29 Cdo 2600/2024-2508 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce FPL, spol. s r. o., se sídlem v Liberci 2, Na Poříčí 116/5, PSČ 460 01, identifikační číslo osoby 44566409, zastoupeného JUDr. Michaelou Vrbovou, advokátkou, se sídlem v Liberci, náměstí Soukenné 115/6, PSČ 460 07, proti žalovanému SOUDEK s. r. o., se sídlem v Plzni, Foglarova 1400/4a, PSČ 323 00, identifikační číslo 25222589, zastoupenému JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem, se sídlem v Brně, Jaselská 202/19, PSČ 602 00, za účasti JUDr. Martina Litvana LL.M., Ph.D., advokáta, se sídlem v Praze, Fügnerovo náměstí 1808/3, PSČ 120 00, jako správce konkursní podstaty úpadce SKYWALKER, s. r. o., identifikační číslo osoby 25780590, zastoupeného Mgr. Ing. Vladimírem Mrázem, advokátem, se sídlem v Praze, Kukelská 919/2, PSČ 198 00, jako vedlejšího účastníka řízení na straně žalobce, o odpůrčí žalobě, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 21 C 70/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. října 2023, č. j. 25 Co 103/2023-2379, takto: Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 11. října 2023, č. j. 25 Co 103/2023-2379, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze (dále též jen „konkursní soud“) 7. listopadu 2005 (č. l. 1-5), se žalobce [JUDr. Martin Litvan, LL. M., Ph.D., jako správce konkursní podstaty úpadce SKYWALKER, s. r. o. (dále jen „M. L.“)] domáhal proti žalovanému (SOUDEK s. r. o.): a/ Určení, že vůči konkursním věřitelům jsou neúčinné označené smlouvy o půjčkách a „jejich úhrada“ z: 1) 13. února 2003, 2) 14. února 2003, 3) 13. března 2003, 4) 18. března 2003, 5) 9. července 2003, 6) 15. července 2003, 7) 1. září 2003, 8) 8. září 2003, 9) 6. října 2003, 10) 12. prosince 2003, 11) 12. ledna 2004, 12) 17. května 2004, 13) 18. května 2004, 14) 8. července 2004, 15) 3. srpna 2004 a 16) 20. srpna 2004. b/ Zaplacení částky 16.822.908,50 Kč s příslušenstvím tvořeným zákonným úrokem z prodlení z dlužné částky za dobu od 8. listopadu 2005 do zaplacení. 2. Usnesením ze dne 27. ledna 2006, č. j. 13 Cmo 24/2006-107, Vrchní soud v Praze (mimo jiné) postoupil věc Okresnímu soudu Plzeň-město (dále jen „okresní soud“) jako soudu věcně a místně příslušnému. 3. Podáním datovaným 3. července 2007 (č. l. 330-332), doplněným podáním datovaným 30. ledna 2008 (č. l. 335-337), M. L. změnil a upřesnil tu část žalobního návrhu (petitu), kterou se domáhal určení neúčinnosti označených právních úkonů (odstavec 1 písm. a/ odůvodnění shora), tak, že vůči M. L. a konkursním věřitelům úpadce jsou neúčinné datem a výší částky označené platby (slovy podání „poskytnutí peněžitého plnění“) pozdějšího úpadce žalovanému. 4. Usnesením vydaným v průběhu jednání konaného u něj 31. ledna 2008 okresní soud tuto změnu žaloby připustil (srov. protokol o jednání, č. l. 352). 5. Rozsudkem ze dne 10. dubna 2008, č. j. 21 C 70/2006-416, okresní soud: [1] Zamítl odpůrčí žalobu: a) jak co do požadavku na určení neúčinnosti ve výroku označených peněžitých plnění (I. výrok), b) tak co do požadavku na zaplacení částky 16.822.908,50 Kč s příslušenstvím (II. výrok). [2] Rozhodl o nákladech řízení (III. výrok). 6. Proti rozsudku okresního soudu z 10. dubna 2008 podal M. L. odvolání; učinil tak podáním datovaným 23. června 2008 (č. l. 433-447). Jako „doplnění odvolání“ pak M. L. označil svá podání datovaná 15. září 2008 (č. l. 499-500, „doplnění odvolání“), 23. října 2008 (č. l. 514-515, „doplnění odvolání č. 2“), 26. ledna 2009 (č. l. 526-528, „doplnění odvolání č. 3“), 27. března 2009 (č. l. 531-533, „doplnění odvolání č. 4“), a 5. dubna 2011 (č. l. 627-638, „doplnění odvolání č. 5“). V posledně označeném podání (došlém odvolacímu soudu 6. dubna 2011) M. L. také uvedl, že dle judikatury [usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. února 2011, sp. zn. 31 Cdo 365/2009, uveřejněné pod číslem 68/2011 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 68/2011“); usnesení je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu] může mít žaloba toliko podobu žaloby na plnění, takže „je třeba omezit výrok petitu pouze na plnění“. 7. Podáním datovaným 4. května 2011 (č. l. 719-720) navrhl M. L., aby soud podle § 107a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), připustil vstup společnosti FPL, spol. s r. o. (dále též jen „společnost F“) do řízení na jeho místo. Návrh odůvodnil tím, že v konkursním řízení vedeném na majetek úpadce „byla žalovaná pohledávka zpeněžena veřejnou dobrovolnou dražbou a vlastnické právo přešlo na vydražitele“ (na společnost F). K návrhu M. L. připojil souhlas společnosti F se vstupem do řízení namísto M. L. (podání datované 26. dubna 2011, č. l. 722) a potvrzení datované 26. dubna 2011, vystavené dražebníkem a organizátorem veřejné dražby dobrovolné (První aukční a inkasní, s. r. o.) o tom, že pohledávku úpadce za žalovaným ve výši 16.822.908,50 Kč, zařazenou do soupisu konkursní podstaty úpadce, dne 26. dubna 2011 vydražila společnost F, která také řádně uhradila cenu dosaženou vydražením (č. l. 721). 8. Usnesením ze dne 24. května 2011, č. j. 25 Co 326/2008-725, Krajský soud v Plzni (jako odvolací soud) na základě skutečností popsaných v předchozím odstavci připustil (podle § 107a o. s. ř.), aby do řízení vstoupila namísto M. L. společnost F. 9. Rozsudkem ze dne 20. března 2013, č. j. 25 Co 326/2008-866, odvolací soud: [1] Zrušil rozsudek okresního soudu z 10. dubna 2008 v rozsahu I. výroku a řízení v tomto rozsahu zastavil (první výrok). [2] Potvrdil rozsudek okresního soudu z 10. dubna 2008 ve II. a III. výroku (druhý výrok). [3] Rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok). 10. Odvolací soud již o věci jednal a rozhodl (na základě usnesení z 24. května 2011) jako s novým žalobcem se společností F. 11. První výrok rozsudku ze dne 20. března 2013 odůvodnil odvolací soud tím, že podání z 5. dubna 2011 má ve smyslu § 41 odst. 2 o. s. ř. za částečné zpětvzetí žaloby. 12. O dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 20. března 2013 rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 24. října 2018, č. j. 29 Cdo 614/2014-949, tak, že: [1] Odmítl dovolání v rozsahu, v němž směřovalo proti prvnímu výroku, proti té části druhého výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek okresního soudu ve výroku o nákladech řízení a proti třetímu výroku o nákladech odvolacího řízení (první výrok). [2] Zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 20. března 2013 s výjimkou prvního výroku a věc ve zrušeném rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (druhý výrok). 13. Usnesením ze dne 12. září 2019, č. j. 25 Co 326/2008-1066, odvolací soud zrušil rozsudek okresního soudu z 10. dubna 2008 ve II. a III. výroku a věc mu potud vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud již o věci jednal jako s vedlejším účastníkem řízení na straně žalobce s původním žalobcem (M. L.), jenž vstoupil do řízení podáním z 6. března 2019. 14. Podáním datovaným 23. června 2020 vstoupila do řízení společnost SILVER BELL s. r. o. (dále jen „společnost S“) jako vedlejší účastník řízení na straně žalovaného. 15. Rozsudkem ze dne 3. června 2021, č. j. 21 C 70/2006-1944, okresní soud: [1] Uložil žalovanému zaplatit do 3 dnů od právní moci rozhodnutí do konkursní podstaty úpadce, k rukám M. L., částku 16.822.908,50 Kč s příslušenstvím představovaným konkretizovaným zákonným úrokem z prodlení z dlužné částky za dobu od 8. listopadu 2005 do zaplacení (I. výrok). [2] Rozhodl o nákladech řízení (II. až V. výrok) a o soudním poplatku za řízení (VI. výrok). 16. Okresní soud – vycházeje z § 16 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), a dovolávaje se závěrů obsažených ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu z 24. října 2018 – dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům: 17. Splnění dluhu ze smlouvy o půjčce je jednostranným právním úkonem, kterému lze odporovat. 18. Jednotlivá (předmětná) plnění ze smluv o půjčkách jsou odporovatelnými právními úkony dle § 16 ZKV a podle § 16 odst. 4 ZKV lze žádat jejich navrácení do konkursní podstaty úpadce. Z tohoto důvodu je žaloba důvodná a soud jí vyhověl, včetně úroku z prodlení podle § 517 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“). 19. Úvahy o tom, že žaloba se odpoutala od konkursního řízení, potažmo že došlo k promlčení nároku, jsou zcestné, když odvolací soud se ve zrušujícím usnesení z 12. září 2019 jednoznačně vyjádřil tak, že jako konkursní věřitel je žalobce ve sporu aktivně věcně legitimován, přičemž není rozhodné, že nebyl původním přihlášeným věřitelem, ani to, že je věřitelem pohledávky, která měla vzniknout po provedení odporovaných právních úkonů. Těmto úkonům může totiž odporovat podle zákona o konkursu a vyrovnání kterýkoliv z konkursních věřitelů, bez ohledu na to, jakou pohledávku drží (nejde o odporovatelnost podle § 42a obč. zák.). 20. K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 11. října 2023, č. j. 25 Co 103/2023-2379: [1] Potvrdil rozsudek okresního soudu (první výrok). [2] Rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý a třetí výrok). 21. Odvolací soud již o věci jednal a rozhodl bez účasti společnosti S, která z řízení vystoupila podáním z 11. září 2023. 22. Odvolací soud – vycházeje z § 16 ZKV – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům: 23. Pro posouzení aktivní věcné legitimace žalobce jako konkursního věřitele nemá odvolací soud za rozhodné, že pohledávka, kterou jeho předchůdce přihlásil do konkursního řízení, vznikla až po učinění odporovatelného právního úkonu. V poměrech konkursního řízení jsou si přihlášení věřitelé rovni a nejsou uspokojováni podle doby vzniku nebo splatnosti svých pohledávek. Mezi věřitelem uplatňujícím nároky podle § 42a obč. zák. a konkursním věřitelem je zásadní rozdíl, který spočívá též v tom, že konkursní věřitel nežaluje „pro sebe“, ale do konkursní podstaty a v řízení tak vlastně zastupuje ostatní přihlášené konkursní věřitele (stejně jako správce konkursní podstaty). Ustanovení § 16 ZKV nečiní rozdíl mezi správcem konkursní podstaty a konkursními věřiteli a aktivní legitimace konkursního věřitele není omezena pouze na věřitele pohledávek vzniklých před učiněním odporovatelných úkonů. Zásadně také nepožaduje (oproti úpravě dané zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem), aby šlo o věřitele vymahatelných pohledávek. Aktivní legitimaci současného žalobce tak nebrání, že je konkursním věřitelem pohledávky vzniklé později, než byl učiněn odporovatelný úkon. Podstatné je, že byl řádně přihlášeným konkursním věřitelem v době, kdy nabyl pohledávku uplatněnou v řízení (kterou vymáhá ve prospěch konkursní podstaty). 24. Současný žalobce si pohledávku koupil (rozuměj pohledávku vymáhanou v tomto sporu), takže ta by teoreticky mohla opustit konkursní podstatu, kdyby ji nadále vymáhal pro sebe, což se nestalo. Není zde tedy žádné zákonné překážky pro vymáhání pohledávky žalobcem do konkursní podstaty. Stále jde o konkursního věřitele, pročež se nemohou uplatnit závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. května 2018, sp. zn. 29 Cdo 5188/2017. 25. Nejde o stejný případ, když v tamní věci byl nabyvatelem pohledávky někdo jiný (osoba, která nebyla aktivně legitimována k podání odpůrčí žaloby dle § 16 ZKV). Ustanovení § 16 ZKV neznemožňovalo správci konkursní podstaty postoupit pohledávku konkursnímu věřiteli. 26. Při úvaze o aktivní legitimaci žalobce vzal odvolací soud v potaz i to, že Nejvyšší soud ve zrušujícím rozsudku z 24. října 2018 závěr o nedostatku aktivní legitimace současného žalobce neučinil, ač rozhodoval v době, kdy byly ze spisu seznatelné okolnosti jeho vstupu do řízení. 27. S výše uvedeným pak souvisí i posouzení námitky promlčení vznesené žalovaným v řízení před okresním soudem (a opakované v odvolání). Původní žalobce uplatnil nárok včas a současný žalobce vstoupil do všech jeho práv. Pohledávka je též v řízení od počátku uplatňována jako pohledávka z odpůrčí žaloby. 28. K vlastní podstatě sporu odvolací soud souhlasí se závěrem okresního soudu, že vratky půjček jsou odporovatelnými právními úkony (v době, kdy je činil, neměl pozdější úpadce dostatečný majetek). II. Dovolání a vyjádření k němu 29. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Konkrétně jde o následující otázky: [1] Je k odpůrčí žalobě aktivně věcně legitimován konkursní věřitel, jehož pohledávka přihlášená do konkursního řízení vznikla až po uskutečnění odporovaných právních úkonů? [2] Lze vymáhat do konkursní podstaty pohledávku, kterou správce konkursní podstaty „prodal“ (a nárok náleží jinému subjektu)? [3] Je nabyvatel pohledávky dříve vymáhané správcem konkursní podstaty aktivně legitimován k odpůrčí žalobě podle § 16 ZKV? [4] Je právně významné, že kupujícím a nabyvatelem pohledávky prodávané správcem konkursní podstaty je konkursní věřitel? [5] Je v případě půjček poskytovaných osobou blízkou úpadci v období, po něž lze odporovat právním úkonům, které jsou průběžně vraceny, považována za výši dlužné pohledávky maximální výše jednorázového čerpání, nebo součet všech celkem čerpaných (a opět vrácených) částek? [6] Jestliže pohledávku přestane vymáhat správce konkursní podstaty do konkursní podstaty a ve vymáhání pokračuje jiný věřitel pro sebe, dochází po uplynutí promlčecí doby k promlčení práva vymáhat pohledávku do konkursní podstaty? [7] Je platební místo obligatorní součástí „petitu“? Může pohledávku vymáhat osoba, která je v rozsudku označena jako platební místo, avšak sama není (hlavním) účastníkem řízení a jí jako věřiteli pohledávka nebyla přiznána? 30. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, případně, aby změnil napadené rozhodnutí v tom duchu, že žaloba se zamítá. 31. K položeným otázkám argumentuje dovolatel následovně: K otázce č. 1 (K době vzniku pohledávky konkursního věřitele) 32. Potud dovolatel s odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2002, sp. zn. 21 Cdo 549/2001, uveřejněného pod číslem 64/2002 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 64/2002“), ve vazbě na dikci § 42a obč. zák. (ve spojení s § 16 odst. 1 ZKV) dovozuje, že k odpůrčí žalobě je aktivně věcně legitimován pouze (konkursní) věřitel, který měl za pozdějším úpadcem pohledávku v době, kdy byl učiněn odporovaný právní úkon; právní předchůdce žalobce v konkursním řízení (ČESKÝ TELECOM, a. s.) takovým věřitelem nebyl (jeho pohledávka vznikla až v roce 2005). K otázce č. 2 až 4 (K postoupení odpůrčího nároku a k věcné legitimaci postupníka) 33. K těmto otázkám dovolatel argumentuje ve prospěch závěru, že povaha odpůrčího nároku vylučuje, aby jej správce konkursní podstaty úpadce zpeněžil v průběhu sporu o odpůrčí žalobě (tím, že jej postoupí za úplatu jiné osobě) a takto „odpoutal“ od probíhajícího konkursního řízení. K otázce č. 5 (K řetězení půjček a jejich vratek). 34. Dovolatel poukazuje na to, že finanční výpomoc poskytoval pozdějšímu úpadci průběžně a dlouhodobě (jednu půjčku pozdější úpadce splatil a druhou obdržel z dříve vrácených prostředků). Pozdější úpadce tedy nikdy nedlužil 16.822.908,50 Kč (aktuální stav půjčených prostředků byl vždy řádově menší). Je proto vyloučeno, aby pohledávka byla vyčíslena jako součet všech opakovaných čerpání půjček. K otázce č. 6 a 7 (K promlčení odpůrčího nároku a k platebnímu místu) 35. Potud dovolatel poukazuje na to, že poté, co soud připustil změnu v osobě žalobce (usnesením ze dne 24. května 2011), stávající žalobce vymáhal pohledávku pro sebe a žalobní návrh, jímž se domáhá plnění do konkursní podstaty úpadce upravil až 11. února 2020. Námitka promlčení je proto důvodná, jelikož od 24. května 2011 do 11. února 2020 nikdo nevymáhal pohledávku do konkursní podstaty. 36. Žalobce i vedlejší účastník ve vyjádření nemají dovolání za opodstatněné. 37. K dovoláním otevřeným otázkám vedlejší účastník dále zdůrazňuje, že právním úkonům úpadce může odporovat jak správce konkursní podstaty, tak kterýkoli z konkursních věřitelů, přičemž z rozhodnutí jsou oprávněni všichni konkursní věřitelé. Míní rovněž, že dovolatel je ve smyslu § 107a o. s. ř. vázán pravomocným rozhodnutím, jímž odvolací soud připustil vstup stávajícího žalobce do řízení namísto vedlejšího účastníka, jakož i zrušujícím usnesením ze dne 12. září 2019, v němž odvolací soud uvedl, že uplatněný nárok neopustil konkursní podstatu, dodávaje, že soud je svým předchozím rozhodnutím vázán. Podotýká též, že vstup do řízení je pokračováním řízení dosavadního řízení, takže nemůže způsobit nedostatek aktivní věcné legitimace ani promlčení nároku. Míní též, že dovolání podala osoba neoprávněná. III. Přípustnost dovolání 38. Jak Nejvyšší soud vysvětlil účastníkům v této věci ve zrušujícím rozsudku ze dne 24. října 2018 (a posléze i v důvodech usnesení ze 14. října 2024, č. j. 29 Cdo 2600/2024-2504, jímž k návrhu dovolatele odložil vykonatelnost rozsudku odvolacího soudu z 11. října 2023), pro dovolací řízení v této věci je rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2007. Spor o odpůrčí žalobě podle § 16 ZKV je sporem vyvolaným konkursem prohlášeným podle zákona o konkursu a vyrovnání (lhostejno, že se zřetelem k závaznému soudnímu rozhodnutí o věcné příslušnosti projednávaným u jiného soudu prvního stupně, než který je k rozhodování o tomto typu sporů povolán zákonem); srov. i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sb. rozh. obč. 39. Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b/ nejde, když to, že soudy nižších stupňů o věci samé rozhodly jinak než dříve (vyhověly žalobě), neplynulo ze závazného právního názoru odvolacího soudu, nýbrž ze závazného právního názoru Nejvyššího soudu obsaženého ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu z 24. října 2018; srov. ostatně též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. listopadu 2008, sp. zn. 22 Cdo 3602/2007, uveřejněného pod číslem 69/2010 Sb. rozh. obč. 40. Nejvyšší soud nicméně shledává dovolání v dané věci přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř., když v posouzení dovoláním otevřených právních otázek č. 1 až 5 jde o věc dovolacím soudem neřešenou. Pro otázky č. 6 a 7 Nejvyšší soud přípustnost dovolání v této fázi řízení samostatně neposuzoval, jelikož jejich zodpovězení je do značné míry závislé na řešení otázek č. 1 až 5. IV. Důvodnost dovolání 41. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem (dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). 42. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 43. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. 44. Pro právní posouzení věci jsou rozhodná následující skutková zjištění (z nichž vyšly oba soudy): 45. Dovolatel (jako věřitel) uzavřel s pozdějším úpadcem (jako dlužníkem) v době od června 2000 do ledna 2004 celkem 36 smluv o půjčkách. Šlo o smlouvy o půjčkách z: 1) 7. června 2000 na částku 1 milión Kč, (č. l. 10), 2) 11. července 2000 na částku 800.000 Kč, (č. l. 11), 3) 21. července 2000 na částku 50.000 Kč, (č. l. 12), 4) 25. července 2000 na částku 300.000 Kč, (č. l. 13), 5) 7. srpna 2000 na částku 800.000 Kč, (č. l. 14), 6) 22. srpna 2000 na částku 800.000 Kč, (č. l. 15), 7) 13. října 2000 na částku 200.000 Kč, (č. l. 16) 8) 1. listopadu 2000 na částku 150.000 Kč, (č. l. 17), 9) 22. listopadu 2000 na částku 3.000.000 Kč, (č. l. 18), 10) 23. listopadu 2000 na částku 45.000 Kč, (č. l. 19), 11) 24. ledna 2001 na částku 130.000 Kč, (č. l. 20), 12) 19. dubna 2001 na částku 200.000 Kč, (č. l. 21), 13) 10. května 2001 na částku 250.000 Kč, (č. l. 22), 14) 15. června 2001 na částku 240.000 Kč, (č. l. 23), 15) 5. prosince 2001 na částku 80.000 Kč, (č. l. 24), 16) 12. prosince 2001 na částku 200.000 Kč, (č. l. 25), 17) 20. května 2002 na částku 150.000 Kč, (č. l. 26), 18) 21. května 2002 na částku 235.414 Kč, (č. l. 27), 19) 3. června 2002 na částku 50.000 Kč, (č. l. 28), 20) 29. července 2002 na částku 1.043.151 Kč, (č. l. 29), 21) 5. srpna 2002 na částku 9.000 USD, (279.135 Kč) [č. l. 30], 22) 8. srpna 2002 na částku 800.000 Kč, (č. l. 31), 23) 15. srpna 2002 na částku 1 milión Kč, (č. l. 32), 24) 23. srpna 2002 na částku 2.155.073,30 Kč (č. l. 33), 25) 24. října 2002 na částku 50.000 Kč, (č. l. 34), 26) 24. října 2002 na částku 1.269.647,30 Kč, (č. l. 35), 27) 13. listopadu 2002 na částku 150.000 Kč, (č. l. 36), 28) 5. prosince 2002 na částku 55.000 Kč, (č. l. 37), 29) 13. prosince 2002 na částku 600.000 Kč, (č. l. 38), 30) 23. dubna 2003 na částku 200.000 Kč, (č. l. 39), 31) 30. května 2003 na částku 6.000 Kč, (č. l. 40), 32) 30. května 2003 na částku 51.000 Kč, (č. l. 41), 33) 5. června 2003 na částku 10.000 Kč, (č. l. 42), 34) 20. června 2003 na částku 200.000 Kč, (č. l. 43), 35) 26. června 2003 na částku 65.467,29 Kč, (č. l. 44), 36) 27. ledna 2004 na částku 960.000 Kč, (č. l. 45). 46. Na úhradu půjček zaslal pozdější úpadce dovolateli v době od února 2003 do srpna 2004 celkem 16.822.908,50 Kč. Stalo se tak platbami z: 1) 13. února 2003, 2) 14. února 2003, 3) 13. března 2003, 4) 18. března 2003, 5) 9. července 2003, 6) 15. července 2003, 7) 1. září 2003, 8) 8. září 2003, 9) 6. října 2003, 10) 12. prosince 2003, 11) 12. ledna 2004, 12) 17. května 2004, 13) 18. května 2004, 14) 8. července 2004, 15) 3. srpna 2004 a 16) 20. srpna 2004. 47. Usnesením ze dne 29. března 2005, č. j. 91 K 39/2004-42 (které nabylo právní moci dne 21. dubna 2005), Městský soud v Praze (mimo jiné) prohlásil konkurs na majetek úpadce a správcem jeho konkursní podstaty ustavil M. L. 48. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a zákona o konkursu a vyrovnání: § 42a (obč. zák.) Odporovatelnost (1) Věřitel se může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné. Toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok proti dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen. (2) Odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§ 116, 117), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat. (3) Právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch. (4) Právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch. § 16 (ZKV) (1) Právo odporovat právním úkonům za podmínek stanovených v § 42a občanského zákoníku může uplatnit správce podstaty nebo konkursní věřitel. (2) Právo odporovat právním úkonům lze uplatnit nejen proti osobám, které s úpadcem sjednaly odporovatelný právní úkon, nýbrž i proti jejich dědicům; proti třetím osobám jen tehdy, jestliže jim byly známy okolnosti odůvodňující odporovatelnost právním úkonům proti jejich právnímu předchůdci. (3) Odporovatelným právním úkonem nemůže být vyrovnána vzájemná pohledávka odpůrce proti úpadci. (4) Vše, o co byl odporovatelným právním úkonem dlužníkův majetek zkrácen, musí být vráceno do podstaty, a není-li to možné, musí být poskytnuta peněžitá náhrada. 49. V této podobě, pro věc rozhodné, platil § 42a obč. zák. v době uskutečnění plateb („vratek“) na úhradu půjček dlužníkem a do 1. ledna 2014, kdy byl zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušen zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem, nedoznal změn. Ustanovení § 16 ZKV v citované podobě platilo v době od uskutečnění první platby na úhradu půjček dlužníkem (13. února 2003) do 30. dubna 2004. S účinností od 1. května 2005 (po novele provedené zákonem č. 257/2004 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o podnikání na kapitálovém trhu, zákona o kolektivním investování a zákona o dluhopisech) bylo předmětné ustanovení doplněno o pátý odstavec v tomto znění: „(5) Závěrečnému vyrovnání zisků a ztrát nelze odporovat podle ustanovení odstavců 2 až 4 ani podle § 42a občanského zákoníku.“ S účinností od 29. září 2005 [po novele provedené zákonem č. 377/2005 Sb., o doplňkovém dohledu nad bankami, spořitelními a úvěrními družstvy, pojišťovnami a obchodníky s cennými papíry ve finančních konglomerátech a o změně některých dalších zákonů (zákonem o finančních konglomerátech)] bylo upraveno znění ustanovení § 16 odst. 5 ZKV a ustanovení § 16 ZKV bylo dále doplněno o šestý odstavec, takže příslušné odstavce zněly následovně: „(5) Závěrečnému vyrovnání podle zvláštního právního předpisu upravujícího podnikání na kapitálovém trhu nelze odporovat podle ustanovení odstavců 2 až 4 ani podle § 42a občanského zákoníku. (6) Poskytnutí a realizaci finančního zajištění podle zvláštního právního předpisu nebo obdobným právním úkonům podle zahraniční právní úpravy nelze odporovat podle odstavců 2 až 4 ani podle § 42a občanského zákoníku; rovněž nelze odporovat poskytnutí a realizaci finančního zajištění podle zahraniční právní úpravy.“ 50. V této podobě pak ustanovení § 16 ZKV platilo až do 1. ledna 2008, kdy byl zákon o konkursu a vyrovnání zrušen insolvenčním zákonem. Budiž ovšem poznamenáno, že doplnění § 16 ZKV o odstavce 5 a 6 (včetně následné dílčí korekce odstavce 5) pro věc význam nemělo, když nejde (nešlo) o žádnou z výjimek v těchto ustanoveních zmíněných. 51. Ve shora ustaveném skutkovém a právním rámci činí Nejvyšší soud k dovoláním otevřeným otázkám následující závěry: K otázce č. 1 (K době vzniku pohledávky konkursního věřitele) 52. Řešení otázky č. 1 neplyne (oproti mínění dovolatele) z R 64/2002; to vykládalo pouze § 42a obč. zák. Ustanovení § 16 odst. 1 ZKV sice hovoří o „právu odporovat právním úkonům za podmínek stanovených v § 42a obč. zák.“, legitimaci k uplatnění „konkursního“ odpůrčího nároku však tamtéž upravuje samostatně (tak, že toto právo „může uplatnit správce podstaty nebo konkursní věřitel“). Nejde-li o správce konkursní podstaty [jehož legitimace není podmíněna tím, aby sám měl pohledávku vůči dlužníku (úpadci)], je k uplatnění takového odpůrčího nároku legitimován „konkursní věřitel“, tedy (ve smyslu § 7 ZKV) věřitel, který v konkursním řízení uplatňuje nárok vůči dlužníku (úpadci). Podmínka, aby šlo o „konkursního věřitele“, který (současně) měl pohledávku vůči dlužníku (pozdějšímu úpadci) „v době, kdy byl učiněn odporovaný právní úkon“, se odtud neklade. Srov. i závěry formulované k aktivní věcné legitimaci k uplatnění „konkursního“ odpůrčího nároku (dle § 16 ZKV) ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. června 2007, sp. zn. Opjn 8/2006, uveřejněném pod číslem 74/2007 Sb. rozh. obč. (dále jen „stanovisko“), str. 740 (460), a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. května 2018, sp. zn. 29 Cdo 5188/2017. 53. Odpověď na otázku č. 1 tedy zní tak, že konkursní věřitel je ve smyslu § 16 odst. 1 ZKV aktivně věcně legitimován k uplatnění odpůrčího nároku bez zřetele k tomu, že v době, kdy byl učiněn odporovaný právní úkon, neměl pohledávku vůči dlužníku (pozdějšímu úpadci). Dovolání tudíž potud není důvodné. K otázce č. 2 až 4 (K postoupení odpůrčího nároku a k věcné legitimaci postupníka) 54. Otázkou, zda před pravomocným rozhodnutím o odpůrčím nároku (podle § 15 odst. 2 ZKV) může správce konkursní podstaty takový nárok postoupit jiné osobě, se Nejvyšší soud zabýval již ve shora zmíněném usnesení sp. zn. 29 Cdo 5188/2017. V tomto usnesení (na něž v podrobnostech odkazuje) Nejvyšší soud v návaznosti na závěry stanoviska ozřejmil (srov. odstavec 36 odůvodnění tamtéž), že povaha odpůrčího nároku podle § 15 odst. 2 ZKV vylučuje možnost žalobce (jímž může být konkursní věřitel nebo správce konkursní podstaty) postoupit tento nárok jiné osobě (lhostejno zda za úplatu) před pravomocným rozhodnutím o odpůrčím nároku. Smlouva o postoupení takového odpůrčího nároku tedy není (ve smyslu ustanovení § 107a odst. 1 o. s. ř.) právní skutečností, s níž právní předpisy spojují převod odpůrčího nároku z postupitele (konkursního věřitele nebo správce konkursní podstaty úpadce) na postupníka. 55. Z hlediska tam použité argumentace přitom není důvod pro jiné zacházení s odpůrčím nárokem podle § 16 ZKV. Jinak řečeno, i pro odpůrčí nárok podle § 16 ZKV platí, že jeho povaha vylučuje možnost žalobce (jímž může být konkursní věřitel nebo správce konkursní podstaty) postoupit tento nárok jiné osobě (lhostejno zda za úplatu) před pravomocným rozhodnutím o odpůrčím nároku. Smlouva o postoupení takového odpůrčího nároku tedy není (ve smyslu ustanovení § 107a odst. 1 o. s. ř.) právní skutečností, s níž právní předpisy spojují převod odpůrčího nároku z postupitele (konkursního věřitele nebo správce konkursní podstaty úpadce) na postupníka. 56. K zodpovězení však zůstává, zda závěr formulovaný pro smluvní postoupení odpůrčího nároku má své uplatnění také v poměrech nabytí onoho nároku příklepem vydražitele ve veřejné dražbě dobrovolné, uskutečněné podle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, který obsahuje řadu omezujících podmínek pro zpochybnění platnosti takové dražby. O tento případ šlo totiž v posuzované věci [v níž M. L. odpůrčí nárok takto „zpeněžil“ prostřednictvím veřejné dražby dobrovolné, jež se konala 26. dubna 2011 (srov. odstavec 7 odůvodnění shora), tedy v režimu tehdy platného zákona o veřejných dražbách (ve znění účinném v době konání dražby)]. 57. K tomu lze uvést, že již v rozsudku ze dne 30. října 2014, sp. zn. 21 Cdo 3241/2013, Nejvyšší soud vysvětlil, že i když vydražitel zaplatil cenu dosaženou vydražením (nejvyšší podání) ve stanovené lhůtě a i když jde o platnou dražbu (žaloba o neplatnost dobrovolné veřejné dražby podle ustanovení § 24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách buď vůbec nebyla podána, nebo jí nebylo pravomocným soudním rozhodnutím vyhověno), vydražitel nenabývá vlastnictví nebo jiné právo k předmětu dražby, jestliže není možné spolehlivě (jednoznačně) dovodit (s přihlédnutím ke všem okolnostem případu), co bylo vydraženo (co vlastně tvořilo předmět dražby) nebo kdo je vydražitelem, popřípadě bylo-li předmětem dražby něco, co ze své povahy nemohlo přejít na vydražitele. 58. Jakkoli v oné věci nebyla předmětem dražby pohledávka (nárok), závěr, že předmětem dražby bylo něco, co ze své povahy nemohlo přejít na vydražitele, se nepochybně prosadí např. u pohledávek (nároků), jejichž postoupení jiné osobě zákon vylučuje (srov. pro rozhodné období § 525 odst. 1 obč. zák.). To je i případ pohledávky v této věci. 59. Jinak řečeno (shrnuto), povaha odpůrčího nároku podle § 16 ZKV vylučovala možnost žalobce (jímž může být konkursní věřitel nebo správce konkursní podstaty) učinit jej před pravomocným rozhodnutím o odpůrčím nároku předmětem veřejné dražby dobrovolné konané podle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách. 60. I když vydražitel ve veřejné dražbě dobrovolné zaplatil cenu dosaženou vydražením (nejvyšší podání) ve stanovené lhůtě a i když šlo o platnou dražbu (žaloba o neplatnost dobrovolné veřejné dražby podle ustanovení § 24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách buď vůbec nebyla podána, nebo jí nebylo pravomocným soudním rozhodnutím vyhověno), vydražitel nenabyl předmět dražby tvořený odpůrčím nárokem podle § 16 ZKV, jelikož tento nárok na něj ze své povahy nemohl přejít. 61. Zbývá určit, zda na uvedeném závěru může něčeho změnit skutečnost, že odpůrčí nárok takto „nabyla“ od správce konkursní podstaty osoba, která by jinak též sama byla legitimována k jeho uplatnění (coby „konkursní věřitel“). 62. V návaznosti na to, že stávající žalobce (společnost F) po vydražení pohledávky posléze upravil žalobní žádání (a svou argumentaci) tak, že pohledávku rovněž vymáhá do konkursní podstaty úpadce (v její prospěch), Nejvyšší soud především poznamenává, že celá transakce v tomto pojetí postrádá (pro „nabyvatele pohledávky“) jakýkoli ekonomický smysl. Zpeněžením pohledávky (nároku) ve smyslu § 27 odst. 1 ZKV se rozumí i její postoupení za úplatu nebo vydražení (za nejvyšší podání) ve veřejné dražbě. V pojetí předestíraném žalobcem má ovšem mít konkursní podstata z jednoho nároku prospěch dvakrát; jejím příjmem ze zpeněžení odpůrčího nároku se stala částka, kterou společnost F uhradila ve veřejné dražbě na nejvyšší podání a dalším příjmem má být vymožení téhož odpůrčího nároku vydražitelem (konkursním věřitelem) do konkursní podstaty. Ze skutkových reálií dané věci nadto neplyne, že by veřejná dražba dobrovolná byla organizována tak, že se jí mohou účastnit pouze osoby, které by jinak samy mohly podat odpůrčí žalobu (konkursní věřitelé), a že předmětem dražby je pouze nárok na vymožení příslušné částky do konkursní podstaty. Vzhledem k tomu, že zákon přiznává správci konkursní podstaty na straně jedné a konkursnímu věřiteli na straně druhé věcnou legitimaci k uplatnění odpůrčího nároku samostatně, pak neexistuje rozumný důvod, pro který by obecný závěr o nemožnosti postoupení a vydražení takového nároku měl být prolomen v případě, kdy pohledávku získá od věcně legitimované osoby jiná osoba, která mohla odpůrčí nárok uplatnit též. K tomu budiž dodáno, že i právo na uplatnění odpůrčího nároku se obecně vzato promlčuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2008, sp. zn. 29 Odo 963/2006, uveřejněný pod číslem 110/2008 Sb. rozh. obč.) a uplatnění nároku podle § 16 ZKV je omezeno časově ve smyslu § 42a odst. 2 obč. zák., takže osoba, která nárok včas neuplatnila (lhostejno, zda správce konkursní podstaty nebo konkursní věřitel) tuto legitimaci uplynutím času ztrácí (a nemůže ji znovu nabýt tím, že nárok „koupí“ od osoby, která jej uplatnila včas). 63. Dovolání je tedy potud opodstatněné. Úvaha odvolacího soudu, podle které by Nejvyšší soud takový úsudek zformuloval již v předchozím zrušujícím rozsudku (což se nestalo), přehlíží vázanost dovolacími důvody předepsanou dovolacímu soudu v § 242 odst. 3 o. s. ř. a to, že předchozí dovolací přezkum založil dovoláním žalobce (společnost F), jenž z logiky věci neměl důvod zpochybnit oním dovoláním svou věcnou legitimaci k vedení sporu. 64. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil, včetně závislých výroků o nákladech řízení (§ 242 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.). 65. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí neobstálo v rovině právního posouzení věci již při řešení otázek č. 2 až 4, nezabýval se Nejvyšší soud (pro nadbytečnost) již otázkami č. 5 až 7. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 30. dubna 2026 JUDr. Zdeněk Krčmář předseda senátu