28 Cdo 529/2026-729 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně: M. B., zastoupena Mgr. Františkem Mészárosem, advokátem se sídlem v Praze 6, Pod novým lesem 127/44, proti žalované: G. S., zastoupena JUDr. Markétou Svobodovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 251/16, o zaplacení 255 290 Kč s příslušenstvím a o vzájemné žalobě na zaplacení 850 000 Kč, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 28 C 371/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. prosince 2024, č. j. 8 Co 1304/2024-497, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 5. 12. 2024, č. j. 8 Co 1304/2024-497, odmítl odvolání žalované proti výroku II rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 25. 4. 2024, č. j. 28 C 371/2021-378, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 225 290 Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a potvrdil výroky III a V rozsudku soudu první stupně, jimiž byla zamítnuta vzájemná žaloba o zaplacení 850 000 Kč a bylo rozhodnuto o nákladech řízení o vzájemné žalobě (výrok II rozsudku odvolacího soudu); zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu). Usnesením odvolacího soudu ze dne 5. 12. 2024, č. j. 8 Co 1304/2024-495, bylo současně řízení o odvolaní žalované do výroků I, IV, VI a VII rozsudku soudu prvního stupně, jimiž jí bylo uloženo zaplatit žalobkyni 255 710 Kč s příslušenstvím a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, vyloučeno k samostatnému řízení vedenému u odvolacího soudu pod sp. zn. 8 Co 2034/2024 (výrok I usnesení odvolacího soudu) a toto řízení bylo přerušeno do doby skončení řízení vedeného u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 6 Cmo 134/2018 (výrok II usnesení odvolacího soudu). 2. Proti výroku II rozsudku odvolacího soudu žalovaná podala dovolání. Předestřela otázku, zda vyloučení věci k samostatnému řízení je v posuzovaném sporu v souladu s § 97 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „o. s. ř.“), ve spojení s § 112 odst. 2 o. s. ř. Měla za to, že tato otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla doposud vyřešena. Kladla dále otázku, zda postup nalézacího soudu, který bez řádného odůvodnění neprovedl navrhované důkazy a nepřihlédl k provedeným důkazům, koresponduje § 132 o. s. ř. Mínila, že odvolací soud uvedenou otázku vyřešil v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu reprezentovanou rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1966/2013, a dalšími rozhodnutími, jež cituje. 3. Podle § 237 o. s. ř., jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. 4. Na vyřešení dovolatelkou kladené otázky opodstatněnosti vyloučení řízení o jejím odvolání do výroků I, IV, VI a VII rozsudku soudu prvního stupně, jimiž jí bylo uloženo zaplatit žalobkyni 255 710 Kč s příslušenstvím a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů, k samostatnému řízení, žel dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu nezávisí, neboť jím o vyloučení věci rozhodováno nebylo. O vyloučení věci rozhodl odvolací soud samostatným usnesením ze dne 5. 12. 2024, č. j. 8 Co 1304/2024-495, jež dovoláním napadeno nebylo; dovolání proti tomuto usnesení nemohlo by být ostatně ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustným, neboť se jím odvolací řízení nekončí a jeho přípustnost nezakládá ani § 238a o. s. ř. 5. Soudní praxe (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2021, sp. zn. 24 Cdo 1657/2021) i odborná literatura se pak shodují v tom, že jestliže v návrhu na zahájení řízení (žalobě) nebo podáním vzájemné žaloby došlo ke spojení věcí, které se ke spojení nehodí, protože spolu skutkově nesouvisí ani se netýkají týchž účastníků nebo protože jejich společné projednání by nebylo v zájmu hospodárnosti řízení anebo protože je zde jiná okolnost, která by jinak bránila soudu rozhodnout o jejich spojení, soud i bez návrhu rozhodne usnesením o vyloučení věci nebo vzájemné žaloby k samostatnému řízení [srov. např. DOLEŽÍLEK, J. § 112 (Fakultativní). In: DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád I, II. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 764.]. Rovněž se prosazuje názor, podle něhož spojit věci ke společnému projednávání soud může, ale nemusí, kromě případů, kdy neexistuje jiná rozumná alternativa, tj. kdy by samostatné projednání věcí představovalo zásah do ústavně garantovaných práv účastníka [slovo „může“ v § 112 odst. 1 o. s. ř., a tedy i v § 97 odst. 2 o. s. ř., je tak v tomto případě vykládáno jako synonymum slova „musí“; k tomu srov. PŘIDAL, O. § 112 (Společné řízení). In: SVOBODA, K., SMOLÍK, P., LEVÝ, J., DOLEŽÍLEK, J. a kol. Občanský soudní řád. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 550.]. 6. Odvolací soud se tedy svým postupem uvedené rozhodovací praxi ani nikterak nezpronevěřil, vyloučil-li k samostatnému řízení (§ 112 odst. 2 o. s. ř.) nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého protiprávním užitím cizí hodnoty (užíváním družstevního bytu bez odpovídajícího právního titulu) ve výši 255 710 Kč s příslušenstvím (jehož opodstatněnost závisí na posouzení mezi účastníky řízení sporné otázky, zda je žalobkyně nositelkou členských práv a povinností v bytovém družstvu, vážících se k předmětnému bytu) a odděleně projednal vzájemnou žalobu žalované se samostatným skutkovým základem – o náhradu škody ve výši 850 000 Kč, jež jí měla být způsobena v důsledku plnění na neplatnou dohodu o převodu členského podílu v bytovém družstvu sjednanou dne 4. 11. 2015 s třetí osobou (H. H.), jíž bylo plnění též poskytnuto. Postup odvolacího soudu koresponduje pak i nálezové judikatuře Ústavního soudu řešící otázku aplikace § 112 o. s. ř. (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 2930/09, ze dne 7. 6. 2011, sp. zn. II. ÚS 2780/10, ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. II. ÚS 2013/10, ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. IV. ÚS 247/11, a ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. III. ÚS 236/13). 7. Brojí-li pak dovolatelka (poukazujíc na nesprávné hodnocení provedeného dokazování) vůči skutkovým, a nikoliv právním, konkluzím odvolacího soudu, dlužno uvést, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím uvedené polemiky tudíž na přípustnost dovolání usuzovat nelze. Odvolací soud ostatně v odůvodnění svého rozsudku přesvědčivě vysvětlil, že nerozhodoval na základě zjištěného skutkového stavu věci, nýbrž v důsledku neunesení břemene tvrzení dovolatelkou, jelikož přes výzvu soudu (§ 118a o. s. ř.) netvrdila skutkové okolnosti, z nichž by bylo lze dovodit protiprávní jednání žalobkyně a příčinnou souvislost mezi vznikem škody (ve výši 850 000 Kč) a jejím jednáním; bylo toliko zjištěno, že škodu ve výši 850 000 Kč způsobila dovolatelce svým trestněprávně relevantním jednáním H. H., jež od ní inkasovala úplatu 850 000 Kč za převod členských práv a povinností vážících se k družstevnímu bytu, ačkoliv je převedla jinému. 8. Přípustnost dovolání nemůže pak založit ani poukaz dovolatelky na vady řízení (neprovedení navržených důkazů). Nejde totiž o způsobilý dovolací důvod, neboť k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (je-li jimi řízení skutečně postiženo), dovolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 7. 3. 2018, sp. zn. 26 Cdo 5963/2017, ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. 23 Cdo 1840/2019, či ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1517/2019. Soud je ostatně oprávněn rozhodnout o tom, které z důkazů provede, resp. stanovit, že neprovede ty z důkazů, jimiž mají být prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení uplatněného nároku nevýznamné nebo které již byly prokázány jinými důkazy (k tomu srov. i nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, a ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95). Na rozhodnutí soudu tedy zůstává, které důkazy provede a které nikoliv, není přitom povinen provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2363/2012). Uvedeným zásadám se tedy odvolací soud nezprotivil, odůvodnil-li neprovedení dovolatelkou označených důkazů tím, že její skutková tvrzení (jež měla být označenými důkazy prokázána) nárok uplatněný vzájemnou žalobou neodůvodňují. 9. K doplnění dovolání sepsanému dne 8. 2. 2026 samotnou dovolatelkou dovolací soud nepřihlížel, neboť podle § 241 odst. 4 o. s. ř. musí být dovolání sepsáno advokátem. 10. Podané dovolání tedy – z výše uvedených důvodů – předpoklady přípustnosti ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. nenaplňuje. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř). 11. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobkyni v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly. 12. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách nalus.usoud.cz. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 6. 5. 2026 Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu