29 Cdo 2538/2024-357 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobkyně JUDr. Sylvy Rychtalíkové, se sídlem v Praze 10, Kodaňská 521/57, PSČ 101 00, jako insolvenční správkyně dlužníka GOLDKREDIT a. s., identifikační číslo osoby 28870191, zastoupené Mgr. Petrem Opletalem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Lazarská 11/6, PSČ 120 00, proti žalovaným 1/ P. V., 2/ M. K., 3/ R. K., 4/ D. K., 5/ E. V. a 6/ K. V., z nichž žalovaní 1/, 3/ a 5/ jsou společně zastoupeni Mgr. Pavlou Kosovou, advokátkou, se sídlem v Moravských Budějovicích, Husova 946, PSČ 676 02, žalovaní 2/ a 4/ jsou společně zastoupeni obecným zmocněncem R. M. a žalovaná 6/ je zastoupena obecnou zmocněnkyní A. Ž., o zaplacení 2 918 704,74 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 79 Cm 124/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. března 2024, č. j. 3 Cmo 38/2023-324, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. března 2024, č. j. 3 Cmo 38/2023-324, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. prosince 2022, č. j. 79 Cm 124/2016-277, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Rozsudkem ze dne 1. prosince 2022, č. j. 79 Cm 124/2016-277, Městský soud v Praze zamítl žalobu, jíž se žalobkyně (JUDr. Sylva Rychtalíková jako insolvenční správkyně dlužníka GOLDKREDIT a. s.) domáhala po žalovaných zaplacení částky 2 918 704,74 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 29. dubna 2016 do zaplacení (bod I. výroku), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (body II., III. a IV. výroku). Žalobkyně žalobu odůvodňovala tím, že členové představenstva společnosti GOLDKREDIT a. s. žalovaný 1/ a žalovaný 2/ postoupili smlouvami pohledávky dlužníka na své vlastní společnosti, přičemž úplata za převáděné pohledávky byla nepřiměřeně nízká nebo nebyla vůbec zaplacena. Třetí člen představenstva žalovaný 3/ ani členky dozorčí rady žalované 4/, 5/ a 6/ tomu nezabránili. Způsobili tak dlužníkovi škodu spočívající v nezaplacení přiměřené úplaty za postoupení pohledávek, a pokud by byly postupní smlouvy neplatné, škody spočívající ve ztížení možnosti dlužníka a posléze žalobkyně tyto pohledávky vymáhat. 2. Soud prvního stupně vyšel z toho, že: [1] Společnost GOLDKREDIT a. s. (dále též jen „dlužník“) byla zapsána do obchodního rejstříku dne 8. dubna 2009 s předmětem podnikání mj. poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru. Členy představenstva byli v rozhodné době (tj. přinejmenším v době od 6. srpna 2009 do 16. prosince 2013) žalovaný 2/, jako předseda, a žalovaný 1/, jako místopředseda, členkami dozorčí rady byly žalované 4/, 5/ a 6/. Žalovaný 3/ byl pak členem představenstva v době od 26. července 2012 do 16. prosince 2013. [2] Dne 26. července 2012 schválila valná hromada dlužníka mj. změnu ve způsobu jednání členů představenstva za společnost tak, že za představenstvo jednají navenek jménem společnosti předseda a místopředseda představenstva společně, nebo kterýkoliv člen představenstva společně s předsedou a místopředsedou představenstva. [3] Dne 31. prosince 2012 byla uzavřena mezi dlužníkem – jako postupitelem – jednajícím místopředsedou představenstva žalovaným 1/ a slovenskou společností PEVA SK s. r. o. (dále jen „společnost P“) – jako postupníkem – jednající jednatelem žalovaným 1/ smlouva o postoupení pohledávek, na jejímž základě byl převeden soubor pohledávek uvedených v nedílných přílohách k této smlouvě za cenu 3 475 994 Kč, splatnou v hotovosti při podpisu této smlouvy. Téhož dne byla uzavřena obdobná smlouva stejnými osobami, odkazující co do předmětu postoupení na přílohy smlouvy, s cenou za postup pohledávek 316 349,04 EUR (dohromady dále též jen „postupní smlouva P“). Pohledávky dlužníka byly následně postoupeny ze společnosti P na společnost Wechter Business s. r. o. (dále jen „společnost W“), jejímž jediným společníkem a jednatelem byl rovněž žalovaný 1/. Podle žalobkyně nebyla cena za postoupení nikdy uhrazena. [4] Dne 31. prosince 2012 byla uzavřena mezi dlužníkem – jako postupitelem – jednajícím předsedou představenstva žalovaným 2/ a slovenskou společností Resistance Investments s. r. o. (dále jen „společnost R“) – jako postupníkem – jednající jednatelem žalovaným 2/ smlouva o postoupení pohledávek, na jejímž základě byl převeden soubor pohledávek uvedených v nedílných přílohách k této smlouvě za cenu 2 491,39 EUR, splatnou na účet č. 20291837/6500 do 90 dnů od podpisu této smlouvy (dále též jen „postupní smlouva R“). Jedinou společnicí společnosti R byla žalovaná 4/ a jediným jednatelem žalovaný 2/. Nominální hodnota 436 pohledávek převedených touto smlouvou byla 256 567,09 EUR. [5] Dne 2. října 2014 bylo zahájeno insolvenční řízení na majetek dlužníka. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. ledna 2015, č. j. MSPH 59 INS 26790/2014-A-15, byl zjištěn úpadek dlužníka a na jeho majetek prohlášen konkurs. Insolvenčním správce byla ustanovena společnost LIQUIDATORS v. o. s., která byla z funkce odvolána dne 31. března 2015 a insolvenční správkyní byla ustanovena žalobkyně. [6] Žalobkyně zahrnula veškeré pohledávky postoupené na společnost P i pohledávky postoupené na společnost R do majetkové podstaty dlužníka. [7] Rozsudkem ze dne 5. listopadu 2018, č. j. 159 ICm 3424/2015-199 (MSPH 59 INS 26790/2014), který nabyl právní moci dne 28. prosince 2019, Městský soud v Praze zamítl žalobu společnosti W o vyloučení pohledávek postoupených na společnost P z majetkové podstaty dlužníka, když dospěl k závěru, že postupní smlouva P je neplatná. V řízení byl za účelem ocenění postupovaných pohledávek vypracován znalecký posudek; celková nezaplacená jistina 70 pohledávek podle znalce činila ke dni 31. prosince 2012 částku 3 859 355,95 Kč, přičemž tržní hodnota pohledávek byla stanovena ve výši 1 626 853,91 Kč. [8] Rozsudkem ze dne 11. března 2019, č. j. 159 ICm 3443/2015-96 (MSPH 59 INS 26790/2014), který nabyl právní moci dne 24. března 2020, Městský soud v Praze zamítl žalobu o vyloučení pohledávek postoupených na společnost R z majetkové podstaty dlužníka, když dospěl k závěru, že postupní smlouva R je neplatná. I v tomto řízení byl za účelem ocenění postupovaných pohledávek vypracován znalecký posudek; celková nezaplacená jistina pohledávek podle znalce činila ke dni 31. prosince 2012 částku 6 450 096,64 Kč, přičemž tržní hodnota zajištěných pohledávek byla stanovena ve výši 30 900,31 EUR a nezajištěných pohledávek ve výši 20 485,96 EUR. [9] Žalobkyně ve svém účastnickém výslechu mj. uvedla, že sama žalované ani dotčené společnosti nevyzvala k předání podkladů týkajících se postoupených pohledávek. 3. Soud prvního stupně – odkazuje na § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), a § 194 odst. 5 a § 373 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „obch. zák.“) – dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť žalobkyně zahrnula pohledávky do majetkové podstaty, tudíž jí žádná škoda nevznikla; tyto pohledávky ani důsledně nevymáhá a ani se k nim nesnaží získat podklady. 4. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodech I., III. a IV. výroku, v bodě II. výroku (ohledně náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně mezi žalobkyní a žalovanými 1/, 3/ a 5/) jej změnil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý, třetí a čtvrtý výrok). 5. Odvolací soud, odkazuje na § 373 a § 194 odst. 5 obch. zák., konstatoval, že předpoklady odpovědnosti za škodu jsou porušení právní povinnosti, vznik škody a příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody (kausální nexus), přičemž důkazní břemeno o jejich naplnění leží na žalobkyni. Podle odvolacího soudu se však žalobkyni podařilo prokázat pouze jediný předpoklad, a to porušení povinností žalovaných 1/ a 2/ jednat při převodu pohledávek za dlužníka s péčí řádného hospodáře, přičemž neplatnost smluv o postoupení pohledávek se společností P a se společností R konstatovaly soudy již v řízeních o vyloučení předmětných pohledávek z majetkové podstaty dlužníka. 6. Po zahrnutí pohledávek do majetkové podstaty byla žalobkyně podle odvolacího soudu oprávněna i povinna tyto pohledávky vymáhat. Dovozovala-li žalobkyně nemožnost pohledávky vymáhat z toho, že nedisponovala podklady k pohledávkám, vyšlo v řízení před soudem prvního stupně najevo, že sama vydání podkladů k předmětným pohledávkám nevyžadovala ani po žalovaných, ani po společnostech P a R. Tato skutečnost přitom vede k přetržení příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti a tvrzeným vznikem škody. 7. Nadto odvolací soud dodal, že pohledávky nikdy (platně) nezměnily věřitele, vždy byly v rukou dlužníka [resp. konkursní (správně insolvenční) správkyně], není zde proto kauzalita mezi škodou tvrzenou jako tržní hodnota převáděných pohledávek a neplatným postoupením pohledávek, resp. porušením povinností žalovaných 1/ a 2/ jednat s péčí řádného hospodáře při uzavírání smluv o postoupení pohledávek. 8. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně je tato otázka rozhodována rozdílně. Uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř., tedy nesprávné právní posouzení věci, a navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 9. Odvolací soud se měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky přerušení příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním žalovaných a vznikem škody, jakož i (posuzováno podle obsahu) při zjišťování vzniku škody. 10. Dovolatelka v dovolání nejprve rozporuje dílčí závěr odvolacího soudu o tom, že se v dostatečném rozsahu nesnažila získat podklady k pohledávkám, resp. že pohledávky nevymáhala. Namítá, že žalovaného 1/ vyzvala k vydání podkladů k postoupeným pohledávkám dne 20. května 2015 sama, žalovaný 2/ byl vyzván dne 29. ledna 2015 prostřednictvím dlužníka předchozím insolvenčním správcem. Podle § 29 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), přitom (nově ustanovený) insolvenční správce vstupuje do insolvenčního řízení ve stavu, v jakém se toto nachází ke dni účinnosti jeho volby, tudíž na výzvu vůči žalovanému 2/ je nutno pohlížet jako na úkon učiněný žalobkyní. Dále argumentuje, že neposkytnutí náležité součinnosti členy statutárního orgánu dlužníka v žádném případě nelze klást za vinu žalobkyni, neboť uvedeným osobám vyplývá tato povinnost přímo ze zákona. Ustanovení § 210 insolvenčního zákona nepředpokládá jakoukoliv výzvu insolvenčního správce vůči dlužníku či členům jeho statutárního orgánu k součinnosti, podle § 213 insolvenčního zákona pak mají osoby, které mají u sebe majetek náležící do majetkové podstaty, povinnost oznámit to insolvenčnímu správci a uvést právní důvod, na jehož základě mají tento majetek u sebe, a to rovněž z vlastní iniciativy. Dovolatelka měla k dispozici pouze seznamy pohledávek, které tvořily přílohy ke smlouvám o postoupení pohledávek a které neobsahovaly dostatečné údaje k jejich vymáhání. Zdůrazňuje, že jí nebylo – v rozporu se zákonem – předáno ani účetnictví dlužníka. Pokud tedy nevymáhala pohledávky náležející do majetkové podstaty dlužníka, nebylo to z důvodu opomenutí nebo řádného neplnění povinností insolvenčního správce, ale proto, že to nebylo objektivně možné pro porušování povinnosti součinnosti ze strany dlužníka a členů jeho statutárního orgánu. 11. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. března 2019, sp. zn. 27 Cdo 3472/2017, dovolatelka dovozuje, že škoda dlužníkovi vznikla již samotným postoupením pohledávek na společnosti P a R bez adekvátního protiplnění (byť byly postupní smlouvy následně shledány jako dlužníka nezavazující). Na vznik škody proto nemůže mít vliv skutečnost, která nastala později, tedy sepsání pohledávek do majetkové podstaty dlužníka. Pro vznik a existenci škody je podle dovolatelky určující, že dlužník byl o dané pohledávky připraven a nemohl je on ani (následně) insolvenční správce uplatňovat a vymáhat. 12. Dovolatelka – citujíc označenou judikaturu Nejvyššího soudu – uvádí, že příčinou vzniku škody bylo „vyvedení“ pohledávek z majetkové sféry dlužníka bez adekvátního protiplnění. Bez existence této příčiny by škodlivý následek nenastal, neboť dlužník by měl pohledávky a podklady k nim stále ve své dispozici a insolvenční správkyně by je mohla uplatňovat a vymáhat. Žádná další příčina, jež by sama o sobě (bez ohledu na původní škodné jednání žalovaných) vyvolala předmětnou škodu, a byla tak schopna přetrhnout kauzální nexus, do děje nevstoupila. 13. Žalovaní 1/, 3/ a 5/ ve společném vyjádření navrhují dovolání odmítnout, případně zamítnout. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu považují za správné jak po stránce skutkové, tak po stránce právní, s výjimkou závěru odvolacího soudu o porušení povinností žalovanými 1/ a 2/ jednat s péčí řádného hospodáře při uzavírání postupních smluv. 14. Žalovaní 2/ a 4/ ve společném vyjádření navrhují dovolání zamítnout. Napadené rozhodnutí též považují za správné a namítají, že žalobkyní v dovolání namítané skutkové okolnosti nemají oporu v provedeném dokazování. 15. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění. 16. Nejvyšší soud shledává dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustným, když pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř., a v posouzení dovoláním předestřených právních otázek možnosti vzniku škody i přerušení příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody je napadené rozhodnutí v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu. 17. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají. Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem. 18. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 19. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nemohl být zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. 20. S ohledem na § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), v aktuálním znění, podle něhož se právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, posuzuje podle dosavadních právních předpisů (přičemž pro aplikaci přechodného ustanovení obsaženého v § 3079 odst. 1 o. z. není rozhodující okamžik vzniku škody, nýbrž je toto časové pravidlo spojeno s okamžikem škodné události; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2018, sp. zn. 25 Cdo 3377/2018, uveřejněný pod číslem 97/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. září 2019, sp. zn. 25 Cdo 2308/2018), jsou pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodná následující ustanovení obchodního zákoníku: Podle § 194 odst. 5 obch. zák. jsou členové představenstva povinni vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře a zachovávat mlčenlivost o důvěrných informacích a skutečnostech, jejichž prozrazení třetím osobám by mohlo společnosti způsobit škodu. Je-li sporné, zda člen představenstva jednal s péčí řádného hospodáře, nese důkazní břemeno o tom, že jednal s péčí řádného hospodáře, tento člen představenstva. Ti členové představenstva, kteří způsobili společnosti porušením právních povinností při výkonu působnosti představenstva škodu, odpovídají za tuto škodu společně a nerozdílně. Smlouva mezi společností a členem představenstva nebo ustanovení stanov vylučující nebo omezující odpovědnost člena představenstva za škodu jsou neplatné. Členové představenstva odpovídají za škodu, kterou způsobili společnosti plněním pokynu valné hromady, jen je-li pokyn valné hromady v rozporu s právními předpisy. Podle § 200 odst. 3 obch. zák. platí pro členy dozorčí rady obdobně ustanovení § 194 odst. 2, 4 až 7 a § 196. Podle § 757 obch. zák. pro odpovědnost za škodu způsobenou porušením povinností stanovených tímto zákonem platí obdobně ustanovení § 373 a násl. obch. zák. Podle § 373 obch. zák. kdo poruší svou povinnost ze závazkového vztahu, je povinen nahradit škodu tím způsobenou druhé straně, ledaže prokáže, že porušení povinností bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost. 21. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že skutečná škoda se vyjadřuje srovnáním majetkového stavu poškozeného před vznikem škody a po poškození. Při určení výše skutečné škody na věci se zásadně vychází z ceny věci v době poškození a nahrazena má být újma, jež spočívá ve zmenšení majetkového stavu poškozeného, přičemž zmenšením majetkového stavu je již samotné poškození věci. Peněžitá náhrada tohoto úbytku je buď ekvivalentem hodnot, které je nutné vynaložit, aby došlo k uvedení věci do předešlého stavu, nebo – zejména není-li uvedení do stavu před poškozením možné – lze vycházet z ceny, jakou věc měla v době poškození, a z rozsahu, v jakém byla poškozena zásahem škůdce, tedy výši odškodnění lze stanovit porovnáním ceny obvyklé, jakou věc měla bezprostředně před poškozením a jakou měla ve stavu po poškození. Cenu obvyklou (obecnou, tržní) představuje cena, za kterou lze v daném místě a čase pořídit náhradní věc stejných kvalit (za všechna rozhodnutí srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2012, sp. zn. 25 Cdo 3729/2011, uveřejněný pod číslem 123/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2017, sp. zn. 29 Cdo 4137/2015). 22. Skutečnou škodu může představovat také splatná pohledávka věřitele, kterou – vzhledem k okolnostem případu – lze považovat za nevymahatelnou. I v tomto případě lze totiž hovořit o újmě, která nastala (projevila se) v majetkové sféře poškozeného (věřitele), spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu a je objektivně vyjádřitelná (vyčíslitelná) všeobecným ekvivalentem (penězi), a je tudíž napravitelná, nedochází-li k naturální restituci, především poskytnutím peněz. Ke vzniku škody dochází okamžikem, kdy je vzhledem k okolnostem případu nepochybné, že pohledávka za obligačním dlužníkem je nevymahatelná (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2008, sp. zn. 21 Cdo 480/2007, a ze dne 26. února 2014, sp. zn. 25 Cdo 3672/2012, uveřejněné pod čísly 77/2008 a 64/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2014, sp. zn. 25 Cdo 2024/2012). 23. Skutečná škoda v podobě ztráty vymahatelnosti pohledávky může vzniknout i tehdy, jestliže investiční společnost nevymáhá – ač s ohledem na konkrétní okolnosti může a má – splatné pohledávky tvořící majetek podílového fondu, a v důsledku následného snížení či dokonce ztráty bonity dlužníka dojde k tomu, že pohledávka je (částečně či zcela) nevymahatelná. Postoupí-li investiční společnost pohledávky tvořící majetek podílového fondu, ztrácí možnost tyto pohledávky vymoci (do majetku podílového fondu). Nejpozději v tomto okamžiku tedy vzniká (může vzniknout) na majetku podílového fondu skutečná škoda, a to (zpravidla) ve výši rozdílu mezi částkou, kterou by bylo možné do podílového fondu získat v případě neprodleného vymáhání splatné pohledávky, a výší úplaty za postoupení pohledávky (za předpokladu, že výše úplaty odpovídala alespoň tržní hodnotě postupované pohledávky v místě a čase, kdy byla postoupena, a že byla uhrazena). K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 3472/2017. 24. V projednávané věci soud prvního stupně uzavřel, že „jestliže žalobkyně zahrnula pohledávky do majetkové podstaty, je zřejmé, že jí žádná škoda nevznikla“. S ohledem na procesní obranu žalovaných lze usuzovat, že úvaha soudu vedoucí k tomuto závěru spočívala v tom, že pokud byly postupní smlouva P a postupní smlouva R neplatné, nemohl dlužník utrpět škodu, neboť nedošlo k platnému převodu postupovaných pohledávek. Uvedený závěr odvolací soud přeformuloval tak, že za situace, kdy pohledávky nikdy platně nezměnily věřitele, „absentuje kauzalita mezi škodou tvrzenou jako tržní hodnota převáděných pohledávek a neplatným postoupením pohledávek, resp. porušením povinností žalovaných 1/ a 2/ jednat s péčí řádného hospodáře“ při jejich uzavírání. 25. Označené závěry soudů obou stupňů jsou ve světle výše označené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nesprávné. Škoda na majetku dlužníka mohla vzniknout již tím, že se splatné pohledávky dlužníka v důsledku protiprávního jednání škůdců staly nevymahatelnými, neboť dlužník a následně insolvenční správkyně ztratili po určitou dobu možnost pohledávky vymáhat. I kdyby vlastnické právo k pohledávkám nebylo na postupníky nikdy platně převedeno (nedošlo by ke změně v osobě věřitele), již samotné jednání žalovaných 1/ a 2/, spočívající v předání veškeré dokumentace nezbytné k jejich vymáhání domnělým nabyvatelům a nezabránění tomu, aby tyto osoby pohledávky vymáhaly, se může negativně projevit v majetkových poměrech dlužníka. 26. Nejvyšší soud se v řadě svých rozhodnutí zabýval vztahem příčiny a následku jako jedním z předpokladů odpovědnosti za škodu. Vyložil, že při zkoumání příčinné souvislosti jako právní kategorie jde o zjištění, jaká skutečnost byla bezprostřední příčinou daného následku. Z celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti (v němž každý jev má svou příčinu, zároveň však je příčinou jiného jevu) je třeba sledovat jen ty příčiny a následky, které jsou důležité pro odpovědnost za škodu. O vztah příčinné souvislosti se jedná, je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu (škodné události), ke škodě by nedošlo. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodný následek nenastal. Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, a to o příčinu podstatnou. Je-li příčin, které z časového hlediska působí následně (jde o tzv. řetězec postupně nastupujících příčin a následků), více, musí být jejich vztah ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. K tomu za mnohé srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, ze dne 20. března 2008, sp. zn. 25 Cdo 1437/2006, ze dne 24. března 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009, ze dne 29. března 2011, sp. zn. 23 Cdo 331/2010, nebo ze dne 24. října 2023, sp. zn. 27 Cdo 446/2023 27. V otázce přerušení příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním (dříve úkonem) a vznikem škody je pak judikatura Nejvyšší soudu ustálena v závěrech, podle kterých k přerušení příčinné souvislosti dochází, jestliže nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost. Zůstala-li původní škodná událost tou skutečností, bez níž by k následku nedošlo, příčinná souvislost se nepřerušuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. srpna 2011, sp. zn. 25 Cdo 4841/2009, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 30. března 2021, sp. zn. 25 Cdo 1267/2020, uveřejněném pod číslem 59/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 28. Odvolací soud se v projednávané věci těmito úvahami neřídil. Uvedl, že žalobkyně pohledávky po jejich zahrnutí do majetkové podstaty nevymáhala a ani nevyžadovala po žalovaných či po společnosti P a společnosti R vydání podkladů k těmto pohledávkám, pročež došlo k „přetržení“ příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti a tvrzeným vznikem škody. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů se však podává, že pohledávky byly „postoupeny“ dne 31. prosince 2012, insolvenční řízení dlužníka bylo zahájeno dne 2. října 2014 a dne 2. ledna 2015 byl zjištěn úpadek dlužníka a na jeho majetek byl prohlášen konkurs. Předmětné pohledávky byly pojaty do soupisu majetkové podstaty „v průběhu roku 2015“. Již z uvedeného vyplývá, že v období nejméně let 2013 a 2014 byly pohledávky včetně podkladů nezbytných k jejich vymáhání v rukou neoprávněných držitelů, a dlužníku tak bylo znemožněno jejich vymáhání. Dlužníku bezpochyby mohla vzniknout škoda v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním žalovaných, přičemž k přerušení příčinné souvislosti nemohlo dojít ani na základě následného sepsání pohledávek do majetkové podstaty a případné pasivity žalobkyně při jejich vymáhání, resp. vyžadování podkladů pro jejich vymáhání, neboť jednání žalovaných 1/ a 2/ dne 31. prosince 2012 i poté zůstalo tou skutečností, bez níž by škoda nevznikla. 29. Skutečnost konstatovaná odvolacím soudem, že žalobkyně sama vydání podkladů k předmětným pohledávkám nevyžadovala po žalovaných, po společnosti P a ani po společnosti R, by mohla být toliko okolností, pro kterou lze náhradu škody snížit, popř. nepřiznat, za podmínek uvedených v § 441 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013. Při posouzení těchto podmínek by bylo významné to, nakolik se na škodlivém výsledku podílely jednotlivé příčiny na obou stranách (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2017, sp. zn. 29 Cdo 1759/2015). 30. Protože rozhodnutí odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolací soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, proto Nejvyšší soud podle § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 31. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soud prvního stupně a odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta první za středníkem a § 226 odst. 1 o. s. ř.). 32. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 29. 4. 2026 Mgr. Milan Polášek předseda senátu