28 Cdo 623/2026-265 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: J. K., zastoupený JUDr. Milanem Kocourkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 802/56, proti žalovaným: 1) Česká republika – Ministerstvo zemědělství, IČO 00020478, se sídlem v Praze 1, Těšnov 65/17, a 2) Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupená JUDr. Radkem Jonášem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 10, U Roháčových kasáren 1555/1, o zaplacení 28 695 486 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 127/2023, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. září 2025, č. j. 91 Co 294/2025-223, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 450 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. III. Žalobce je povinen zaplatit žalované 2) k rukám jejího zástupce JUDr. Radka Jonáše, Ph.D., advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 450 Kč. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 29. 9. 2025, č. j. 91 Co 294/2025-223, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 27. 6. 2025, č. j. 30 C 127/2023-204, jímž bylo řízení zastaveno podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a bylo rozhodnuto o nákladech prvostupňového řízení (výrok I usnesení odvolacího soudu); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II a III usnesení odvolacího soudu). 2. Proti usnesení odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Předestřel otázku, zda v posuzovaném řízení, ve kterém se domáhá vydání bezdůvodného obohacení vzniklého na jeho úkor žalované 2) jednak v důsledku sjednání smluv o převodech náhradních zemědělských pozemků v k. ú. XY na vykrytí restitučních nároků, za jejichž postoupení oprávněným osobám zaplatil 12 306 786 Kč, jež byly pravomocným soudním rozhodnutím posléze prohlášeny za absolutně neplatné pro rozpor s blokačním § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), jednak v důsledku postoupení dalších restitučních nároků oprávněných osob za úplatu 16 388 700 Kč, na jejichž vykrytí mu žalovanou 2) již náhradní zemědělské pozemky převedeny nebyly, je ze zákona [§ 11 odst. 2 písm. j) zákona č. 549/1991 Sb. a § 21a odst. 2 zákona o půdě] osvobozen od soudních poplatků. Měl za to, že se odvolací soud při řešení nastolené otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odkazoval přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2836/2012, ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 26 Cdo 1582/2008, a ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2259/2006. 3. Žalovaná 1) navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl. Žalovaná 2) navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl. 4. Podle § 237 o. s. ř., jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. 5. V rozhodovací praxi dovolacího soudu není sporu o tom, že pro otázku, zda na žalobce dopadá věcné nebo osobní osvobození od soudních poplatků, jsou rozhodující skutková tvrzení obsažená v žalobě (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1269/2014, uveřejněné pod číslem 106/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 486/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 25 Cdo 574/2017, či usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. II. ÚS 4524/12); je tomu tak proto, že žalobce jako pán sporu (dominus litis) vymezí předmět občanského soudního řízení žalobním petitem a právně relevantními skutečnostmi, na nichž svůj nárok zakládá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 1999, sp. zn. 22 Cdo 380/99, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2829/2014). 6. V nyní posuzované věci tudíž odvolací soud jednal konformně s rozhodovací praxí dovolacího soudu, zabýval-li se otázkou, zda žalobcem uplatněný nárok – vymezený žalobními tvrzeními a žalobním petitem – lze subsumovat pod některé z ustanovení o zákonném osvobození od soudních poplatků, přičemž jako v úvahu připadající logicky identifikoval právě ustanovení § 11 odst. 2 písm. j) zákona č. 549/1991 Sb. a § 21a odst. 2 zákona o půdě (v rozhodném znění). 7. Podle § 11 odst. 2 písm. j) zákona č. 549/1991 Sb. se od poplatku osvobozují navrhovatel v řízení o vydání věci nebo uplatnění nároku podle zvláštních předpisů, je-li v těchto předpisech zakotven nárok na osvobození. (Tímto zvláštním předpisem je mj. i zákon o půdě – viz poznámka 4 pod čarou). 8. Podle § 21a odst. 2 zákona o půdě oprávněná osoba domáhající se svého práva podle tohoto zákona proti povinné osobě je osvobozena od soudních poplatků. Osvobozena od soudních poplatků je též osoba domáhající se svého práva podle § 8. 9. Osvobozená od soudních poplatků ve smyslu § 11 odst. 2 písm. j) zákona č. 549/1991 Sb. a § 21a odst. 2 zákona o půdě je tedy oprávněná osoba za předpokladu, že uplatňuje vůči osobě povinné v režimu zákona o půdě restituční nárok. V nyní projednávaném řízení (dle obsahu žaloby) není ovšem uplatňován restituční nárok v režimu zákona o půdě, nýbrž nárok na vydání bezdůvodného obohacení, jež mělo vzniknout žalovaným na úkor dovolatele v důsledku toho, že za ně uspokojil restituční nároky oprávněných osob, jež na něj byly postoupeny za úplatu (28 695 486 Kč), aniž došlo k vykrytí postoupených restitučních nároků převodem náhradních zemědělských pozemků. 10. Nejedná se tedy o nárok na vydání věci, ani jiný nárok uplatněný žalobcem jako oprávněnou osobou proti osobě povinné v režimu zákona o půdě, nýbrž nárok ochuzeného vůči obohacenému, jehož vypořádání se řídí ustanoveními občanského zákoníku o vydání bezdůvodného obohacení. Jde tudíž o jiný nárok, jejž nelze podřadit ustanovení § 11 odst. 2 písm. j) zákona č. 549/1991 Sb. a § 21a odst. 2 zákona o půdě, a proto ani osvobození od soudního poplatku tam upravené nedopadá na projednávanou věc (k problematice osvobození od soudního poplatku srov. z recentní judikatury přiměřeně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2025, sp. zn. 25 Cdo 1279/2025, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 32/2026). 11. Jelikož dovolatelem uplatněný nárok není nárokem oprávněné osoby založeným restitučním předpisem (zákonem o půdě), nelze nepřípustně rozšiřujícím výkladem dospět k závěru, že se na dovolatele vztahuje osvobození od soudních poplatků; odkazy na rozhodnutí ve věci restitučních sporů proto nejsou na danou věc přiléhavé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 25 Cdo 574/2017, a usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2457/17). Odkazuje-li pak dovolatel na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2836/2012, ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 26 Cdo 1582/2008, a ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2259/2006, dlužno uvést, že tato rozhodnutí otázku poplatkového osvobození nikterak neřeší. 12. Z uvedeného je tedy zřejmé, že zákonné předpoklady přípustnosti podaného dovolání v projednávané věci naplněny nebyly (§ 237 o. s. ř.). 13. Napadá-li dovolatel rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích II, III o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. 14. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). 15. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a účelné náklady žalované 1), která podala vyjádření k dovolání, představuje paušální náhrada režijních nákladů ve výši 450 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2638/2025). Neúčelnými shledal dovolací soud v převážném rozsahu náklady zastoupení žalované 2) advokátem. Vyšel přitom z ustálené judikatury Ústavního soudu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 2929/07, ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. III. ÚS 532/17, či ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. II. ÚS 3790/19), která vychází z teze podle níž, je-li stát k hájení svých zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt – advokáta, a pokud tak přesto učiní, není důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako účelně vynaložených; v dané věci pak nebyla předmětem sporu právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou Státním pozemkovým úřadem, ani se nejednalo o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou či problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, eventuálně jazykové znalosti apod. Účelnými v této souvislosti shledal toliko náklady odpovídající paušální náhradě režijních výdajů ve výši 450 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2638/2025, a § 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/); k obdobným závěrům dospěl Nejvyšší soud též kupř. v usneseních ze dne 21. 5. 2025, sp. zn. 28 Cdo 318/2025, ze dne 20. 1. 2026, sp. zn. 30 Cdo 1839/2025, ze dne 10. 2. 2026, sp. zn. 26 Cdo 2642/2025, či ze dne 17. 3. 2026, sp. zn. 28 Cdo 2678/2025. 16. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 4. 6. 2026 Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu