29 Cdo 1032/2025-347 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce Deutsche Leasing ČR, spol. s r. o., se sídlem v Praze 4, Antala Staška 2027/79, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 25723758, zastoupeného JUDr. et Mgr. Bc. Pavlem Kozelkou, Ph.D., advokátem, se sídlem v Písku, Velké náměstí 7/12, PSČ 397 01, proti žalovanému NEONKA s. r. o., se sídlem v Blansku, Poříčí 2465/28, PSČ 678 01, identifikační číslo osoby 28306783, zastoupenému JUDr. Michalem Račokem, advokátem, se sídlem v Kladně, T. G. Masaryka 108, PSČ 272 01, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 53 Cm 146/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 1. 2025, č. j. 2 Cmo 123/2024-277, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 1. 2025, č. j. 2 Cmo 123/2024-277, jakož i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2024, č. j. 53 Cm 146/2021-214, se ruší a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 3. 2024, č. j. 53 Cm 146/2021-214, ponechal ve vztahu k žalovanému (NEONKA s. r. o.) v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 30. 11. 2021, č. j. 53 Cm 146/2021-30, kterým uložil žalovanému a M. T. (původně druhému žalovanému – dále jen „M. T.“), aby společně a nerozdílně zaplatili žalobci (Deutsche Leasing ČR, spol. s r. o.) směnečný peníz ve výši 1.086.154,51 Kč s 6% ročním úrokem od 29. 1. 2021 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 3.620,51 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 93.875,50 Kč (výrok I.); dále rozhodl o náhradě nákladů námitkového řízení (výrok II.) a náhradě nákladů řízení státu (výrok III.) 2. Soud prvního stupně po provedeném dokazování vyšel zejména z toho, že: [1] Žalobce se domáhá plnění ze směnky vlastní vystavené žalovaným na řad žalobce dne 21. 1. 2013, znějící na směnečný peníz ve výši 663.737,66 EUR, splatné dne 28. 1. 2021 (dále též jen „sporná směnka“). Za zaplacení směnky měl převzít směnečné rukojemství M. T. [2] Směnka byla původně vystavena jako blankosměnka bez uvedení údaje data splatnosti a směnečné sumy. [3] V dohodě o vyplnění blankosměnky uzavřené dne 21. 1. 2013 mezi žalobcem, žalovaným, společností TM JESENICE servis, spol. s. r. o. (dále jen „společnost TM“) a M. T., žalovaný prohlásil, že přebírá neodvolatelné a solidární ručení za splnění veškerých závazků společnosti TM vyplývajících z leasingové smlouvy č. 144571009 uzavřené dne 19. 11. 2009 (dále jen „leasingová smlouva č. 144571009“) mezi žalobcem coby pronajímatelem a společností TM coby nájemcem. Smluvní strany se dále dohodly, že k zajištění veškerých peněžitých pohledávek žalobce vůči společnosti TM vyplývajících z leasingové smlouvy č. 144571009 včetně jejich příslušenství, jakož i pohledávek žalobce vůči žalovanému z titulu ručení za závazky společnosti TM, vystaví žalovaný předmětnou blankosměnku. Žalobci bylo uděleno vyplňovací právo k jejímu vyplnění. 3. Na takto ustaveném základě soud prvního stupně – odkazuje na čl. I. § 75 a § 48 odst. 1 ve spojení s § 77 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového – uzavřel, že žalobce v řízení předložil platnou směnku vlastní, z níž může žádat mimo jiné směnečný peníz a další postižní nároky. 4. Námitky, jejichž prostřednictvím se žalovaný bránil povinnosti uložené mu směnečným platebním rozkazem, soud prvního stupně vyhodnotil dílem jako neodůvodněné, a tudíž neprojednatelné (šlo o námitky, že spornou směnkou zajištěné pohledávky vůbec nevznikly z důvodu neplatnosti leasingové smlouvy č. 144571009 a že směnečná suma doplněná do blankosměnky neodpovídá skutečné výši pohledávek), dílem jako nedůvodné [šlo o námitky nedostatku pravomoci soudu a nepravosti podpisu výstavce sporné směnky, a dále o námitku, že vyplnění blankosměnky, její předložení žalovanému k placení a následné uplatnění žalobou u soudu odporuje zásadám poctivého obchodního styku, a podle § 265 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) proto nepožívá právní ochrany]. 5. K naposledy uvedené námitce přitom zdůraznil, že uplatnění nároku u soudu nemůže být v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, jelikož jde o právo žalobce. Poukazoval-li žalovaný v této souvislosti na okolnosti, za nichž mělo dojít k postoupení jiné pohledávky žalobce vůči žalovanému (ze smlouvy o leasingu č. 157000810 uzavřené dne 30. 8. 2010 – dále jen „leasingová smlouva č. 157000810“) společnosti Lůdl, Vašíček, advokáti v. o. s., není z nich zřejmé, jaký vliv by tyto skutečnosti měly mít na probíhající směnečné řízení. I kdyby bylo prokázáno, že žalobce (jak tvrdil žalovaný) při vyjednávání smlouvy o postoupení pohledávek z leasingové smlouvy č. 157000810 uvedl nepravdivé údaje o výši pohledávek, které měl za žalovaným, neměla by tato okolnost vliv na spornou směnku, resp. na povinnost uloženou žalovanému směnečným platebním rozkazem. 6. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 1. 2025, č. j. 2 Cmo 123/2024-277, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). 7. Odvolací soud přitakal skutkovým i právním závěrům soudu prvního stupně. K nim doplnil, že žalovaný námitku výkonu práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku založil na tvrzeních, jež se týkají leasingové smlouvy č. 157000810, přičemž „žádným způsobem netvrdí její provázanost“ s leasingovou smlouvou č. 144571009, k níž se váže sporná směnka. Za tohoto stavu postupoval soud prvního stupně správně, když neprováděl k této námitce dokazování. Samotné vyplnění blankosměnky, jakož i následné uplatnění nároku ze směnky u soudu pak podle odvolacího soudu samo o sobě nelze považovat za výkon práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, když žalovaný netvrdil žádné okolnosti, z nichž by na takový závěr bylo možné usuzovat. II. Dovolání a vyjádření k němu 8. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání (rozsah uplatněné dovolací argumentace následně omezil podáním ze dne 4. 5. 2026), jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně jde o otázku, zda v námitkovém řízení proti směnečnému platebnímu rozkazu je přípustná námitka uplatnění směnky v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, je-li taková námitka založena na okolnostech týkajících se jiného závazkového vztahu než toho, který byl zajištěn směnkou, o níž v daném řízení jde. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil v tom duchu, že se směnečný platební rozkaz v celém rozsahu zrušuje. 9. Podle dovolatele závěry, které oba soudy v projednávané věci přijaly při posuzování (ne)důvodnosti námitky výkonu práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, odporují rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2024, sp. zn. 29 Cdo 1292/2023. Dovolatel již v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu vylíčil konkrétní skutečnosti, z nichž namítaný rozpor se zásadami poctivého obchodního styku dovozuje; přitom z ničeho neplyne, že by směnečný dlužník nemohl takovou námitku založit též na okolnostech týkajících se jiného právního vztahu účastníků. 10. Dovolatel v námitkách poukazoval na dobu, která uplynula mezi vystavením blankosměnky a jejím doplněním (více než osm let), přičemž současně vylíčil také všechny ostatní skutkové okolnosti dané věci, jež považoval pro posouzení vznesené námitky za relevantní (popsal důvody, pro které se podle něj ve skutečnosti žalobce domáhá zaplacení zbývající části směnečné sumy, jakož i okolnosti, jež podání žaloby předcházely, včetně průběhu – podle dovolatele – souvisejícího rozhodčího řízení). K těmto skutečnostem však soudy obou stupňů nijak nepřihlédly. 11. Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, maje dovolání za nepřípustné. III. Přípustnost dovolání 12. Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. k řešení právní otázky dovolatelem otevřené, týkající se posouzení přípustnosti a důvodnosti námitky uplatnění práv žalobce v rozporu s poctivým obchodním stykem, když v tomto směru je rozhodnutí odvolacího soudu rozporné s níže uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu. IV. Důvodnost dovolání 13. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 14. Podle § 265 obch. zák. výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nepožívá právní ochrany. Citované ustanovení (ve znění účinném do 31. prosince 2013) se na posuzovaný případ použije (vzhledem k datu uzavření obou leasingových smluv) podle § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. 15. Ustanovení § 265 obch. zák. je v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vykládáno tak, že úprava v něm obsažená předpokládá, že účastník obchodněprávního vztahu nesmí při prosazování svých zájmů překročit meze, které vyplývají ze zásad poctivého obchodního styku, a tudíž nesmí zneužít práv, která mu podle zákona, resp. na základě zákona vznikla. Jde-li o ujednání, ze kterého účastníku vzešla práva, jejichž uplatnění by bylo v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, není neplatné, ale tato práva nejsou vymahatelná – soud v takovém případě uplatněný nárok nepřizná. Porušení zásad poctivého obchodního styku je nutno zkoumat ve vazbě na okolnosti jednotlivého případu; korektiv zásadami poctivého obchodního styku má být poslední možností (ultima ratio), jak – ve výjimečných případech – zmírnit či odstranit přílišnou tvrdost zákona v situaci, ve které by se přiznání uplatněného nároku jevilo krajně nespravedlivým. Při posuzování, zda je právo vykonáváno v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, je třeba přihlédnout ke všem okolnostem konkrétní věci (k tomu srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1292/2023, včetně judikatury tam dále citované). 16. Ve vztahu k uplatnění práv ze směnky pak Nejvyšší soud (také na základě uvedených judikatorních východisek) v již zmiňovaném rozsudku sp. zn. 29 Cdo 1292/2023 dovodil, že rovněž samotný výkon vyplňovacího práva (práva doplnit do blankosměnky chybějící údaje) ve spojení s následným uplatněním práva ze směnky může založit (s přihlédnutím ke všem skutkovým okolnostem dané věci) rozpor se zásadami poctivého obchodního styku a nepožívat proto právní ochrany podle § 265 obch. zák. 17. V poměrech projednávané věci soudy nižších stupňů v intencích výše uvedených judikatorních závěrů nepostupovaly, když s dovolatelem namítaným jednáním žalobce, v němž dovolatel spatřuje výkon práva v rozporu s poctivým obchodním stykem, se dostatečným způsobem nevypořádaly. Oba soudy měly při posuzování námitky výkonu práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku dovolatelem tvrzené skutečnosti za bezvýznamné (s žalobou uplatněným směnečným nárokem nesouvisející). Dovolatel přitom v námitkách nejen vylíčil konkrétní okolnosti, z nichž dovozoval výkon práva v rozporu s poctivým obchodním stykem, ale také podrobně vysvětlil, proč (podle jeho názoru) uvedené skutečnosti souvisí s projednávanou věcí (viz dovolatelem tvrzené okolnosti, za nichž měla společnost Lůdl, Vašíček, advokáti v. o. s. nabýt od žalobce pohledávky z leasingové smlouvy č. 157000810, vylíčení důvodů, proč následně tato společnost zahájila vůči žalobci rozhodčí řízení, ve kterém uplatnila nároky plynoucí z této leasingové smlouvy, a jaký byl výsledek tohoto řízení); jinak řečeno, popsal skutečnosti, jež podle dovolatele představují skutečný (poctivému obchodnímu styku se ovšem příčící) důvod, proč se žalobce domáhá plnění ze sporné směnky. Poukázal též na dobu, která uplynula mezi vystavením blankosměnky a jejím doplněním (srov. k výše uvedenému obsahu námitek č. l. 35 až 38 spisu). 18. K těmto (dovolatelem) tvrzeným skutečnostem se soudy obou stupňů nevyslovily (neposoudily všechny okolnosti dané věci). K tomu srov. dále též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2025, sen. zn. 29 ICdo 166/2023. 19. Teprve po zohlednění všech relevantních okolností daného případu by bylo možné posoudit, zda je výkon práva žalobce v projednávané věci souladný se zásadami poctivého obchodního styku, nebo zda naopak výkon práva těmto zásadám odporuje a ve smyslu ustanovení § 265 obch. zák. proto nemůže požívat právní ochrany. Právní posouzení věci soudy obou stupňů je tedy neúplné a tudíž nesprávné. 20. Protože právní posouzení věci co do řešení (dovolatelem předestřené) otázky, na níž napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, není správné, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu (včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i je a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). 21. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 věta první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 28. 5. 2026 JUDr. Jiří Zavázal předseda senátu