28 Cdo 915/2026-867 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) J. A., b) M. B. a c) H. Š., všech zastoupených JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené JUDr. Martinem Páskem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Tržiště 366/13, o nahrazení projevu vůle uzavřít smlouvu o převodu pozemků, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 5 C 75/2022, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 12. 2025, č. j. 8 Co 1472/2025-816, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované rovným dílem na náhradě nákladů dovolacího řízení částku celkem 450 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Martina Páska, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 1, Tržiště 366/13. Odůvodnění: 1. V projednávané věci bylo rozhodováno o žalobci vzneseném požadavku na převod jiných (náhradních) zemědělských pozemků podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“). 2. Okresní soud v Českém Krumlově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 24. 7. 2025, č. j. 5 C 75/2022-765, žalobu na nahrazení projevu vůle žalované (coby převodkyně) uzavřít s žalobci (nabyvateli) smlouvu o převodu tam označených pozemků (parc. č. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY) zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). 3. K odvolání žalobců Krajský soud v Českých Budějovicích (odvolací soud) rozsudkem ze dne 11. 12. 2025, č. j. 8 Co 1472/2025-816, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v meritorním výroku I (výrok I rozsudku odvolacího soudu), změnil ve výroku II co do výše žalované přiznaných nákladů řízení (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III). 4. Odvolací soud vzal za správné soudem prvního stupně učiněné závěry, že žalobci v přítomném sporu postrádají aktivní věcnou legitimaci (nejsou nositeli uplatněného nároku na převod jiných zemědělských pozemků, majícího původ v označených rozhodnutích pozemkového úřadu – Okresního úřadu v Českém Krumlově, Pozemkového úřadu, ze dne 29. 6. 1994, č. j. PÚ 186198/96, ze dne 27. 8. 1996, č. j. PÚ 31371/96, a ze dne 13. 12. 1996, č. j. PÚ 32987/96), jelikož v průběhu let 1996 až 2002 své restituční nároky v celém rozsahu postoupili na třetí osoby (§ 33a zákona č. 229/1991 Sb.), a nemohou se tudíž úspěšně domáhat ani jejich „přecenění“ (tvrdí-li, že původní nároky byly nesprávně oceněny). 5. Odvolací soud se dále ztotožnil i se soudem prvního stupně učiněnou konkluzí, že postup žalované vůči žalobcům za popsaných okolností nenaplňoval znaky liknavosti, svévole či diskriminace (coby podmínek pro úspěch žaloby na převod konkrétního vhodného pozemku i mimo rámec veřejných nabídek pozemků; § 11a zákona č. 229/1991 Sb.), jelikož se žalobci nezúčastnili žádné z veřejných nabídek pořádaných žalovanou a po dobu 21 let nezpochybňovali ocenění nároků, jak je vyčíslila žalovaná, a nelze tudíž dospět k závěru, že v tomto směru sami projevili dostatečnou aktivitu, navzdory níž by se dlouhodobě nemohli domoci svých práv (svědčila-li by jim tato práva i v případě odlišného náhledu na postoupení pohledávky). 6. Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci (dovolatelé) dovoláním. Přípustnost dovolání (ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu; ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. s. ř.“) vymezují argumenty, že napadený rozsudek trpí defektem nedostatečného odůvodnění a takto zasahuje do ústavně zaručeného práva žalobců na soudní ochranu, že se jím odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázek (hmotného práva) týkajících se posouzení věcné legitimace žalobců k vypořádání nesprávně kvantifikovaného restitučního nároku (po jeho postoupení třetí osobě), jakož i absence liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu státu při jeho uspokojování, majíce současně za to, že se odvolací soud zpronevěřil i judikatuře vztahující se k řešení procesněprávní problematiky opomenutých důkazů; coby dovolací důvod ohlašují, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). 7. Dovolatelé se pak konkrétně vymezují vůči odvolacím soudem přijatému závěru, že v přítomné věci postrádají aktivní věcnou legitimaci, že uzavřenými postupními smlouvami postoupili své restituční nároky v celém rozsahu a postoupením přešel na třetí osoby i nárok domáhat se i případného přecenění žalovanou nesprávně kvantifikovaných nároků, resp. jejich uspokojení ve zbývajícím rozsahu; vyslovují přesvědčení, že odvolacím soudem odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 28 Cdo 2836/2012 a sp. zn. 28 Cdo 2344/2013) na nyní posuzovanou věc nedopadají. S odkazem na smysl a účel restitučních zákonů a nesprávnou kvantifikaci nároků dovozují, že dílčími postupními smlouvami mohli na třetí osoby postoupit toliko část svých restitučních nároků, v rozsahu žalovanou evidované (mezi účastníky nesporné) výše, tedy nikoliv více, jak plyne i z projevů vůle vtělených do dílčích postupních smluv. Odvolacímu soudu dále vytýkají, že neposkytl ochranu jejich legitimnímu očekávání v to, že jejich restituční nároky budou uspokojeny řádně a včas, argumentujíce přitom i tím, že nebyla-li určena správná výše jejich restitučních nároků a následně nebyla porovnána s žalovanou poskytnutým plněním, nemohly soudy dospět k závěru, zda restituční nároky zanikly, případně v jakém rozsahu. Přístup odvolacího soudu považují dovolatelé za diskriminující, jestliže jiným oprávněným osobám, které svůj nesprávně oceněný restituční nárok nepostoupily a žalovaná jim na něj částečně plnila, rozhodovací praxe umožnuje, aby se domáhaly přecenění (potažmo uspokojení) nesprávně oceněných restitučních nároků. Jestliže se odvolací soud nevypořádal s jejich námitkami stran nesprávnosti ocenění restitučních nároků, nemůže dle mínění dovolatelů obstát ani jím učiněný závěr, že postup žalované nenesl znaky liknavosti, svévole či diskriminace. Rozhodnutí odvolacího soudu shledávají nepřezkoumatelným a současně namítají, že soudy neprovedly jimi navržené důkazy, aniž by svůj postup v tomto směru náležitě odůvodnily. 8. Žalovaná podala k dovolání nesouhlasné vyjádření. 9. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť není přípustné, 10. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (v něm uvedenými hledisky). 11. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 12. K problematice postoupení restitučního nároku (pohledávky) lze odkázat na rozhodovací praxi dovolacího soudu a jí dosažený závěr, že v případě postoupení restitučního nároku přechází i právo domáhat se jeho přecenění (a v závislosti na tom požadovat splnění jeho nevypořádané části) na postupníka (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2844/2017, přiměřeně i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2006, sp. zn. 32 Odo 473/2005, jenž byl uveřejněn pod číslem 80/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, nebo i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2836/2012, a ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. 28 Cdo 3821/2023; z recentní judikatury viz i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2026, sp. zn. 28 Cdo 348/2026). 13. I na interpretaci smluv o postoupení pohledávky uzavřené žalobci jako postupiteli (s ohledem na okamžik jejich uzavření od 14. 11. 1996 do 30. 7. 2002) se pak použije pravidlo pro výklad právních úkonů v soukromoprávních vztazích upravené v § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (ve znění do 31. 12. 2013), jež klade na soud požadavek případné pochybnosti o obsahu právního úkonu odstranit výkladem založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření právního úkonu zachyceného slovně podrobí zkoumání i vůli (úmysl) jednajících osob. Jazykové vyjádření právního úkonu zachyceného ve smlouvě musí být proto nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmu ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud na základě provedeného dokazování posoudí, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou k přihlédnutí k vůli účastníků je, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Výkladem tak lze zjišťovat pouze obsah právního úkonu, nelze jím projev vůle doplňovat. Při nemožnosti zjištění hlediska subjektivního (úmysl jednajícího či jednajících), tak přichází na řadu hlediska objektivní. Vždy (jak hlediska subjektivní, tak objektivní) se však musí brát náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle včetně jednání o uzavření smlouvy, praxe, kterou mezi sebou smluvní strany zavedly, jakož i následného chování stran, jestliže to povaha věci připouští (srovnej například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008, ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007, či ze dne 24. 8. 2006, sp. zn. 32 Odo 860/2005). Doslovný výklad textu smlouvy přitom může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Vůli je nutno dovozovat z vnějších okolností spojených s podpisem a realizací smluvního vztahu, zejména z okolností spojených s podpisem smlouvy a následným jednáním účastníků po podpisu smlouvy (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003). K závěrům o obsahu písemného právního úkonu tedy s ohledem na výše uvedené může vést nejen důkaz listinou, v níž je právní úkon zachycen; k závěrům o vůli takovým právním úkonem projevené lze dospět i prostřednictvím jiných důkazů, výpovědi svědků či účastníků řízení nevyjímaje (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 5227/2009). 14. Odvolací soud se výše rozvedených judikatorních východisek, od nichž není důvodu se odchylovat, zjevně přidržel, dovodil-li se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem projednávané věci nedostatek aktivní věcné legitimace žalobců k uplatňování nároku na náhradní pozemky za pozemky nevydané. Texty smluv o postoupení pohledávky (viz č. l. 136 až 146 spisu) zcela jednoznačně vymezují, že v nich identifikovanými rozhodnutími pozemkového úřadu byl za nevydané pozemky založen (vznikl) restituční nárok, přičemž je v nich současně uvedeno, na jakou konkrétní výši byly pozemkovým úřadem oceněny jednotlivé (nevydané) pozemky (pro účely jejich identifikace). Pokud pak žalobci (postupitelé) restituční nároky ve smlouvách v identifikované výši postoupili na třetí osoby (postupníky), nelze dospět k závěru, že by se jednalo o postoupení toliko dílčích restitučních nároků, popřípadě nároků, jež by byly nesporné, že by snad existovaly nějaké další, jež by naopak sporné byly, a předmětem postoupení se tudíž nestaly. Na uvedeném pak ničeho nemění ani to, že postupitelé restituční nároky převedli na třetí osoby po částech, vícero postupními smlouvami. 15. Závěr o toliko parciálním postoupení pohledávky (restitučního nároku), jež se takto z jazykového projevu vůle nepodává, nelze dovodit ani z úmyslu (skutečné vůle) jednajících stran (ve světle všech zjištěných, dle shora odkazované judikatury relevantních skutkových okolností). Poukázat tu lze i na učiněná zjištění, že od vydání správních rozhodnutí konstituujících restituční nároky do okamžiku uzavření postupních smluv (v období od 14. 11. 1996 do 30. 7. 2002) žalobci neučinili žádné kroky, jimiž by zpochybňovali tehdy evidovanou výši restitučních nároků (určenou cenou odňatých a pro zákonnou překážku nevydaných pozemků) a o přecenění nároků založených rozhodnutími pozemkového úřadu počali usilovat až v roce 2021, tj. krátce před podáním žaloby v přítomné věci, a kdy ani z chování smluvních stran, žalobce nevyjímaje, ať už jde o chování uzavření postupních smluv předcházející, nebo i následné, pak nelze dospět k závěru, že úmysl (vůle) stran tkvěl v postoupení toliko části restitučních nároků (jen co do tehdy evidované výše). Lze pak také připomenout, že podle současně odkazované judikatury dovolacího soudu mohl být restituční nárok vypořádán (a pohledávka mohla být uspokojena) na základě smluvního ujednání s jinou osobou v souladu s principem smluvní autonomie i tehdy, pokud na jeho uspokojení oprávněná osoba dobrovolně přijala (obdržela) plnění i v nižší hodnotě, než by jí podle zákona náleželo. Nelze proto přitakat ani výtce žalobců, jíž – s odkazem na zásadu nemo ad alium plus iuris transfere potest, quam ipse habet – namítají, že na třetí osoby nemohli převést restituční nárok ve větším rozsahu nežli v tom, v jakém jej evidovala žalovaná (jejíž evidenci tehdy ani nikterak nesporovali). 16. Odvolacím soudem učiněné závěry nejsou v rozporu ani s dovolateli odkazovanou judikaturou Ústavního soudu (v bodech 30 až 40 dovolání), vesměs se vztahující k interpretační metodě restitučních předpisů a akcentující jejich smysl a účel (snaha o alespoň částečnou kompenzaci majetkových křivd), jenom proto, že odvolací soud přiznal relevanci i oprávněnými osobami učiněným dispozicím s jejich nároky (postoupení pohledávek; § 33a zákona č. 229/1991 Sb.), jejichž výši (dle evidence žalované) dříve nesporovali. K tomu lze připomenout, že závěry konstantní judikatury týkající se postoupení nároku v restitučních poměrech a k ní se vážící řešení otázky věcné legitimace k jeho uplatnění (včetně požadavku na „přecenění“, byl-li nárok nesprávně kvantifikován), takto zásadně přecházející na postupníka, byla i Ústavním soudem aprobována jako ústavně konformní (viz rozhodnutí ze dne 16. 4. 2013, sp. zn. IV. ÚS 994/13). 17. Zjevně nepřiléhavý je odkaz dovolatelů na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3700/2021 (byla-li v odkazované věci předmětem dovolacího přezkumu otázka vhodnosti k převodu nárokovaného náhradního pozemku), případný není ani odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2428/2020 (pro její skutkovou odlišnost, měly-li tehdy soudy za prokázané, že jedna z oprávněných osob smlouvou postoupila jen část svého restitučního nároku, zatímco v přítomné věci vzaly soudy za zjištěné, že žalobci své restituční nároky postoupily na třetí osoby v jejich celém rozsahu). Za zjištěných skutkových okolností, do značené míry odlišných, se pak rozhodnutí odvolacího soudu nepříčí ani další dovolateli odkazované judikatuře Ústavního soudu, akcentující mimo jiné i princip právní jistoty a předvídatelnosti (jednotnosti) soudního rozhodování. 18. Rozhodnutí odvolacího soudu není v kontradikci ani judikatuře odkazované v bodech 67 až 81 dovolání, jež se vztahuje k problematice určení výše restitučního nároku (ocenění oprávněným osobám odňatých a nevydaných pozemků), kdy na řešení této otázky dovoláním napadené rozhodnutí ani založeno není (a tedy ani z pohledu ustanovení § 237 o. s. ř. na jejím řešení nezávisí). Odvolací soud dochází k závěru, že žalobci své nároky postoupili na třetí osobu, toliko podpůrně pak dodávaje, že v postupu žalované a jejího předchůdce vůči žalobcům nelze nalézt prvky liknavosti, libovůle, svévole či diskriminace. 19. Neopodstatněné jsou i námitky dovolatelů, že v přítomné věci – v rozporu s judikaturou odkazovanou v bodech 89 až 103 dovolání – soudy postupovaly vůči žalobcům diskriminačně, tedy že rozhodnutí spočívá na neodůvodněném rozdělování oprávněných osob ve shodném postavení do dvou skupin. Postavení žalobců (stejně tak jako dalších osob, které své restituční nároky postoupily na třetí osoby, které pak vstoupily na jejich místo do právního poměru vůči povinné osobě či státu, jde-li o další vypořádání nároku, zatímco postupitelé tím věcnou legitimaci ztratili) a původních oprávněných osob, které postupovaly odlišně (nárok si ponechaly a mohou se tak domáhat jeho uspokojení), očividně stejné není. Tedy ani v této souvislosti odkazované judikatuře se odvolací soud napadeným rozhodnutím nezpronevěřil. 20. Zpochybňují-li dovolatelé rovněž závěry odvolacího soudu o tom, že postup žalované vůči nim nenesl znaky liknavosti, svévole či diskriminace, sluší se předeslat, že tento závěr zmiňuje odvolací soud jako podpůrný (jeho rozhodnutí je primárně založeno na tom, že žalobci ve sporu postrádají aktivní věcnou legitimaci). Spočívá-li takto rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 67/2021). Obstojí-li tedy jako správný již dovoláním napadený závěr o absenci aktivní věcné legitimace žalobců v tomto sporu, nemůže být dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné ani pro řešení otázky, zda postup žalované vůči žalobcům nesl znaky liknavosti, svévole či diskriminace. 21. K naposled uvedené argumentaci sluší se dodat, že odvolacím soudem subsidiárně učiněný závěr (absence znaků liknavosti, svévole či diskriminace) nelze mít ve světle učiněných individuálních zjištění (žalobci mezi roky 1996 až 2002 postoupili své restituční nároky na třetí osoby, přičemž před tím ani poté, kdy své restituční nároky postoupili na třetí osoby, nezpochybňovali žalovanou určenou výši svých restitučních nároků, již po dobu téměř dvaceti let akceptovali a k jejímu zpochybnění přistoupili až v průběhu roku 2021 bezprostředně před podáním žaloby, a kdy se ani jeden z žalobců nezúčastnil veřejných nabídek pořádaných žalovanou ani nečinil kroky směřující k uspokojení tvrzeného nároku) za jakkoliv nepřiměřený. Uvedený závěr tak nemůže být v rozporu ani s dovolateli odkazovanou (v bodech 106 až 115 dovolání) judikaturou (k předpokladům, za nichž se oprávněná osoba může domáhat uspokojení restitučního nároku převodem pozemků nezahrnutých do veřejné nabídky dle § 11a zákona č. 229/1991 Sb. srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05). 22. Vytýkají-li dovolatelé odvolacímu soudu, že se nevypořádal se všemi jimi uplatněnými námitkami a že vydal nepřezkoumatelné rozhodnutí, jde o výtky vystihující vady řízení, k nimž dovolací soud (v souladu s § 242 odst. 3 o. s. ř. věty druhé o. s. ř.) přihlíží (jen) v případě přípustného dovolání; zmatečnosti ani jiné vady řízení přípustnost dovolání nemohou založit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014). K uplatněným námitkám sluší se snad uvést, že podle rozhodovací praxe dovolacího soudu není rozhodnutí soudu (i přesto, že by snad nevyhovovalo všem požadavkům na jeho odůvodnění) zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z rozhodnutí odvolacího soudu je přitom zřejmé, proč bylo takto rozhodnuto (které skutečnosti měl odvolací soud za prokázané a na základě kterých důkazů a jak věc posoudil po právní stránce) a případné (dílčí) nedostatky odůvodnění rozhodnutí nebyly na újmu uplatnění práv dovolatelů (jak plyne i z obsahu dovolání a v něm uvedené věcné argumentace). Z práva na spravedlivý proces (jež zahrnuje i povinnost soudu řádně odůvodnit rozhodnutí; § 157 odst. 2 o. s. ř.) pak nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení; soudy nemusejí vyvracet jednotlivé námitky účastníků řízení, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Jestliže právě takto odvolací soud postupoval v přítomné věci, není jeho rozhodnutí v kontradikci s rozhodovací praxí Ústavního soudu a jako takové nekoliduje ani s další dovolateli odkazovanou judikaturou (zejm. v bodech 13, 19, 119 a 120 dovolání). Ve světle uvedeného nelze pak mít za relevantní (ba ani důvodnou) dovolateli vznesenou námitku o porušení ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces pode čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 23. V daném kontextu pak i dovolateli uplatněná námitka stran opomenutí (neprovedení) důkazů patří spíše do kategorie vad řízení, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání (viz § 242 odst. 3 o. s. ř. věta druhá o. s. ř.). Posouvají-li ji dovolatelé i do roviny otázky procesního práva, lze snad odkázat i na rozhodovací praxi dovolacího soudu, jež je ustálena v závěru, že soud není povinen provést všechny důkazy navrhované účastníkem řízení (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 801/2006, či usnesení téhož soudu ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3983/2008, ze dne 30. 11. 2017, sp. zn. 33 Cdo 4026/2017, a ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 209/2018), provedení navrhovaných důkazů totiž záleží na jeho hodnocení (viz § 120 odst. 1 o. s. ř.), které důkazy je nezbytné provést, respektive zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod) pak odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s provedenými důkazy i s argumentačními tvrzeními účastníků řízení, kdy je třeba i zdůvodnit, proč určitý účastníkem navržený důkaz nebylo třeba provést; v opačném případě dochází k ústavněprávnímu deficitu obdobnému kategorii neústavnosti v podobě tzv. opomenutých důkazů (srov. např. i nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 2610/11, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, nebo ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 2568/07). K tomu lze pak dodat, že nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces. Situace, v nichž lze i pochybení soudu spočívající v opomenutí důkazu z ústavněprávních hledisek akceptovat, mohou nastat kupř. v případě důkazních návrhů nemajících k projednávané věci žádnou relevanci, jež nemohou vést k objasnění skutečností a otázek podstatných pro dané řízení, případně kdy rozhodné skutečnosti byly bezpečně prokázány jinými důkazy (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 2172/14, či ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2067/14). Z uvedené judikatury Ústavního soudu vychází i Nejvyšší soud (viz např. rozsudky ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2915/2011, či ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2055/2020). 24. Shora popsaným defektem opomenutých důkazů napadené rozhodnutí netrpí, resp. případné dílčí nedostatky v uvedeném směru (zejména co do odůvodnění, proč některé důkazy soud nevzal za základ svého skutkového zjištění) nemohly mít za následek nesprávné rozhodnutí (a nemohly vést k namítanému porušení práva na spravedlivý proces). Předně není korektní argumentace dovolatelů, že soud prvního stupně jimi označené důkazy, včetně nyní zvlášť akcentovaných „čestných prohlášení“, neprovedl (k tomu viz i ve spise založené protokoly o jednání u soudu prvního stupně ze dne 16. 11. 2023 a ze dne 12. 1. 2024, z nichž se podává provedení i těchto žalobci navržených listinných důkazů). Za účelem zjištění obsahu postupních smluv, včetně interpretace stranami projevené vůle, byly pak provedeny i další důkazy mající bezprostřední vztah ke zjišťovaným okolnostem (viz zejména postupní smlouvy samotné coby důkazy listinné) a – při intepretaci projevené vůle – byl brán zřetel i na tehdejší chování smluvních stran (žalobce zvlášť nevyjímaje), ať už jde o chování uzavření postupních smluv bezprostředně předcházející, nebo i následné, zatímco v přítomném sporu předložená „čestná prohlášení“ (zejména jde-li o prohlášení žalobců samotných) se pohybují spíše jen v rovině aktuálních procesních tvrzení, případně nedokládají tehdejší vůli (úmysl) jednajících a v přítomném sporu ani nepřestavují relevantní důkazní prostředky s bezprostředním vztahem ke zjišťovaným okolnostem (a nejsou svědeckými, ovšem ani účastnickými výpověďmi ve smyslu § 126 a § 131 o. s. ř.). 25. Pro úplnost lze pak uvést, že revize konkrétních odvolacím soudem učiněných skutkových závěrů dovolacímu soudu, jehož kognice je orientována výlučně na otázky právního posouzení (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), v zásadě nepřísluší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17). Ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod a skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). 26. Z výše uvedeného vyplývá, že zákonem stanovené předpoklady přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) nebyly v posuzované věci naplněny. Odvolací soud se napadeným rozsudkem od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (ani Ústavního soudu) neodchýlil, jím vydané rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky v rozhodování dovolacího soudu nevyřešené nebo dovolacím soudem rozhodované rozdílně, a nejde ani o případ, kdy si v rozhodování dovolacího soudu již vyřešená otázka vyžaduje jiné posouzení. 27. Přestože žalobci v dovolání uvádí, že jím rozsudek odvolacího soudu napadají v celém rozsahu, tedy včetně výroku II (o nákladech řízení před soudem prvního stupně) a III (o nákladech odvolacího řízení), ve vztahu k těmto částem rozhodnutí již žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. – neuplatňují, nehledě na to, že proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení není dovolání přípustné již se zřetelem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. 28. Proto Nejvyšší soud přikročil k odmítnutí dovolání (§ 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.). 29. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto v intencích § 243 odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalobců bylo odmítnuto a na straně žalované lze za účelně vynaložené náklady považovat toliko náhradu hotových výdajů v paušální výši 450 Kč (§ 151 odst. 3 o. s. ř.; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2638/2025). U žalované (Česká republika – Státní pozemkový úřad) lze presumovat existenci dostatečného materiálního i personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů (není-li v příslušném řízení prokázán opak, nepředstavují dle ustálené soudní judikatury náklady na zastoupení těchto subjektů advokátem účelně vynaložené náklady; srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, a ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2596/2015, a ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 26 Cdo 149/2016). V dané věci pak nebyla předmětem sporu právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou Státním pozemkovým úřadem, ani se nejednalo o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou či problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, eventuálně jazykové znalosti apod. 30. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2, článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. 31. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 19. 5. 2026 Mgr. Petr Kraus předseda senátu