29 Cdo 2503/2025-269 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce J. V., zastoupeného JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem, se sídlem v Brně, Bubeníčkova 502/42, PSČ 615 00, proti žalovanému P. V., zastoupenému Mgr. Lukášem Trojanem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Na Strži 2102/61a, PSČ 140 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 103/2022, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 3. 2025, č. j. 12 Cmo 160/2024-226, ve znění usnesení ze dne 8. 4. 2025, č. j. 12 Cmo 160/2024-232, a usnesení ze dne 19. 6. 2025, č. j. 12 Cmo 160/2024-241, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 14.556,30 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce. Odůvodnění: 1. Žalobce (Jiří Vrána) se v dané věci domáhal po žalovaném (P. V.) plnění ze směnky vlastní vystavené žalovaným na řad žalobce dne 12. 12. 2019, znějící na směnečný peníz 812.000 Kč, se splatností dne 15. 9. 2021 (dále jen „sporná směnka“). 2. Městský soud v Praze směnečným platebním rozkazem ze dne 22. 11. 2022, č. j. 47 Cm 103/2022-16, uložil žalovanému zaplatit žalobci směnečný peníz ve výši 812.000 Kč s 6% ročním úrokem ode dne 16. 9. 2021 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 2.707 Kč a náhradu nákladů řízení. 3. Rozsudkem ze dne 22. 5. 2024, č. j. 47 Cm 103/2022-159, soud prvního stupně k námitkám žalovaného zrušil směnečný platební rozkaz (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). 4. Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozsudkem (ve znění vydaných opravných usnesení) změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se směnečný platební rozkaz ponechává v platnosti (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok). 5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř., když dovolatel (oproti svému mínění) nepředkládá Nejvyššímu soudu k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by přípustnost dovolání zakládala. 6. Z hlediska úvah o přípustnosti dovolání je nutné v prvé řadě hodnotit jako právně bezvýznamné zejména ty výhrady dovolatele, jejichž prostřednictvím (posuzováno dle obsahu) zpochybňuje pouze hodnocení provedených důkazů odvolacím soudem a polemizuje s výsledkem tohoto hodnocení, projevivším se ve skutkovém závěru, podle něhož v řízení bylo prokázáno, že sporná směnka sloužila na základě dohody účastníků k zajištění splnění povinnosti vrátit peněžní zápůjčku poskytnutou dovolateli v roce 2015, která dosud nebyla splacena. K nemožnosti úspěšně napadnout v dovolacím řízení samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a v judikatuře pak např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16. 7. Skutkový závěr odvolacího soudu ohledně existence dohody účastníků o zajištění pohledávky ze smlouvy o zápůjčce z roku 2015 spornou směnkou přitom neshledává Nejvyšší soud ani zjevně nepřiměřeným. Zjevně nejde o situaci, kdy by skutkové zjištění (odvolacího soudu) bylo natolik vadné, že by k němu soud nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů (srov. § 132 o. s. ř.) nikdy dospět. 8. Přípustnost dovolání rovněž nemohou založit výhrady dovolatele týkající se otázky „nezbytné míry důkazů k prokázání rozhodných skutečností“. V rozsudku ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, uveřejněném pod číslem 93/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na jehož závěry v této souvislosti dovolatel odkazoval, Nejvyšší soud ozřejmil, že skutečnost prokazovanou pouze nepřímými důkazy lze mít za prokázanou, jestliže na základě výsledků hodnocení těchto důkazů lze bez rozumných pochybností nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala (že je pravdivá); nestačí, lze-li usuzovat pouze na možnost její pravdivosti (na její pravděpodobnost). Jak je zřejmé z jeho odůvodnění, napadené rozhodnutí z těchto pravidel nevybočuje. Odvolací soud podrobně a logicky přesvědčivě vysvětlil, proč se žalobci podařilo prokázat jeho tvrzení o kauze sporné směnky, jimiž reagoval na dovolatelem vznesené námitky. Stejně tak přesvědčivě odůvodnil i svůj myšlenkový postup, kterým hodnotil provedené důkazy jak jednotlivě, tak v jejich vzájemné souvislosti (§ 132 o. s. ř.). 9. V poměrech dané věci skutkové závěry, na nichž odvolací soud vybudoval své právní závěry, nejsou v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními učiněnými v průběhu řízení; způsob, jakým hodnotil provedené důkazy, též nenese znaky libovůle (srov. např. důvody stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb., jakož i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1332/2020, uveřejněného pod číslem 68/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 10. Dovolání nečiní přípustným ani argumentace dovolatele, podle které dohoda „o změně kauzy zajišťovací směnky“ k písemné smlouvě o zápůjčce (nadto za situace, kdy zajišťovaný závazek byl již promlčen) musela být sjednána písemně v souladu s § 1906 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. 11. Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel (k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Toto omezení, které se prosazuje u věcného přezkumu dovolání (je-li dovolání přípustné), má vliv i na posouzení způsobilosti dovolací argumentace přípustnost dovolání vůbec založit (srov. shodně důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2022, sen. zn. 29 ICdo 46/2020, uveřejněného pod číslem 42/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 12. Otázka, kterou dovolatel Nejvyššímu soudu předkládá k řešení, přitom zjevně nevychází ze skutkového stavu zjištěného na základě provedeného dokazování odvolacím soudem, podle kterého v řízení bylo prokázáno, že sporná směnka byla původně vystavena jako prostředek zajištění zápůjčky poskytnuté na základě smlouvy o zápůjčce ze dne 9. 9. 2016, ve znění později uzavřených dodatků, přičemž podle každého z těchto dodatků dovolatel vystavil jako prostředek zajištění dohodných splátek zápůjčky nové směnky s tím, že směnky vystavené dříve dle předchozích smluvních ujednání mu byly vráceny. Jestliže spornou směnku (vystavenou původně v souvislosti s uzavřením dodatku č. 2 smlouvy o zápůjčce ze dne 9. 9. 2016) následně dovolatel (poté, co mu byla v souvislosti s uzavřením dalšího dodatku smlouvy o zápůjčce vrácena) předal opět žalobci k zajištění jiného závazku (dosud zcela nesplacené zápůjčky poskytnuté dovolateli na základě ústně uzavřené smlouvy již v roce 2015), nešlo o novaci, ani narovnání „původního závazku“ (existence takových dohod nebyla ve vztahu k „nově“ sjednanému zajištění závazku ze zápůjčky z roku 2015 v řízení tvrzena, ani prokazována). 13. Dohodou účastníků o zajištění vrácení zápůjčky z roku 2015 spornou směnkou byla sjednána nová směnečná smlouva (bez vazby na dosavadní závazek dovolatele), pro kterou občanský zákoník ani zákon č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový, nestanoví žádnou konkrétní formu, může tedy být (stejně jako dohoda o vyplňovacím právu k blankosměnce) uzavřena písemně, ústně, nebo také konkludentně. 14. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a vznikla mu tak povinnost nahradit žalobci účelně vynaložené náklady dovolacího řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 10. 9. 2025), která podle ustanovení § 7 bodu 6., § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), činí (z tarifní hodnoty 814.707 Kč) částku 11.580 Kč, a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu); celkem s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 14.556,30 Kč. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí). V Brně dne 28. 5. 2026 JUDr. Jiří Zavázal předseda senátu