29 Cdo 2290/2024-698 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce OKNOSERVIS s. r. o., se sídlem v Brně, Plynárenská 499/1, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 25519760, zastoupeného Mgr. Alešem Dvorským, advokátem, se sídlem v Brně, Kopečná 987/11, PSČ 602 00, proti žalovanému P. M., zastoupenému JUDr. Oldřichem Řeháčkem, Ph. D., LL. M., advokátem, se sídlem v Praze 6, Krátký lán 138/8, PSČ 160 00, o zaplacení částky 798.008,72 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 47 C 112/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. března 2024, č. j. 17 Co 202/2021-673, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. března 2024, č. j. 17 Co 202/2021-673, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze (dále též jen „insolvenční soud“ nebo „odvolací soud“) 20. října 2013 se žalobce (OKNOSERVIS s. r. o.) domáhal vůči žalovanému (P. M.) zaplacení částky 798.008,72 Kč. Žalobu odůvodnil tím, že: [1] Usnesením ze dne 18. prosince 2009, „č. j.“ (správně sp. zn.) MSPH 88 INS 6151/2009, zjistil insolvenční soud úpadek dlužníka BERRY.CZ stavební a obchodní společnost s. r. o. v likvidaci, prohlásil konkurs na majetek dlužníka a insolvenčním správcem dlužníka ustanovil žalovaného. [2] Žalobce přihlásil do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka pohledávku ve výši 1.011.230,05 Kč, jako zajištěnou co do částky 913.886,45 Kč pohledávkou dlužníka vůči společnosti SATES MORAVA spol. s r. o. [od 17. dubna 2020 jde o společnost zapsanou pod obchodní firmou INGDOP s. r. o. (dále jen „společnost I“)], vzešlou ze smlouvy o dílo. Takto byla žalobcova pohledávka k 9. březnu 2010 i zjištěna. [3] Společnost I přihlásila do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka pohledávku ve výši 3.050.149 Kč, kterou žalovaný při přezkumném jednání v této výši popřel. [4] Žalovaný sepsal do majetkové podstaty pohledávku dlužníka vůči společnosti I ve výši 4.029.472,40 Kč. [5] Žalobce byl až prostřednictvím informačního systému insolvenčního rejstříku dne 21. října 2011 informován o tom, že žalovaný uzavřel dne 20. října 2011 se společností I dohodu o narovnání, ve které původně popřenou pohledávku „započetl“ v plné výši oproti pohledávce dlužníka, kterou v dohodě snížil na částku 3.110.498 Kč. 2. Na výše uvedeném základě žalobce dovozuje, že ač byl jediným zajištěným věřitelem, žalovaný jej o svém postupu neinformoval a nevyžádal si od něj pokyn dle § 293 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), čímž jednal v rozporu se zákonem (s označeným ustanovením). V dané souvislosti žalobce žalovanému vytýká, že dohodou o narovnání snížil výši zastavené pohledávky o 900.000 Kč, a že pohledávku společnosti I uznal v plné výši, ač o její důvodnosti lze mít pochybnosti, jelikož: - část pohledávky ve výši 2.115.589 Kč je nárokem vzešlým z přeúčtování nákladů na odstranění vad díla, tedy nárokem, který zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále též jen „obch. zák.“), nepřipouští, není-li to dohodnuto smluvními stranami; - část pohledávky ve výši 934.560 Kč je nárokem, který nevznikl, neboť jde o částku, kterou společnost I bude muset v budoucnu teprve vynaložit na odstranění vad. I kdyby tedy žalobce nebyl v pozici zajištěného věřitele, nebylo uznání pohledávky společnosti I ve výši 934.560 Kč postupem s odbornou péčí. 3. Žalobce uzavírá, že majetková podstata dlužníka byla postupem žalovaného (uznáním pohledávky společnosti I) zkrácena o částku 3.050.149 Kč. Jako zajištěný věřitel měl být žalobce uspokojen v plné výši ze „zajištěné pohledávky dlužníka“ (přesněji ze zajištění tvořeného pohledávkou dlužníka vůči společnosti I) v celkové výši 4.029.472,40 Kč (případně snížené na částku 3.110.498 Kč). Totéž by platilo, kdyby byla zjištěna (jen) část přihlášené pohledávky společnosti I ve výši 2.115.589 Kč. Výtěžek „zajištěné pohledávky“ (správně výtěžek zpeněžení zajištění tvořeného pohledávkou dlužníka vůči společnosti I) by pak byl snížen o odměnu žalovaného ve výši 2 %, takže žalobci se mělo dostat 895.608,72 Kč. V důsledku uzavřené dohody o narovnání však obdržel jen 97.600 Kč, čímž mu žalovaný způsobil škodu v žalované výši. 4. Usnesením ze dne 18. září 2014, č. j. Ncp 4216/2013-23, Vrchní soud v Praze jako nadřízený soud: [1] Určil, že k projednání a rozhodnutí dané věci jsou v prvním stupni příslušné okresní soudy (I. výrok). [2] Určil, že po právní moci usnesení bude věc postoupena k dalšímu řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 4 (dále jen „obvodní soud“) [II. výrok]. 5. Rozsudkem ze dne 28. května 2015, č. j. 47 C 112/2014-61, obvodní soud: [1] Zamítl žalobu o zaplacení částky 798.008,72 Kč „s příslušenstvím“ (I. výrok). [2] Rozhodl o nákladech řízení (II. výrok). 6. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. ledna 2016, č. j. 17 Co 281/2015-92: [1] Zrušil rozsudek obvodního soudu ve výroku o věci samé ohledně příslušenství pohledávky (první výrok). [2] Potvrdil rozsudek obvodního soudu ve zbývající části výroku o věci samé (první výrok). [3] Změnil rozsudek obvodního soudu ve výroku o nákladech řízení (druhý výrok). [4] Rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok). 7. K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 7. června 2018, sp. zn. 29 Cdo 2772/2016 [jde o rozsudek posléze uveřejněný pod číslem 72/2019 Sb. rozh. obč. (dále též jen „R 72/2019“), který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu], zrušil (s výjimkou výroku o příslušenství pohledávky) jak rozsudek odvolacího soudu ze dne 28. ledna 2016, tak rozsudek obvodního soudu ze dne 28. května 2015, a věc vrátil ve zrušeném rozsahu obvodnímu soudu k dalšímu řízení. 8. Rozsudkem ze dne 24. února 2021, č. j. 47 C 112/2014-561, ve znění (opravného) usnesení ze dne 16. července 2021, č. j. 47 C 112/2014-596, obvodní soud: [1] Zamítl žalobu o zaplacení částky 798.008,72 Kč (I. výrok). [2] Rozhodl o nákladech řízení (II. výrok). 9. Obvodní soud – vycházeje z ustanovení § 35 odst. 2, § 37 odst. 1 a § 156 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), z ustanovení § 436 odst. 1 a 2 a z § 564 obch. zák. a z ustanovení § 37 odst. 1, § 40 odst. 1 a § 40a insolvenčního zákona – dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům: 10. Žalobce neprokázal, že žalovaný jako insolvenční správce porušil své povinnosti, případně že při výkonu funkce nepostupoval s odbornou péčí. 11. Žalobce nebyl zajištěným věřitelem, jelikož smlouva o zastavení pohledávek dlužníka ze dne 17. dubna 2009 (dále též jen „zástavní smlouva“) je absolutně neplatná (podle § 37 odst. 1 obč. zák.), neboť z ní není zřejmé, jaké konkrétní pohledávky měly být předmětem zástavy. 12. Uzavřením dohody o narovnání jednal žalovaný s odbornou péčí (společnost I neuplatnila svou pohledávku v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka v rozporu se zákonem). 13. K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 25. listopadu 2021, č. j. 17 Co 202/2021-612: [1] Potvrdil rozsudek obvodního soudu ze dne 24. února 2021 (první výrok). [2] Rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). 14. K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. dubna 2023, sp. zn. 29 Cdo 1329/2022, zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 25. listopadu 2021 a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 15. Rozsudkem ze dne 14. března 2024, č. j. 17 Co 202/2021-673, odvolací soud: [1] Potvrdil rozsudek obvodního soudu ze dne 24. února 2021 (první výrok). [2] Rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). 16. Odvolací soud – vycházeje z § 109, § 142, § 173 a § 418 insolvenčního zákona, z § 387 až 408 obch. zák., a z § 100 odst. 2 obč. zák. – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům: 17. Vzhledem k závěrům zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2023 o tom, že zákonné podmínky odpovědnosti žalovaného za škodu jsou dány (došlo k porušení povinnosti, vznikla škoda a je dána příčinná souvislost), ale je třeba se zabývat otázkou, zda po skončení insolvenčního řízení na majetek dlužníka žalobce mohl uspokojit neuhrazenou část zajištěné pohledávky vůči dlužníku nebo vůči společnosti I, se odvolací soud soustředil na zodpovězení této otázky. 18. Vůči dlužníku žalobce pohledávku po skončení insolvenčního řízení uspokojit nemohl, neboť ten byl krátce po skončení insolvenčního řízení vymazán z obchodního rejstříku (15. listopadu 2016). 19. Oproti tomu společnost I je fungující společností v dobré finanční kondici. Odvolací soud nesdílí názor žalobce, že pohledávku nemohl vymoci vůči společnosti I, jelikož se promlčela. 20. Podle „rozhodnutí“ (správně usnesení) Nejvyššího soudu ze dne 19. srpna 2009, sp. zn. 29 Cdo 5499/2007, zajištění pohledávky poskytnuté třetí osobou nezaniká při zániku dlužníka. Podle „rozhodnutí“ (správně rozsudku) Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2012, sp. zn. 21 Cdo 78/2011, zástavní právo podléhá promlčení; promlčení zástavního práva se řídí občanským zákoníkem, i když jím byla zajištěna pohledávka z obchodního závazkového vztahu. Srov. dále „rozhodnutí“ (správně rozsudek) Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2023, sp. zn. 29 Cdo 2556/2021. 21. V poměrech této věci odvolací soud dovodil, že žalobcovu pohledávku „z faktur“ splatných v roce 2008 uznal dlužník 19. února 2009 a od tohoto data začala znovu běžet čtyřletá promlčecí doba. Žalobce přihlásil pohledávku do insolvenčního řízení 14. ledna 2010, takže promlčecí doba neběžela od tohoto data do skončení insolvenčního řízení (12. března 2016). Nebýt insolvenčního řízení, promlčecí doba by uplynula 19. února 2013. Podle § 405 odst. 2 obch. zák. se promlčecí doba prodloužila tak, že neskončila dříve než 1 rok od skončení insolvenčního řízení. Pohledávka žalobce tedy nebyla promlčena do 12. března 2017, přičemž nebyla překročena maximální desetiletá promlčecí doba dle § 408 odst. 1 obch. zák. Ta by mohla začít poprvé běžet od splatnosti jednotlivých faktur, nejdříve od července 2008. 22. Společnost I uznala zastavenou pohledávku v dohodě o narovnání jako (svůj) závazek vůči dlužníku ze smlouvy o dílo ze dne 2. dubna 2008 co do částky 3.110.498 Kč. Od tohoto dne (20. října 2011) začala běžet čtyřletá promlčecí doba (promlčecí doba neběžela od „zápisu pohledávky do insolvenčního řízení dne 4. února 2010“ do skončení insolvenčního řízení dne 12. března 2016. Nebýt insolvenčního řízení, zastavená pohledávka by se promlčela dne 20. října 2015. Podle § 405 odst. 2 obch. zák. se promlčecí doba prodloužila tak, že neskončila dříve než 1 rok od skončení insolvenčního řízení. Pohledávka tedy nebyla promlčena do 12. března 2017. Nebyla překročena ani maximální desetiletá promlčecí doba dle § 408 odst. 1 obch. zák.; ta by mohla začít poprvé běžet od roku 2008 (uzavření smlouvy o dílo, faktury, pozastávky). 23. Zástavní právo se do 12. března 2017 rovněž nemohlo promlčet vzhledem k § 100 odst. 2 obč. zák. 24. Žalobce se tedy mohl domoci úhrady své pohledávky vůči společnosti I ještě v době 1 roku od skončení insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka (do 12. března 2017), aniž by se vystavil nebezpečí vymáhání promlčené pohledávky. Jestliže tak neučinil, nemůže se domáhat úhrady pohledávky cestou náhrady škody vůči žalovanému. II. Dovolání a vyjádření k němu 25. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje (poměřováno obsahem dovolání) ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. 26. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil v tom duchu, že žalobě vyhoví. 27. V mezích uplatněného dovolacího důvodu argumentuje dovolatel následovně: 28. Dovolatel na jedné straně má za správný závěr odvolacího soudu, že po skončení insolvenčního řízení svou pohledávku (zajištěnou pohledávku) nemohl uspokojit vůči (osobnímu) dlužníku, byť šlo o pohledávku, která se nepromlčela do 12. března 2017, na druhé straně však nesouhlasí s názorem, že se do stejného data nepromlčela zastavená pohledávka (zástava). K tomu dodává, že odvolacím soudem citovaná judikatura tuto otázku neřeší. 29. Se zápisem pohledávky (insolvenčního dlužníka coby věřitele vůči jeho dlužníku) do majetkové podstaty dlužníka nepojí insolvenční zákon ani jiný právní předpis stavení nebo přerušení promlčecí doby zapsané pohledávky. Ustanovení § 109 insolvenčního zákona se týká pohledávek věřitelů, kteří přihlašují své pohledávky za dlužníkem do insolvenčního řízení, nikoli pohledávek, které má dlužník za svými věřiteli. 30. Jestliže (tedy) společnost I uznala pohledávku vůči svému dlužníku dne 20. října 2011, pak čtyřletá promlčecí doba skončila dne 20. října 2015, tedy před skončením insolvenčního řízení. 31. Zástavní právo k pohledávce bylo založeno jednáním dlužníka a žalobce, společnost I (zástavní dlužník) žádné zajištění pohledávky neposkytla. Proto zánikem dlužníka (jako zástavního dlužníka) zanikla pohledávka dovolatele vůči dlužníku a společnost I mohla namítnout zánik hlavního závazku, a tím i zánik (své) povinnosti plnit dovolateli (jako zástavnímu věřiteli). 32. Dovolatel nenamítal promlčení zástavního práva, nýbrž promlčení zastavené pohledávky (pohledávky dlužníka za společností I), a tedy zánik zástavy promlčením. Proto v důsledku jednání žalovaného vznikla dovolateli škoda, jejíž náhradu požaduje. III. Přípustnost dovolání 33. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění. 34. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností podaného dovolání, maje na zřeteli, že v dané věci může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a že pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř. 35. Důvod připustit dovolání nemá Nejvyšší soud ve vztahu k argumentaci, podle které zanikla zánikem (osobního) dlužníka pohledávka dovolatele vůči dlužníku (zajištěná pohledávka). Touto otázkou se totiž Nejvyšší soud zabýval již v rozsudku ze dne 30. května 2018, sp. zn. 29 Cdo 4828/2017. V něm uzavřel (vycházeje z tam označené judikatury Nejvyššího soudu), že zánik právnické osoby bez právního nástupce nemá za následek zánik pohledávky věřitele za touto osobou (osobním dlužníkem). 36. Dovolání však Nejvyšší soud shledal přípustným podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázky stavení běhu promlčecí doby u zastavené pohledávky, když potud je napadené rozhodnutí zčásti v rozporu s dále označenou judikaturou Nejvyššího soudu a zčásti jde o otázku dovolacím soudem neřešenou. IV. Důvodnost dovolání 37. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem. 38. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 39. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. Pro právní posouzení věci jsou rozhodná především následující skutková zjištění (z nichž vyšly oba soudy): 40. Dovolatel (jako zástavní věřitel) uzavřel s dlužníkem (jako osobním dlužníkem, zástavcem a zástavním dlužníkem) dne 17. dubna 2009 zástavní smlouvu, kterou dlužník k zajištění splatné pohledávky dovolatele vůči němu z titulu smlouvy o dílo ze dne 8. dubna 2008 (dále jen „smlouva o dílo č. 1“) ve výši 1.620.479,40 Kč (dále jen „zajištěná pohledávka“) dal žalobci do zástavy (až do částky 1.620.479,40 Kč) svou pohledávku, kterou má (jako zhotovitel) vůči společnosti I z titulu smlouvy o dílo ze dne 2. dubna 2008, ve znění dodatku ze dne 17. prosince 2008 (dále jen „smlouva o dílo č. 2“) ve výši 2.147.592 Kč, splatnou do 35 dnů po předání a převzetí díla investorem stavby (dále jen „zastavená pohledávka“). 41. Usnesením ze dne 18. prosince 2009, č. j. MSPH 88 INS 6151/2009-A-20, insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka, prohlásil konkurs na jeho majetek a insolvenčním správcem dlužníka ustanovil žalovaného. 42. Žalobce přihlásil do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka pohledávku v celkové výši 1.011.230,05 Kč, z toho co do částky 913.886,45 Kč jako zajištěnou zastavenou pohledávkou. Takto byla žalobcova pohledávka k 9. březnu 2010 i zjištěna. 43. Společnost I přihlásila do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka pohledávku (vzešlou ze smlouvy o dílo č. 2) v celkové výši 3.050.149 Kč, z toho částku 2.115.589 Kč jako úhradu za odstranění vad díla (provedeného dlužníkem) zaplacenou společností I třetím subjektům a částku 934.560 Kč jako částku připadající na vady díla, které nebyly odstraněny k datu předání díla (a pro něž bylo nutné poskytnout investoru slevu z ceny díla v této výši). 44. Žalovaný sepsal do majetkové podstaty (4. února 2010) pohledávku dlužníka vůči společnosti I (vzešlou ze smlouvy o dílo č. 2) ve výši 4.029.472,40 Kč, z čehož částku 1.854.932 Kč představovala cena díla a částku 2.174.540,40 Kč neuhrazené pozastávky. 45. Společnost I uznala [podle zjištění z listin k jednotlivým daňovým dokladům (fakturám vystaveným dlužníkem)] z požadované ceny díla částku 715.257,60 Kč a z neuhrazených pozastávek částku 2.144.540,10 Kč (celkem 2.859.797,70 Kč). 46. Žalovaný (jako insolvenční správce dlužníka) uzavřel dne 20. října 2011 se společností I (jako přihlášeným věřitelem dlužníka) dohodu o narovnání, jejímž předmětem byla na straně jedné přihlášená pohledávka společnosti I ve výši 3.050.149 Kč a na straně druhé pohledávka dlužníka vůči společnosti I ve výši 4.029.472,40 Kč (zastavená pohledávka). V dohodě o narovnání uznala společnost I svůj závazek (dluh) vůči dlužníku ve výši 3.110.498 Kč, načež si smluvní strany započetly (ony) vzájemné pohledávky až do částky 3.050.149 Kč, s tím, že zbývající část svého závazku (dluhu) ve výši 60.349 Kč zaplatila společnost I na účet insolvenčního správce před podpisem dohody, stejně jako částku 39.651 Kč, na které se obě strany dohodly jako na částce, která má kompenzovat případné spory o výši nákladů spojených s odstraněním vad díla. Společnost I se dále zavázala vzít zpět žalobu o určení pravosti a výše pohledávky. Následně insolvenční správce prohlásil, že nemá vůči společnosti I žádné další nároky a pohledávky a společnost I, že nemá vůči insolvenčnímu správci ani vůči dlužníku žádné nároky a pohledávky. 47. Společnost I následně vzala zpět žalobu o určení pravosti a výše své pohledávky, jakož i přihlášku své pohledávky. 48. Usnesením ze dne 22. ledna 2014, č. j. MSPH 88 INS 6151/2009-B-76, insolvenční soud udělil insolvenčnímu správci dlužníka souhlas s vydáním výtěžku zpeněžení zastavené pohledávky ve výši 97.600 Kč (z dosažené částky 100.000 Kč) žalobci. 49. Dovolateli byla na základě rozvrhového usnesení vyplacena částka 7.969,20 Kč, z toho částka 820 Kč na nezajištěnou přihlášenou pohledávku ve výši 97.343,60 Kč a částka 6.786,20 Kč na zajištěnou přihlášenou pohledávku ve výši 816.286,45 Kč. 50. Usnesením ze dne 23. února 2016, č. j. MSPH 88 INS 6151/2009-B-107, insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka po splnění rozvrhového usnesení; usnesení nabylo právní moci dne 12. března 2016. 51. Dlužník byl k 15. listopadu 2016 vymazán z obchodního rejstříku (bez právního nástupce). 52. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona, zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), obchodního zákoníku a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku: § 109 (insolvenčního zákona) (1) Se zahájením insolvenčního řízení se spojují tyto účinky: a/ pohledávky a jiná práva týkající se majetkové podstaty nemohou být uplatněny žalobou, lze-li je uplatnit přihláškou, (…) (3) Lhůty k uplatnění práv, která lze podle odstavce 1 uplatnit pouze přihláškou, po zahájení insolvenčního řízení nezačínají nebo dále neběží. (4) Účinky zahájení insolvenčního řízení nastávají okamžikem zveřejnění vyhlášky, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení, v insolvenčním rejstříku. (5) Nestanoví-li zákon u některého ze způsobů řešení úpadku jinak, trvají účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení do skončení insolvenčního řízení, a jde-li o reorganizaci, do schválení reorganizačního plánu. § 173 (insolvenčního zákona) (…) (4) Přihláška pohledávky má pro běh lhůty k promlčení nebo pro zánik práva stejné účinky jako žaloba nebo jiné uplatnění práva u soudu, a to ode dne, kdy došla insolvenčnímu soudu. Přihlášku pohledávky, která je podána u jiného než insolvenčního soudu, postoupí tento soud neprodleně soudu insolvenčnímu, aniž o tom vydává rozhodnutí; účinky spojené s podáním takové přihlášky nastávají dnem, kdy přihláška dojde insolvenčnímu soudu. § 173a (insolvenčního zákona) Účinky uplynutí lhůty k podání přihlášky Uplynutím lhůty stanovené rozhodnutím o úpadku k podání přihlášky zaniká účinek spojený se zahájením insolvenčního řízení uvedený v § 109 odst. 3. § 392 (obch. zák.) (1) U práva na plnění závazku běží promlčecí doba ode dne, kdy měl být závazek splněn nebo mělo být započato s jeho plněním (doba splatnosti). Spočívá-li obsah závazku v povinnosti nepřetržitě vykonávat určitou činnost, zdržet se určité činnosti nebo něco strpět, počíná promlčecí doba běžet od porušení této povinnosti. (…) § 397 (obch. zák.) Nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak, činí promlčecí doba čtyři roky. § 402 (obch. zák.) Promlčecí doba přestává běžet, když věřitel za účelem uspokojení nebo určení svého práva učiní jakýkoli právní úkon, který se považuje podle předpisu upravujícího soudní řízení za jeho zahájení nebo za uplatnění práva v již zahájeném řízení. § 407 (obch. zák.) (1) Uzná-li dlužník písemně svůj závazek, běží nová čtyřletá promlčecí doba od tohoto uznání. Týká-li se uznání pouze části závazku, běží nová promlčecí doba ohledně této části. (…) § 408 (obch. zák.) (1) Bez ohledu na jiná ustanovení tohoto zákona skončí promlčecí doba nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet. Námitku promlčení však nelze uplatnit v soudním nebo rozhodčím řízení, jež bylo zahájeno před uplynutím této lhůty. (2) Bylo-li právo pravomocně přiznáno v soudním nebo rozhodčím řízení později než tři měsíce před uplynutím promlčecí doby nebo po jejím uplynutí, lze rozhodnutí soudně vykonat, jestliže řízení o jeho výkonu bylo zahájeno do tří měsíců ode dne, kdy mohlo být zahájeno. § 3028 (o. z.) (1) Tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. (2) Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. (3) Není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti. § 3036 (o. z.) Podle dosavadních právních předpisů se až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona. § 159 (obč. zák.) (…) (2) Zástavní právo k pohledávce je vůči dlužníku zastavené pohledávky (poddlužníku) účinné doručením písemného oznámení zástavního dlužníka o něm, nebo tím, že zástavní věřitel poddlužníku prokáže vznik zástavního práva. § 167 (obč. zák.) (1) Je-li zástavou pohledávka, poddlužník je povinen splnit svůj dluh po splatnosti zastavené pohledávky zástavnímu věřiteli. (…) § 170 (obč. zák.) (1) Zástavní právo zaniká a/ zánikem zajištěné pohledávky, b/ zánikem zástavy, (…) 53. V citované podobě, pro věc rozhodné, platil § 109 insolvenčního zákona (v rozsahu citovaných odstavců 1 písm. a/, a 3 až 5) a § 173 odst. 4 od zahájení insolvenčního řízení (15. září 2009, kdy insolvenční návrh došel insolvenčnímu soudu) do skončení insolvenčního řízení (12. března 2016). Ustanovení § 173a insolvenčního zákona platí beze změny s účinností od 1. ledna 2014, kdy bylo vtěleno do insolvenčního zákona novelou provedenou zákonem č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů. 54. Ustanovení obchodního zákoníku v citované (rozhodné) podobě platila v době uzavření smlouvy o dílo č. 2 (2. dubna 2008), i v době uzavření dohody o narovnání (20. října 2011). S účinností od 1. září 2012 pak byla do ustanovení § 408 odst. 1 obch. zák. vložena [novelou provedenou zákonem č. 202/2012 Sb., o mediaci a o změně některých zákonů (zákonem o mediaci)] druhá věta: „Do lhůty podle věty první se nezapočítává doba, po kterou se vede mediace podle zákona o mediaci.“ Ve znění tohoto doplnění (jež ale nemá žádný vliv na dále formulované závěry) pak ustanovení § 408 odst. 1 obch. zák. platilo až do 1. ledna 2014, kdy byl obchodní zákoník zrušen zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem. Ustanovení § 3028 a § 3036 o. z. v citované podobě platí beze změny od 1. ledna 2014. Ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve výše uvedené podobě (pro věc opět rozhodné) platila již v době uzavření smlouvy o dílo č. 1 a do 1. ledna 2014, kdy byl tento zákon zrušen zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem, nedoznala změny. 55. Ve shora ustaveném skutkovém a právním rámci činí Nejvyšší soud k dovoláním otevřeným právním otázkám následující závěry: 56. Nejvyšší soud připomíná, že v R 72/2019 (první zrušující rozsudek v této věci ze dne 7. června 2018) a v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 1329/2022 (druhý zrušující rozsudek v této věci ze dne 25. dubna 2023) shrnul (coby nosné důvody těchto rozsudků formuloval), že: 57. Poté, co ve smyslu § 109 odst. 1 insolvenčního zákona nastanou účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení vedeného na majetek osobního dlužníka, který dal zástavnímu věřiteli do zástavy svou pohledávku, již zástavní věřitel není oprávněn domáhat se žalobou podanou vůči poddlužníku zaplacení zastavené pohledávky bez zřetele k tomu, že zajištěná pohledávka nebyla řádně a včas uspokojena a že zástavní právo k zastavené pohledávce je vůči poddlužníku účinné. Od okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, přechází právo domáhat se zaplacení zastavené pohledávky zpět na dlužníka a prohlášením konkursu na majetek dlužníka pak na insolvenčního správce dlužníka (§ 246 odst. 1 insolvenčního zákona); R 72/2019, odstavec 39 odůvodnění. 58. Tím, že insolvenční zákon dovoluje zajištěnému věřiteli uplatnit právo na uspokojení zajištěné pohledávky ze zajištění tvořeného majetkem dlužníka (pohledávkou, kterou dal dlužník do zástavy) přihláškou již od zahájení insolvenčního řízení (§ 110 odst. 1 insolvenčního zákona), jej současně od okamžiku, kdy v souladu s ustanovením § 109 odst. 4 insolvenčního zákona nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, vylučuje z možnosti uplatňovat práva ze zajištění tvořeného majetkem dlužníka žalobou (§ 109 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona). Od prohlášení konkursu na majetek dlužníka přechází právo domáhat se zaplacení zastavené pohledávky na insolvenčního správce dlužníka (§ 246 odst. 1 insolvenčního zákona) [R 72/2019, odstavec 40 odůvodnění]. 59. Od prohlášení konkursu na majetek dlužníka je osobou oprávněnou domáhat se vůči poddlužníku zaplacení zastavené pohledávky insolvenční správce dlužníka; to, že pohledávka je zástavou určenou i v insolvenčním řízení k uspokojení pohledávky zajištěného (zástavního) věřitele, však současně znamená, že dlužník (insolvenční správce jako představitel majetkové podstaty dlužníka) s ní nemůže volně nakládat způsobem, jímž by ji využil k uspokojení svých vlastních závazků (dluhů), stejně jako tak nemohl učinit před zahájením insolvenčního řízení (R 72/2019, odstavec 41 odůvodnění, zrušující rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2023, odstavec 50 odůvodnění). 60. K tomu budiž dodáno, že již závěry R 72/2019 ke způsobu uplatnění zajištění představovaného zástavou v podobě pohledávky osobního dlužníka za jeho dlužníkem (poddlužníkem) v insolvenčním řízení vedeném na majetek osobního dlužníka, vycházely z ustálené judikatury představované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 3963/2011, uveřejněným pod číslem 70/2012 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 70/2012“). V R 70/2012 přitom Nejvyšší soud také uzavřel, že: „S přihlédnutím k ustanovení § 109 odst. 3 insolvenčního zákona dále platí, že jelikož právo na uspokojení ze zástavy (zajištění) tvořené pohledávkou dlužníka za jeho dlužníkem, lze po zahájení insolvenčního řízení uplatnit pouze přihláškou, po zahájení insolvenčního řízení dále neběží ani (promlčecí) lhůta, ve které se lze po poddlužníku domáhat zaplacení zastavené pohledávky.“ 61. Dlužno dodat, že vzhledem k době vydání R 70/2012 vycházely jeho závěry z insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. prosince 2013. Ustanovení § 173a insolvenčního zákona účinné (až) od 1. ledna 2014 se od uvedeného data uplatnilo i v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka (v němž byl úpadek dlužníka zjištěn a konkurs na jeho majetek prohlášen již 18. prosince 2009), s přihlédnutím k článku II (Přechodné ustanovení) části první zákona č. 294/2013 Sb. se tak ovšem dělo s omezením, podle kterého právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány. 62. Při respektu k zásadám, jež zkoumání smyslu a účelu zákona nastavil Ústavní soud (pojmenováním podmínek priority výkladu e ratione legis) např. již ve stanovisku svého pléna ze dne 21. května 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st.-1/96, uveřejněném pod číslem 9/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, lze k významu § 173a insolvenčního zákona poukázat na důvodovou zprávu k vládnímu návrhu pozdějšího zákona č. 294/2013 Sb., který projednávala Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky ve svém 6. volebním období (2010-2013) jako tisk č. 929/0, konkrétně na zvláštní část důvodové zprávy [K bodům 90 a 91 (§ 173 a § 173a)], konkrétně na pasáž, podle níž: „Nové ustanovení § 173a insolvenčního zákona je logickým doplněním pravidla obsaženého v § 109 odst. 3 insolvenčního zákona, když po uplynutí lhůty k přihlášení pohledávek již prostřednictvím tam uvedené úpravy není důvod poskytovat ochranu těm věřitelům, kteří konali nedbale a ač tak v zájmu uspokojení své pohledávky měli či mohli učinit, svá práva v insolvenčním řízení neuplatnili.“ 63. Již v R 70/2012 Nejvyšší soud také ozřejmil, že úprava obsažená v § 109 odst. 3 insolvenčního zákona vytváří věřitelům dostatečný časový rámec k tomu, aby mohli dostát povinnostem spojeným s podáním přihlášky pohledávky do insolvenčního řízení, a tedy aby se příslušné právo v době, kdy není individuálně žalovatelné, neprekludovalo nebo se nepromlčelo. Ostatně i závěr citovaný z R 70/2012 v odstavci 59 odůvodnění shora, cílí na ochranu věřitele, který uplatňuje svá práva přihláškou [a jen proto je chráněna i zastavená (promlčitelná) pohledávka, tvoří-li předmět zajištění]. Platnost ochrany před promlčením poskytované (pro zastavenou pohledávku) podle R 70/2012 (srov. opět odstavec 59 odůvodnění shora) ani podle právní úpravy účinné do 31. prosince 2013 neměla přetrvat okamžik přihlášení zajištěné pohledávky do insolvenčního řízení, s nímž se pojí účinek předjímaný § 173 odst. 4 insolvenčního zákona. Úprava promítnutá s účinností od 1. ledna 2014 v textu § 173a insolvenčního zákona měla za cíl odstranit možné pochybnosti v tom směru, zda ochrana poskytnutá úpravou § 109 odst. 3 insolvenčního zákona dále trvá i pro věřitele, kteří (již) zmeškali propadnou lhůtu k přihlášení pohledávky do insolvenčního řízení počítanou od (účinnosti) rozhodnutí o úpadku. O tom, že úprava obsažená v § 109 odst. 3 insolvenčního zákona dále nechrání (ani v době do 31. prosince 2013) věřitele, kteří své pohledávky řádně a včas přihlásili do insolvenčního řízení (neboť pro ně platí ochrana podle § 173 odst. 4 insolvenčního zákona), Nejvyšší soud pochybnosti nemá. Pro ochranu před promlčením zastavené pohledávky platí řečené tím více, že to je insolvenční správce, kdo ji má zpeněžit tím, že ji vymůže (od poddlužníka) do majetkové podstaty dlužníka (a výtěžek takového zpeněžení vydá zajištěnému věřiteli podle pravidel promítnutých v § 298 insolvenčního zákona). Srov. k tomu argumentaci v odstavci 60 a násl. odůvodnění shora. 64. Jinak řečeno, ochrana zastavené pohledávky před promlčením prostřednictvím úpravy obsažené v § 109 odst. 3 insolvenčního zákona platí (v intencích závěrů R 70/2012 v rozhodné době platila) jen pro dobu, než zajištěný věřitel přihlásí pohledávku zajištěnou zástavním právem váznoucím na pohledávce dlužníka vůči jeho dlužníku (zastavené pohledávce) do insolvenčního řízení. To se v dané věci stalo podáním, které došlo insolvenčnímu soudu 14. ledna 2010 (přihláška P64). V době uznání dluhu společností I (ve smlouvě o narovnání z 20. října 2011), ani později tak promlčení zastavené pohledávky nebránila úprava obsažená v § 109 odst. 3 insolvenčního zákona (pro dobu od 1. ledna 2014 to v poměrech daného insolvenčního řízení platí i na základě § 173a insolvenčního zákona) a právní posouzení věci odvolacím soudem tak v dotčeném ohledu není správné. 65. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil (včetně závislých výroků o nákladech řízení) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 30. dubna 2026 JUDr. Zdeněk Krčmář předseda senátu