29 Cdo 1273/2025-746 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce V. R., zastoupeného JUDr. Marcelou Ondřejovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Perucká 62/15, PSČ 120 00, proti žalované P. R., zastoupené JUDr. Janem Nohejlem, advokátem, se sídlem v Praze 3, U Rajské zahrady 1912/3, PSČ 130 00, o zaplacení částky 3.000.000 Kč s příslušenstvím a o vzájemné žalobě o zaplacení částky 1.000.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 36/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2024, č. j. 91 Co 118/2024-682, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 29.947,50 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jeho zástupkyně. Odůvodnění: 1. Rozsudkem ze dne 2. 2. 2024, č. j. 11 C 36/2016-644, Obvodní soud pro Prahu 4: [1] uložil žalované (P. R.) zaplatit žalobci (V. R.) částku 3.000.000 Kč s úrokem z prodlení v roční výši 8,05 % za dobu od 7. 2. 2014 do zaplacení (výrok I.), [2] uložil žalované zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o žalobě částku 809.864,50 Kč (výrok II.), [3] zamítl vzájemnou žalobu, kterou se žalovaná domáhala po žalobci zaplacení částky 1.000.000 Kč s úrokem z prodlení v roční výši 8,05 % za dobu od 12. 2. 2014 do zaplacení (výrok III.), [4] uložil žalované zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o vzájemné žalobě částku 354.106,50 Kč (výrok IV.) a [5] uložil žalované zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení částku 13.778,71 Kč (výrok V.). 2. Šlo přitom v pořadí o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně, když jeho předchozí rozsudek ze dne 16. 4. 2019, č. j. 11 C 36/2016-259, ve znění usnesení ze dne 19. 6. 2019, č. j. 11 C 36/2016-272, a usnesení ze dne 15. 7. 2019, č. j. 11 C 36/2016-286, společně s potvrzujícím rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2020, č. j. 91 Co 1/2020-363, Nejvyšší soud k dovolání žalované rozsudkem ze dne 29. 9. 2022, č. j. 29 Cdo 3552/2020-408, zrušil a věc (ve výše uvedeném rozsahu) vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.1. 2. K odvolání žalované Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a uložil žalované zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 80.344 Kč (druhý výrok). 3. Odvolací soud přisvědčil skutkovým i právním závěrům soudu prvního stupně, podle kterých směnka podepsaná žalobcem (šlo o směnku vlastní, vystavenou dne 23. 4. 2011 ve prospěch žalované, znějící na směnečný peníz 4.000.000 Kč, se splatností dne 30. 6. 2013 – dále též jen „sporná směnka“) nemá kauzu a nemohla tak sloužit jako prostředek zajištění tvrzené pohledávky žalované vůči žalobci (tj. k zajištění půjček, které žalovaná měla v průběhu několika let před vystavením směnky poskytovat žalobci). Žalované za tohoto stavu nesvědčil právní důvod k převodu částky 4.000.000 Kč z účtu žalobce (k němuž měla dispoziční oprávnění) na její vlastní účet. Jestliže tak tak přesto učinila, bezdůvodně se tím na úkor žalobce obohatila a podle § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, je povinna toto obohacení žalobci vydat. Žalobou uplatněný nárok (na zaplacení dosud nevrácené částky 3.000.000 Kč) je proto opodstatněný, vzájemná žaloba, jíž se žalovaná domáhala zaplacení částky 1.000.000 Kč (části platby na spornou směnku, kterou ovšem žalovaná později vrátila zpět žalobci), oproti tomu důvodná není. 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř. K jednotlivým dovoláním předestřeným otázkám uvádí Nejvyšší soud následující. Ke skutkovým námitkám a k hodnocení důkazů 5. Námitkami, podle kterých měl odvolací soud ze zjištěných skutečností dovodit jiný závěr (totiž že sporná směnka nebyla vystavena k zajištění žádného konkrétního závazku mezi účastníky, či závěry ohledně majetkových poměrů žalované a jejich schopnostech poskytnout žalobci finanční prostředky), dovolatelka nepředkládá Nejvyššímu soudu k řešení žádnou právní otázku způsobilou dovolacího přezkumu, nýbrž toliko (nepřípustně) zpochybňuje správnost soudy nižších stupňů zjištěného skutkového stavu, kterým je Nejvyšší soud vázán. V intencích ustanovení § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř. je totiž jediným způsobilým dovolacím důvodem, pro který lze připustit dovolání podle § 237 o. s. ř., dovolací důvod, jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (lhostejno, zda v rovině práva procesního nebo práva hmotného). Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. K tomu srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. 6. Námitky dovolatelky proti hodnocení svědeckých výpovědí jsou pak polemikou s hodnocením důkazů učiněným soudy nižších stupňů. To však se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16. 1. 2. Současně Nejvyšší soud neshledává v poměrech dané věci ani extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, stejně tak nemá pochyb o tom, že hodnocení provedených důkazů není založeno na libovůli (k tomu srov. důvody stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb., nebo důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1332/2020, uveřejněného pod číslem 68/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K návrhu na provedení důkazu svědeckou výpovědí uplatněnému po uplynutí koncentrační lhůty 3. Námitkou, že soudy nižších stupňů nesprávně přihlížely k důkazu svědeckou výpovědí Pavla Makalouše, navrženému až po uplynutí „koncentrační lhůty“, dovolatelka poukazuje na údajnou vadu řízení. Se zřetelem k ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., jež jako jediný způsobilý dovolací důvod vymezuje ten, jenž je založen na námitce, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, však nejsou způsobilým dovolacím důvodem nejen vyjmenované zmatečnostní vady řízení [označené ustanovení výslovně vylučuje možnost podat dovolání z důvodu tzv. zmatečnostních vad dle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř.], ale ani tvrzené „jiné vady“, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti (pouze) u přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), jestliže takové (tvrzené) vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují (jako v předmětném dovolání) podmínku existence právní otázky procesního práva ve smyslu § 237 o. s. ř. 4. Pro úplnost ve vztahu k dovolatelkou namítané vadě řízení budiž doplněno, jestliže účastníkům na základě řádně poskytnutého poučení podle § 118b odst. 1 o. s. ř. uplynula koncentrační lhůta a některý z nich byl soudem vyzván podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. k doplnění rozhodných tvrzení o věci samé a označení důkazů k jejich prokázání (§ 118b odst. 1 poslední věta o. s. ř.), pak platí, že v rozsahu takto poskytnutého poučení mohou účastníci doplňovat tvrzení a označovat důkazy i po uplynutí lhůty soudem k tomu ve výzvě určené (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2025, sp. zn. 30 Cdo 3314/2024, uveřejněný pod číslem 8/2026 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V posuzované věci přitom žalobce doplnil svá skutková tvrzení a označil důkazy (včetně výpovědi svědka M.) k jejich prokázání právě v reakci na výzvu soudu a v rozsahu poučení poskytnutého mu v souladu s § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Vytýkanou vadou tudíž řízení zatíženo není. K uplatnění kauzálních námitek mimo rámec směnečného řízení 5. Ani poslední dovolatelkou předestřená otázka [zda lze (kauzální) námitky uplatnit rovněž mimo směnečné rozkazní řízení podle § 175 o. s. ř.] nečiní dovolání přípustným. Nejvyšší soud již v předchozím kasačním rozsudku sp. zn. 29 Cdo 3552/2020 vysvětlil, že pohledávku ze směnky lze uplatnit nejen ve směnečném rozkazním řízení podle § 175 o. s. ř., nýbrž i v běžném nalézacím soudním řízení, přičemž občanský soudní řád v tomto ohledu žádné omezení nestanoví. Stejně tak platí, že § 175 o. s. ř. (upravující směnečné rozkazní řízení, o něž v projednávané věci ovšem zjevně nejde), ani jiné ustanovení občanského soudního řádu nijak neomezuje směnečného dlužníka v možnosti uplatnit proti směnce v zásadě jakékoliv námitky (může-li takové námitky proti konkrétnímu majiteli směnky použít; k tomu srov. čl. I. § 17 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového). Kauzální námitky, jimiž se dlužník ze směnky brání povinnosti směnku zaplatit, tedy nejsou nějakým „atributem směnečného řízení“, jak dovozuje dovolatelka, nýbrž jednou z možných (teorií i judikaturou výslovně pojmenovaných) námitek, jež může směnečný dlužník na svou obranu proti platební povinnosti ze směnky použít. Je přitom zcela lhostejné, zda se tak stane v rozkazním směnečném řízení (za podmínek upravených v § 175 o. s. ř.), v běžném (nezkráceném) soudním řízení, ve kterém je po něm požadováno plnění ze směnky, nebo v řízení, ve kterém se otázkou, zda je směnečný dlužník povinen ze směnky plnit, nebo zda se případně této povinnosti ubrání vznesenými námitkami, bude soud zabývat jen jako otázkou předběžnou (jako tomu bylo v nyní projednávané věci). 1. 2. Jinak řečeno, skutečnost, že občanský soudní řád pro směnečné rozkazní řízení stanoví zvláštní režim koncentrace námitek (§ 175 o. s. ř.), neznamená, že v nezkráceném soudním řízení (lhostejno, zda jeho předmětem jsou nároky ze směnky) nemůže směnečný dlužník uplatnit skutečnosti zpochybňující směnečný nárok jiného účastníka řízení. 3. Odpověď na dovolatelkou položenou otázku je tak triviální a plyne již ze samotného textu § 175 o. s. ř. Nejvyšší soud nenachází důvod připustit dovolání jen proto, aby zopakoval zcela jasné a žádné výkladové obtíže nepřinášející znění právního předpisu. Důvody, pro které v projednávané věci záviselo rozhodnutí na posouzení otázky, zda sporná směnka měla kauzu, pak Nejvyšší soud vysvětlil již v předchozím kasačním rozhodnutí. Stručně shrnuto, 1/ jestliže dovolatelka převedla z bankovního účtu žalobce peněžní prostředky na svůj účet (majíc dispoziční oprávnění k účtu žalobce), 2/ neobohatila by se tím na úkor žalobce jen tehdy, opíral-li by se takový převod o řádný právní důvod; 3/ měla-li být tímto právním důvodem žalobcem podepsaná směnka a zpochybňoval-li žalobce povinnost směnku zaplatit námitkou, že k vystavení směnky nebyl žádný důvod (směnka neměla kauzu), musel se soud s touto (mezi účastníky spornou) otázkou vypořádat. 4. Výhradou, podle níž kauzální námitky vůči směnce měl projednat věcně příslušný krajský soud, dovolatelka opět poukazuje jen na údajnou vadu řízení. Ostatně o tom, že v projednávané věci nešlo o spor týkající se cenných papírů podle § 9 odst. 2 písm. j/ o. s. ř. není pochyb. Okolnost, že soud projednávající žalobu o vydání bezdůvodného obohacení se musel zabývat (při posouzení otázky, zda převod předmětné částky z účtu žalobce na účet dovolatelky se opíral o řádný právní důvod) jako otázkou předběžnou též (ne)existencí důvodu (kauzy) sporné směnky, z probíhajícího řízení ještě směnečný spor ve smyslu § 9 odst. 2 písm. j/ o. s. ř. nečiní. 5. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto a vznikla jí tak povinnost nahradit žalobci účelně vynaložené náklady řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 2. 4. 2025), která podle ustanovení § 7 bodu 6., § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k/ a § 12 odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění účinném v době, kdy byl úkon právní služby poskytnut, činí (z tarifní hodnoty ve výši 4.000.000 Kč, což odpovídá součtu tarifních hodnot obou spojených věcí, tedy žaloby o zaplacení částky 3.000.000 Kč a vzájemné žaloby o zaplacení 1.000.000 Kč) částku 24.300 Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1, 3 o. s. ř.) ve výši 5.197,50 Kč. Celkem činí náhrada nákladů dovolacího řízení částku 29.947,50 Kč.1. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí). V Brně dne 28. 5. 2026 JUDr. Jiří Zavázal předseda senátu