28 Cdo 7/2026-1055 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců: a) M. N. N., b) M. S., c) V. S. a d) P. N., všichni zastoupeni Mgr. Martinem Mládkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Ostrovní 2064/5, proti žalované: Česká republika – Státní pozemkový úřad, identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupená JUDr. Martinem Páskem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Tržiště 366/13, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu zemědělských pozemků, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 2 C 128/2023, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 9. 2025, č. j. 7 Co 575/2025-1024, takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: 1. Rozsudkem ze dne 4. 2. 2025, č. j. 2 C 128/2023-888, ve znění opravného usnesení ze dne 28. 2. 2025, č. j. 2 C 128/2023-917, Okresní soud v Českém Krumlově, nahradil projev vůle žalované (coby převádějící) uzavřít s žalobci smlouvu o bezúplatném převodu ve výroku blíže konkretizovaných pozemků z vlastnictví státu jako náhradních, k uspokojení restitučních nároků žalobců plynoucích z tam označených rozhodnutí pozemkového úřadu (výrok I); dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II). 2. K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 5. 9. 2025, č. j. 7 Co 575/2025-1024 – poté, kdy výrokem I (pro částečné zpětvzetí žaloby) v tam uvedeném rozsahu rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil – potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve zbylé části výroku I (výrok II rozsudku odvolacího soudu), zatímco v nákladovém výroku II, jakož i ohledně dalších žalobkyní požadovaných náhradních pozemků byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu). 3. Rozhodováno bylo o žalobci uplatněném nároku na převod náhradních zemědělských pozemků za pozemky nevydané oprávněné osobě pro zákonem stanovenou překážku podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“). Odvolací soud vzal za správný soudem prvního stupně učiněný závěr, že žalobci jsou nositeli restitučního nároku, jenž nebyl doposud uspokojen z důvodu liknavosti žalované, především pak pro nesprávné ocenění odňatých pozemků, kdy žalovaná odmítala přecenit restituční nárok navzdory tomu, že odňaté pozemky byly určeny k zastavění a nebyly dány okolnosti, jež by odůvodňovaly aplikaci srážek z ceny těchto pozemků (ve smyslu přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.). I co do vhodnosti (převoditelnosti) žalobci žádaných pozemků, uvedených ve výroku I rozhodnutí, vyjma pozemku, ohledně nějž bylo řízení zastaveno, odvolací soud bezvýhradně aproboval soudem prvního stupně přijaté závěry. 4. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku II napadla dovoláním žalovaná (dovolatelka). V dovolání uplatnila konkrétní hlediska přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a jako dovolací důvod ohlásila, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné ocenění některých žalobcům odňatých (pro zákonnou překážku nevydaných) pozemků jako pozemků stavebních, namítajíc, že ne všechny pozemky byly odňaty za účelem výstavby, resp. na nich byly umístěny dočasné stavby event. sportoviště, z nichž některé ani nelze považovat za stavby v občanskoprávním smyslu. Za chybný má i závěr soudu o neaplikovatelnosti cenových srážek podle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., mající takto také vliv na správnost kvantifikace žalobci uplatňovaného restitučního nároku. Odvolacímu soudu vytýká, že závěr o stavebním charakteru pozemků jakož i o neaplikovatelnosti cenových srážek učinil bez potřebného dokazování a v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Současně s dovoláním žalovaná učinila návrh na odložení právní moci a vykonatelnosti napadeného rozsudku. 5. Žalobci podali k dovolání a s ním současně spojenému návrhu na odložení právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí nesouhlasné vyjádření. 6. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. 7. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval jeho přípustností. 8. V situaci, kdy dovolání nepatří do okruhu rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř., je přípustnost dovolání třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (v něm uvedenými hledisky), když pro ně současně neplatí ani žádná z výluk uvedených v § 238 odst. 1 o. s. ř. 9. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 10. K nastolené problematice oceňování odňatých, pro zákonem stanovené překážky oprávněným osobám nevydaných pozemků, Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi reflektuje závěr, že cena náhradního pozemku má být ekvivalentní ceně odebraného pozemku; pokud byl oprávněné osobě odňat zemědělský pozemek, má nárok na náhradu za zemědělský pozemek (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2003, sp. zn. 28 Cdo 101/2003, či jeho usnesení ze dne 3. 1. 2024, sp. zn. 28 Cdo 3579/2023, bod 5); má tak být zachována identita v charakteru pozemků v tom směru, že rozhodný je jejich charakter, a tedy i hodnota ke dni odnětí státem. 11. K otázce týkající se ocenění odňatých pozemků lze pak dále odkázat na ustálenou rozhodovací praxí formulované (a odůvodněné) závěry, podle nichž i v těch případech, kdy byly pozemky v době přechodu na stát evidovány jako zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby, existence územního rozhodnutí o umístění stavby), lze i takové pozemky v zásadě ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 10. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4185/2019, nebo ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 72/2020, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1065/2020, nebo ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1167/2020). Ustálena je pak judikatura i v tom, že za územně plánovací dokumentaci (§ 11a odst. 14 zákona č. 229/1991 Sb.) jest se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu možno považovat i schválený směrný územní plán obce (města) vydaný podle příslušného právního předpisu, pročež jest pozemky jím určené k zastavění v době jejich odnětí, jež nebyly oprávněné osobě pro existenci zákonné překážky vydány, nutno ocenit jako pozemky stavební (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4758/2016, ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1816/2013, ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4047/2017, a ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1227/2015). 12. Dovolací soud ve své rozhodovací praxi také aproboval flexibilnější přístup k posuzování původní povahy odňatých pozemků (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4148/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2134/2020, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2260/2020, a dále judikaturu v nich uváděnou), v rámci něhož soudy podle kontextu každého jednotlivého případu zohledňují různé relevantní okolnosti a neulpívají rigidně kupříkladu jen na vydání územního rozhodnutí jako na podmínce uznání pozemků za stavební, přičemž kritéria uváděná judikaturou pro závěr o stavebním charakteru původních pozemků nejsou taxativními hledisky, jež musí být naplněna současně, nýbrž jde toliko o příkladmo uváděné konkrétní faktory, jež mohou k závěru o stavební povaze pozemku vést. 13. Na ocenění odňatých pozemků jako stavebních ničeho nemění ani okolnost, že na nich bylo vybudováno tenisové, ragbyové, dětské či fotbalové hřiště či zastavění pozemku dočasnou stavbou (viz namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2024, sp. zn. 28 Cdo 914/2024, bod 10). Dále se jeví vhodným podotknout, že judikatura dovolacího soudu neobsahuje jakoukoliv (a to ani implicitně) formulovanou podmínku bližší souvislosti mezi konkrétní územně plánovací dokumentací a reálně uskutečněnou výstavbou, například spočívající v totožnosti charakteru výstavby (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2231/2022, bod 10). 14. Odvolací soud se výše citované judikatuře nikterak nezpronevěřil; své závěry o nutnosti ocenit odňaté pozemky ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. jako stavební totiž, ve shodě se soudem prvního stupně, opřel o zjištění čerpaná i ze znaleckého posudku, z nějž zjistil, že znalkyně při oceňování využila směrný regulační plán města Prahy z roku 1964 a regulační plány „Smíchov a Košíře“, podle nichž bylo předmětné území určeno k zastavění, že v rozhodné době pro dané území jiná platná územně plánovací dokumentace neexistovala, že jediným skutečným účelem odnětí daných pozemků byla výstavba domů, popřípadě průmyslové zástavby nebo sportovního zázemí, hřišť a s tím spojené infrastruktury, která na nich byla následně realizována, a že k odnětí předmětných pozemků tak nedošlo za účelem jejich zemědělského využití. 15. Odvolacím soudem přijaté konkluze o stavební povaze těch kterých pozemků, potažmo jejich ocenění pro účely poskytované naturální náhrady nejsou v rozporu ani s dovolatelkou odkazovaným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1444/2019, je-li soudy nižších stupňů určení charakteru odňatých pozemků jako pozemků stavebních v nyní projednávané věci založeno právě na komplexním posouzení všech v řízení prokázaných skutečností (že pozemky byly odňaty za účelem plánované výstavby, v souladu s územně plánovací dokumentací, a že k zástavbě pozemků následně došlo). 16. Nadto lze také připomenout, že úsudek akcentovaný soudy nižšího stupně o tom, že původní pozemky přešly na stát již se stavebním záměrem, je svou povahou závěrem skutkovým a jeho přezkum ze strany dovolacího soudu je tak limitován, kdy uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, kdy samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout způsobilým dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále i jen „R 4/2014“), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, obdobně i usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10 odůvodnění]. 17. Vyslovuje-li žalovaná nesouhlas i se závěrem odvolacího soudu o nedostatku podmínek k aplikaci cenových srážek dle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., nese se i tato její argumentace zejména v rovině zpochybnění skutkových zjištění (dovolatelka argumentačně směřuje i k soudy převzatým znaleckým závěrům prof. Ing. Renáty Schneiderové Heralové, Ph.D.), včetně způsobu hodnocení důkazů; prostřednictvím polemiky se skutkovými závěry ovšem přípustnost dovolání založit nelze (srovnej např. již shora odkazované rozhodnutí R 4/2014). Jestliže soudy nižších stupňů příslušná ustanovení vyhlášky č. 182/1988 Sb. v souladu s judikaturou neaplikovaly proto, že by snad jejich aplikaci považovaly za „a priori“ vyloučenou, nýbrž proto, že se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu (odňaté pozemky byly určeny k realizaci výstavby pro průmysl, individuální bydlení a sport, jež byla napojena na inženýrské sítě, občanskou vybavenost i veřejnou dopravu) neměly podmínky užití ustanovení cenového předpisu o žalovanou uplatňovaných srážkách ceny za naplněné, nelze závěrům odvolacího soudu ničeho vytknout (k tomu srovnej např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1024/2018). Úvahu soudů nižších stupňů nelze označit za nepřiměřenou ani v tom směru, že podmínky užití cenových srážek dle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. nejsou naplněny, existuje-li dle individuálních skutkových konkluzí soudů nižších stupňů toliko předpoklad připojení plánované zástavby na příslušnou infrastrukturu (nevydané pozemky ke dni jejich přechodu na stát za účelem výstavby ještě nebyly napojeny na příslušnou infrastrukturu); srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4148/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3078/2020. 18. Závěr, že podmínky pro snížení ceny ve smyslu přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. nejsou naplněny, tedy odvolací soud založil na individuálních skutkových zjištěních (a jejich odborném posouzení), jež pro aplikaci srážek dle přílohy č. 7 uvedené vyhlášky nevytvářely prostor (odňaté pozemky byly určeny k zástavbě, která byla posléze nepochybně napojena na veškeré inženýrské sítě), nikoliv snad na nesprávném výkladu a aplikaci předestřeného ustanovení. 19. Nepřípadný je proto odkaz na konkluze z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3037/2021, jímž byla řešena otázka finanční náhrady ve smyslu ustanovení § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., nikoli otázka uspokojení restitučního nároku oprávněných osob převodem náhradního pozemku. Vyjádřil-li se Nejvyšší soud v odkazovaném rozsudku též k aplikaci cenových srážek dle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., jedná se o konkluze formulované se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem daného případu, jež nejsou srovnatelné se skutkovými poměry nyní projednávané věci, mimo jiné i proto, že ve věci odkazované – na rozdíl od věci přítomné – ocenění odňatých a nevydaných pozemků provedené znaleckými posudky se srážkami dle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. počítalo. Nepřípadný je i odkaz na usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. III. ÚS 3459/19, jelikož odvolací soud příslušná ustanovení oceňovací vyhlášky neaplikoval nikoli s odkazem na zásadu in favorem restitutionis, nýbrž proto, že se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu neměl za naplněné podmínky cenového předpisu pro snížení ceny s pomocí žalovanou vzpomínaných srážek. 20. Vymezuje-li se dovolatelka vůči znaleckému posudku, z nějž soudy čerpají své závěry o povaze pozemků a podmínkách pro aplikaci cenových srážek – jakkoliv jde o námitky svou povahou spíše skutkové – sluší se připomenout, že znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků (§ 125, § 127 o. s. ř.), který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle ustanovení § 132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad ustanovení § 132 o. s. ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3450/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 329/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2009/2011). Odvolacímu soudu (před ním i soudu prvního stupně) přitom nelze vytknout, že by se právě uvedenými kritérii při hodnocení znaleckých posudků předložených účastníky v projednávané věci neřídil, jestliže v odůvodnění rozhodnutí přesvědčivě vysvětlil, proč vycházel ze znaleckého posudku vypracovaného prof. Ing. Renátou Schneiderovou Heralovou, Ph.D. (jenž považoval za úplný, logický a souladný s ostatními důkazy), nikoliv z žalovanou předloženého posudku znalecké kanceláře Grant Thornton Appraisal services, a.s. (nehledě na to, že i tento posudek připouští pak možnost aplikaci cenových srážek dle přílohy č. 7 oceňovací vyhlášky ve značně zúženém rozsahu a jen u některých pozemků). 21. Zákon (§ 127 odst. 2 o. s. ř.) přitom nestanoví předpoklady pro nařízení vypracování tzv. revizního znaleckého posudku a ponechává je na úvaze soudu; jeho vypracování bude přicházet do úvahy zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2824/2011, a ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1008/2015, a ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5391/2014). Soudy pak nejsou vázány důkazními návrhy účastníků potud, že by byly povinny provést všechny nabízené důkazy; jsou oprávněny posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z nabízených důkazů provedou, a které nikoliv; musí se přitom vypořádat s tím, proč některé navržené důkazy neprovedly (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3326/2018, ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1056/2019, nebo ze dne 26. 10. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2107/2020). Neměl-li v přítomné věci soud pochybnosti o správnosti podaného znaleckého posudku (případně se je podařilo rozptýlit) – a to i v konfrontaci s žalovanou předloženým oponentním posudkem – nelze odvolacímu soudu důvodně vytýkat, že nepřikročil k ustanovení revizního znalce, navzdory tomu, že o správnosti posudku účastník (žalovaná) nadále pochybuje. 22. Lze také připomenout, že ke stejným závěrům jako v přítomné věci dospěly soudy i v předchozích, skutkově a právně obdobných věcech týchž účastníků, a to i ohledně dovolatelkou v nich opakovaně vznášených námitek o charakteru odňatých pozemků a jejich ocenění (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 28 Cdo 952/2023, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. 28 Cdo 3359/2023, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1834/2024, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2024, sp. zn. 28 Cdo 2517/2024), kdy přijaté řešení coby ústavně konformní stvrdil i Ústavní soud (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2023, sp. zn. I. ÚS 1694/23, jímž byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná dovolatelkou podaná ústavní stížnost proti rozhodnutím obecných soudů v jím posuzované věci, včetně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 28 Cdo 952/2023). 23. Z uvedeného vyplývá, že zákonem stanovené předpoklady přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) nebyly v posuzované věci naplněny. Odvolací soud se napadeným rozsudkem (v dovoláním napadeném rozsahu) od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, jím vydané rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky v rozhodování dovolacího soudu nevyřešené nebo dovolacím soudem rozhodované rozdílně, a nejde ani o případ, kdy si v rozhodování dovolacího soudu již vyřešená otázka vyžaduje jiné posouzení. 24. Proto Nejvyšší soud přikročil k odmítnutí dovolání (§ 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.). 25. V situaci, kdy bylo v přiměřené době rozhodnuto o podaném dovolání, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o dovolatelkou současně učiněnému návrhu na odložení právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (§ 243 o. s. ř.), jenž se tím stal bezpředmětným a sdílí osud nepřípustného dovolání (k tomu srov. též nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16). 26. O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 10. 2. 2026 Mgr. Petr Kraus předseda senátu