29 Cdo 3078/2023-203 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce B. H., zastoupeného Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem, se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 1922/3, PSČ 602 00, proti žalovanému LADO INVEST CITY s. r. o., se sídlem v Olomouci, Ladova 389/10, PSČ 779 00, identifikační číslo osoby 03068501, zastoupenému Mgr. Martinem Greplem, LL.M., advokátem, se sídlem v Olomouci, Sokolská 586/7, PSČ 779 00, o určení vlastnického práva k nemovitostem a o určení, že nemovitosti náleží do konkursní podstaty, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 12 Cm 2/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. dubna 2023, č. j. 10 Cmo 5/2022-141, takto: I. Dovolání žalobce proti prvnímu výroku rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. dubna 2023, č. j. 10 Cmo 5/2022-141, se odmítá. II. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. dubna 2023, č. j. 10 Cmo 5/2022-141, s výjimkou prvního výroku, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. září 2022, č. j. 12 Cm 2/2019-89, s výjimkou bodu I. výroku, se zrušují a věc se ve zrušeném rozsahu postupuje Okresnímu soudu Brno-venkov jako soudu věcně příslušnému k projednání a rozhodnutí věci v prvním stupni. Odůvodnění: 1. Rozsudkem ze dne 15. září 2022, č. j. 12 Cm 2/2019-89, Krajský soud v Brně (dále jen „konkursní soud“) zamítl žalobu, jíž se žalobce (B. H.) domáhal vůči žalovanému (LADO INVEST CITY s. r. o., dále též jen „společnost LADO“) určení, že do konkursní podstaty v konkursním řízení vedeném u konkursního soudu pod sp. zn. 24 K 174/2002 náleží nemovitosti – P: parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY (součástí pozemku je stavba), parc. č. XY (součástí pozemku je stavba), parc. č. XY (součástí pozemku je stavba), parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, vše v katastrálním území XY (dále též jen „nemovitosti“) [bod I. výroku]; dále zamítl žalobu o určení, že žalobci náleží vlastnické právo k (v bodu I. výroku označeným) nemovitostem (bod II. výroku), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (body III. a IV. výroku).1. 2. K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek konkursního soudu v bodu I. výroku (první výrok), zrušil rozsudek konkursního soudu v bodu II. výroku a řízení v této části zastavil (druhý výrok), změnil rozsudek konkursního soudu v bodech III. a IV. výroku o náhradě nákladů řízení před konkursním soudem (třetí výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (čtvrtý a pátý výrok). 3. Po stránce skutkové oba soudy vyšly zejména z toho, že: [1] Kupní smlouvou ze dne 18. července 2000 „měla“ společnost EURESTA s. r. o. (dále jen „společnost E“) převést na žalobce vlastnické právo k nemovitostem. Podle výpisu z katastru nemovitostí ze dne 1. září 2000 byl žalobce zapsán jako vlastník nemovitostí. [2] V řízení vedeném u konkursního soudu pod sp. zn. č. 24 K 174/2002 byl dne 26. března 2003 prohlášen konkurs na majetek žalobce. Správcem konkursní podstaty žalobce byla ustanovena Ing. Andrea Fuksová, poté (dne 30. ledna 2004) JUDr. Jan Hostinský, LL.M., (dále jen „správce J. H.“) a následně (dne 14. prosince 2018) GESTORE v. o. s. [3] Společnost E přihlásila do konkursního řízení žalobce pohledávky v celkové výši 10 061 287,50 Kč. Dne 22. dubna 2003 přihlásila pohledávku ve výši 7 997 745,50 Kč (z toho částku 6 000 000 Kč s úrokem z prodlení) z titulu kupní smlouvy ze dne 18. července 2000 a dne 12. června 2003 pohledávku ve výši 2 063 542 Kč z titulu daně z převodu nemovitostí a exekučních nákladů dle exekučního příkazu Finančního úřadu Brno-venkov. [4] Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 5. dubna 2006 společnost E postoupila pohledávky přihlášené v celkové výši 10 061 287,50 Kč na společnost DAREAL a. s. (dále jen „společnost D“). [5] Rozsudkem ze dne 22. prosince 2010, č. j. 20 C 26/2008-504, Okresní soud Brno-venkov určil, že vlastníkem nemovitostí je společnost E. V tamní věci byla žalobcem společnost E a žalovaným byl (kromě dalších osob) též správce J. H. (žalovaným 1/). Jako vedlejší účastník na straně žalovaného 1/ vystupovala v řízení K. H. Podle odůvodnění rozsudku bylo prokázáno, že kupní smlouvu ze dne 18. července 2000 za společnost E nepodepsal její jednatel, což má za následek její absolutní neplatnost; kupní smlouvou tedy nedošlo k převodu vlastnictví na B. H. (vlastníkem nemovitostí je společnost E). Tento rozsudek potvrdil Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 18. září 2012, č. j. 47 Co 127/2011-585 (právní moci nabyl 19. října 2012). [6] U Městského soudu v Praze bylo pod sp. zn. 58 Cm 11/2008 vedeno řízení, v němž se společnost E domáhala vůči správci konkursní podstaty úpadce Vojenské stavby, a. s. v likvidaci, vyloučení nemovitostí z konkursní podstaty úpadce. Poté, co žalovaný vyjmul nemovitosti z konkursní podstaty, bylo řízení zastaveno (pro zpětvzetí žaloby) usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. září 2013 č. j. 58 Cm 11/2008-159. [7] Podáním ze dne 26. listopadu 2012 správce J. H. oznámil konkursnímu soudu, že (zapsané) nemovitosti vylučuje z konkursní podstaty žalobce z důvodu pravomocného soudního rozhodnutí o jejich jiném vlastníkovi.[1] [2] Kupní smlouvou ze dne 27. listopadu 2014 společnost E převedla vlastnické právo k nemovitostem na společnost LADO. Podle výpisu z katastru nemovitostí ze dne 12. srpna 2019 je tato společnost zapsána jako vlastník nemovitostí. [3] Podle úplného výpisu z obchodního rejstříku společnosti E a společnosti D byla dne 6. srpna 2015 společnost E jako zanikající společnost zrušena bez likvidace a její jmění přešlo na nástupnickou společnost D. 2. Odvolací soud – cituje § 6, § 14 odst. 1, § 18 a § 19 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), dále § 103, § 104 odst. 1 a § 159a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a odkazuje na označená rozhodnutí Nejvyššího soudu – dospěl k následujícím závěrům. 3. Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání, avšak s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). 4. Konkursní řízení na majetek žalobce stále probíhá a dispoziční oprávnění k majetku patřícímu do konkursní podstaty má správce konkursní podstaty. Žalobce není osobou aktivně legitimovanou k podání žaloby o nárocích, které se týkají majetku patřícího do konkursní podstaty, včetně nároku na určení, že nemovitosti náleží do jeho konkursní podstaty. Toto právo nemůže po dobu trvání konkursu realizovat proto, že pozbyl práva nakládat s majetkem konkursní podstaty. 5. Závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2011, sp. zn. 29 Cdo 4754/2009 (z nichž žalobce dovozuje svou aktivní věcnou legitimaci), na posuzovanou věc nedopadají, neboť důvodem, proč nemovitosti nejsou sepsány v konkursní podstatě, nebyla procesní pasivita či neochota správce konkursní podstaty. Ten nemovitosti vyloučil z konkursní podstaty na základě pravomocného soudního rozhodnutí (které je závazné pro správce konkursní podstaty i pro žalobce), jímž bylo určeno, že vlastníkem nemovitostí byla společnost E (nikoliv žalobce). Vyloučení nemovitostí bylo „prokázáno“ oznámením správce konkursní podstaty ze dne 26. listopadu 2012. 6. Žalobce dále požaduje určit, že mu náleží vlastnické právo k nemovitostem. Okresní soud Brno-venkov v řízení vedeném pod sp. zn. 20 C 26/2008 však pravomocně rozhodl na základě stejného skutku, a to kupní smlouvy ze dne 18. července 2000; dospěl přitom k závěru, že kupní smlouva je absolutně neplatná a vlastnické právo „zůstalo“ společnosti E (nebylo převedeno na nynějšího žalobce). V obou řízeních jde tudíž o shodné nemovitosti a o tentýž nárok. 7. Obě řízení se týkají i shodných osob. S odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2011, sp. zn. 22 Cdo 2191/2009 (podle nichž, „tvrdí-li osoba, která není účastníkem konkursního řízení, že je vlastníkem nemovitosti evidované v katastru nemovitostí jako vlastnictví úpadce, má naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva proti správci konkursní podstaty a rozsudek vynesený v tomto sporu bude mít účinky i pro úpadce“), odvolací soud uzavřel, že ve věci sp. zn. 20 C 26/2008 byl žalovaným správce konkursní podstaty žalobce, a proto „rozsudek vynesený v tomto sporu“ má účinky i pro žalobce. 8. V nyní projednávané věci vystupuje na straně žalovaného společnost LADO, na kterou společnost E převedla vlastnictví k nemovitostem kupní smlouvou ze dne 27. listopadu 2014. Nynější žalovaný je tedy právním nástupcem společnosti E z důvodu singulární sukcese. 1. 2. Konkursní soud pochybil, když žalobu v části o určení vlastnictví k nemovitostem zamítl pro nedostatek aktivní věcné legitimace žalobce. V tomto rozsahu měl řízení pro nedostatek podmínky zastavit podle § 104 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobě na určení vlastnického práva k nemovitostem brání překážka věci pravomocně rozhodnuté podle § 159a odst. 4 o. s. ř. 3. K žalobcem zpochybňovanému závěru konkursního soudu (jenž uzavřel, že s ohledem na preventivní povahu určovací žaloby žalobci nesvědčí naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k nemovitostem a na určení jejich přináležitosti do konkursní podstaty žalobce) odvolací soud uvedl, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení na základě tvrzení, že jako vlastník nemovitostí je v katastru nemovitostí vedena jiná osoba. Bylo totiž prokázáno také to, že tato jiná osoba je právním nástupcem osoby, jejíž vlastnické právo k nemovitostem bylo pravomocně určeno v soudním řízení, jehož výsledky jsou závazné i pro žalobce. 4. Výslovně proti prvnímu a druhému výroku rozsudku odvolacího soudu (o věci samé) podal žalobce dovolání, v němž namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a požaduje, aby je Nejvyšší soud zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 5. Přípustnost dovolání vymezuje tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena. 6. Podle dovolatele se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4754/2009 při řešení otázky, zda v situaci, kdy správce konkursní podstaty nehodlá majetek úpadce vymáhat, respektive zpeněžovat, a vyloučí ho z konkursní podstaty úpadce anebo ho do konkursní podstaty úpadce nesepíše, přechází oprávnění nakládat s takovým majetkem se všemi důsledky (včetně aktivní věcné legitimace) na úpadce. 7. Dále má dovolatel za to, že se odvolací soud odchýlil od „rozsudku“ (správně usnesení) Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2008, sp. zn. 32 Odo 1298/2006, při řešení otázky, zda v případě, že je sporné, zda je majetek sepsaný do konkursní podstaty úpadce zapsán oprávněně, má být otázka spornosti zápisu tohoto majetku řešena žalobou na vyloučení majetku z konkursní podstaty úpadce nebo žalobou o určení vlastnictví k majetku. 8. V tomto ohledu dovolatel zdůrazňuje, že do konkursní podstaty lze zapsat i majetek, který nepatří do vlastnictví úpadce. Takový majetek může správce sepsat do konkursní podstaty kdykoliv v průběhu konkursního řízení. Jelikož konkursní řízení vedené na majetek žalobce dosud trvá, může správce konkursní podstaty nemovitosti zahrnout do konkursní podstaty i nyní. 9. Jako dosud neřešenou dovolatel předkládá dovolacímu soudu k zodpovězení otázku, zda pravomocné rozhodnutí vydané v řízení, které neproběhlo v souladu se základními pravidly spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, vytváří překážku věci pravomocně rozsouzené ve smyslu § 159a odst. 4 o. s. ř. 10. Dovolatel tvrdí, že řízení u Okresního soudu Brno-venkov sp. zn. 20 C 26/2008 nebylo vedeno v souladu se zákonem a nebyla v něm dodržena základní pravidla spravedlivého procesu. Správce konkursní podstaty (obecně) nemůže podat žalobu o určení vlastnictví, neboť pro to nemá naléhavý právní zájem. Takovou „záležitost“ může vyřešit tím, že nemovitost zapíše do soupisu konkursní podstaty.1. 2. Konečně dovolatel namítá, že v dané věci není dána překážka věci pravomocně rozsouzené, neboť nebyl účastníkem řízení vedeného u Okresního soudu Brno-venkov o určení vlastnického práva k nemovitostem. V něm vystupoval správce konkursní podstaty, který má „ve vztahu k žalobám na určení vlastnictví“ rozdílné postavení než úpadce. Správce konkursní podstaty by otázku vlastnictví nemovitostí zapsaných v konkursní podstatě neměl řešit v řízení o určení vlastnictví k nemovitostem, ale správně by tato otázka měla být řešena v řízení o vyloučení nemovitostí z konkursní podstaty. 3. Společnost D, která původně vystupovala v řízení jako vedlejší účastník na straně žalovaného, navrhla dovolání zamítnout. 4. V průběhu dovolacího řízení společnost D zanikla bez právního nástupce. Z obchodního rejstříku vedeného Krajským soudem v Brně, oddílu B, vložky 4377, plyne, že společnost D byla vymazána z obchodního rejstříku dne 14. ledna 2025 a právním důvodem jejího výmazu bylo ukončení likvidace. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud již se společností D nejednal, což se promítlo také do záhlaví tohoto rozhodnutí. 5. Úvodem Nejvyšší soud předesílá, že žalobce (dovolatel) podanou žalobou uplatnil dva nároky. Požaduje jednak, aby bylo určeno, že nemovitosti náleží do konkursní podstaty v konkursním řízení vedeném u konkursního soudu pod sp. zn. 24 K 174/2002 (tedy v konkursním řízení vedeném na jeho majetek), a dále, že mu náleží vlastnické právo k nemovitostem. Jde přitom o rozdílné nároky, což je významné z hlediska dalších úvah v rovině dovolacího přezkumu. 6. Při posuzování obou těchto nároků vycházel odvolací soud z toho, že jde o incidenční spory vedené na základě zákona o konkursu a vyrovnání; proto aplikoval ve věci (kromě zákona o konkursu a vyrovnání) i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007 (viz odstavec 6. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). S tímto závěrem se Nejvyšší soud neztotožňuje. 7. Typickým příkladem sporů vyvolaných konkursem jsou spory odporové a spory o vylučovacích žalobách podle § 19 odst. 2 ZKV (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. června 2007, sp. zn. Opjn 8/2006, uveřejněné pod číslem 74/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jde tedy (v intencích § 23 a § 24 ZKV) o spory o určení pravosti, výše a pořadí pohledávky v konkursu (srov. bod I. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 52/1998“). Ke sporům o pořadí se řadí spory o uspokojení pohledávky v lepší (první) třídě, dále spory o určení práva na oddělené uspokojení pohledávky v konkursu (srov. bod XXXI. R 52/1998 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2001, sp. zn. 32 Cdo 1726/98, uveřejněný pod číslem 76/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a spory o určení, zda pohledávka je co do „pořadí“ pohledávkou za podstatou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2007, sp. zn. 29 Odo 107/2005). Dalšími spory vyvolanými konkursem jsou spory o žalobách na vyloučení věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty ze soupisu majetku konkursní podstaty (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. února 2005, sp. zn. 29 Odo 741/2003, uveřejněný pod číslem 9/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a spory o vypořádání společného jmění manželů nebo jiného majetku manželů, je-li některý z nich v konkursu. 8. Spor o určení, že nemovitosti náleží do konkursní podstaty, ani spor o určení vlastnického práva k nemovitostem nepatří mezi spory vyvolané konkursem prohlášeným podle zákona o konkursu a vyrovnání. Proto se na dané řízení (včetně dovolacího řízení) použijí ustanovení občanského soudního řádu v aktuálním znění.1. K požadavku na určení, že nemovitosti náleží do konkursní podstaty. 2. Dovolání proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu (jímž byl potvrzen zamítavý rozsudek konkursního soudu v části o určení, že nemovitosti náleží do konkursní podstaty žalobce), jež mohlo být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. 3. Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovolatelem zpochybněno, je v závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. 4. K tomu srov. např. obdobně rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2002, sp. zn. 22 Cdo 2141/2001, ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 850/2001, ze dne 27. září 2006, sp. zn. 29 Odo 34/2003, a ze dne 24. října 2019, sp. zn. 29 Cdo 101/2018. Viz již i usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. září 2000, sp. zn. 20 Co 334/2000, uveřejněné pod číslem 65/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. 5. Jde-li o proces tvorby soupisu konkursní podstaty a případných výhrad k němu, nutno vyjít ze zákonné úpravy obsažené v § 18 a § 19 ZKV. Soupis provádí správce podle pokynů soudu za použití seznamu předloženého úpadcem a za součinnosti věřitelského výboru. Jestliže úpadce nebo konkursní věřitelé mají výhrady vůči soupisu, mohou se obrátit na konkursní soud, aby v rámci dohlédací činnosti zjednal nápravu, tedy např. aby správci uložil do soupisu další věc zahrnout, popřípadě ji ze soupisu vyňal. Srov. např. důvody usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. března 2002, sp. zn. 1 Ko 556/2001, uveřejněného pod číslem 47/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. 6. I v poměrech dané věci se tak uplatní závěr, podle něhož pro zajištění majetku úpadce za účelem jeho budoucího zpeněžení není třeba, aby u nemovitostí, o nichž je správce konkursní podstaty úpadce (jako osoba s dispozičním oprávněním) přesvědčen, že náleží do podstaty, byl v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník úpadce. Pouze správce konkursní podstaty má právo zapsat věc do soupisu konkursní podstaty, který je titulem pro nakládání s majetkem úpadce, včetně nemovitostí. A naopak, vyloučí-li správce konkursní podstaty úpadce nemovitost ze soupisu konkursní podstaty, nemůže úpadce takový postup (úspěšně) „zvrátit“ žalobou na určení, že nemovitost do konkursní podstaty náleží. 7. Závěr odvolacího soudu (i konkursního soudu), podle něhož žalobci (úpadci) nesvědčí naléhavý právní zájem na požadovaném určení, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. 8. Lze dodat, že poukaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4754/2009 není přiléhavý. V odkazované věci se Nejvyšší soud zabýval otázkou náhrady škody, jež měla být žalobci způsobena nesprávným úředním postupem soudů v soudních řízeních. V nyní projednávané věci nejde ani o situaci, kdy správce konkursní podstaty nehodlal majetek úpadce vymáhat anebo jej do konkursní podstaty nesepsal. Správce konkursní podstaty nemovitosti do konkursní podstaty sepsal a (následně) je vyloučil na základě pravomocného soudního rozhodnutí, které určilo, že vlastníkem nemovitostí je (byla) společnost E (nikoliv úpadce). K požadavku na určení vlastnictví k nemovitostem. 9. Dovolání proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu (jímž byl zrušen rozsudek konkursního soudu v části o určení vlastnictví k nemovitostem a v tomto rozsahu bylo řízení zastaveno) nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř., takže zbývá určit, zda je přípustné podle § 237 o. s. ř. (když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., vypočtených v § 238 o. s. ř.).1. 2. Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným pro posouzení dovoláním předestřené otázky překážky věci rozhodnuté v řízení o určení vlastnického práva k nemovitostem v situaci, kdy v dřívějším řízení o určovací žalobě byl účastníkem právní předchůdce nynějšího žalovaného (nabyvatele nemovitostí). Potud jde o věc dovolacím soudem v daných souvislostech neřešenou. 3. U přípustného dovolání Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Takovou jinou vadou je zatíženo i řízení v této věci, neboť spor o určení vlastnického práva k nemovitostem není sporem vyvolaným konkursem. Věcná příslušnost soudu se tudíž určuje podle obecných pravidel určování věcné příslušnosti. 4. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu vyjma prvního výroku zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) včetně závislých výroků o nákladech řízení. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. v odpovídající části i je, včetně závislých výroků o nákladech řízení, a v tomto rozsahu věc postoupil (§ 243e odst. 4 o. s. ř.) Okresnímu soudu Brno-venkov jako soudu věcně a místně příslušnému pro řízení v prvním stupni (§ 9 odst. 1, § 88 písm. b/ o. s. ř.). 5. Mimo jiné se Okresní soud Brno-venkov bude (v prvé řadě) zabývat tím, zda projednání věci (ne)brání překážka věci rozhodnuté (§ 159a odst. 4 o. s. ř.), jež představuje neodstranitelný nedostatek podmínky řízení (§ 104 odst. 1 o. s. ř.). Znovu tedy posoudí, zda v projednávané věci a v (pravomocně skončené) věci vedené u něj pod sp. zn. 20 C 26/2008 je dána totožnost účastníků řízení a stejný předmět řízení V tomto ohledu zejména vyhodnotí, zda nyní (nově) uplatněný nárok vychází ze stejných skutkových okolností (viz žalobní tvrzení v nynější a dřívější žalobě). 6. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1 věta první za středníkem o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud, jemuž je věc postoupena, v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 13. 2. 2026 JUDr. Helena Myšková předsedkyně senátu