28 Cdo 937/2026-158 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Tomáše Pirka ve věci žalobkyně N. H., dříve F., zastoupené JUDr. Vítem Lebedou, advokátem se sídlem v Karlových Varech, T. G. Masaryka 25, proti žalovanému M. Z., zastoupenému Mgr. Janem Rambouskem, advokátem se sídlem ve Vraňanech 233, o zaplacení 176 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 15 C 208/2024, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. listopadu 2025, č. j. 61 Co 126/2025-136, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Chebu rozsudkem ze dne 12. 3. 2025, č. j. 15 C 208/2024-45, ve znění opravného usnesení ze dne 3. 4. 2025, č. j. 15 C 208/2024-59, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 176.000 Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Žalobkyně se domáhala uvedené částky z titulu bezdůvodného obohacení. Tvrdila, že ona i žalovaný jsou podílovými spoluvlastníky, v rozsahu každý jedné ideální poloviny, nemovité věci (domu čp. XY spolu s pozemky), avšak po ukončení jejich společného soužití žalovaný užíval danou věc nad rámec svého spoluvlastnického podílu, a tím se na její úkor bezdůvodně obohatil. Soud prvního stupně věc posoudil podle § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“), jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Dospěl k závěru, že žalobkyně netvrdila ani neprokázala, že by byla žalovaným vyloučena z užívání společné věci, a vyšel z toho, že žalobkyně nemovitost opustila dobrovolně, přičemž uzavřel, že pokud dosavadní způsob užívání vycházel z dohody spoluvlastníků o společném rodinném bydlení, nelze po žalovaném bez dalšího požadovat vydání bezdůvodného obohacení jen proto, že žalobkyně se rozhodla tento stav již dále neudržovat. 2. Krajský soud v Plzni k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 5. 11. 2025, č. j. 61 Co 126/2025-136, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Po poučení žalobkyně podle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), doplnil dokazování a vyložil judikaturu Nejvyššího soudu k bezdůvodnému obohacení mezi spoluvlastníky. Zdůraznil, že bezdůvodné obohacení může vzniknout nejen při aktivním vyloučení spoluvlastníka z užívání, ale i tehdy, užívá-li jeden ze spoluvlastníků společnou věc nad rámec svého podílu bez právního důvodu. Odvolací soud však uzavřel, že v projednávané věci nebylo prokázáno, že by žalovaný užíval společnou nemovitost nad rámec svého spoluvlastnického podílu. Přihlédl k povaze a rozsahu nemovitosti, k dlouhodobému způsobu jejího užívání sedmičlennou rodinou vycházejícímu z konkludentní dohody účastníků a k tomu, že tento režim užívání trval i bezprostředně před odchodem žalobkyně. Současně uzavřel, že žalobkyně měla i po odchodu ze společné domácnosti zachovánu možnost nemovitost nadále užívat, neboť nebyly zjištěny technické ani faktické překážky vytvořené žalovaným, které by jí výkon spoluvlastnického práva objektivně znemožňovaly či podstatně ztěžovaly. 3. Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni podala žalobkyně dovolání (z jeho obsahu je zřejmé, že nákladové výroky napadá pouze jako akcesorické), majíc je za přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu reprezentované například rozsudky ze dne 2. 12. 2025, sp. zn. 28 Cdo 840/2025, nebo ze dne 4. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 283/2020. Žalobkyně uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, zda vzniká povinnost spoluvlastníka vydat bezdůvodné obohacení v situaci, v níž po rozhodné období užívá společnou nemovitou věc bez právního důvodu jako celek, ačkoli mu náleží pouze ideální podíl, zatímco druhý spoluvlastník věc neužívá, aniž by byl z jejího užívání vyloučen. Dovolatelka poukázala na to, že byla se žalovaným spoluvlastnicí předmětné nemovité věci v rozsahu každý ideální poloviny a že po ukončení společného soužití žalovaný nemovitost po rozhodnou dobu užíval jako celek, aniž by k takovému výlučnému užívání existoval právní důvod v podobě dohody spoluvlastníků, rozhodnutí většiny či rozhodnutí soudu. Měla za to, že za dané skutkové situace žalovaný užíval společnou věc nad rámec svého spoluvlastnického podílu, čímž se na její úkor bezdůvodně obohatil. Žalobkyně odvolacímu soudu vytýká, že při právním posouzení věci přikládal význam okolnostem, které jsou z hlediska vzniku bezdůvodného obohacení irelevantní, tedy, že dovolatelka společnou nemovitost opustila dobrovolně, nebyla z jejího užívání aktivně vyloučena a že technické uspořádání nemovitosti umožňovalo její spoluužívání. Podle jejího mínění je však institut bezdůvodného obohacení objektivní povahy a jeho vznik není podmíněn důvody, pro které druhý spoluvlastník věc neužívá, ani hypotetickou možností jejího spoluužívání. 4. S ohledem na shora uvedené žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil Okresnímu soudu v Chebu k dalšímu řízení. 5. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. 6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu spočívá podstata (podílového) spoluvlastnictví v tom, že každý ze spoluvlastníků se podílí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví v rozsahu, jaký odpovídá velikosti jeho spoluvlastnického podílu, přičemž jde o tzv. ideální podíl, nikoli o reálné vymezení vztahující se k určité části společné věci (srovnej ustanovení § 1122 o. z., dále pak např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 508/2019). Právo každého ze spoluvlastníků věc užívat je omezeno stejným právem ostatních užívat věc podle velikosti podílu. Jinak řečeno, to, že spoluvlastník je (v rámci svého podílu) oprávněn užívat celou věc, ještě neznamená, že ji může bez dalšího užívat nad rámec podílu na úkor ostatních spoluvlastníků. Brání-li přímo jeden ze spoluvlastníků jinému v užívání společné věci, nebo neumožňují-li fakticky existující poměry některému ze spoluvlastníků realizaci práva užívat společnou věc v rozsahu určeném jeho podílem, anebo, užívá-li spoluvlastník – bez rozhodnutí většiny spoluvlastníků nebo bez dohody spoluvlastníků anebo bez rozhodnutí soudu – společnou věc nad rámec svého spoluvlastnického podílu, lze usuzovat na vznik bezdůvodného obohacení. Posouzení, zda v konkrétní věci spoluvlastník užívá věc v rámci svého podílu nebo nad tento rámec, je posouzením právním, vycházejícím ze skutkových zjištění. Soud musí brát v úvahu všechny okolnosti věci; nestačí např. zjištění, že spoluvlastník užívá část věci o větší výměře, než by mu podle poměru výše podílu náležela, musí se zabývat i kvalitou užívané části (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1596/2009, a ze dne 8. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1950/2016, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 725/2008, a ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4287/2016). Majetkový prospěch dosažený tímto užíváním považuje v režimu o. z. judikatura za bezdůvodné obohacení vzniklé v důsledku protiprávního užití cizí hodnoty. Lze tedy uzavřít, že (také v případě) užívá-li spoluvlastník bez právního důvodu (bez rozhodnutí většiny spoluvlastníků nebo bez dohody spoluvlastníků anebo bez rozhodnutí soudu) společnou věc nad rámec svého spoluvlastnického podílu, je povinen vydat to, oč se takovým užíváním obohatil, ostatním spoluvlastníkům podle ustanovení o bezdůvodném obohacení (§ 2991 o. z.; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011, uveřejněný pod číslem 17/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3699/2013, nebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. Pl. ÚS – st. 48/18, publikované pod č. 48/2018 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu; judikatura dovolacího soudu reflektující předmětnou právní otázku v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 je pak uplatnitelná i v režimu právní úpravy obsažené v ustanovení § 2991 a následujících o. z. – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017, ze dne 6. 11. 2024, sp. zn. 28 Cdo 2385/2024). 8. Předpokladem vzniku bezdůvodného obohacení v důsledku protiprávního užití cizí hodnoty formou užívání společné věci spoluvlastníkem nad rámec spoluvlastnického podílu je tedy zjištění, že věc byla obohaceným spoluvlastníkem vskutku fakticky užívána nad rámec spoluvlastnického podílu (případně, že faktické poměry neumožňovaly vyloučenému spoluvlastníku realizovat právo užívání společné věci v rozsahu určeném jeho spoluvlastnickým podílem, nebo že jeden ze spoluvlastníků jinému v užívání společné věci přímo bránil). Důkazní břemeno o rozsahu nadužívání společné věci přitom tíží ochuzeného (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2023, sp. zn. 28 Cdo 225/2023). 9. Z uvedeného plyne, že k závěru o vzniku bezdůvodného obohacení mezi podílovými spoluvlastníky nepostačuje pouhé zjištění, že jeden ze spoluvlastníků společnou věc (nejde-li o bránění či nemožnost užívání) fakticky užívá. Musí být skutkově postaveno najisto a následně právně posouzeno, že tak činí v rozsahu přesahujícím jeho spoluvlastnický podíl. Při tomto hodnocení je soud povinen zohlednit veškeré relevantní okolnosti konkrétní věci, nikoli toliko výměru užívané části, jak je již vysvětleno výše. Nejsou-li taková skutková tvrzení v řízení prokázána, nelze na jejich základě dovozovat existenci bezdůvodného obohacení. 10. Jestliže tedy odvolací soud, vycházeje ze závěru, že v řízení nebylo (přes tvrzení žalobkyně a výzvu soudu podle § 118a o. s. ř.) prokázáno, že by žalovaný užíval předmětnou nemovitou věc nad rámec svého spoluvlastnického podílu, dovodil, že nároku dovolatelky (žalobkyně) na vydání bezdůvodného obohacení nelze vyhovět, nikterak se tím od citované judikatury, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil. 11. Dovolatelkou vymezená otázka, zda může vzniknout povinnost podílového spoluvlastníka vydat bezdůvodné obohacení i v případě, kdy užívá společnou nemovitou věc jako celek, zatímco druhý spoluvlastník ji neužívá, aniž by byl z jejího užívání aktivně vyloučen, je založena na odlišném skutkovém základu (že žalovaný užívá nemovitou věc jako celek), než ze kterého vyšel odvolací soud. Na jejím řešení proto nemůže rozsudek odvolacího soudu záviset. Judikatura dovolacího soudu je ustálena v závěru, že dovolacímu soudu přísluší zabývat se výhradně otázkami právními (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), nikoliv skutkovými (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2739/2018, či ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. 20 Cdo 3404/2020; obdobně i usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10 odůvodnění, jež aprobuje závěr, že k revizi hodnotících úvah odvolacího soudu pohybujících se v rovině skutkových zjištění dovolací soud za procesní úpravy účinné od 1. 1. 2013 povolán není), které nemohou založit přípustnost dovolání. Je tedy vyloučeno, aby přípustnost dovolání vyplynula z polemiky se skutkovými závěry nalézacích soudů. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (k tomu viz za všechny usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3200/2017). 12. Z vylíčeného je zjevné, že na předmětné dovolání nelze pohlížet jako na přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 13. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když žalovanému žádné náklady v tomto stadiu řízení nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 6. 5. 2026 JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu