29 Cdo 2680/2024-286 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce JAR REAL TRAFFIC s. r. o., se sídlem v Ostravě, Jana Šoupala 1597/3, PSČ 708 00, identifikační číslo osoby 27768228, zastoupeného JUDr. Ladislavem Soukupem, advokátem, se sídlem v Písku, Budovatelská 2030, PSČ 397 01, proti žalovanému Ing. Jaroslavu Sůsovi, se sídlem v Praze 8, Karolinská 661/4, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 65737415, zastoupenému JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 2, Vinohradská 34/30, PSČ 120 00, o zaplacení částky 55 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 30 C 390/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. června 2024, č. j. 70 Co 198/2024-215, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8 893,50 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jeho zástupce. Odůvodnění: 1. Žalobou podanou u Okresního soudu v Příbrami dne 5. června 2023 se žalobce (JAR REAL TRAFFIC s. r. o.) domáhal vůči žalovanému (Ing. Jaroslavu Sůsovi) náhrady škody ve výši 55 000 Kč. Tvrdil, že v důsledku protiprávního jednání žalovaného, který jako daňový poradce vystavil obsahově nepravdivé a nesprávné potvrzení ze dne 1. prosince 2021 dle § 105 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), jímž insolvenční navrhovatel CREDITEX HOLDING, a. s. (dále jen „společnost C“) „osvědčoval“ svou pohledávku za dlužníkem UNIMEX-INVEST, s. r. o. (dále jen „dlužník“), v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka u Krajského soudu v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) pod sp. zn. KSOS 31 INS 4184/2021. Dále tvrdil, že v insolvenčním řízení přihlásil několik pohledávek, např. pohledávku P4 ve výši 123 783 Kč, P5 ve výši 11 059,40 Kč, P6 ve výši 61 250,20 Kč a další, přičemž neoprávněné uplatnění pohledávky společností C znamená pro žalobce nemožnost dosáhnout uspokojení své přihlášené pohledávky. K výši škody uvedl, že uplatňuje pouze částku 55 000 Kč a prozatím se nebude domáhat částky, která představuje součet všech jeho přihlášených pohledávek. 2. Usnesením ze dne 28. srpna 2023, č. j. 5 C 87/2023-80, Okresní soud v Příbrami vyslovil svou místní nepříslušnost a postoupil věc Obvodnímu soudu pro Prahu 8. Usnesení nabylo právní moci 26. září 2023. 3. Rozsudkem ze dne 10. ledna 2024, č. j. 30 C 390/2023-265, soud prvního stupně zamítl žalobu (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku). 4. Soud prvního stupně vyšel zejména z těchto zjištění: [1] Rozsudkem ze dne 11. ledna 2010, č. j. 30 C 37/2007-155, Okresní soud v Ostravě zamítl žalobu, jíž se společnost C domáhala po dlužníkovi zaplacení částky 14 240 822,20 Kč s příslušenstvím. K odvolání společnosti C Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 3. září 2020, č. j. 51 Co 267/2020-1210, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl. Vykonatelnost rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud odložil do právní moci rozhodnutí o podaném dovolání. [2] Dne 1. prosince 2021 vystavil žalovaný jako daňový poradce potvrzení podle § 105 odst. 1 insolvenčního zákona. V něm potvrdil, že společnost C účtuje o pohledávce za dlužníkem v nominální výši 14 240 639,20 Kč. Potvrzení bylo vydáno na žádost společnosti C pro účely insolvenčního řízení vedeného u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSOS 31 INS 4184/2021. [3] Usnesením ze dne 22. prosince 2021, č. j. KSOS 31 INS 4184/2021-A-170, insolvenční soud rozhodl o návrhu insolvenčních navrhovatelů (společnosti C a Advokátní kanceláře Čech Hromek Pleskač, s. r. o.) tak, že zjistil úpadek dlužníka a prohlásil konkurs na jeho majetek. Toto rozhodnutí potvrdil odvolací soud usnesením ze dne 21. června 2022, č. j. 4 VSOL 260/2022-A-259, v němž (mimo jiné) uzavřel, že společnost C má za dlužníkem pohledávku pravomocně přiznanou rozhodnutím soudu a potvrzení dle § 105 odst. 1 insolvenčního zákona není důkazem existence pohledávky a má jen zabránit podávání šikanózních návrhů. [4] Společnost C přihlásila do insolvenčního řízení dlužníka pohledávku ve výši 65 875 957,60 Kč (z toho jistinu ve výši 14 240 639,20 Kč) jako pohledávku vykonatelnou. [5] Žalobce přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka pohledávky v celkové výši 196 092,60 Kč. [6] Společnost V4 Audit, s. r. o., na žádost dlužníka vypracovala odborné stanovisko ze dne 20. prosince 2021, ve kterém vyjádřila pochybnosti o správnosti potvrzení vystaveném žalovaným. K obdobným závěrům o spornosti existence pohledávky společnosti C dospěli i daňoví poradci Ing. Mario Kurek a Ing. Pavel Kurek. Metodika zpracování potvrzení a závěry žalovaného byly zpochybněny znaleckým posudkem Mgr. Bc. Dagmar Martinákové č. 291-6/2021 a znaleckým posudkem Ostravské znalecká a. s. č. 1479/44/22. [7] V soupisu majetkové podstaty dlužníka ke dni 29. března 2022 byl sepsán nezajištěný majetek v celkové hodnotě 150 079 487,79 Kč, z toho finanční prostředky ve výši 389 487,79 Kč a nemovitý majetek v hodnotě 149 690 000 Kč. 5. Soud prvního stupně – cituje § 105 odst. 1, § 128 odst. 2 a 143 odst. 2 insolvenčního zákona a § 2910 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku – dospěl k závěru, že žaloba je (minimálně) předčasná, neboť žalobci zatím žádná škoda nevznikla a nelze předjímat (s ohledem na rozsah majetku v majetkové podstatě), zda žalobci nějaká škoda vznikne a v jaké výši. Není dána ani příčinná souvislost mezi jednáním žalovaného (spočívajícím ve vystavení potvrzení) a případnou škodou. Insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka nikoli na základě potvrzení žalovaného, ale na základě skutečnosti, že společnost C „prokázala“ svou splatnou pohledávku za dlužníkem pravomocným soudním rozhodnutím. Nadto dlužník nesplnil povinnost předložit seznamy majetku a závazků. 6. K odvolání žalobce Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). 7. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že i kdyby byl nárok žalobce co do základu důvodný, je žaloba podána předčasně. K tomu doplnil, že náhrady za plnění, k němuž je povinen přímý dlužník, se nelze domáhat na dalších subjektech z titulu jejich odpovědnosti za škodu dříve, než majetková újma vznikla. Správný je i závěr soudu prvního stupně, podle něhož mezi potvrzením podle § 105 odst. 1 insolvenčního zákona vystaveným žalovaným a zjištěním úpadku dlužníka není dána příčinná souvislost. Shledal-li insolvenční soud, že pohledávku společnosti C za dlužníkem osvědčuje pravomocný rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. září 2020, nelze soudu prvního stupně vytknout závěr, že potvrzení vystavené žalovaným nebylo jediným důvodem pro prohlášení konkursu na majetek dlužníka. 8. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“)], a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 9. Přípustnost dovolání vymezuje ve smyslu § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly řešeny. 10. Dovolatel se především vymezuje proti závěru odvolacího soudu, že žaloba je předčasná, neboť do skončení insolvenčního řízení a do vydání rozvrhového usnesení není možné učinit závěr o vzniku škody. Dovolatel je názoru, že okamžik vzniku škody lze posuzovat i v tomto případě podle judikatury Nejvyššího soudu k odpovědnosti za škodu vzniklou v souvislosti s „nepodáním“ insolvenčního návrhu a škoda spočívá v rozdílu mezi v insolvenčním řízení zjištěnou výši pohledávky přihlášené věřitelem a částkou, kterou věřitel v insolvenčním řízení na uspokojení této pohledávky obdržel. 11. Dovolatel dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o absenci příčinné souvislosti mezi žalovaným vystaveným potvrzením podle § 105 odst. 1 insolvenčního zákona a zjištěním úpadku dlužníka. Namítá, že bez tohoto potvrzení by byl insolvenční návrh zamítnut. Potvrzení bylo zásadním dokumentem pro rozhodnutí o úpadku. Jde přitom o nezákonný a obsahově nesprávný dokument, který potvrzuje nepravdivé skutečnosti. Nebýt nezákonného jednání žalovaného, nebyl by zjištěn úpadek dlužníka a dovolateli by nevznikla újma. Dovolatel cituje vybrané pasáže z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2022, sen. zn. 29 NSČR 130/2020 (jde o usnesení zveřejněné pod číslem 79/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 79/2023“), a zdůrazňuje, že potvrzení podle § 105 odst. 1 insolvenčního zákona je povinnou přílohou k insolvenčnímu návrhu a jeho nedoložení nevede k zamítnutí návrhu, ale k jeho odmítnutí pro vady příloh podle § 128 odst. 2 insolvenčního zákona. 12. Žalovaný ve vyjádření považuje rozsudek odvolacího soudu za věcně správný. Navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, případně zamítnout jako nedůvodné. 13. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění. 14. Dovolatel ohlašuje, že dovolání podává do všech výroků rozhodnutí odvolacího soudu. V rozsahu, v němž odvolací soud prvním výrokem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodu II. výroku (o nákladech řízení), a v rozsahu druhého výroku rozsudku odvolacího soudu (o nákladech odvolacího řízení), Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. 15. Ve zbývající části Nejvyšší soud dovolání, pro něž potud neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. 16. Učinil tak proto, že právní posouzení věci odvolacím soudem, podle něhož mezi tvrzenou škodou a jednáním žalovaného není dána příčinná souvislost, odpovídá závěrům ustálené (níže označené) judikatury Nejvyššího soudu. 17. Jestliže se v řízení o náhradu škody zjišťuje, zda protiprávní úkon škůdce, případně právem kvalifikovaná okolnost, a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku, je otázka existence příčinné souvislosti otázkou skutkovou. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005, nebo důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2021, sp. zn. 30 Cdo 883/2021, uveřejněného pod číslem 85/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 85/2022“), a důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. července 2021, sp. zn. 25 Cdo 2128/2020, uveřejněného pod číslem 36/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 36/2022“). 18. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit. K tomu srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2018, sp. zn. 30 Cdo 1840/2017, uveřejněného pod číslem 51/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále opět důvody R 36/2022 a R 85/2022. 19. O vztah příčinné souvislosti jde tehdy, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, tudíž je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by nedošlo (conditio sine qua non). Příčinnou souvislost nelze zaměňovat za souvislost časovou. Viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 1990, sp. zn. 1 Cz 86/90, uveřejněný pod číslem 7/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 300/2001 a opět důvody R 85/2022. 20. Při zjišťování příčinné souvislosti je třeba zkoumat, zda v komplexu skutečností přicházejících v úvahu jako příčiny škody existuje skutečnost, se kterou zákon odpovědnost v daném případě spojuje. Příčina musí mít nepochybnou věcnou vazbu na vznik škody. Srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 915/2005 nebo důvody R 85/2022. 21. V dané věci se odvolací soud (správně) zaměřil na zkoumání příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaného [které dovolatel považoval za nezákonné z důvodu jím (coby daňovým poradcem) nepravdivě a obsahově nesprávně vystaveného potvrzení dle § 105 odst. 1 insolvenčního zákona] a tvrzenou škodou (jež dle dovolatele představuje „část jeho přihlášených pohledávek“ v insolvenčním řízení dlužníka). 22. Rozhodující skutečností byly důvody, pro něž bylo rozhodnuto (usnesením insolvenčního soudu ze dne 22. prosince 2021, ve spojení s usnesením odvolacího soudu ze dne 21. června 2022) o návrhu insolvenčních navrhovatelů (společnosti C, k účtování jejíž pohledávky za dlužníkem bylo potvrzení vystaveno, a Advokátní kanceláře Čech Hromek Pleskač, s. r. o.) o úpadku dlužníka a prohlášení konkursu na jeho majetek. Z nich je zjevné, že soudy považovaly pohledávku společnosti C ve výši 14 240 639,20 Kč za osvědčenou (včetně osvědčení aktivní legitimace k podání insolvenčního návrhu) na základě pravomocného rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. září 2020. Úpadek dlužníka měly za osvědčený, když dlužník měl další věřitele (Finanční úřad pro Moravskoslezský kraj a Okresní soud v Ostravě), vůči nimž měl peněžité závazky déle jak 30 dnů po splatnosti, které nebyl schopen plnit. Zdůraznily rovněž, že dlužník nesplnil soudem uloženou povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1. Odvolací soud nadto v důvodech rozhodnutí vysvětlil, že potvrzení dle § 105 odst. 1 insolvenčního zákona není důkazem existence pohledávky a má (jen) zabránit podávání šikanózních insolvenčních návrhů. 23. Odvolací soud postupoval při zjišťování vztahu příčinné souvislosti v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu; odvolacím soudem učiněný závěr, že mezi potvrzením vystaveným žalovaným a zjištěním úpadku dlužníka není příčinná souvislost, nevybočuje z mezí shora označené (ustálené) judikatury Nejvyššího soudu (podle níž jednání žalovaného a škoda musí být ve vzájemném poměru příčiny a následku). Přitom úvahy, které odvolací soud vedly k závěru o neexistenci příčinné souvislosti, Nejvyšší soud neshledává zjevně nepřiměřené ani na základě argumentů obsažených v dovolání. 24. K dovolací námitce, že insolvenční soud měl (s ohledem na závěry R 79/2023) insolvenční návrh společnosti C odmítnout pro vady příloh, Nejvyšší soud podotýká, že mu v tomto řízení nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů v insolvenčním řízení dlužníka. Nadto příčinná souvislost mezi potvrzením dle § 105 odst. 1 insolvenčního zákona a přihlášením pohledávky společností C zjevně není dána, neboť potvrzení je přílohou insolvenčního návrhu a společnost C mohla přihlásit svou žalobou zpochybňovanou pohledávku i bez něj; je-li úpadek dlužníka pravomocně zjištěn, pak se výše (poměrného) uspokojení pohledávky žalobce neodvíjí (nemůže odvíjet) od toho, zda potvrzení žalovaného má všechny náležitosti a je obsahově správné. 25. Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu je v závěru o neexistenci příčinné souvislosti souladné s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, nezabýval se Nejvyšší soud (již) otázkou vzniku škody. Všechny předpoklady odpovědnosti za škodu totiž musí být splněny kumulativně. 26. Pouze pro úplnost a bez vlivu na výsledek řízení Nejvyšší soud dodává, že nepřehlédl, že dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze 3. září 2020 (viz bod 3. [1] shora) následně (po vydání rozhodnutí odvolacího soudu v projednávané věci) Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 14. června 2024, sp. zn. 26 Cdo 1004/2024; Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti těmto rozhodnutím usnesením ze dne 18. června 2025, sp. zn. II. ÚS 837/25. Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. června 2022, č. j. KSOS 31 INS 4184/2021, 4 VSOL 260/2022-A-259 (viz bod 3. [3] shora) odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. září 2025, sen. zn. 29 NSČR 196/2022. 27. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3, když dovolání žalobce Nejvyšší soud odmítl a žalovanému tak vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty sestávají z mimosmluvní odměny za vyjádření k dovolání ze dne 10. září 2024 podle § 7 bodu 5, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění účinném k datu podání vyjádření (do 31. prosince 2024), která činí (z tarifní hodnoty 55 000 Kč) částku 3 300 Kč, z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) ve výši 756 Kč. Dále z mimosmluvní odměny za doplnění vyjádření ze dne 3. prosince 2025 podle § 7 bodu 5, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu, ve znění účinném k datu podání doplnění vyjádření (od 1. ledna 2025), která činí (z tarifní hodnoty 55 000 Kč) částku 3 300 Kč, z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) ve výši 787,50 Kč. Celkem tedy činí žalovanému přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 8 893,50 Kč. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí. V Brně dne 29. 4. 2026 JUDr. Helena Myšková předsedkyně senátu