. P. S., b) E. N. K., c) M. A. E. K. a d) M. P. K., všichni zastoupeni Dr. Vratislavem Pěchotou, advokátem se sídlem v Praze 2, Mánesova 1645/87, za účasti: 1) Teplárny Brno, a.s., IČO 46347534, se sídlem v Brně, Okružní 828/25, zastoupená JUDr. Lucií Ševčíkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Jánská 454/11, 2) statutární město Brno, IČO 44992785, se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 1, 3) Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, a 4) Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o projednání věci rozhodnuté správním orgánem, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 94 C 170/2017, o dovolání žalobců, dovolání účastnice 1) a dovolání účastnice 3) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 5. 2025, č. j. 18 Co 255/2022-1421, t a k t o : I. Dovolání žalobců se odmítá. II. Dovolání účastnice 3) České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se odmítá. III. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 5. 2025, č. j. 18 Co 255/2022-1421, se zrušuje ve výroku I pod písm. a) v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o pozemku parc. č. XY, odděleném geometrickým plánem J. H. ze dne 11. 3. 2019 (č. 3591-490/2018) z pozemku parcelní číslo XY v katastrálním území XY, a ve výroku II o nákladech řízení v poměru mezi žalobci a účastnicí 1); v tomto rozsahu se věc vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení. IV. V poměru mezi žalobci a účastníky 2) – 4) nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení žádný z těchto účastníků. O d ů v o d n ě n í : 1. Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 3. 2022, č. j. 94 C 170/2017-1195, rozhodl, že žalobce a) je vlastníkem podílu o velikosti 1/6, žalobkyně b) 5/36, žalobkyně c) 1/12 a žalobce d) 1/12 tam specifikovaných pozemků nacházejících se v katastrálním území XY a XY (představujících části původního pozemku p. č. PK XY v katastrálním území XY; dále i jen „původní pozemek“) a v dotčeném rozsahu nahradil rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihomoravský kraj ze dne 6. 6. 2017, č. j. SPU 267047/2017, 1815/96/15-RNP (výrok I). Žalobu, jíž se žalobci domáhali nahrazení části označeného rozhodnutí správního orgánu tak, že žalobce a) je vlastníkem id. 1/3, žalobkyně b) 11/36, žalobkyně c) 1/6 a žalobce d) 1/6 ve výroku označených pozemků v katastrálním území XY (dalších částí původního pozemku) zamítl (výrok II), a rozhodl, že žalobce a) není vlastníkem id. 1/6, žalobkyně b) 5/36, žalobkyně c) 1/12 a žalobce d) 1/12 specifikovaných pozemků (dalších částí původního pozemku), „neboť jejich vydání brání překážka ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) příp. písm. a) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, nárok oprávněných osob byl však prokázán a náhrada za nevydaný pozemek bude poskytnuta v souladu se zákonem č. 229/1991 Sb.“, čímž v dotčeném rozsahu nahradil označené rozhodnutí správního orgánu (výrok III). Dále soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV až VII) a o soudním poplatku za řízení (výrok VIII). 2. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. 5. 2025, č. j. 18 Co 255/2022-1421, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I tak, že žalobce a) je vlastníkem id. 1/9, žalobkyně b) id. 1/12 a žalobci c) a d) každý id. 1/18 specifikovaných pozemků v katastrálním území XY a XY a v dotčeném rozsahu nahradil rozhodnutí správního orgánu [výrok I písm. a) rozsudku odvolacího soudu]. Ve výroku II byl rozsudek soudu prvního stupně „zrušen“ [výrok I písm. b)], ve výroku III změněn tak, že se žaloba zamítá [výrok I písm. c)], dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II) a o změně výroku VIII o povinnosti zaplatit soudní poplatek (výrok III). 3. Popsaným způsobem bylo soudy rozhodováno v řízení dle části páté občanského soudního řádu (§ 244 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. s. ř.“), o žalobě, jíž žalobci požadovali nahrazení části výše označeného rozhodnutí správního orgánu výrokem, že jsou vlastníky (v rozsahu specifikovaných podílů) těch kterých ve správním rozhodnutí uvedených pozemků, s tvrzením, že jsou oprávněnými osobami a že vydání těchto pozemků nebrání žádné překážky (jemuž další účastníci oponovali tím, že pozemky nelze vydat, ať již pro proběhnuvší privatizaci či jejich zastavěnost sídlištním areálem). 4. Soudy vyšly ze zjištění, že žalobci jsou oprávněnými osobami podle § 2 odst. 2, 3 písm. c) zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č. 212/2000 Sb. S poukazem na ustálenou rozhodovací praxi konstatovaly, že § 21 zákona č. 229/1991 Sb. umožňuje vydávání celých podílů toliko osobám odvozujícím své oprávnění od stejného původního vlastníka, kdy vydávání podílů náležejících původně jinému spoluvlastníku by již nebylo zmírněním majetkové křivdy, nýbrž aktem bezdůvodného obohacení, pročež neshledaly právní důvod podíly žalobců dále navyšovat o podíl původního spoluvlastníka nemovitostí, který restituční nárok neuplatnil. Závěry soudu prvního stupně odvolací soud korigoval toliko co do posouzení rozsahu účasti (podílu) právního předchůdce žalobců na komanditní společnosti Leo Czech a spol. 5. Ve vztahu k pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY soudy shledaly provedenou privatizaci v rozporu s § 3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. (ve znění účinném do 31. 12. 2012), pročež dospěly k závěru, že vydání tohoto pozemku nebrání žádná překážka. K ostatním nárokovaným pozemkům v katastrálním území XY vyšly ze zjištění, že ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. šlo o pozemky zastavěné (ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c/ zákona č. 229/1991 Sb.) areálem sídliště XY. Přitom se zabývaly i tím, je-li možné přikročit k vydání některých pozemků bez toho, že by došlo k narušení daného funkčního celku, jakož i tím, zdali překážky bránící vydání pozemků stále trvají (zda u některých pozemků nepominuly; § 11 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb.), posuzujíce dané otázky individuálně ve vztahu k jednotlivým nárokovaným pozemkům a reflektujíce přitom konkrétní místní podmínky i možné dotčení funkcí, které sídliště jako areál plní. 6. Veden uvedenými závěry pak odvolací soud – při částečné změně rozsudku soudu prvního stupně vyjádřené ve výroku I rozhodnutí – nahradil v takto dotčeném rozsahu označené rozhodnutí správního orgánu, Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihomoravský kraj ze dne 6. 6. 2017, č. j. SPU 267047/2017, 1815/96/15-RNP, a jinak žalobu zamítl (§ 250j o. s. ř.), s tím, že i současně „rušený“ výrok II rozsudku soudu prvního stupně (o zamítnutí žaloby v tam uvedeném rozsahu) je již „konzumován“ ostatními částmi výroku I rozsudku. 7. Proti rozsudku odvolacího soudu podali (samostatně) dovolání žalobci, účastnice 1) Teplárny Brno, a.s., a účastnice 3) Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. 8. Žalobci napadají rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho výroku I, spatřujíce naplnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, jež má být dovolacím soudem posouzena jinak, jakož i na vyřešení otázky rozhodované dovolacím soudem rozdílně. Podle názoru žalobců soudy nesprávně a přespříliš restriktivně vyhodnotily postavení komplementářů v komanditní společnosti. Žalobci míní, že v situaci, kdy druhý komplementář společnosti Leo Czech a spol. neuplatnil restituční nárok, měl takto uprázdněný nárok v souladu s § 21 zákona č. 229/1991 Sb. připadnout/přirůst dalším oprávněným osobám, které jej vnesly do řízení. Odvolací soud dle mínění žalobců pochybil i tím, že majetek ve vlastnictví komplementářů rozdělil i mezi komanditisty. Za nesprávné považují žalobci i posouzení překážky vydání věci ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., vytýkajíce, že oprávněným osobám nebyly vydány ani pozemky situované v okrajových částech sídliště, pozemky se stavbami movitými, dočasnými, jednoduchými anebo drobnými, či pozemky pouze se zpevněným povrchem a se stavbami vybudovanými až po 24. 6. 1991. Žalobci navrhují zrušení obou rozsudků v rozsahu dotčeném dovoláním, za současného vrácení věci (soudu prvního stupně) k dalšímu řízení. 9. Účastnice řízení 1) – společnost Teplárny Brno, a.s., napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku I písm. a) v části, kterou byl změněn rozsudek soudu I stupně tak, že žalobci jsou – ve specifikovaných id. podílech – vlastníky pozemku parc. č. XY (odděleného označeným geometrickým plánem z pozemku parcelní číslo XY) v katastrálním území XY. Přípustnost dovolání vymezuje argumentem, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, jež v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly řešeny, co do důvodu má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Kritizuje soudy učiněný závěr o absolutní neplatnosti privatizace pro rozpor se zákonem. Aplikaci zákona č. 212/2000 Sb. nalézacími soudy považuje za nesprávnou a ústící v pravou retroaktivitu zákona. K tomu nesouhlasí ani s tím, jak soudy vyhodnotily otázku její pasivní legitimace. Navrhuje, aby byl rozsudek odvolacího soudu v dotčeném rozsahu změněn a žaloba na vydání označeného pozemku byla zamítnuta, případně navrhuje zrušení obou rozsudků a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 10. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu – části výroku I, jíž byl ve výroku I změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobci jsou v tam uvedených podílech vlastníky pozemků parc. č. XY, XY, XY, XY, XY a XY v katastrálním území XY (a v tomto rozsahu bylo nahrazeno rozhodnutí správního orgánu) – podala i účastnice řízení 3), Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Vymezuje se jím vůči soudy přijatému závěru o absenci překážek pro vydání označených pozemků (jež podle soudů nejsou zastavěny trvalou stavbou ve smyslu občanskoprávním a netvoří funkční celek s jinými nemovitostmi), považujíc dovolání za přípustné pro řešení otázky v rozhodování dovolacího soudu nevyřešené, lze-li i stavbu zkolaudovanou jako garáž považovat za stavbu občanské vybavenosti pro obyvatele sídliště a zda současný způsob jejího užívání ovlivňuje její vyčlenění z funkčního celku (areálu) sídliště i z pohledu odpadnutí překážky bránící vydání pozemku ve smyslu § 11 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb.; nadto má tato dovolatelka za to, že otázku zastavěnosti pozemků coby součásti funkčního celku (§ 11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.) a případné odpadnutí této překážky soudy posoudily v rozporu s odkazovanou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Navrhuje zrušení napadeného rozsudku v jí vymezeném rozsahu, za současného vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 11. K dovolání žalobců podal účastník 2) statutární město Brno nesouhlasné vyjádření se stručnou argumentací odkazující na odvolacím soudem učiněné závěry, s návrhem na odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost. 12. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“), po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu byla podána oprávněnými osobami [žalobci, účastnicí 1) a účastnicí 3)], zastoupenými advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), resp. jednající pověřenou osobou s právnickým vzděláním (§ 241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahují povinné náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., se zabýval tím, zda jsou přípustná. 13. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 14. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými), když současně není dána ani žádná z výluk přípustnosti dovolání uvedených v § 238 odst. 1 o. s. ř. 15. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. K dovolání žalobců: 16. Dovolání žalobců přípustné není, neboť odvolací soud se při řešení otázek v tomto dovolání předestřených (přirůstání podílů oprávněných osob dle § 21 zákona č. 229/1991 Sb. a překážky vydání nemovitosti ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c/ zákona č. 229/1991 Sb.) od závěrů ustálené rozhodovací praxe neodchýlil, nejde o otázky rozhodované dovolacím soudem rozdílně a nejsou dány ani důvody k jinému posouzení těchto dovolacím soudem již vyřešených otázek (jak bude dále rozvedeno). 17. Jde-li o výklad a aplikaci ustanovení restitučních předpisů o přirůstání podílů oprávněných osob, lze odkázat na závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu i Ústavního soudu, jež konstantně připomíná, že zákonná ustanovení, dle nichž „je-li oprávněných osob více a nárok na vydání věci uplatní jen některé z nich, vydá se jim věc celá“ (viz § 5 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, či § 21 zákona č. 229/1991 Sb.), neopravňují k tomu, aby byly původním podílovým spoluvlastníkům vydávány další spoluvlastnické podíly (i ty, které jim nebyly odňaty), nýbrž toliko umožňují, aby osobám odvozujícím své oprávnění od původního vlastníka (např. osoby uvedené v ustanovení § 4 odst. 2 písm. e/ zákona č. 229/1991 Sb.), patřícím do téže skupiny, byla vydána celá věc (při podílovém spoluvlastnictví celý podíl) původního vlastníka, i když některé z osob této skupiny nárok na vydání ve lhůtě neuplatnily. Vydávání podílů náležejících původně (v době odnětí) spoluvlastníku oprávněné osoby by již nebylo zmírněním majetkové křivdy, nýbrž aktem bezdůvodného obohacení nad rámec křivdy, způsobené oprávněné osobě. Uvedené závěry se přitom prosadily nejen při výkladu zákona č. 87/1991 Sb. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 3. 2000, sp. zn. I. ÚS 360/99, či jeho usnesení ze dne 30. 7. 2001, sp. zn. IV. ÚS 198/01, nebo stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 1993, sp. zn. Cpjn 50/93, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod číslem 34, v bode III. 8), ale i při výkladu zákona č. 229/1991 Sb. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 1550/13, stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 1993, sp. zn. Cpjn 50/93, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod číslem 34, v bodě IV. 1, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2001, sp. zn. 28 Cdo 128/2000;130/2000, nebo jeho usnesení ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 130/2015, a ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2394/2016; k těmto závěrům se Nejvyšší soud recentně přihlásil i ve svém usnesení ze dne 23. 4. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2920/2024, jež bylo vydáno ve věci týchž žalobců, týkající se rovněž komanditní společnosti; ústavní stížnost proti němu podaná byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2025, sp. zn. III. ÚS 2038/25). 18. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je třeba při aplikaci zmíněných ustanovení restitučních předpisů o přirůstání podílů (ve vztahu k původním vlastníkům) dále vyjít i z toho, že veřejné obchodní společnosti a prosté komanditní společnosti nebyly podle práva platného u nás před 1. lednem 1951 považovány za právnické osoby, takže jejich jmění zůstávalo ve vlastnictví jejich společníků, byť se jednalo o jmění do značné míry autonomní a účelově vyčleněné a vázané (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 1999, sp. zn. 2 Cdon 173/96). Z dobové judikatury přitom vyplývalo, že veřejnou obchodní společnost nebylo lze pokládat za osobu právnickou a její jmění, pokud šlo o poměr společníků mezi sebou, bylo v jejich spoluvlastnictví (srov. nález Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 11. 1923, č. 15.544, Boh. F 1561). Komanditní společnost se pak od veřejné společnosti lišila tím, že při ní ručili jednotliví společníci pouze svým vkladem (čl. 150 zákona č. 1/1863 ř. z.), kdežto při veřejné společnosti ručili všichni společníci neomezeně (čl. 85 zákona č. 1/1863 ř. z.). Jinak byla ustanovení obchodního zákona o komanditní společnosti, pokud šlo o vztah společníků k společenskému jmění, ve své podstatě stejná jako ustanovení o veřejné společnosti (články 157 a 161 zákona č. 1/1863 ř. z.). I pro komanditní společnost platilo ustanovení § 1183 zákona č. 946/1811 Sb. z. s., obecného zákoníku občanského (dále „o. z. o.“), dle něhož její jmění bylo ve spoluvlastnictví společníků. Každý ze společníků byl pak spoluvlastníkem společenských věcí takovým podílem, který odpovídal jeho účasti na společnosti, tedy jeho vkladu (čl. 161, resp. články 106 a 107 zákona č. 1/1863 ř. z., § 1183 o. z. o.); srovnej rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 1933, sp. zn. 13909/30, publikované pod č. 5231/1925 v Bohuslavově sbírce. Na uvedených východiscích je pak založeno i stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 1993, sp. zn. Cpjn 50/93, uveřejněné pod číslem 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovozující, že fyzické osoby (jejich právní nástupci), které provozovaly pod společnou firmou činnost v rámci veřejné obchodní společnosti, potažmo komanditní společnosti (zřízené dle zákona č. 1/1863 ř. z.), jejichž majetek přešel v rozhodném období na stát, mají restituční nárok na vydání majetku veřejné obchodní společnosti či komanditní společnosti odpovídajícího jejich prokazatelným majetkovým vkladům do nich, popřípadě právo na příslušné podíly na jmění těchto společností. Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud i v rozsudcích ze dne 2. 11. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3362/2011, a ze dne 2. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3211/2011; dále viz např. i rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2024, sp. zn. 28 Cdo 2744/2024 (ústavní stížnost proti němu podaná byla usnesením ze dne 27. 11. 2025, sp. zn. I. ÚS 826/25, odmítnuta), či ze dne 2. 12. 2024, sp. zn. 28 Cdo 2672/2024, vydané v jiných věcech týchž žalobců. 19. Odvolací soud se výše citované judikatuře, na níž není důvodu čehokoliv měnit, nikterak nezpronevěřil, dospěl-li k závěru, že žalobcům odvozujícím svůj restituční nárok od podílu svých právních předchůdců (komplementářů, členů rodiny K.) na majetku komanditní společnosti nepřirůstá majetkový (spoluvlastnický) podíl na majetku uvedené komanditní společnosti náležející zbývajícím komplementářům, členům rodiny H., jejichž právní nástupci restituční nárok neuplatnili (jejichž podíl žalobci taktéž požadují). Okolnost, že fyzické osoby (jejich právní nástupci), které provozovaly pod společnou firmou činnost v rámci veřejné obchodní společnosti, potažmo komanditní společnosti (zřízené dle zákona č. 1/1863 ř. z.), jejíž majetek přešel v rozhodném období na stát, mají restituční nárok odpovídající jejich příslušným podílům na jmění společnosti, a nikoliv restituční nárok k celému majetku této společnosti, přitom z ustálené judikatury dovolacího soudu vyplývá rovněž (srov. stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 1993, sp. zn. Cpjn 50/93, uveřejněné pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3362/2011, či ze dne 2. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3211/2011). Prostřednictvím otázky kladené žalobci tudíž na přípustnost dovolání usuzovat nelze (§ 237 o. s. ř.). Poukazují-li pak žalobci na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2025, sp. zn. 28 Cdo 879/2025 (ústavní stížnost proti němu podaná byla usnesením Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2026, sp. zn. IV. ÚS 3012/25, odmítnuta), nelze než uvést, že v odkazované věci šlo o situaci skutkově a právně odlišnou oproti té, jež je řešena ve věci přítomné, v níž je řešena restituce majetku patřící původně komanditní společnosti Leo Czech a spol. 20. K námitkám žalobců ohledně nesprávného posouzení překážek bránících vydání pozemků, lze poukázat na ty závěry rozhodovací praxe, dle nichž při zkoumání, zda je dána překážka naturální restituce podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., lze jako relevantní považovat i hledisko funkční souvislosti pozemků se stavbami (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, a ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2016/2010, nebo i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3863/2012, a ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014). Pro závěr o funkční souvislosti pozemků a staveb není rozhodující, zda a jak jsou pozemky (terénně) upraveny, nýbrž existence vzájemné provázanosti funkcí mezi jednotlivými objekty či pozemky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2880/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2787/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2841/2015). Přestože sama existence sídliště, jako rozsáhlého souboru budov a pozemků, které spolu tvoří jeden funkční celek, bez dalšího nevylučuje vydání některých (např. okrajových) pozemků, vyžaduje si vždy mimořádně pečlivé zvážení konkrétních místních podmínek, potažmo toho, zda lze některý pozemek nebo jeho část oddělit bez toho, že by byla dotčena funkční propojenost jednotlivých staveb a ostatních pozemků, a dále bez toho, že by došlo k porušení některé z funkcí, které sídliště jako areál plní (bydlení, komunikace, odpočinek, relaxace atd.; přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2720/2015, a ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4460/2015, nebo nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. I. ÚS 217/17). 21. Posouzení funkční souvislosti nemovitostí, existence uceleného areálu i okolností umožňujících vydat některé nemovitosti v areálu (tedy posouzení, zda zbývající nemovitosti v důsledku restituce zcela ztratí svou funkčnost a využitelnost, a uvážení hlediska proporcionality), je vždy úzce spjato s individuálními okolnostmi případu, tedy s konkrétními skutkovými zjištěními, jejichž hodnocení je primárně úkolem soudů nižších stupňů, nikoliv Nejvyššího soudu, jenž není instancí skutkovou a jenž by právní posouzení věci odvolacím soudem mohl přezkoumat toliko v případě, kdyby úvaha odvolacího soudu (o funkční spjatosti nemovitostí) byla zjevně nepřiměřená, nezohledňující podstatné skutkové okolnosti či měřítka, jež jsou pro takové posouzení relevantní (srovnej přiměřeně rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017, ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1910/2017, nebo i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2101/2017, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4533/2018). 22. Rozhodnutí odvolacího soudu (jenž se ztotožnil se skutkovými závěry i hodnocením zjištěných skutečností z pohledu zastavěnosti pozemků ve smyslu citovaného ustanovení § 11 odst. 1 písm. c/ zákona č. 229/1991 Sb. učiněnými soudem prvního stupně) s výše rozvedenými judikatorními východisky, od nichž není důvodu se odchylovat, zjevně nekoliduje, jestliže se zřetelem k tvrzeným skutečnostem a v řízení zjištěným individuálním skutkovým okolnostem (zejm. zjištění, že na předmětných pozemcích se nachází sídliště, sestávající z bytových objektů, komunikací, inženýrských sítí, veřejného osvětlení a občanské vybavenosti), uzavřel, že vydání žalobci specifikovaných pozemků brání výluka ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. Nalézací soudy se u každého z nárokovaných pozemků zvlášť zabývaly (viz zejm. zevrubné odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, na jehož závěry odkázal i odvolací soud) jeho využitím a významem pro fungování areálu (sídliště), přičemž přesvědčivě odůvodnily závěr, že specifikované (žalobci nárokované, ale nevydané) pozemky tvoří nedělitelný celek (areál) s jinými pozemky a stavbami, konkrétně jde o pozemky funkčně nerozlučně spojené s obytným souborem sídliště XY. 23. Argumentace žalobců ohledně posouzení překážek vydání nárokovaných pozemků dle § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., pak dílem představuje i polemiku se skutkovými, nikoliv právními konkluzemi odvolacího soudu. Jakkoliv přitom žalobci vytýkají, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, svými výtkami napadají skutková zjištění (jejich správnost a úplnost). Platí přitom, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srovnej důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Oprávněním k přezkumu skutkových zjištění soudů nižších stupňů dle účinné procesní úpravy dovolací soud nadán není a tyto závěry mu v dovolacím řízení v zásadě nepřísluší revidovat (srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17). K dovolání účastnice 3): 24. Přípustné není ani dovolání účastnice 3) České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, jež zpochybňuje posouzení odvolacího soudu o existenci překážky pro vydání označených pozemků v katastrálním území Líšeň dle § 11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. a negativní závěr stran jejího odpadnutí (§ 11 odst. 6 cit. zákona). 25. Rozhodovací praxe dovolacího soudu i Ústavního soudu je ustálena v tom, že zákon č. 229/1991 Sb., stejně tak jako jiné restituční předpisy, slouží k odčinění pouze některých (nikoli všech) křivd a zároveň stanoví výluky, které vydání původních pozemků brání, kdy důvodem působení výluk je veřejný zájem nebo práva třetích subjektů, jež v určitém případě převažují nad restitučním nárokem na vydání původních pozemků a které by s ohledem na povahu zatížení nemovitostí vylučovaly nebo omezovaly jejich využití v soukromém vlastnictví (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2978/2018). Typově jednu z výluk představuje právě i zastavěnost pozemku, a to buď konkrétně uvedeným druhem areálu, nebo i stavbou, která brání jeho využití (ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c/ zákona č. 229/1991 Sb.). Jak již nastíněno výše, za zastavěnou se považuje i ta část pozemku, která sice stavbou bezprostředně zastavěná není, ovšem se stavbou bezprostředně souvisí a je potřebná k jejímu provozu a obsluze. U nárokovaného pozemku (pozemků) je proto nezbytné přihlížet k celkové funkční provázanosti i s ostatními pozemky a stavbami, které tvoří vzájemně provázaný soubor staveb (areál), a to i s přihlédnutím k veřejnému zájmu, který v takovémto případě představuje jedno z výkladových kritérií (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2016/2010; nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2000, sp. zn. II. ÚS 78/98, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 18, č. 89). 26. Naplnění relevantních skutečností – z hlediska překážek (restitučních výluk) pro vydání nemovitostí oprávněné osobě – musí být sledováno ke dni rozhodování příslušného pozemkového úřadu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3362/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 130/2015, a ze dne 22. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2023/2020). Při dodatečném odpadnutí takové původně působící překážky k vydání věci přistoupit lze (viz § 11 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb., dle něhož „pomine-li překážka, pro kterou nelze nemovitost vydat, ke dni rozhodnutí pozemkového úřadu, rozhodne pozemkový úřad o vydání nemovitosti oprávněné osobě dle § 9 odst. 4“); k tomu viz např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2025, sp. zn. 28 Cdo 725/2025. 27. Jestliže soudy nižších stupňů, vycházejíce z individuálních skutkových poměrů projednávané věci (majíce za prokázané, že v době účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. byly označené pozemky městskou (sídlištní) zelení v blízkosti garážového dvora a tvořily součást funkčního celku sídliště, avšak po účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. byly používány k soukromým podnikatelským účelům a přestaly plnit účel zajištění potřeb obyvatel funkčního celku sídliště, čímž došlo k přetržení funkční souvislosti) uzavřel, že veřejný zájem nemohl převážit nad zájmem restitučním a že vydání předmětných pozemků již nebrání překážka zastavěnosti ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., nikterak se tím od citované judikatury (na níž není důvodu čehokoliv měnit) neodchýlily (a ve světle nastíněné judikatury nejde o otázku v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešenou, řešenou rozdílně či vyžadující si jiné posouzení). 28. Přitom i další výhrady účastnice 3) vůči závěrům nalézacích soudů o způsobu využití předmětných pozemků (z hlediska jejich funkčního spojení s dalšími nemovitostmi v rámci sídliště, event. jeho trvání či ztrátě) představují polemiku se skutkovými závěry, jimiž je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1039/2019, ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, a dále též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17). A jak výše již rozvedeno, revize konkrétních nalézacími soudy učiněných skutkových závěrů dovolacímu soudu, jehož kognice je orientována výlučně na otázky právního posouzení (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), nepřísluší (k tomu dále srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2026, sp. zn. 28 Cdo 3163/2025, či ze dne 7. 1. 2026, sp. zn. 28 Cdo 3125/2025, a další judikaturu tam citovanou). K dovolání účastnice 1) – společnosti Teplárny Brno, a.s.: 29. Naproti tomu přípustné je dovolání účastnice 1), neboť při řešení jí posléze vytčené otázky hmotného práva (jde-li o dříve proběhnuvší privatizaci majetku coby překážku restituce vydáním nemovitosti) se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (jak bude rozvedeno dále). 30. Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu § 242 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a v rozsahu dotčeném dovoláním, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je opodstatněné. 31. Zmatečnosti (§ 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají a účastnice 1) je ani nenamítá. 32. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází. 33. O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 34. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná zejména následující ustanovení právních předpisů, zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů: 35. Podle § 2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb. (ve znění zákona č. 212/2000 Sb.) oprávněnou osobou je dále státní občan České republiky, který pozbyl majetek v rozsahu určeném zvláštním předpisem v období od 29. září 1938 do 8. května 1945 a vznikly mu majetkové nároky podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů, nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a jiných zásahů do majetku vzcházejících, avšak tento majetek nebyl oprávněné osobě vrácen, ani nebyla podle těchto předpisů odškodněna, ač podle nich odškodněna měla být, ani nebyla odškodněna podle mezinárodních smluv uzavřených mezi Československou republikou a jinými státy po druhé světové válce. 36. Podle § 2 odst. 3 zákona č. 243/1992 Sb. (ve znění zákona č. 30/1996 Sb.) oprávněná osoba podle odstavce 1 může uplatnit nárok na vydání nemovitosti, jestliže k 31. lednu 1996 je občanem České republiky, kterým se stala podle zákona č. 245/1948 Sb., zákona č. 194/1949 Sb. nebo zákona č. 34/1953 Sb., pokud se tak nestalo již ústavním dekretem prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., a která do 1. ledna 1990 takto nabyté občanství nepozbyla. 37. Podle § 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 243/1992 Sb. (ve znění zákona č. 212/2000 Sb.) věc nelze vydat, byl-li ke dni účinnosti tohoto zákona ohledně ní schválen privatizační projekt. 38. Podle § 6 odst. 1 písm. c) zákona č. 243/1992 Sb. (ve znění zákona č. 212/2000 Sb.) věc nelze vydat, bylo-li ke dni účinnosti zákona vydáno rozhodnutí o její privatizaci. 39. Podle § 6 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb. (ve znění zákona č. 212/2000 Sb.) oprávněná osoba má nárok na náhradu, která se poskytne podle zvláštního právního předpisu. Náhrady za nemovitosti, které nelze vydat, a postup při uplatňování náhrad stanoví zvláštní právní předpis. 40. Podle § 12 zákona č. 243/1992 Sb. nároky osob oprávněných podle tohoto zákona upravuje zvláštní předpis, pokud tento zákon nestanoví jinak. 41. Podle § 14a zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění zákona č. 30/1996 Sb.) věc nelze vydat, byla-li po 1. září 1993 nabyta do vlastnictví jiné osoby než státu nebo byl-li schválen ohledně této věci privatizační projekt nebo vydáno rozhodnutí o její privatizaci. Oprávněná osoba podle § 13 odst. 5 má nárok na náhradu, která se poskytne podle § 18a odst. 2. 42. V posuzované věci soudy nepřiznaly relevanci proběhnuvší privatizaci státního majetku (dle zákona č. 92/1991 Sb.), jež zahrnovala i předmětný pozemek (resp. pozemek parcelní číslo XY v katastrálním území XY, z něhož byl označeným geometrickým plánem oddělen předmětný pozemek parc. č. XY) a jež byla završena ke dni 1. 10. 1995, shledávaje provedenou privatizaci v rozporu s § 3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., navzdory tomu, že žalobci v přítomné věci nárok uplatnili až 8. 8. 1996 (stalo-li se tak v souvislosti se zrušením podmínky trvalého pobytu nálezem Ústavního soudu č. 29/1996 Sb., ve spojení se zákonem č. 30/1996 Sb. nově normujícím lhůtu k uplatnění nároku do 9. 8. 1996), resp. kdy nárok žalobcům na vydání nemovitostí vznikl až přijetím zákona č. 212/2000 Sb., jímž byl mimo jiné novelizován i zákon č. 243/1992 Sb. Přitom soudy uzavřely, že překážku restituce ve smyslu § 6 odst. 1 písm. b), c) cit. zákona mohla by představovat toliko privatizace majetku realizovaná již ke dni účinnosti zákona č. 243/1992 Sb. (tj. k 29. 5. 1992). 43. Z rozhodovací praxe dovolacího soudu plyne, že restituční předpisy je třeba vykládat ve světle jejich účelu a smyslu, jímž je alespoň částečné zmírnění křivd napáchaných nedemokratickým režimem, a že v řízeních podle restitučních zákonů musí soudy postupovat v souladu se zákonnými zájmy oprávněných osob (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. I. ÚS 754/01, ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03, a ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. II. ÚS 2896/09). Nelze se však domnívat, že by z uvedeného principu vyplývala absolutní přednost zájmů restituentů před právně relevantními zájmy všech ostatních subjektů, neboť citované ustanovení představuje nástroj hledání rozumné rovnováhy mezi nezpochybnitelným zájmem na nápravě historických příkoří a legitimními (právní ochrany hodnými) zájmy ostatních subjektů, jež své poměry uzpůsobily nezřídka dlouhotrvajícímu právnímu stavu předcházejícímu vydání restituovaného majetku (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 685/2015). 44. V rozsudku ze dne 22. 10. 2025, sp. zn. 28 Cdo 725/2025, Nejvyšší soud vyložil, že jde-li o určení rozhodného okamžiku, k němuž se z hlediska naplnění výlukového důvodu restituce (v odkazované věci dle § 11 odst. 1 písm. c/ zákona č. 229/1991 Sb.) posuzuje stav nárokovaných pozemků, nelze vycházet jen z dosloveného znění příslušného zákonného ustanovení, ale i jeho smyslu a účelu (kdy i podle rozhodovací praxe Ústavního soudu není obecný soud absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako celku; je nutno se přitom vyvarovat libovůle a rozhodnutí se musí zakládat na racionální argumentaci; srov. např. nález pléna Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96). Akcentoval také, že právě vznik nároku oprávněné osoby na vydání věci vůči osobě povinné (ve většině případů právě spojený s 24. 6. 1991, jde-li o nároky oprávněných osob definovaných zákonem č. 229/1991 Sb. v jeho původním znění) představuje důležitý mezník, jenž jakoby konzervuje stav věci, která je předmětem restituce; cílem této úpravy je především zamezit možnému převodu věci na třetí osobu, jejímu znehodnocení a rovněž tak i vzniku překážky bránící vydání věci. Povinná osoba se tak musí zdržet všech jednání, která by proti stavu v době vzniku nároku mohla požadovanou věc poškodit, včetně toho, že nemůže dodatečně založit stav neslučitelný s účelem restitucí a vytvářet překážky bránící vydání věci oprávněné osobě, resp. k takovým změnám nelze přihlížet. Naproti tomu při dodatečném odpadnutí takové původně působící překážky k vydání věci přistoupit lze (viz § 11 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb.). 45. Dále Nejvyšší soud v odkazovaném rozsudku také připomněl, že pokud restituční předpisy současně výslovně normují, že je třeba zohlednit kupř. i dispozice s nemovitostmi, k nimž došlo i po přijetí zákona č. 229/1991 Sb. v těch případech, kdy jde o nároky, jež oprávněným osobám vznikly později, ať již v souvislosti se zrušením podmínky trvalého pobytu oprávněné osoby – viz § 14a zákona č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č. 30/1996 Sb., či v důsledku později přijatého zákona č. 212/2000 Sb. – viz § 6 zákona č. 243/1992 Sb., ve znění zákona č. 212/2000 Sb., bylo by nelogické a nepřiměřené, aby při zkoumání překážek naturální restituce (vydání původních pozemků) byly ignorovány změny týkající se stavu nemovitostí, k nimž došlo již v době předcházející vzniku nároku na restituci tohoto nemovitého majetku, byť by se tak stalo až poté, kdy vstoupil v účinnost zákon č. 229/1991 Sb. (jenž nároky žalobců v přítomné věci sám o sobě nezakládá, vznikly-li až na základě později přijatých právních předpisů, které tento zákon povolávají k aplikaci jako předpis subsidiární). 46. Ustanovení §14a zákona č. 229/1991 Sb., je pak podle ustálené rozhodovací praxe reakcí na nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 8/95, publikovaný ve Sbírce zákonů pod č. 29/1996 Sb., jímž byla možnost vznášení restitučních nároků rozšířena na osoby mající trvalý pobyt mimo území České republiky (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5363/2017). V usnesení ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. III. ÚS 74/06, Ústavní soud rovněž vyjádřil, že ustanovení § 14a zákona č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č. 30/1996 Sb., že věc nelze vydat, byla-li po 1. 9. 1993 nabyta do vlastnictví jiné osoby než státu nebo byl-li schválen ohledně této věci privatizační projekt nebo vydáno rozhodnutí o její privatizaci, se vztahuje k novému okruhu oprávněných osob, konstituovanému novelizacemi (srov. kupříkladu rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. IV. ÚS 195/97, a ze dne 24. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 571/99). Obdobný závěr platí i pro ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., novelizované zákonem č. 212/2000 Sb. (v této části účinným od 21. 7. 2000), jež upravuje překážky restituce také v souvislosti s vymezením dalšího okruhu oprávněných osob podle uvedeného restitučního předpisu (viz § 2 odst. 1, 2 zákona č. 243/1992 Sb., ve znění zákona č. 212/2000 Sb.). 47. Mohli-li tedy v souzené věci žalobci (či jejich předchůdci) získat status oprávněných osob s nárokem na vydání nemovitostí (nejdříve) po zrušení podmínky trvalého pobytu (oprávněné osoby) uvedené v § 4 zákona č. 229/1991 Sb. a § 2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb. (s účinností od 9. 2. 1996, v důsledku derogačního nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 12. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 8/1995, publikovaného pod č. 29/1996 Sb., po současném znovuotevření lhůty k uplatnění nároku dle zákona č. 30/1996 Sb., stanovícího i další výluky naturální restituce), event. byl-li jejich nárok – jak odvolací soud uzavírá – založen až v souvislosti s přijetím zákona č. 212/2000 Sb. (tj. k 21. 7. 2000, kdy vstoupila v účinnost ustanovení části druhé tohoto zákona, novelizující zákon č. 243/1992 Sb. včetně jeho ustanovení § 6), logicky nelze odhlédnout od dispozic, k nimž došlo již v době před vznikem nároku a po uplynutí v zákoně původně stanovených prekluzivních lhůt, včetně privatizace takového majetku, na něž zákonodárce pamatoval ustanovením § 14a zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění zákona č. 30/1996 Sb.), resp. § 6 zákona č. 243/1992 Sb. (ve znění zákona č. 212/2000 Sb.), s tím, že za tam vymezený majetek přísluší oprávněným osobám náhrada. 48. Nezohlednil-li tedy odvolací soud v posuzované věci proběhnuvší privatizaci státního majetku (jež zahrnovala i předmětný pozemek a měla být završena k 1. 10. 1995, tedy po uplynutí původně stanovených prekluzivních lhůt, ovšem dříve, nežli se žalobci či jejich předchůdci stali oprávněnými osobami, resp. kdy by jim vznikl nárok na vydání pozemku) a navzdory akcentované výluce z naturální restituce přistoupil i k vydání předmětného pozemku, nelze jeho rozhodnutí považovat za správné. 49. Vzhledem k tomu, že posouzení odvolacího soudu (ve vztahu k pozemku parc. č. 7988/1 v katastrálním území Židenice, resp. jeho části oddělené specifikovaným geometrickým plánem) neobstojí již z důvodů výše rozvedených, bylo by v tento okamžik nadbytečné (předčasné) zabývat se i současně nastolenou otázkou osoby povinné k restituci ve smyslu § 5 zákona č. 229/1991 Sb. (či jejího právního nástupnictví), jež za daného stavu ani není relevantní (uzavře-li soud v dalším řízení, že předmětný pozemek vydat nelze, že byl účinně privatizován a tedy že zde ani není subjekt, jenž byl by povinen k jeho vydání oprávněným osobám). 50. Z výše uvedeného vyplývá, že v rozsahu dotčeném účastnicí 1) – jde-li o jí označený pozemek – rozsudek odvolacího soudu správný není (uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. byl naplněn). 51. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v uvedeném rozsahu zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1, § 243e odst. 2, věta první, o. s. ř.). 52. Naproti tomu dovolání podané žalobci a dovolání účastnice 3), která – jak výše rozebráno – přípustná nejsou, Nejvyšší soud odmítl (§ 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.). 53. V dalším řízení je odvolací soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (ustanovení § 243g odst. 1 a § 226 odst. 1 o. s. ř.). 54. V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení (v poměru mezi žalobci a účastnicí 1/), včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). 55. Právo na náhradu nákladů dovolacího řízení v poměru mezi žalobci a účastníky 2/ až 4/ (ve vztahu k nimž se řízení odmítnutím dovolání končí; § 151 odst. 1 věta první, o. s. ř.) nebylo přiznáno žádnému z nich, se zřetelem na výsledek dovolacího řízení (dovolání žalobců a účastnice 3/ byla odmítnuta, zatímco ostatním označeným účastníkům náklady v dovolacím řízení nevznikly, resp. náklady účastníka 2/ spojené s podáním stručného vyjádření k dovolání nelze mít za účelně vynaložené; srov. § 146 odst. 3, § 224 odst. 1 a § 243c odst. 3 věta první o. s. ř.). P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 19. 5. 2026 Mgr. Petr Kraus předseda senátu