29 Cdo 2189/2025-313 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobkyně L. K., zastoupené Mgr. Michalem Kojanem, advokátem, se sídlem v Praze 3, Kolínská 1686/13, PSČ 130 00, proti žalovanému Mgr. Milanu Edelmannovi, advokátu, se sídlem v Praze 5, Petržílkova 2707/38, PSČ 158 00, jako správci konkursní podstaty úpadce Bytového družstva XY„v likvidaci“, zastoupenému JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem, se sídlem v Praze, Jankovcova 1569/2c, PSČ 170 00, o nahrazení projevu vůle, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 16 Cm 24/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. ledna 2025, č. j. 4 Cmo 179/2024-266, 4 Cmo 180/2024, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5 021,50 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jejího zástupce. Odůvodnění: 1. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. ledna 2024, č. j. 16 Cm 24/2023-166, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 14. června 2024, č. j. 16 Cm 24/2023-219, nahradil projev vůle žalovaného uzavřít smlouvu o převodu bytové jednotky blíže specifikované ve výroku rozsudku (bod I. výroku), rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku) a zastavil řízení v části, ve které žalobkyně vzala žalobu zpět (bod III. výroku). 2. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutečností: [1] Zůstavitel J. E. byl ke dni své smrti (18. srpna 1995) členem Bytového družstva XY (dále jen „bytové družstvo“) a nájemcem sporného bytu. Za svého života zaplatil bytovému družstvu částku 243 492 Kč, kterou (byť byla původně označena jako půjčka) byla uhrazena celá výše členského podílu. Ten zahrnoval základní vklad i poměrnou část kupní ceny za odkoupení bytového domu od Městské části Praha 2. [2] Členská schůze bytového družstva konaná dne 22. dubna 1999 odsouhlasila všemi přítomnými členy záměr rozdělit dům, ve kterém se sporný byt nachází, na bytové jednotky a tyto následně převést do vlastnictví jednotlivých nájemníků – členů bytového družstva, což se následně (s výjimkou sporného bytu) stalo. [3] Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 18. dubna 2001, č. j. 2 D 763/95-63, potvrdil nabytí dědictví (včetně členského podílu zůstavitele v bytovém družstvu) po zůstaviteli rovným dílem třem dědičkám, a to žalobkyni, A. E. a M. H. Poslední dvě jmenované převedly své podíly v družstvu na žalobkyni dohodami o převodu členských práv a povinností k bytovému družstvu – M. H. dohodou ze dne 25. ledna 2002 a A. E. dohodou ze dne 25. září 2002. [4] Žalobkyně jako vlastnice družstevního podílu v bytovém družstvu se žalobou podanou dne 28. ledna 2003 domáhala původně vůči bytovému družstvu a následně vůči aktuálně žalovanému správci konkursní podstaty „nahrazení projevu vůle žalovaného bytového družstva k převodu bytové jednotky č. XY, umístěné v 5. nadzemním podlaží domu č. p. XY, postavené na parcele č. XY v obci XY, kat. území XY, a podílu na společných částech domu č. p. XY.“ [5] Řízení bylo ode dne 30. března 2004 přerušeno z důvodu prohlášení konkursu na majetek bytového družstva. Podáním ze dne 19. října 2022 žalobkyně navrhla, aby soud prvního stupně v řízení pokračoval s žalovaným jakožto správcem konkursní podstaty bytového družstva. [6] Vlastnické právo k pozemku parc. č. XY bylo po podání žaloby změněno tak, že podíly na tomto pozemku byly převedeny následovně – M. S. připadl podíl ve výši 57/1000, manželům P. S. a D. S. do jejich společného jmění podíl 9/250, a společnosti METRENIA, a. s. podíl 907/1000. S ohledem na tuto skutečnost žalobkyně upravila žalobní návrh ve svém podání ze dne 4. prosince 2023 a ve vztahu k této změně rovněž doplnila skutková tvrzení a důkazní návrhy, jak ji k tomu vyzval soud prvního stupně při jednání konaném dne 5. října 2023. 3. Na tomto základě soud prvního stupně – cituje § 22 odst. 1, § 23 odst. 1 a 2, § 24 a § 30a zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákona o vlastnictví bytů), ve znění ke dni podání žaloby, § 285 odst. 4 a § 432 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), § 27 odst. 7 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), a § 3063 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a odkazuje na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 31. srpna 2020, sp. zn. 29 Cdo 4633/2018, a rozsudku ze dne 10. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 3409/2008, uveřejněném pod číslem 16/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dospěl k závěru, že žalovaný jakožto správce konkursní podstaty bytového družstva je osobou oprávněnou (respektive povinnou) k uzavření smlouvy o převodu (předmětné) nemovitosti (sporného bytu) a že žalobkyně se „nejpozději dne 25. září 2002“ stala jediným vlastníkem družstevního podílu, který byl spojen s nájmem předmětné bytové jednotky, v důsledku čehož mělo dojít k převodu sporného bytu ve vlastnictví bytového družstva na žalobkyni jakožto oprávněného nájemce ve smyslu § 23 odst. 1 a 2 zákona o vlastnictví bytů. 4. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). 5. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a zdůraznil správnou aplikaci právních názorů vycházejících z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4633/2018, vydaného v související věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 75 Cm 85/2007. Za nedůvodnou měl námitku žalovaného o nepřezkoumatelnosti rozsudku s tím, že z napadeného rozhodnutí jsou zřetelně patrné skutkové i právní závěry, na nichž je postaveno, a že toto rozhodnutí nijak nebránilo žalovanému ve formulaci věcného a konkrétního odvolání. 6. Odvolací soud dále přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že se žalobkyně stala členkou bytového družstva a nájemkyní předmětného bytu. Dohody o převodu členských práv a povinností uzavřené mezi žalobkyní a shora uvedenými dědičkami po zůstaviteli považoval za legitimní, protože nájem družstevního bytu může vzniknout pouze jedné osobě. Přestože členský podíl může zdědit více osob, pro uzavření nájemní smlouvy je nutná dohoda dědiců o tom, kdo bude nájemcem, což se také stalo. 7. Odvolací soud rovněž zdůraznil, že podle výkladu Nejvyššího soudu se ochrana zakotvená v § 23 zákona o vlastnictví bytů, podle níž nelze družstevní byt převést na jinou osobu než člena družstva, uplatní obecně a dopadá i na předmětné bytové družstvo. Žalovaný jako správce konkursní podstaty tedy musí postupovat stejně, jako by postupovalo bytové družstvo, kdyby nebylo v konkursu. Žalobkyni tak vzniklo právo na převod bytu za stejných podmínek, jaké družstvo poskytovalo svým členům před vstupem do konkursu. 8. Odvolací soud dále odmítl tvrzení žalovaného, že částka 243 492 Kč uhrazená zůstavitelem nebyla členským vkladem, protože převyšovala částku 8 000 Kč, a že šlo o půjčku bytovému družstvu. Soud tento výklad stanov nepřijal, protože samotná výše částky nevylučuje její povahu jako členského či dalšího vkladu. Cílem bytového družstva od počátku bylo, aby členové uhradili kupní cenu domu v poměru odpovídajícím velikosti jejich bytů, a to podle podmínek kupní smlouvy uzavřené s Městskou částí Praha 2. Na základě této smlouvy byly vypočteny částky, které měli členové uhradit jako nabyvatelé nově vzniklých bytových jednotek. Zůstavitel tuto částku uhradil a byla použita – stejně jako u ostatních členů – na úhradu kupní ceny domu a jeho rekonstrukci. Proto odvolací soud uzavřel, že částka 243 492 Kč nepředstavovala půjčku, ale platbu za převod bytu do osobního vlastnictví zůstavitele jako právního předchůdce žalobkyně. Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že platbu provedla A. E. 9. Konečně odvolací soud odmítl námitku žalovaného, že žalobkyně měla svou pohledávku uplatnit přihláškou v konkursním řízení. Přisvědčil žalobkyni, že takový postup není možný, jak vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2012, sp. zn. 29 Cdo 2951/2010, uveřejněného pod číslem 137/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 137/2012“). Nárok oprávněné osoby na bezplatný převod bytu do osobního vlastnictví podle § 285 odst. 4 insolvenčního zákona (který obsahově odpovídá § 27 odst. 7 ZKV) totiž není pohledávkou, kterou by bylo možné úspěšně přihlásit do insolvenčního řízení. 10. Žalovaný podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání. Jeho přípustnost odůvodňuje podle § 237 o. s. ř. tvrzením, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení šesti otázek procesního a hmotného práva, při jejich řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, případně jde o otázky dosud neřešené, rozhodované rozdílně, anebo má být jejich řešení dovolacím soudem nově vyloženo. Dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávním právním posouzení (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 11. Dovolatel předkládá Nejvyššímu soudu k řešení tyto otázky: [1] Je nutné v řízení o nahrazení projevu vůle považovat změněnou podobu žalobního žádání za nově uplatněný nárok? [2] Může mít vstup bytového družstva do likvidace, či následné prohlášení konkursu vliv na převod bytové jednotky do výlučného vlastnictví fyzických osob – členů družstva, které jsou nájemci bytů či nebytových prostor? Resp. může mít vliv na jednání správce konkursní podstaty v konkursním řízení skutečnost, že novelou došlo k doplnění příslušné právní úpravy – konkrétně „§ 27a“ ZKV, která správci konkursní podstaty ukládá novou povinnost, a to až v průběhu konkursního řízení (po prohlášení konkursu)? [3] Dochází na základě dohody o vypořádání dědictví uzavřené a potvrzené v rámci dědického řízení, jímž je dědictví potvrzeno několika dědicům, k nabytí členského podílu v bytovém družstvu, resp. k nabytí práva nájmu? [4] Může vícero dědicům vzniknout společné právo nájmu ve vztahu k předmětné jednotce v bytovém družstvu? [5] Vztahuje se na privatizovaná bytová družstva právní úprava obsažená v zákoně o vlastnictví bytů, konkrétně § 23 a § 24, nebo může být v tomto případě právo na převod bytů do vlastnictví u těchto družstev založeno pouze smluvně? [6] Byla žalobkyně povinna přihlásit svou pohledávku za bytovým družstvem do konkursního řízení? 12. Dovolatel k otázce ad 1/ uvádí, že žalobkyně v průběhu řízení změnila žalobní návrh v reakci na změnu vlastnické struktury pozemků, čímž podle něj došlo k podstatné změně projevu vůle a k uplatnění nového nároku, který byl vznesen opožděně. Dovolatel nesouhlasí s tím, že soud změnu žaloby připustil s odůvodněním, že změna vlastnických poměrů nastala v průběhu řízení, neboť má za to, že průtahy byly způsobeny procesními kroky žalobkyně. Dodává, že otázka zavinění není pro posouzení opožděnosti rozhodná, jelikož opožděné uplatnění nároku vede k zániku práva domáhat se nahrazení projevu vůle bez ohledu na okolnosti změny. Dle názoru dovolatele se odvolací soud touto argumentací obsaženou již v odvolání nijak nevypořádal; zcela ji opominul. 13. Ve vztahu k otázce ad 2/ má dovolatel za to, že soudy dosud řádně nevyřešily otázku, zda podle § 23 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů lze převést byt ve vlastnictví družstva na jeho člena, který je zároveň nájemcem, a zda toto právo nebylo v daném případě omezeno prohlášením konkursu na majetek družstva. Upozorňuje také na nedostatečné posouzení podmínek pro uzavření převodní smlouvy na straně žalované, přičemž poukazuje na to, že princip právní kontinuity členů družstva podle § 27 odst. 7 ZKV byl výslovně upraven až od 30. dubna 2005. Namítá, že právní dopady vstupu družstva do likvidace a následného konkursu na postup likvidátora a správce konkursní podstaty při převodu bytové jednotky dosud nebyly soudy náležitě posouzeny. 14. K otázce ad 3/ dovolatel namítá, že žalobkyni nebylo v rámci dědického řízení usnesením soudu potvrzeno nabytí členského podílu v bytovém družstvu, a tudíž se ke dni úmrtí zůstavitele nemohla stát jeho členkou. Vzhledem k tomu, že každá z dědiček nabyla pouze poměrnou část družstevního podílu a k jeho scelení došlo až po skončení dědického řízení, se žádná z nich nemohla stát řádnou členkou bytového družstva, a tedy ani nájemkyní předmětné bytové jednotky. 15. V rámci své argumentace k otázce ad 4/ dovolatel opakovaně zdůrazňuje, že žalobkyně se nikdy nestala nájemkyní sporného bytu. Tvrdí, že členkou bytového družstva se nestala ani ke dni smrti zůstavitele, ani při ukončení dědického řízení, ale až k okamžiku účinnosti dohod o vypořádání, které uzavřela s M. H. dne 25. ledna 2002 a s A. E. dne 25. září 2002. Podle dovolatele žalobkyně v dědickém řízení nenabyla celý členský podíl, ale pouze jeho část, a celý podíl získala až na základě uvedených dohod. Z toho dovozuje, že nemohlo dojít k přechodu nájmu družstevního bytu a nebyly splněny podmínky stanovené v § 706 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Odvolací soud se při posuzování předmětné otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. V této souvislosti dovolatel poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2004, sp. zn. 30 Cdo 1847/2002, uveřejněné pod číslem 61/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 61/2005“). 16. K otázce ad 5/ dovolatel uvádí, že se odvolací soud nikterak nezabýval otázkou, za jakých podmínek bylo vůbec bytové družstvo povinno převést bytovou jednotku na žalobkyni. Soud prvního stupně i odvolací soud chybně aplikovaly zákon o vlastnictví bytů, a to zejména ustanovení § 23 a § 24, která upravují přechod vlastnictví bytových jednotek, ovšem pouze ve vztahu k družstvům, pro jejichž výstavbu byla poskytnuta státem finanční, úvěrová a jiná pomoc a družstva označovaná jako lidová družstva. Vzhledem k tomu, že v projednávaném případě se jedná o privatizační bytové družstvo, není možné daná ustanovení použít. 17. Konečně k otázce ad 6/ dovolatel uvádí, že soudy nesprávně posoudily povinnost žalobkyně přihlásit svou pohledávku vůči bytovému družstvu do konkursního řízení. Odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 6. května 2004, sp. zn. III. ÚS 258/03, podle něhož měl být nárok na převod bytové jednotky přihlášen jako pohledávka dle § 20 ZKV. Tvrdí, že žalobkyně tak neučinila. Na její argument, že R 137/2012 takový postup vylučuje, reaguje dovolatel tak, že je tato otázka Nejvyšším soudem posuzována rozdílně a měla by být v dané věci vyhodnocena jinak. 18. V doplnění dovolání ze dne 3. března 2026 dovolatel doplnil argumentaci k otázce ad 5/. 19. Žalobkyně ve vyjádření uvedla, že soudem prvního stupně i odvolacím soudem bylo rozhodnuto v souladu s právními předpisy a dosavadní judikaturou. Nesdílí právní názory předestřené v dovolání a navrhuje, aby bylo dovolání odmítnuto z důvodu nepřípustnosti, případně zamítnuto pro nedůvodnost. 20. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu. 21. Dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné. 22. Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovoláním zpochybněné právní posouzení věci, na němž napadené rozhodnutí spočívá, je oproti mínění dovolatele v souladu s judikaturou, na kterou Nejvyšší soud dále odkazuje, a na jejíchž závěrech dovolací soud nemá důvod cokoli měnit ani na základě argumentace obsažené v dovolání. 23. Pro vypořádání dovolacích námitek jsou v poměrech projednávané věci přiléhavé následující judikaturní závěry: 24. O změnu žaloby ve smyslu § 95 o. s. ř. jde tehdy, domáhá-li se žalobce něčeho jiného než v původní žalobě, nebo požaduje-li na základě stejného skutkového základu více, než požadoval v původní žalobě, jakož i v případě, že žalobce sice i nadále požaduje stejné plnění (stejné kvality a stejného rozsahu), ale na základě jiného skutkového stavu (skutkového základu věci), než jak ho vylíčil v původní žalobě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, uveřejněný pod číslem 21/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2022, sen. zn. 29 ICdo 12/2020, uveřejněný pod číslem 101/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tentýž předmět řízení je přitom dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn, tedy ze stejného skutku; srov. shodně např. usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. února 2011, sp. zn. 31 Cdo 365/2009, uveřejněné pod číslem 68/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012, uveřejněné pod číslem 82/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. 25. Od změn žaloby je naopak třeba odlišit podání, kterými žalobce odstraňuje vady žaloby nebo doplňuje žalobu o vylíčení skutkových okolností odůvodňujících uplatněný nárok z hlediska hypotézy hmotněprávní normy dopadající na daný případ. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2001, sp. zn. 20 Cdo 688/99, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněný pod číslem 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. 26. Žalobní petit je nesprávný, jestliže vymezení práv a jim odpovídajících povinností v něm obsažené je nepřesné, neurčité nebo nesrozumitelné. Žalobní petit musí vycházet z vylíčených rozhodných skutečností; v případě, že nevychází z těchto skutečností, ale z jiných v žalobě neuvedených okolností, a kdy proto nelze dovodit, na základě čeho má soud o žalobním petitu rozhodnout, je žalobní petit rovněž nesprávný, i když je sám o sobě přesný, určitý a srozumitelný. Nesprávný je též takový žalobní petit, v němž došlo k chybám v psaní nebo v počtech anebo k jiným zřejmým nesprávnostem. Vadný je i takový petit žaloby, který je v rozporu s vylíčením rozhodných skutečností obsaženým v žalobě; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2019, sen. zn. 29 ICdo 108/2017, uveřejněný pod číslem 31/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. 27. Jde-li ve smyslu § 23 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů o byt, který lze převést jen členu bytového družstva, který je jeho nájemcem, aniž by současně šlo o byt, který zákon o vlastnictví bytů ukládá bytovému družstvu převést na takovou osobu bezplatně, splní správce konkursní podstaty bytového družstva ve smyslu § 27 odst. 7 ZKV (ve znění účinném do 31. prosince 2007) povinnost nabídnout byt takové osobě nejprve k bezplatnému převodu tím, že jej nabídne k převodu za stejných podmínek, za nichž by tak před prohlášením konkursu na svůj majetek učinilo samo bytové družstvo [na základě příslušných ustanovení stanov, nebo na základě usnesení členské schůze bytového družstva (nebrání-li takovému usnesení stanovy družstva)]. Podmínka „bezplatnosti“ převodu se vztahuje (prostřednictvím odkazu na § 23 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů) i k družstevním bytům „nových (později vzniklých) bytových družstev“, u nichž nepřichází v úvahu aplikace § 24 zákona o vlastnictví bytů. K tomu srov. zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4633/2018. 28. Dědic jakožto univerzální sukcesor zůstavitele – člena bytového družstva – vstupuje do členských práv a povinností zůstavitele v tom „stavu“, v jakém se „nacházely“ ke dni smrti zůstavitele. Jeho postavení ve vztahu k družstvu je tudíž stejné, jaké bylo postavení zůstavitele (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2010, sp. zn. 29 Cdo 1158/2009). Je-li pak s členstvím v družstvu spojen i nájem družstevního bytu, stává se nabyvatel členského podílu v družstvu spolu s tím i nájemcem družstevního bytu, a to s účinky ke dni smrti zůstavitele, člena družstva (k tomu srov. závěr vyjádřený v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2014, sp. zn. 31 Cdo 1147/2012, uveřejněném pod číslem 7/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 29. Dle usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 3. listopadu 2010, sp. zn. 31 Cdo 4739/2008, uveřejněného pod číslem 60/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přechod členství v bytovém družstvu na dědice není podmíněn jeho žádostí o členství. 30. Nedojde-li v řízení o dědictví k dohodě dědiců podle ustanovení § 482 obč. zák., potvrdí soud nabytí dědictví těm, jejichž dědické právo bylo prokázáno (§ 483 obč. zák.), i ohledně členského podílu v bytovém družstvu podle dědických podílů (§ 484 věta první obč. zák. a § 175q odst. 1 o. s. ř.). Na dědice však v takovém případě nemůže přejít společné členství v bytovém družstvu a společný nájem družstevního bytu, protože tomu brání kogentní ustanovení § 700 odst. 3 obč. zák. a § 706 i § 707 obč. zák. (nejde-li o dědice, kteří jsou manželé). Nedohodnou-li se následně o tom, kdo z nich získá členský podíl v bytovém družstvu a kdo se stane nájemcem družstevního bytu (§ 706 odst. 2 obč. zák.), lze se žalobou domáhat, aby o tomto sporu mezi nimi rozhodl soud. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2004, sp. zn. 30 Cdo 1847/2002, uveřejněné pod číslem 61/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. 31. Nejvyšší soud v R 137/2012 uzavřel, že nárok oprávněné osoby na bezplatný převod bytu či nebytového prostoru do jejího vlastnictví dle § 285 odst. 4 insolvenčního zákona není pohledávkou, kterou lze úspěšně přihlásit do insolvenčního řízení postupem dle § 173 a násl. insolvenčního zákona. Týž závěr Nejvyšší soud zopakoval např. v usnesení ze dne 30. ledna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1139/2011, v usnesení ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo v usnesení ze dne 27. února 2019, sp. zn. 29 Cdo 6037/2019. 32. V poměrech dané věci se shora uvedené judikaturní závěry promítají následovně. K otázce ad 1/ Nejvyšší soud konstatuje, že nedošlo ke změně žaloby ve smyslu § 95 o. s. ř., neboť žalobkyně úpravou smlouvy (a tím i žalobního petitu) nezměnila skutkový základ žaloby. Aktualizace vlastnických vztahů, k nimž došlo v průběhu řízení, byla pouze reflexí změněných okolností, nikoli uplatněním nového nároku. Žalobkyně se nadále domáhá uzavření téže smlouvy, jakou požadovala již při podání žaloby, pouze v její aktuální podobě, odpovídající právnímu stavu v době rozhodování. Nejvyšší soud se neztotožňuje s názorem dovolatele, že by šlo o změnu natolik zásadní, která by mohla vést k odlišnému právnímu posouzení věci. Dle názoru dovolacího soudu se nejedná o nově uplatněný nárok; proto není třeba posuzovat včasnost jeho uplatnění. Taková úprava žalobního návrhu je v souladu s ustálenou judikaturou, která připouští změnu návrhu, pokud nedochází ke změně skutkového základu a soud ji připustí. 33. K otázce ad 2/ dovolací soud v prvé řadě připomíná, že rozhodující pro aplikaci § 27 odst. 7 ZKV není okamžik prohlášení konkursu, ale okamžik rozhodnutí o zpeněžení majetku. Dovolatel proto nesprávně vykládá časovou působnost tohoto ustanovení, když tvrdí, že jej nelze aplikovat na konkurs prohlášený před 30. dubnem 2005. Tato námitka byla výslovně odmítnuta Nejvyšším soudem ve shora označeném rozsudku sp. zn. 29 Cdo 4633/2018, který se týkal totožné skutkové situace jako v nyní projednávané věci. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí jednoznačně konstatoval, že správce konkursní podstaty je povinen postupovat tak, jak by postupovalo družstvo v době před prohlášením konkursu, tedy nabídnout převod bytové jednotky členu družstva, který je jejím nájemcem. Tato povinnost není dotčena tím, že družstvo bylo v likvidaci, ani tím, že konkurs byl prohlášen před účinností § 27 odst. 7 ZKV. Rozhodující je právní stav ke dni rozhodnutí o zpeněžení. Likvidace družstva neznamenala zánik práv členů, ale naopak vyžadovala jejich vypořádání, a likvidátor měl povinnost vypořádat majetkové vztahy družstva, včetně převodu bytů členům, pokud na něj měli zákonný nárok. Předestřený výklad dovolatele by vedl k nerovnému zacházení s členy družstva, jejichž nároky by byly posuzovány odlišně pouze na základě data prohlášení konkursu. Zároveň by došlo k popření legitimního očekávání žalobkyně, která splnila všechny zákonné podmínky pro převod bytové jednotky do osobního vlastnictví. 34. K otázkám ad 3/ a 4/ Nejvyšší soud přisvědčuje názoru odvolacího soudu, že dohody o převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu, které žalobkyně uzavřela s M. H. dne 25. ledna 2002 a s A. E. dne 25. září 2002, představují logický a právně nezbytný krok v rámci vypořádání dědictví. Tyto dohody nepředstavují nové nabytí členství, ale pouze určují, komu připadne celý členský podíl, který již přešel na dědice ke dni smrti zůstavitele. Tímto se žalobkyně stala výlučnou členkou družstva a zároveň nájemkyní předmětného družstevního bytu. Pokud stanovy družstva neumožňují spoluvlastnictví členského podílu, je nezbytné, aby se dědici mezi sebou dohodli, kdo bude výlučným členem. Taková dohoda je nutná pro praktické fungování členství, ale nemění okamžik nabytí práv, neboť ten nastal již smrtí zůstavitele. Nájemní právo k družstevnímu bytu nevzniká automaticky všem spoluvlastníkům členského podílu, ale až tomu dědici, který se stane výlučným vlastníkem celého podílu. V projednávaném případě k tomu došlo právě na základě výše uvedených dohod mezi dědičkami. Tvrzení dovolatele, že by nájemní právo mělo vzniknout všem třem dědičkám, je v rozporu s právní úpravou i judikaturou. Členství v družstvu nezaniká smrtí zůstavitele, pokud členský podíl přejde na dědice. V takovém případě se členství nepřerušuje, ale plynule přechází na dědice, kteří se následně mohou dohodnout na jeho vypořádání. Dědické řízení potvrdilo, že každá ze tří dědiček nabyla ideální třetinový podíl na členském podílu. Následně došlo k uzavření dohody mezi dědičkami, na jejímž základě připadl celý podíl žalobkyni. Tato dohoda představuje dohodu o vypořádání dědictví a má právní účinky zpětně ke dni smrti zůstavitele. K tomu srov. především R 61/2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2014, sp. zn. 26 Cdo 681/2014. Ve vztahu k otázce ad 3/ tak nelze přisvědčit tvrzení dovolatele, že jde o právní otázku dosud v rozhodovací praxi neřešenou. Stejně tak u otázky ad 4/ nedošlo k odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přičemž napadené rozhodnutí je s touto praxí v souladu. 35. K otázce ad 5/ odkazuje Nejvyšší soud na již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4633/2018, ve kterém se k dané problematice podrobně vyjádřil. Dovolací soud v uvedeném rozhodnutí vysvětlil, že smyslem právní úpravy obsažené v § 23 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů je poskytnout zvýšenou ochranu členům bytového družstva, kteří v daném bytě bydlí z titulu nájmu a svého členství v družstvu. Ustanovení § 23 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů pak ukládá družstvu povinnost uzavřít smlouvu o převodu bytu s členem družstva, který je nájemcem bytu a podal výzvu ve lhůtě stanovené zákonem. Tato povinnost není omezena pouze na družstva uvedená v § 24 zákona o vlastnictví bytů. Výklad žalovaného, který omezuje aplikaci § 23 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů pouze na družstva, pro jejichž výstavbu byla poskytnuta státní pomoc, je v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Ta potvrzuje obecnou povinnost družstva uzavřít smlouvu, pokud byly splněny zákonné podmínky – tedy že osoba byla členem družstva, nájemcem a podala výzvu k převodu. Tyto podmínky byly v projednávané věci splněny. Skutečnost, že v době podání výzvy nebo smrti člena družstva nebylo provedeno prohlášení vlastníka a dům nebyl rozdělen na jednotky, nemá vliv na vznik nároku podle § 23 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů. Tento nárok vzniká již samotným splněním zákonných podmínek – členství, nájemního vztahu a podání výzvy – a není podmíněn existencí jednotky. Rozdělení domu na jednotky je pouze technickým předpokladem pro realizaci převodu, nikoliv pro vznik nároku. Lze tedy uzavřít, že žalobkyně jako členka a nájemkyně bytu má nárok na uzavření smlouvy o převodu, přičemž tento závěr je v souladu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu. 36. Konečně k otázce ad 6/ Nejvyšší soud konstatuje, že rozhodnutí, na která dovolatel odkazuje (konkrétně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2010, sp. zn. 29 Cdo 3354/2007, 29 Cdo 2476/2008, stejně jako nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 258/03), nejsou v rozporu s R 137/2012. Od závěrů formulovaných v R 137/2012 se pak Nejvyšší soud nemá důvod jakkoliv odchylovat ani na základě argumentace obsažené v dovolání. 37. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn § 243c odst. 3 větou první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Náklady žalované sestávají z mimosmluvní odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 30. července 2025, když další úkon právní služby spočívající ve vyjádření žalobkyně k doplnění dovolání, datované 13. dubna 2026, Nejvyšší soud nepokládá pro poměry rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení za účelné) dle § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění účinném v době sepisu vyjádření k dovolání. Za tarifní hodnotu se v rozhodované věci považuje částka 65 000 Kč dle § 9 odst. 3 písm. b/ advokátního tarifu. Tomu odpovídá mimosmluvní odměna ve výši 3 700 Kč dle § 7 bodu 5. advokátního tarifu. Spolu s náhradou hotových výdajů dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu jde o částku 4 150 Kč. S připočtením náhrady za 21 % daň z přidané hodnoty dle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 871,50 Kč, jde celkem o částku 5 021,50 Kč, kterou Nejvyšší soud přiznal žalobkyni k tíži dovolatele. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí). V Brně dne 28. 5. 2026 Mgr. Milan Polášek předseda senátu