KSHK 41 INS 8636/2022 41 ICm 246/2023 28 ICdo 166/2025-294 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) J. Č. a b) I. Č., zastoupených Mgr. Vladimírem Matysem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Eliščino nábřeží 280/23, proti žalovaným 1. P. Z., zastoupenému JUDr. Michalem Novákem, advokátem se sídlem v Litomyšli, Tyršova 231, a 2. Mgr. Janu Klváčkovi, insolvenčnímu správci žalovaného 1., IČ 662 48 655, se sídlem v Olomouci, Tylova 1136/6, o určení pravosti pohledávky v insolvenčním řízení, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 41 ICm 246/2023, jako incidenční spor v insolvenční věci prvního žalovaného vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. KSHK 41 INS 8636/2022, o dovolání 1. žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. dubna 2025, č. j. 41 ICm 246/2023, 106 VSPH 801/2024-257 (KSHK 41 INS 8636/2022), takto: I. Dovolání se odmítá. II. První žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10.566 Kč k rukám advokáta Mgr. Vladimíra Matyse do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. III. Ve vztahu mezi žalobci a druhým žalovaným nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 1. 10. 2024, č. j. 41 ICm 246/2023-197 (KSHK 41 INS 8636/2022), určil, že pohledávka žalobců přihlášená ve výši 738.964,26 Kč do identifikovaného insolvenčního řízení 1. žalovaného a vedená pod č. P13-1 je po právu (výrok I), že pohledávka žalobců přihlášená ve výši 123.951 Kč do identifikovaného insolvenčního řízení 1. žalovaného a vedená pod č. P13-2 není po právu (výrok II), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Krajský soud shrnul, že žalobci se v nynějším řízení včasnou incidenční žalobou domáhají určení pravosti jimi přihlášených pohledávek do insolvenčního řízení 1. žalovaného. Pohledávka označená č. P13-1 představuje bezdůvodné obohacení 1. žalovaného ve smyslu § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Profit 1. žalovaného tvoří za něj, jakožto solidárního dlužníka ze smlouvy o hypotečním úvěru (uzavřené spolu s I. Z. – jeho bývalou manželkou a současně dcerou žalobců), uhrazené splátky od října 2018 do května 2021 včetně zákonného úroku z prodlení. Soud prvního stupně ve shodě s názorem Krajského soudu v Hradci Králové vysloveným v civilním sporu týchž účastníků vedeném jím pod sp. zn. 25 Co 18/2022 považoval nárok žalobců vůči prvnímu žalovanému za opodstatněný, přičemž s ohledem na konkrétní okolnosti kauzy (žalobci platili úvěr nikoliv ve svém zájmu, ale v zájmu své dcery a vnuků s úmyslem zamezit eventuálnímu prodeji jejich domu, jejich snahou nebylo prvního žalovaného jakkoliv obohatit či obdarovat) neshledal naplněnými výlukové důvody z bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2992 a § 2997 o. z. Pro vylíčené žalobě v příslušné části vyhověl. Naopak nepřisvědčil požadavku na určení pravosti druhé z pohledávek, neboť před právní mocí rozhodnutí v občanském soudním řízení přiznávajícího účastníku náhradu nákladů řízení nelze tento nárok přihlásit do insolvenčního řízení, a to ani jako pohledávku vázanou na splnění odkládací podmínky. 2. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 4. 2025, č. j. 41 ICm 246/2023, 106 VSPH 801/2024-257 (KSHK 41 INS 8636/2022), k odvoláním všech účastníků rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Kvituje skutková zjištění krajského soudu, ztotožnil se i s jeho právními závěry, na něž odkázal. Zopakoval, že žalobci plnili za 1. žalovaného, co po právu měl plnit sám. Odkázal na dle jeho názoru analogický rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1214/2023, podle nějž se ke vzniku bezdůvodného obohacení souhlas dlužníka s plněním třetí strany nevyžaduje. Ve světle citované judikatury nepokládal jednání žalobců ani za protiprávní či nemravné. Zdůraznil, že žalobci jednali ve prospěch své dcery, jíž reálně hrozila újma v podobě prodeje domu, v němž žila se svými dětmi (vnuky žalobců). Žalobci mohou svůj nárok uplatňovat v plné výši po prvním žalovaném, jenž je následně oprávněn poměrnou část plnění vymáhat vůči solidární spoludlužnici v rámci vypořádání společného jmění manželů. Stejně jako soud prvního stupně neshledal vrchní soud naplněnými výlukové důvody podle § 2992 a § 2997 o. z. Ztotožnil se i s názorem krajského soudu na druhou z uplatněných pohledávek (P13-2), pročež jeho rozsudek jako věcně správný potvrdil. 3. Rozsudek vrchního soudu v části, jíž byl potvrzen rozsudek krajského soudu ve výrocích I a III, a v závislém nákladovém výroku napadá dovoláním 1. žalovaný, považuje je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Zprvu namítá odklon od ustálené judikatury v otázkách, je-li v případě úhrady splátek hypotéky ze strany žalobců zapotřebí souhlasu prvního žalovaného, jakožto jednoho z dlužníků, jednali-li žalobci poctivě a v dobré víře, posouzení výlukových důvodů dle § 2992 a § 2997 odst. 1, věty druhé, o. z. a mají-li žalobci nárok na vrácení poskytnutých financí, plnili-li přes výslovný nesouhlas 1. žalovaného. V nastíněné souvislosti s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 5089/2017 akcentuje vědomost žalobců o plnění nedluhu. Připomínaje svůj nesouhlas, jenž vylučuje vznik neoprávněného majetkového prospěchu, odkazuje na rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 32 Odo 970/2006, sp. zn. 32 Cdo 3508/2009, sp. zn. 23 Cdo 4275/2010 a sp. zn. 31 Cdo 2307/2013. Opřel-li odvolací soud své rozhodnutí izolovaně toliko o rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1214/2023, má dovolatel za to, že by věc měla být dovolacím soudem posouzena jinak, neboť nelze přehlížet výslovný nesouhlas dlužníka. Jako doposud v rozhodovací praxi neřešené pak předkládá otázky, zda se jedná o bezdůvodné obohacení, uzavře-li třetí osoba s věřitelem dohodu o splnění závazku toliko se souhlasem jednoho ze solidárních dlužníků – manželů, a zavazuje-li takové jednání druhého z manželů, jenž s ním vyjádřil nesouhlas, přičemž předmětné plnění převyšuje obvyklé hospodaření manželů. Konečně se dovolatel dožaduje i odlišného posouzení (problematika, jež by dle něj měla být posouzena „jinak“) právního režimu plnění žalobců, maje za to, že jde o zápůjčku, kterou však pokládá z důvodu svého nesouhlasu za neplatnou, a pro něj tedy nezávaznou. S ohledem na vylíčené první žalovaný závěrem navrhuje změnu naříkaného rozsudku ve svůj prospěch, eventuálně jeho zrušení spolu s rozsudkem krajského soudu a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 4. K dovolání se vyjádřili žalobci, již je považují za nepřípustné, potažmo nedůvodné a jako takové je navrhují odmítnout, případně zamítnout. 5. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů. 6. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou dle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností, respektive projednatelností. 7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Dovolání však přípustným shledat nelze. 9. Nejvyšší soud se ve své dřívější rozhodovací praxi již podrobně zabýval otázkou, je-li v případě bezdůvodného obohacení plněním za jiného relevantní nesouhlas dlužníka, jehož dluh je plnitelem zapravován, která je klíčová i pro nynější věc. Ve svém rozsudku ze dne 17. 10. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1214/2023, publikovaném pod č. 78/2024 Sb. rozh. obč., přijal a odůvodnil závěr, že třetí osoba může plnit věřiteli za dlužníka s následky zapravení dluhu a vzniku kondikce z plnění za jiného i bez dlužníkova souhlasu. Současně dovodil, že zabránit takovému postupu může dlužník (jenž s plněním nesouhlasí), sjedná-li si s věřitelem zákaz plnění třetí osobou. 10. Ve zmíněném rozhodnutí dovolací soud rovněž vyložil, že dřívější judikatura, vztahující se k předchozí právní úpravě (zákonu č. 40/1964 Sb., občanskému zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013), zastávala názor, podle něhož bezdůvodné obohacení plněním povinnosti za jiného nastává při plnění nikoliv proti vůli dlužníka. Výslovně vyjádřenému nesouhlasu dlužníka byla přisuzována relevance a při jeho projevení nebylo možné vznik bezdůvodného obohacení dovodit [viz citovaný rozsudek sp. zn. 28 Cdo 1214/2023, bod 22, či dovolatelem odkazovaná judikatura – usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4275/2010, či jeho rozsudky ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 32 Odo 970/2006, ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 32 Cdo 3508/2009, a (velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia) ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 31 Cdo 2307/2013]. Nelze ovšem přehlížet posun judikatury, v jehož důsledku se výklad aktuálně účinné právní úpravy vyvinul shora popsaným směrem a výslovný nesouhlas dlužníka vzniku závazku z bezdůvodného obohacení plněním za jiného ve smyslu § 2991 o. z. nebrání (srov. kromě výše uvedeného dále též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2025, sen. zn. 29 ICdo 65/2024). Námitky dovolatele o odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe podpořené odkazy na shora jmenovaná, do jisté míry překonaná, rozhodnutí Nejvyššího soudu vážící se k předchozí právní úpravě tak nejsou důvodné, pročež zde není přípustnost dovolání založena. 11. Nejvyšší soud současně neshledal opodstatněným návrh prvního žalovaného na odlišné posouzení již vyřešené (výše rozebrané) problematiky výslovného nesouhlasu dlužníka s plněním jeho povinnosti třetí osobou. Opírá-li svůj požadavek o specifika nyní projednávané kauzy, nelze než upozornit, že skutkově velmi obdobná věc byla předmětem právě shora připomenutého rozsudku sp. zn. 28 Cdo 1214/2023, přičemž dovolací soud aktuálně nespatřuje žádný důvod k revizi svého dříve zaujatého stanoviska. V tomto směru tedy dovolání rovněž přípustné není. 12. Přisvědčit pak není možné ani námitce dovolatele o odklonu odvolacího soudu při (ne)aplikaci výlukového důvodu ve smyslu § 2997 odst. 1 o. z. od dalšího rozhodnutí – dovolatelem označeného sp. zn. 25 Cdo 5089/2017, jímž má, soudě dle obsahu dovolání, zjevně na mysli rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5089/2017. V konstantní judikatuře dovolacího soudu, jež navazuje též na jmenované rozhodnutí, byl formulován názor, že právo na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním za jiného (§ 2991 o. z.) není vyloučeno podle § 2997 odst. 1 o. z. samotnou skutečností, že ochuzený (plnitel) vědomě poskytl plnění namísto obohaceného (dlužníka), ač k tomu nebyl povinen (k tomu srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 208/2019, publikovaný pod č. 21/2020 Sb. rozh. obč.). S právě vysloveným je napadené rozhodnutí zcela v souladu, pročež ani v této souvislosti nelze o přípustnosti dovolání uvažovat. 13. Namítá-li pak dovolatel naplnění výlukového důvodu ve smyslu § 2992 o. z., avizuje přitom judikatorní odklon v tomto směru, nikterak nekonkretizuje, se kterými rozhodnutími by měl být naříkaný rozsudek v rozporu. Nedostává tím obligatorní náležitosti dovolání – vymezení přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř. (viz § 241a odst. 2 o. s. ř., a například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1820/2022, uveřejněný pod č. 90/2024 Sb. rozh. obč., eventuálně usnesení téhož soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Svou konkrétní argumentací v nastíněné oblasti toliko rozporuje skutková zjištění nalézacích soudů, respektive napadá hodnocení důkazů, čímž ovšem přípustnost dovolání rovněž založit nelze (k tomu viz zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017, a ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1658/2017). 14. Předkládá-li dále první žalovaný dle svého mínění dovolacím soudem doposud neřešenou otázku – vázanost druhého manžela dohodou mezi plnitelem a věřitelem, k níž poskytl souhlas toliko jeden z manželů (solidárních dlužníků) – opomíjí, že na jejím posouzení naříkané rozhodnutí vrchního soudu nespočívá. Soudy v aktuálním případě neartikulovaly jakékoliv závěry stran vázanosti prvého žalovaného eventuální dohodou mezi I. Z. a žalobci, ani žádný nárok, jenž by z takového ujednání vycházel, nebyl žalobci uplatněn. Není-li tedy zodpovězení dané problematiky pro rozsouzení nynější kauzy relevantní, nemůže být ani skrze ni založena přípustnost dovolání (k tomu srov. z mnoha usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2046/2024). 15. Dožaduje-li se konečně první žalovaný „jiného“ posouzení právního režimu plnění poskytnutého žalobci, maje za to, že šlo o zápůjčku, není možné přehlížet, že významově nevystihuje hledisko přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř., jímž není vyřešení konkrétní právní otázky odlišně od odvolacího soudu, nýbrž jím může být toliko potřeba revize dosavadního judikatorního přístupu Nejvyššího soudu k posouzení dotčené problematiky (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sb. rozh. obč., či ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2899/2020). 16. Z právě vylíčeného je tedy zjevné, že odvolací soud rozhodl v souladu s judikaturou dovolacího soudu, přičemž Nejvyšší soud neshledal potřebu na jejích závěrech čehokoliv měnit. Nebylo-li lze pokládat dovolání za přípustné ani v jiných částech, přistoupil Nejvyšší soud ve smyslu § 243c odst. 1 o. s. ř. k jeho odmítnutí. 17. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, v níž dovolání prvního žalovaného bylo odmítnuto a k nákladům žalobců patří primárně odměna advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání), jejíž výši dovolací soud stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) – dále jen „AT“. Dle § 6 odst. 1, § 7 bodu 5, § 9 odst. 4 písm. b), § 11 odst. 1 písm. k) AT činí sazba odměny za jeden úkon právní služby 5.620 Kč. Po snížení o 20 % dle § 12 odst. 4 AT pro druhého z žalobců 4.496 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 450 Kč podle ustanovení § 13 odst. 4 AT tak mají žalobci právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 10.566 Kč. Ve vztahu mezi žalobci a druhým žalovaným žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 5. 5. 2026 JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu