29 Cdo 115/2025-226 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce J. Š., zastoupeného Mgr. Markétou Vítovou, advokátkou, se sídlem v Praze 4, 5. května 1050/66, PSČ 140 00, proti žalovanému D. S., zastoupenému Mgr. Janem Vydrželem, advokátem, se sídlem v Praze 3, Korunní 2206/127, PSČ 130 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 42/2022, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. srpna 2024, č. j. 5 Cmo 59/2024-172, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 11.422,40 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupkyně. Odůvodnění: 1. Žalobce (J. Š.) se v dané věci domáhal po žalovaném (D. S.) plnění ze směnky vlastní vystavené žalovaným na řad M. U. (dále jen „M. U.“ nebo „remitent“) dne 26. ledna 2022, znějící na směnečný peníz 200.000 Kč, se splatností 11. února 2022 (dále též jen „sporná směnka“). Směnka byla převedena indosamentem datovaným dne 15. dubna 2022 na žalobce. 2. Městský soud v Praze směnečným platebním rozkazem ze dne 2. května 2022, č. j. 47 Cm 42/2022-16, ve znění usnesení ze dne 21. září 2022, č. j. 47 Cm 42/2022-39, uložil žalovanému zaplatit žalobci směnečný peníz ve výši 200.000 Kč s ročním 6% úrokem ode dne 11. února 2022 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 666 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 33.684 Kč. 3. Proti směnečnému platebnímu rozkazu podal žalovaný námitky. 4. Rozsudkem ze dne 4. října 2023, č. j. 47 Cm 42/2022-113, soud prvního stupně ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti (bod I. výroku) a uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradu nákladů námitkového řízení částku 68.244 Kč (bod II. výroku). 5. Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalovaného potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 22.844,80 Kč (druhý výrok). 6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně na základě jím provedeného dokazování a ve shodě s ním uzavřel, že žalovaný se včas vznesenými námitkami povinnosti uložené mu směnečným platebním rozkazem neubránil. Přitom zdůraznil, že mezi účastníky nebylo sporu o tom, že vystavená směnka sloužila k zajištění zápůjčky ve výši 100.000 Kč, kterou poskytl M. U. žalovanému. Sporným naopak bylo, zda žalovaný tuto částku na směnku zaplatil, jakož i to, zda zbývající část směnečné sumy odpovídala ústně sjednanému úroku ve výši 6,25 % denně (jak namítal žalovaný), nebo sporná směnka zajišťovala rovněž vrácení další (remitentem již dříve poskytnuté) zápůjčky ve výši 70.000 Kč s tím, že rozdíl (30.000 Kč) tvoří dohodnutá „odměna“ (jak tvrdil žalobce). 7. Důkazní břemeno ohledně namítaných skutečností v námitkovém řízení tížilo žalovaného směnečného dlužníka, ten však své povinnosti nedostál. Provedeným dokazováním nebyla v řízení zjištěna žalovaným tvrzená kauza sporné směnky (co do ústně sjednaného úroku ve výši 6,25 % denně z částky 100.000 Kč), ani prokázáno placení na směnku. Naopak skutkovou verzi žalobce podle odvolacího soudu potvrdili ve svých svědeckých výpovědích remitent, jeho otec P. U. a A. J. Dohodnutou odměnu ve výši 30.000 Kč pak odvolací soud nepovažoval v daných poměrech ani za nepřiměřenou. 8. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř. 9. Z uplatněné dovolací argumentace je zřejmé, že její podstata spočívá jednak v polemice se způsobem, jakým soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy, jednak v kritice postupu soudu prvního stupně při prováděném dokazování, když dovolateli měl soud prvního stupně znemožnit klást vyslýchaným svědkům dotazy a taktéž nesprávně v přítomnosti remitenta vyslechl jeho otce. Odvolací soud měl pochybit rovněž tím, že „nezhojil vadu předcházejícího řízení“, ve kterém nebyly připuštěny dovolatelem navrhované důkazy (elektronickou komunikací mezi otcem remitenta a matkou žalovaného vedenou prostřednictvím aplikace WhatsApp). Prostřednictvím těchto výhrad však dovolatel uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., jinak řečeno, neotevírá jakoukoliv otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo a jež by splňovala předpoklady přípustnosti dovolání vymezené ustanovením § 237 o. s. ř. 10. K nemožnosti úspěšně napadnout v dovolacím řízení samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) srov. v judikatuře např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16. 11. Výtkou, že odvolací soud se nesprávně vypořádal s jeho námitkou neprovedených důkazů, jakož i výhradami ke způsobu, jakým soud prvního stupně postupoval při prováděném dokazování, vystihuje dovolatel existenci tzv. „jiné vady řízení“, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z ustanovení § 237 o. s. ř. vyplývá, že odvolacím soudem řešená právní otázka (právní otázka, pro kterou lze připustit dovolání) může mít povahu hmotněprávní nebo procesní. S přihlédnutím k § 241a o. s. ř., jež jako jediný způsobilý dovolací důvod vymezuje ten, jenž je založen na námitce, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a jež jako dovolací důvod výslovně vylučuje tzv. zmatečnostní vady řízení dle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., nejsou způsobilým dovolacím důvodem ani tvrzené „jiné vady“, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a k nimž Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti u přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), jestliže takové (tvrzené) vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky procesního práva ve smyslu § 237 o. s. ř. 12. K výše řečenému lze doplnit následující. 13. Závěr, podle něhož soud není povinen provést všechny účastníkem řízení navržené důkazy, plyne zcela zřejmě již z § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř., jakož i ustálené judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. ledna 1997, sp. zn. II. ÚS 127/96, jakož i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 254/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2015, sp. zn. 29 Cdo 3123/2014, uveřejněného pod číslem 100/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 14. Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i Ústavního soudu k problematice tzv. opomenutých důkazů pak plyne, že o takový důkaz jde tehdy, jestliže soud o navržených důkazech nerozhodne, případně nevyloží, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Současně však platí, že nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces, neboť v praxi se lze setkat s takovými důkazními návrhy účastníků řízení, které nemají k projednávané věci žádnou relevanci, nemohou vést k objasnění skutečností a otázek podstatných pro dané řízení (k tomu srov. například nález Ústavního soudu ze dne 1. března 2017, sp. zn. II. ÚS 1738/16). V projednávané věci přitom odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil (viz bod 11. odůvodnění), proč měl ve shodě se soudem prvního stupně další důkazní návrhy dovolatele za nadbytečné. K tomu budiž doplněno, že měl-li dovolatelem navržený důkaz elektronickou komunikací mezi otcem remitenta a matkou žalovaného prokázat jen to, jakým způsobem otec remitenta komunikoval s matkou žalovaného (že „výhružným a agresivním způsobem tlačil na uhrazení směnky“), jde i podle přesvědčení Nejvyššího soudu o důkaz, který v projednávané věci nemohl vést k objasnění skutečností podstatných pro dané řízení (k prokázání rozhodných skutečností tvrzených dovolatelem). 15. Jde-li o výhradu, podle níž neměl být remitent přítomen v jednací síni při výslechu jeho otce, občanský soudní řád v aktuálním znění neukládá předsedovi senátu povinnost přijmout vždy opatření, aby nebyli přítomni jednání svědci, kteří dosud nebyli vyslechnuti, ale ponechává na předsedovi senátu, aby podle okolností případu v každé jednotlivé věci posoudil, jaké opatření ve vztahu k přítomnosti dosud nevyslechnutých svědků při jednání zvolí, tedy zda učiní opatření, aby nebyli (nemohli být) až do svého výslechu při jednání přítomni, nebo zda jim v přítomnosti při jednání nezabrání (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. ledna 2005, sp. zn. 21 Cdo 1392/2004, uveřejněný pod číslem 29/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Postup zvolený v posuzovaném případě soudem prvního stupně při výslechu otce remitenta se výše uvedeným závěrům nijak neprotiví. 16. Konečně podle Nejvyššího soudu v poměrech dané věci nejsou skutkové závěry, na nichž soudy obou stupňů vybudovaly své právní závěry, ani v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními učiněnými v průběhu řízení; způsob, jakým soudy hodnotily provedené důkazy, též nenese znaky libovůle (srov. např. důvody stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb., jakož i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1332/2020, uveřejněného pod číslem 68/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 17. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a vznikla mu tak povinnost nahradit žalobci účelně vynaložené náklady dovolacího řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 30. prosince 2024), která podle ustanovení § 7 bodu 6., § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění účinném do 31. prosince 2024, tedy v době, kdy byl úkon právní služby učiněn, činí (z tarifní hodnoty 200.666 Kč) částku 9.140 Kč, a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu); celkem s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 11.422,40 Kč. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí). V Brně dne 28. 5. 2026 JUDr. Jiří Zavázal předseda senátu