29 Cdo 1923/2024-301 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce L. S. Investments Limited, se sídlem v Nikósii, Spyrou Kyprianou 20, PSČ 1075, Kyperská republika, registrační číslo HE 197294, zastoupeného Mgr. Pavlem Steinwichtem, advokátem, se sídlem v Praze 7, U Pergamenky 1522/2, PSČ 170 00, proti žalovanému M. S., zastoupenému JUDr. Milanem Vašíčkem, MBA, advokátem, se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 656/2, PSČ 602 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 7 Cm 81/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. ledna 2024, č. j. 12 Cmo 14/2023-255, ve znění usnesení ze dne 26. února 2024, č. j. 12 Cmo 14/2023-261, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. ledna 2024, č. j. 12 Cmo 14/2023-255, ve znění usnesení ze dne 26. února 2024, č. j. 12 Cmo 14/2023-261, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobou ze dne 20. května 2021 (s návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu) se žalobce domáhal po žalovaném plnění ze směnky vlastní vystavené v Praze dne 23. května 2019 žalovaným na řad žalobce, znějící na směnečný peníz 12.240.684,93 Kč, se splatností dne 31. března 2021 (dále též jen „sporná směnka“). 2. Městský soud v Praze směnečným platebním rozkazem ze dne 27. července 2021, č. j. 7 Cm 81/2021-44, uložil žalovanému zaplatit žalobci směnečný peníz ve výši 12.240.684,93 Kč s 6% úrokem od 1. dubna 2021 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení částku 762.014,50 Kč. 3. Proti směnečnému platebnímu rozkazu podal žalovaný odůvodněné námitky. 4. Rozsudkem ze dne 21. července 2022, č. j. 7 Cm 81/2021-128, Městský soud v Praze ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti (bod I. výroku) a uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů námitkového řízení částku 239.676,80 Kč (bod II. výroku). 5. Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 16. ledna 2024, č. j. 12 Cmo 14/2023-255, (doplněným shora označeným usnesením) změnil rozsudek soudu prvního stupně v bodě I. výroku tak, že se směnečný platební rozkaz zrušuje (první výrok); dále uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 683.482,17 Kč (druhý výrok) a na účet soudu prvního stupně soudní poplatek ve výši 582.035 Kč (třetí výrok). 6. Odvolací soud – poté, co částečně zopakoval dokazování provedené soudem prvního stupně a dokazování dále doplnil – dospěl k následujícím závěrům: [1] Žalobou byl uplatněn nárok z platné směnky vlastní, vystavené žalovaným (původně ve formě blankosměnky, do níž žalobce následně doplnil datum splatnosti a údaj směnečné sumy) k zajištění jeho závazku vůči žalobci z titulu dohody o přistoupení k dluhu vydlužitele (společnosti Fordist Czech, s. r. o., jejímž je společníkem a jednatelem) vůči žalobci (zapůjčiteli) vyplývajícího ze smlouvy o zápůjčce (uzavřené podle tvrzení žalobce dne 23. května 2019). [2] Dohoda o přistoupení k dluhu [§ 1892 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“)] je dvoustranným právním jednáním. Vznik závazku z takové dohody je podmíněn souhlasem (dosažením konsensu) mezi přistupujícím (novým dlužníkem vedle dlužníka původního) a věřitelem. [3] Smlouva je uzavřena okamžikem, kdy přijetí nabídky (jednostranné právní jednání učiněné akceptantem) nabude účinnosti (§ 1745 o. z.), tzn. (není-li ujednáno jinak) okamžikem, kdy přijetí nabídky dojde navrhovateli (oferentovi), jenž nabídku (jednostranným právním jednáním) učinil (§ 1740 odst. 1 o. z.). [4] V projednávané věci učinil návrh dohody o přistoupení k dluhu žalovaný (návrh dohody byl obsažen v textu návrhu smlouvy o zápůjčce, který byl zaslán žalobci), akceptace tohoto návrhu však již nebyla doručena žalovanému. Závazek žalovaného z titulu dohody o přistoupení k dluhu tedy nevznikl (kontraktační proces nebyl dokončen). Přitom sporná směnka byla (jak je zřejmé z bodu 1.4, 1.5 a 1.6 smlouvy o zápůjčce) vystavena žalovaným právě k zajištění jeho závazku z této dohody. [5] Námitku, že sporná směnka „postrádá kauzu“, tudíž žalovaný uplatnil důvodně a povinnosti plnit na směnku se ubránil. II. Dovolání a vyjádření k němu 7. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, kterým (poměřováno jeho obsahem) napadá měnící výrok rozsudku ve věci samé. Přípustnost dovolání vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále na řešení právní otázky, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu zodpovězena. Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil (a ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti). 8. Za rozporné s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu má dovolatel řešení otázky, zda sporná směnka postrádá kauzu. Podle judikatury Nejvyššího soudu není zajišťovací směnka zajišťovacím závazkem, ale prostředkem zajištění. Kauza směnky se nikdy nezjišťuje, neboť jde o abstraktní cenný papír. Existence závazku ze směnky tudíž není závislá na existenci zajištěné pohledávky. Odvolací soud proto pochybil, posoudil-li směnku jako akcesorický závazek k dohodě o přistoupení k dluhu podle bodu 1.4 smlouvy o zápůjčce. Takový výklad je navíc v rozporu se zněním dohody o vyplňovacím právu směnečném obsažené v bodě 1.8 smlouvy o zápůjčce. Podle dovolatele jeho vyplňovací právo nebylo vázáno pouze na existenci závazku z titulu dohody o přistoupení k dluhu, ale umožňovalo doplnit chybějící údaje na blankosměnce také v případě prodlení „kterékoliv strany smlouvy o zápůjčce“. Prodlení vydlužitele s plněním smlouvy o zápůjčce přitom bylo v řízení prokázáno. 9. Dovolacím soudem dosud neřešenou je pak podle dovolatele otázka, zda dispoziční sféra společnosti s ručením omezeným zahrnuje také dispoziční sféru (jejího) jednatele. Žalovaný v projednávané věci založil svou obranu proti povinnosti uložené mu směnečným platebním rozkazem zejména na zpochybnění kontraktačního procesu, který měl vyústit v uzavření smlouvy o zápůjčce (včetně v ní obsažené dohody o přistoupení k dluhu). Dovolatel je (oproti mínění odvolacího soudu) přesvědčen, že kontraktační proces byl v daném případě dovršen, neboť akceptace návrhu smlouvy o zápůjčce žalobcem se dostala do dispoziční sféry žalovaného tím způsobem, že byla doručena do dispoziční sféry vydlužitele. 10. V této souvislosti dále zdůrazňuje, že písemný projev vůle je doručen druhému účastníku, jakmile se ocitne ve sféře jeho dispozice, tedy v okamžiku, kdy druhá smluvní strana získá možnost seznámit se s obsahem projevu vůle. K tomu u členů statutárního orgánu společnosti dojde tehdy, je-li písemnost doručena společnosti, ve které statutární orgán působí. Jestliže tedy dovolatel, který smlouvu o zápůjčce (v níž byly obsaženy rovněž dohody o přistoupení k dluhu se všemi jednateli vydlužitele) podepsal „jako poslední“ a následně ji zaslal (jinému) jednateli společnosti, platí, že smlouva se dostala nejen do dispoziční sféry tohoto (jiného) jednatele a společnosti, ale rovněž do dispoziční sféry žalovaného. Po dovolateli nelze požadovat, aby jednatele společnosti (žalovaného) a společnost (vydlužitele) vnímal „jakožto samostatné osoby“. Dispoziční sféry těchto osob nelze striktně oddělovat. Žalovaný měl „jako jednatel a společník povinnost vyplývající z péče řádného hospodáře zajímat se o smlouvy uzavřené společností“. Zároveň měl též prostředky k tomu, aby se o uzavření smlouvy dozvěděl. 11. Jelikož lze dovodit, že dispoziční sféra společnosti s ručením omezeným je zároveň dispoziční sférou jednatele této společnosti, neobstojí podle dovolatele závěr odvolacího soudu, podle kterého nebyl kontraktační proces v posuzovaném případě dokončen. O opaku svědčí podle dovolatele mimo jiné také obsah e-mailové zprávy, kterou žalovaný zaslal 24. května 2019 (den po podpisu smlouvy o zápůjčce) a v níž žádal o poskytnutí finančních prostředků dle smlouvy o zápůjčce. 12. Žalovaný ve vyjádření navrhl dovolání odmítnout, případně dovolání jako nedůvodné zamítnout. K uplatněné dovolací argumentaci (zejména) uvedl, že: [1] dovolatelem citovaná judikatura Nejvyššího soudu zmiňující samostatnost směnky a nezávislost směnečných závazků na kauzálních vztazích se ve vztahu k blankosměnkám [měnícím se v dokonalé směnky až poté, co se splní podmínky (definované v kauzálních vztazích) pro doplnění chybějících směnečných náležitostí] neuplatní, a [2] dovozovat doručení smlouvy do dispoziční sféry fyzické osoby, která je zároveň jednatelem společnosti s ručením omezeným, již z toho, že je tato smlouva doručena do dispoziční sféry (této) společnosti, je sice inovativní myšlenka, nemá však žádný podklad v právu (důsledky zastoupení společnosti členem voleného orgánu nelze bez dalšího „otáčet“). III. Přípustnost dovolání 13. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění. 14. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání. 15. Z hlediska úvah o přípustnosti dovolání je nutné v prvé řadě hodnotit jako právně bezvýznamné zejména ty výhrady dovolatele, jejichž prostřednictvím (posuzováno dle obsahu) zpochybňuje pouze hodnocení provedených důkazů odvolacím soudem a polemizuje s výsledkem tohoto hodnocení, projevivším se ve skutkovém závěru, podle něhož v řízení bylo prokázáno, že kauzou sporné směnky bylo zajištění závazku z dohody o přistoupení žalovaného k dluhu vydlužitele vůči žalobci vyplývajícímu ze smlouvy o zápůjčce. K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16. 16. Skutkový závěr odvolacího soudu ohledně kauzy sporné směnky přitom neshledává Nejvyšší soud v poměrech dané věci ani zjevně nepřiměřeným (v extrémním rozporu s provedenými důkazy). Z bodu 1.7 smlouvy o zápůjčce se totiž zcela zjevně podává, že směnka vystavená (původně jako blankosměnka) žalovaným vskutku zajišťuje pouze „jeho závazky“ založené smlouvou o zápůjčce; takovým závazkem je, resp. by jím byl, pokud by byl kontraktační proces dokončen (viz níže), přitom jen závazek založený dohodou o přistoupení k dluhu (obsaženou v bodu 1.4 smlouvy o zápůjčce). 17. Dovolání nečiní přípustným ani dovolatelem předestírané otázky související s posouzením námitky (ne)existence kauzy sporné směnky. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že: [1] Majitel směnky nemusí při jejím předložení k placení ani při případném vymáhání plnění z ní dokazovat nic jiného, než že je majitelem platné směnky. Platná směnka je sama o sobě dostatečným důvodem pro vznik nároku na částku v ní uvedenou. Jestliže dlužník ze směnky popírá existenci závazku ze směnky plynoucího, nese v tom směru důkazní břemeno (srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2017, sen. zn. 29 ICdo 51/2015, včetně judikatury tam dále označené). [2] Důkazní břemeno k prokázání kauzálních námitek tíží žalovaného; to platí i v případě tzv. negativních (kauzálních) tvrzení (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2019, sp. zn. 29 Cdo 415/2018, jakož i rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2020, sp. zn. 29 Cdo 4022/2018, ze dne 28. května 2020, sp. zn. 29 Cdo 1306/2019, nebo ze dne 29. července 2021, sp. zn. 29 Cdo 3204/2019). [3] Je nezbytné rozlišovat mezi námitkou neexistence kauzy směnky, námitkou zániku kauzy směnky a námitkou, že předpokládaná kauza směnky se nenaplnila (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 29 Cdo 5257/2009). [4] Námitka neexistence kauzy směnky nemůže být z povahy věci založena na jiném tvrzení, než že směnka byla žalovaným směnečným dlužníkem vystavena, aniž by zde pro to byl jakýkoliv důvod (jinak řečeno, na tvrzení, že mezi dlužníkem a prvním majitelem směnky nikdy neexistoval žádný vlastní mimosměnečný vztah, na jehož základě by byla směnka vystavena) [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo 1114/2010, včetně judikatury tam dále citované, nebo opět důvody rozsudku sp. zn. 29 Cdo 3204/2019]. 18. Promítnuto do poměrů projednávané věci, namítal-li žalovaný ve včas podaných námitkách (mimo jiné), že směnka sice ve skutečnosti konkrétní (bezprostřední) důvod (kauzu) pro své vystavení měla [mělo jít o směnku (původně blankosměnku) zajišťovací vystavenou v souvislosti s uzavřením dohody o přistoupení (žalovaného) k dluhu vydlužitele vůči zapůjčiteli vyplývajícího ze smlouvy o zápůjčce], avšak jsou zde okolnosti, pro které tento důvod neobstojí [žalovanému nebyla doručena akceptace dohody o přistoupení k dluhu (obsažené ve smlouvě o zápůjčce) zapůjčitelem, tudíž ke vzniku zajištěného závazku směnkou nedošlo pro nedokončení kontraktačního procesu], jde o námitku, že předpokládaná kauza směnky se nenaplnila. 19. Výše uvedeným závěrům se právní posouzení věci odvolacím soudem nijak neprotiví. 20. Nejvyšší soud však shledává dovolání přípustným podle ustanovení § 237 o. s. ř. k řešení otázky hmotného práva dovolatelem otevřené, týkající se doručení jednostranného právního jednání (akceptace dohody o přistoupení k dluhu) do dispoziční sféry fyzické osoby (žalovaného), dosud v judikatuře dovolacího soudu v daných skutkových poměrech beze zbytku nezodpovězené. IV. Důvodnost dovolání 21. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 22. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení občanského zákoníku: § 159 o. z. (1) Kdo přijme funkci člena voleného orgánu, zavazuje se, že ji bude vykonávat s nezbytnou loajalitou i s potřebnými znalostmi a pečlivostí. Má se za to, že jedná nedbale, kdo není této péče řádného hospodáře schopen, ač to musel zjistit při přijetí funkce nebo při jejím výkonu, a nevyvodí z toho pro sebe důsledky. (…) § 570 o. z. (1) Právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo. (…) § 1724 o. z. (1) Smlouvou projevují strany vůli zřídit mezi sebou závazek a řídit se obsahem smlouvy. (…) § 1725 o. z. Smlouva je uzavřena, jakmile si strany ujednaly její obsah. V mezích právního řádu je stranám ponecháno na vůli svobodně si smlouvu ujednat a určit její obsah. § 1740 o. z. (1) Osoba, které je nabídka určena, nabídku přijme, projeví-li s ní včas vůči navrhovateli souhlas. Mlčení nebo nečinnost samy o sobě přijetím nejsou. (…) § 1745 o. z. Smlouva je uzavřena okamžikem, kdy přijetí nabídky nabývá účinnosti. 23. Nejvyšší soud předesílá, že jeho judikatura je při řešení otázek souvisejících se samotným kontraktačním procesem, jímž má být dokonáno uzavření smluvního závazku, ustálena v závěrech, podle kterých: [1] Proces vzniku čili uzavření smlouvy (smluvní proces) předpokládá vznik (existenci) návrhu (nabídky) na uzavření smlouvy (oferty), přijetí (akceptaci) návrhu a dojití přijetí tomu, kdo návrh učinil. K tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2023, sp. zn. 23 Cdo 1076/2022, nebo rozsudku ze dne 25. března 2026, sp. zn. 23 Cdo 2361/2025. [2] Účinnost adresných právních jednání předpokládá, že projev vůle dojde, resp. je doručen adresátovi, tj. že se dostane do sféry jeho dispozice. Slovním spojením „dostane do sféry jeho dispozice“ je třeba rozumět konkrétní možnost nepřítomné osoby seznámit se s jí adresovaným právním jednáním. Přitom není nezbytné, aby se adresát skutečně seznámil s obsahem úkonu, dostačuje, že měl objektivně příležitost tak učinit. [3] Jestliže zákon ani smluvní ujednání nestanoví pro právní jednání žádnou formu, lze je učinit – v souladu s (obecnou) zásadou bezformálnosti právních jednání v soukromém právu – v libovolné formě, tj. i ústně při osobním setkání, telefonicky, anebo písemně. [4] Adresátovi lze přitom právní jednání (učiněné v písemné formě) doručit jakýmkoliv způsobem, který umožní dané osobě se s písemností obeznámit, například prostřednictvím držitele poštovní licence, pomocí každé fyzické osoby, která bude ochotna doručení provést, osobním předáním, nebo doručením do e-mailové schránky, kterou adresát zjevně běžné užívá apod. K tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. srpna 2024, sp. zn. 27 Cdo 3499/2023, jakož i judikaturu tam dále označenou. 24. Na základě takto ustavených judikatorních východisek činí Nejvyšší soud (vycházeje z výše uvedeného skutkového a právního rámce) k dovoláním otevřené právní otázce následující závěry. 25. Není pochyb o tom, že vydlužiteli (společnosti s ručením omezeným) bylo možné v poměrech dané věci jednostranné právní jednání (přijetí návrhu na uzavření smlouvy o zápůjčce) doručit nejen zasláním písemnosti např. na adresu jeho sídla, nebo do jeho datové schránky, ale také tím způsobem, že se písemnost dostane do dispoziční sféry jeho jednatelů (srov. v této souvislosti např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. února 2009, sp. zn. 29 Cdo 2863/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. července 2011, sp. zn. 29 Cdo 865/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2020, sen. zn. 29 ICdo 143/2019, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. ledna 2022, sp. zn. 24 Cdo 1939/2021). 26. Dovozovat naopak z toho, že doručením (smlouvy o zápůjčce, jejíž součástí byla rovněž předmětná dohoda o přistoupení k dluhu, jež měla být uzavřena mezi dovolatelem a žalovaným) na adresu sídla společnosti s ručením omezeným se písemnost dostala také do dispoziční sféry fyzické osoby, která je členem statutárního orgánu této právnické osoby, bez dalšího nelze. Jestliže dovolatel zaslal přijetí nabídky na uzavření smlouvy o zápůjčce (přestože návrh smlouvy obsahoval také dohodu o přistoupení žalovaného k dluhu vydlužitele) jen jinému jednateli vydlužitele (nikoli též žalovanému), dostala se tím sice doručovaná písemnost do dispoziční sféry společnosti (vydlužitele), nikoli však též do dispoziční sféry žalovaného. Jen ze skutečnosti, že písemnost byla doručena společnosti, ještě nelze usuzovat na to, že byla doručena také jednateli této společnosti. 27. Na uvedeném závěru přitom ničeho nemění ani skutečnost, že žalovaného jako člena voleného orgánu právnické osoby tíží povinnost jednat ve vztahu k záležitostem této právnické osoby, tj. při výkonu funkce člena voleného orgánu, s péčí řádného hospodáře (§ 159 o. z.). Při doručování právního jednání určeného osobě, která je zároveň členem voleného orgánu právnické osoby, totiž nejde o výkon uvedené funkce. Povinnost jednat s péčí řádného hospodáře adresáta takového právního jednání (určeného přímo této osobě) netíží; v tomto směru je pouze povinen jednat v právním styku poctivě a s běžnou péčí (srov. § 4 odst. 1 a § 7 o. z.). 28. Jinak řečeno, nachází-li se v dispoziční sféře právnické osoby písemnost, která je určena (také) osobě, jež je zároveň členem jejího statutárního orgánu, nelze (oproti mínění dovolatele) bez dalšího uzavřít, že takové právní jednání došlo též do sféry dispozice konkrétního člena statutárního orgánu. Tak by tomu bylo jen tehdy, měl-li by adresát (člen statutárního orgánu) také objektivně možnost seznámit se s doručovanou zásilkou. 29. Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu přesto neobstojí. 30. Odvolací soud při řešení otázky, zda dovolatel uzavřel se žalovaným dohodu o přistoupení k dluhu, zvažoval pouze to, jestli s doručením posuzovaného právního jednání právnické osobě (vydlužiteli) lze v poměrech dané věci spojovat též účinky doručení (přijetí návrhu na uzavření dohody o přistoupení k dluhu) samotnému žalovanému. Nijak se však již nevyslovil k argumentaci dovolatele, že k uzavření dohody (účinnému přijetí nabídky na její uzavření) došlo (též) se zřetelem k faktickému jednání žalovaného poté, co smlouvu o zápůjčce (resp. dohodu o přistoupení k dluhu) podepsaly všechny smluvní strany (srov. v této souvislosti zejména poukaz dovolatele na obsah e-mailové zprávy ze dne 24. května 2019, v níž žalovaný den po podpisu předmětné blankosměnky žádal dovolatele o poskytnutí dohodnuté zápůjčky, jakož i odpověď dovolatele – viz č. l. 112 spisu). 31. Jestliže se odvolací soud při úvaze o tom, zda vznikl závazek žalovaného, jehož splnění bylo zajištěno spornou směnkou, nezabýval také dalšími dovolatelem tvrzenými skutečnostmi, na jejichž základě by bylo možné usuzovat, že mezi dovolatelem a žalovaným byla uzavřena dohoda o přistoupení k dluhu (došlo k přijetí nabídky na její uzavření), je právní posouzení věci odvolacím soudem neúplné, a tudíž i nesprávné. 32. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí (včetně závislého výroku o nákladech řízení) zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). 33. Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 30. 4. 2026 JUDr. Jiří Zavázal předseda senátu