29 Cdo 3144/2024-471 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce BBDC.cz a. s., se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1337/109, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 28981847, zastoupeného Mgr. Petrou Besserovou, advokátkou, se sídlem v Praze 4, Milevská 2094/3, PSČ 140 00, proti žalovanému OILSEED s. r. o., se sídlem v Praze 5, Karla Engliše 3219/4, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 06667414, zastoupenému Mgr. Ondřejem Malovcem, advokátem, se sídlem v Nymburku, Náměstí Přemyslovců 15/10, PSČ 288 02, o odpůrčí žalobě, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 17 C 69/2023, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. června 2024, č. j. 103 Co 7/2024-389, takto: Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. června 2024, č. j. 103 Co 7/2024-389, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Rozsudkem ze dne 9. listopadu 2023, č. j. 17 C 69/2023-211, Okresní soud v Nymburce zamítl žalobu, kterou se žalobce (BBDC.cz a. s.) domáhal určení, že je vůči němu neúčinná kupní smlouva uzavřená dne 29. prosince 2017 mezi společností UNIFOOD.CZ s. r. o. (dále jen „dlužník“) jako prodávajícím a žalovaným (OILSEED s. r. o.) jako kupujícím, jejímž předmětem byl převod vlastnických práv k tam označeným nemovitostem v obci Dvory, katastrálním území Dvory u Nymburka (dále jen „nemovitosti“) [bod I. výroku], a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku). 2. Soud prvního stupně vyšel z toho, že: [1] Pravomocným a vykonatelným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. listopadu 2021, sp. zn. 11 C 161/2019, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. října 2022, č. j. 62 Co 67/2022-319, byla dlužníku uložena povinnost zaplatit žalobci částku 520 510 EUR s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 1. srpna 2016 do zaplacení. [2] Kupní smlouvou ze dne 29. prosince 2017 dlužník prodal žalovanému nemovitosti za kupní cenu 15 300 000 Kč, která měla být uhrazena do jednoho měsíce od podpisu smlouvy (dále jen „kupní smlouva“). Kupní cena byla žalovaným uhrazena na účet dlužníka dne 19. února 2018. Právní účinky vkladu vlastnického práva žalovaného k nemovitostem nastaly ke dni 25. ledna 2018. [3] Znaleckým posudkem znalce Ing. Bohumíra Sedláčka (dále jen „B. S.“) ze dne 16. března 2018, č. 2844-32/2018, byla zjištěna cena nemovitostí ve výši 13 046 890 Kč. 3. Soud prvního stupně – cituje § 589 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) – neměl za splněnou podmínku odporovatelnosti právního jednání, že odporovaným právním jednáním se musí zmenšit majetek dlužníka žalobce. Dlužníku bylo poskytnuto odpovídající peněžité protiplnění (dokonce převyšující cenu odhadní), a došlo tak pouze ke změně ve složení aktiv dlužníka. Omezil se tedy na závěr, podle něhož nedošlo ke zmenšení majetku dlužníka; nezabýval se otázkou (případného) úmyslu dlužníka zkrátit své věřitele. K tomu soud první stupně dodal, že pro posouzení žaloby není podstatné, jakým způsobem dlužník s penězi naložil, tedy jestli je užil k uspokojení svých dluhů, či nikoliv. 4. K odvolání žalobce Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že kupní smlouva je vůči žalobci neúčinná (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok). 5. Odvolací soud částečně zopakoval a doplnil dokazování, přičemž dospěl ke zjištěním, že: [1] V roce 2016 jednala Raiffeisenbank a. s. (dále jen „banka R“) s Ing. Borisem Ignatěnkem, nar. 1958 (dále jen „B. I. st.“), ohledně splátkového kalendáře na úhradu svých pohledávek s tím, že celková výše dluhu měla činit 522 510,19 EUR. K dohodě o úhradě formou splátkového kalendáře nedošlo. V době uzavření kupní smlouvy po dlužníku banka R vymáhala (v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 24 C 45/2017) zaplacení toliko částky 2 000,19 EUR a v tomto rozsahu byla žaloba následně zamítnuta. V původně vymáhaném zbylém rozsahu 522 510,19 EUR byla žaloba dne 12. prosince 2017 vzata zpět a řízení bylo zastaveno. Jiná pohledávka vůči dlužníku v době uzavření kupní smlouvy vymáhána nebyla. [2] Za dlužníka kupní smlouvu uzavíral jednatel B. I. st. a za žalovaného jednatel PhDr. Karel Smetana (dále jen „K. S.“). [3] Jako vlastník nemovitostí je v katastru nemovitostí nadále zapsán žalovaný. [4] Žalovaný byl do obchodního rejstříku zapsán dne 13. prosince 2017 pod tehdejší firmou SJDL trade s. r. o., současnou firmu má zapsánu od 8. června 2020. V době jeho vzniku byl a stále je jeho jednatelem K. S. Od 23. srpna 2023 je jako jednatel zapsán též Boris Borisovič Ignatěnko, nar. XY (dále jen „B. I. ml.“), jehož místo pobytu je evidováno na stejné adrese jako místo pobytu B. I. st. Žalovaný byl založen s vkladem 100 Kč, který zaplatil jediný společník K. S. Dne 11. prosince 2019 byl zapsán další společník AVICENNA CONCEPT FOOD LLP, společnost registrovaná a se sídlem ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska (dále jen „společnost A“), s vkladem 17 499 900 Kč, o který byl navýšen základní kapitál žalovaného na celkovou částku 17 500 000 Kč. B. I. st. je zapsán jako „osoba se vztahem“ ke společnosti A a má „významný vliv“, B. I. ml. je vůči této společnosti zapsán jako „určená osoba“. Dlužník a společnost A mají v České republice registrovány obdobně znějící ochranné známky. Podle výroční zprávy žalovaného za rok 2022 byl hlavním předmětem jeho činnosti nákup, zpracování a prodej modrého máku. Společnost měla pobočku ve Velelibech u Nymburku, kde probíhala veškerá výrobní a exportní činnost. Hospodaření skončilo za účetní období roku 2022 se ziskem před zdaněním 11,8 mil. Kč, roční úhrn čistého obratu činil 476,7 mil Kč. [5] Dlužník byl do obchodního rejstříku zapsán dne 20. ledna 2005, jako jednatel byl od 6. prosince 2016 do 11. října 2022 zapsán B. I. st., který byl současně od 19. května 2005 do 11. října 2022 zapsán jako prokurista dlužníka a od 20. ledna 2005 do 19. května 2005 jako společník dlužníka s obchodním podílem 74/79 a splaceným vkladem 7 400 000 Kč. Dlužník se podle auditní zprávy z roku 2017 specializoval na čištění zemědělských plodin. V pobočce ve Velelibech u Nymburku probíhala veškerá výrobní činnost. Rozhodující změna ve struktuře proběhla dne 29. prosince 2017, kdy byla pobočka prodána. Podle auditní zprávy za rok 2018 došlo ke zvýšení obratu o 6,2 % a podíl prodeje zboží oproti roku 2017 vzrostl o 28,3 %. Jedinou provozovnu dlužník v roce 2017 prodal žalovanému, který smluvně zabezpečuje pokračování veškerých technologických operací souvisejících s čištěním zemědělských plodil. Dlužníkova podnikatelská orientace se změnila pouze na velkoobchodní činnost. Od 30. ledna 2019 je B. I. st. zapsán v evidenci skutečných majitelů jako přímý skutečný majitel dlužníka. Dlužník nemovitosti nabýval v letech 2005-2008 od společnosti Semena Veleliby a. s. Na webové stránce www.zivefirmy.cz byly k 20. červnu 2024 jako kontaktní údaje dlužníka uvedeny mj. emailové adresy „unifood@unifood.cz“ a „hlousek@oilseed.cz“. [6] Na majetek dlužníka je pro pohledávku žalobce vedena exekuce u soudního exekutora JUDr. Lukáše Jíchy pod sp. zn. 203 EXE 33434/22. Ke dni 8. června 2023 byla vymožena částka 119 231,23 Kč, přičemž zůstatek vymáhané pohledávky činí více než 20,5 mil. Kč. Exekutor již neeviduje žádný majetek povinného (dlužníka) ke zpeněžení. Exekuční řízení bylo zahájeno dne 20. prosince 2022 podáním exekučního návrhu, pověření soudního exekutora bylo v této věci vydáno Obvodním soudem pro Prahu 1 dne 2. ledna 2023. [7] Podle sdělení dlužníka byla obdržená kupní cena 15 300 000 Kč použita na běžné provozní potřeby, tedy měla být postupně „rozpuštěna“ na podnikatelskou činnost dlužníka. [8] Znalec B. S. k žádosti dlužníka ocenil ve znaleckém posudku ze dne 16. března 2018 nemovitosti podle zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování), v tehdy účinném znění, podle stavu k 29. prosinci 2017. Znalec stanovil cenu zjištěnou (§ 2 odst. 3 zákona o oceňování majetku) podle cenového předpisu: vyhlášky č. 441/2013 Sb., k provedení zákona o oceňování majetku (oceňovací vyhlášky). Při stanovení ceny 13 046 890 Kč nevyužil porovnávací metody, postupoval podle hledisek a postupů stanovených oceňovací vyhláškou v tehdy účinném znění. Takto stanovil toliko tzv. cenu zjištěnou (administrativní). 6. Odvolací soud – cituje § 589 odst. 1 a 590 odst. 1 písm. a/ o. z. – uvedl, že s ohledem na dobu uzavření kupní smlouvy dne 29. prosince 2017, právní účinky vkladu vlastnického práva žalovaného k převáděným nemovitostem do katastru nemovitostí dne 25. ledna 2018, podání odpůrčí žaloby dne 23. prosince 2022 a skutkový základ žaloby přichází v úvahu (pouze) aplikace § 589 odst. 1 a § 590 odst. 1 písm. a/ o. z. Podmínku lhůty pěti let k podání odpůrčí žaloby měl za splněnou. Stejně tak byl naplněn předpoklad, že pohledávka žalobce vůči dlužníku byla v době rozhodování soudu vymahatelná (správně vykonatelná). Pohledávka žalobce přitom existovala již v okamžiku uzavření kupní smlouvy dne 29. prosince 2017, přičemž k prodlení s hrazením došlo nejpozději od 1. srpna 2016 (neboť tak jsou přiznány vykonatelným rozhodnutím úroky z prodlení). Odvolací soud vyjádřil pochybnosti o úvaze soudu prvního stupně, podle které se dlužníku za nemovitosti dostalo ekvivalentního protiplnění, neboť získané finanční prostředky odpovídaly hodnotě nemovitostí stanovené znaleckým posudkem. Upozornil, že znalec určil pouze tzv. zjištěnou (administrativní) cenu, přičemž nepoužil porovnávací metodu. Jím stanovenou cenu tak nelze bez dalšího považovat za cenu obvyklou. Touto skutečností se však podle odvolacího soudu nebylo nutné blíže zabývat (provádět další dokazování), neboť na neekvivalentnost odporovaného právního jednání má podstatný vliv též „okolnost úrovně (intenzity) vědomosti nabyvatele“ (žalovaného), zda jím poskytnutá forma protihodnoty (kupní cena v peněžité formě) je i co do této své formy srovnatelná ve vztahu k možnosti věřitelů dosáhnout uspokojení svých pohledávek za dlužníkem. S ohledem na zjištěnou propojenost dlužníka a žalovaného je žalovanému přičitatelná vědomost (k rozhodnému okamžiku účinků odporovaného právního jednání), že jím poskytnutá protihodnota je co do své formy pro věřitele nevyužitelná, že tedy (též) z hlediska své formy zkracuje možnost uspokojení věřitelovy pohledávky podstatným způsobem. Žalovaný byl k takovému následku přinejmenším lhostejný v intenzitě představující hrubou nedbalost, když případný jeho (alespoň nepřímý) úmysl tímto způsobem zkrátit věřitele dlužníka za prokázaný mít nelze. Proto nejde z hlediska individuálních okolností dané věci o ekvivalentní právní jednání a není namístě chránit postavení žalovaného. Naopak je nutné uzavřít, že předmětné odporovatelné právní jednání má objektivně zkracující povahu, která je „přičitatelná“ co do svých právních účinků i do právní sféry žalovaného. 7. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako dovolací důvod uplatňuje nesprávné právní posouzení věci a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 8. Odvolací soud se měl odchýlit od závěru prezentovaného např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2015, sp. zn. 21 Cdo 4806/2014, uveřejněném pod č. 80/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2019, sp. zn. 24 Cdo 719/2019, podle kterého nejde o zkracující právní úkon, obdržel-li dlužník za převedené věci od nabyvatele skutečně (reálně) jejich obvyklou cenu, popř. jinou přiměřenou náhradu. Pro posouzení odporovatelnosti přitom není významné, jak s přijatým protiplněním dlužník nadále nakládal. 9. Namítá, že v řízení bylo zjištěno, že dovolatel za nemovitosti nabyté odporovanou kupní smlouvou zaplatil kupní cenu 15 300 000 Kč, přičemž soud prvního stupně měl tuto cenu za přiměřenou. Odvolací soud vyjádřil pochybnost o tom, zda byla otázka přiměřenosti kupní ceny dostatečně prokázána, avšak nakonec se touto otázkou meritorně vůbec nezabýval, protože dospěl k právnímu závěru, že ekvivalentnost plnění není v daném případě dána bez ohledu na výši kupní ceny. Odvolací soud rovněž zaměňuje „úmysl zkrátit“ s „realizací zkracujícího jednání“, tedy směšuje zákonnou podmínku odporovatelnosti v pětileté lhůtě podle § 590 odst. 1 písm. a/ o. z. s jinou podmínkou odporovatelnosti obsaženou v § 589 odst. 1 o. z. Dovolatel se závěrem vymezuje proti skutkovému zjištění odvolacího soudu o nedobré podnikatelské kondici dlužníka v době odporovaného právního jednání s tím, že odvolací soud své rozhodné právní úvahy stranám v rámci předvídatelnosti rozhodnutí nepředestřel a ani dovolatele nepoučil podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. Dovolatel tak neměl možnost uvedenému skutkovému závěru důkazně oponovat. Nemá rovněž za splněnou podmínku pětileté zákonné lhůty podle § 590 odst. 1 písm. a/ o. z. 10. Žalobce má ve vyjádření dovolání za nepřípustné a navrhuje jej odmítnout. 11. Dovolatel se v replice k vyjádření žalobce k dovolání vymezuje vůči narážkám žalobce na účast dovolatele v organizované skupině P. P., který stojí za vznikem vymáhaného dluhu. 12. Žalobce v doplnění vyjádření k dovolání namítá nové skutečnosti, které vyšly najevo při hloubkové prověrce B. I. st., dlužníka, žalovaného a společnosti A. 13. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění. 14. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., když pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř., a v posouzení dovoláním předestřených právních otázek je napadené rozhodnutí v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu. 15. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají. Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem. 16. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 17. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nemohl být zpochybněn a Nejvyšší soud z něj vychází. 18. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení občanského zákoníku: 19. Podle § 589 odst. 1 o. z. zkracuje-li právní jednání dlužníka uspokojení vykonatelné pohledávky věřitele, má věřitel právo domáhat se, aby soud určil, že právní jednání dlužníka není vůči věřiteli právně účinné. Toto právo má věřitel i tehdy, je-li právo třetí osoby již vykonatelné, anebo bylo-li již uspokojeno. 20. Podle § 590 odst. 1 o. z. se může věřitel dovolat neúčinnosti právního jednání, a/ které dlužník učinil v posledních pěti letech v úmyslu zkrátit své věřitele, byl-li takový úmysl druhé straně znám, b/ kterým dlužník v posledních dvou letech zkrátil své věřitele, musel-li být druhé straně znám dlužníkův úmysl věřitele zkrátit, nebo c/ kterým byl věřitel zkrácen a k němuž v posledních dvou letech došlo mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou nebo které dlužník učinil ve prospěch takové osoby, ledaže druhé straně v době, kdy se právní jednání stalo, dlužníkův úmysl zkrátit věřitele znám nebyl a ani znám být nemusel. 21. Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se podávají následující předpoklady, za nichž lze vyhovět odpůrčí žalobě podle § 590 odst. 1 písm. a/ o. z.: [1] Žalobce (věřitel) má vůči dlužníku vykonatelnou pohledávku. [2] Odporuje se právnímu jednání, které dlužník učinil v posledních 5 letech před podáním odpůrčí žaloby a jímž zkrátil uspokojení věřitelovy vykonatelné pohledávky. [3] Úmysl dlužníka zkrátit právním jednáním své věřitele (cum animo fraudandi). [4] Vědomost druhé strany (žalovaného) o úmyslu dlužníka (cum animo fraudandi). [5] Žalovaným je osoba, která s dlužníkem právně jednala, nebo osoba, která z právního jednání dlužníka přímo nabyla prospěch, nebo dědic této osoby anebo ten, kdo nabyl jmění při přeměně právnické osoby jako její právní nástupce (případně, za podmínek § 594 odst. 2 o. z., „jiný“ právní nástupce takové osoby). Srov. k tomu v judikatuře např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2018, sp. zn. 21 Cdo 2332/2018, uveřejněný pod číslem 127/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2023, sp. zn. 29 Cdo 1772/2023, uveřejněný pod číslem 46//2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. 22. Nestačí tedy pouhý úmysl dlužníka zkrátit právním jednáním své věřitele (lhostejno které) [cum animo fraudandi] a vědomost druhé strany o tomto úmyslu (§ 590 odst. 1 písm. a/ o. z.) [předpoklad č. 3 a 4]. Musí současně jít o takové právní jednání, jímž dlužník skutečně (reálně) také zkrátil právě vykonatelnou pohledávku věřitele – žalobce (§ 589 odst. 1 o. z.) [předpoklad č. 2]. 23. K jednotlivým předpokladům, za nichž lze vyhovět odpůrčí žalobě podle § 590 odst. 1 písm. a/ o. z., lze shrnout následující závěry ustálené judikatury Nejvyššího soudu. 24. U úmyslně zkracujícího právního jednání dlužníka ve smyslu § 590 odst. 1 písm. a/ o. z. nemusí směřovat úmysl dlužníka zkrátit jeho věřitele vůči konkrétním osobám, které za ním mají pohledávku. Pro zkoumání úmyslu dlužníka (cum animo fraudandi) není rovněž právně rozhodné, že tento úmysl směřuje ke zkrácení pohledávky, která ještě není splatná, nebo která dokonce ještě nevznikla (budoucí pohledávky); pro vyloučení tohoto úmyslu tak není ani podstatné, že jde o splatnou pohledávku, o které se vede soudní spor (o pohledávku spornou). K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2026, sp. zn. 29 Cdo 867/2025, nebo pro poměry úmyslně zkracujícího právního jednání podle § 242 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2024, sen. zn. 29 ICdo 157/2023, uveřejněného pod číslem 46/2025 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. 25. Pro naplnění předpokladu spočívajícího v existenci úmyslu dlužníka zkrátit právním jednáním své věřitele (cum animo fraudandi) postačuje zavinění ve formě nepřímého úmyslu. To je dáno tehdy, jestliže jednající (dlužník) věděl, že svým jednáním může zkrátit své věřitele, a pro případ, že tento následek způsobí, s ním byl srozuměn. Na srozumění jednajícího (dlužníka) se způsobením následku ve formě zkrácení jeho věřitelů lze usuzovat tehdy, jestliže jednající (dlužník) nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si představoval jako možný, nebo jestliže spoléhal jen na okolnosti, které nebyly reálně způsobilé takovému následku zamezit. Srov. obdobně např. též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněného pod číslem 24/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2022, sp. zn. 29 Cdo 1917/2021. 26. Právní jednání, kterým dlužník převedl svou věc nebo jinou majetkovou hodnotu na jiného, pak (skutečně, reálně) zkracuje uspokojení vykonatelné pohledávky věřitele (žalobce) tehdy, jestliže vede ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v důsledku tohoto právního jednání nastalé zmenšení majetku má současně za následek, že věřitel (žalobce) nemůže dosáhnout uspokojení své vykonatelné pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv (nebýt tohoto právního jednání) by se z majetku dlužníka alespoň zčásti uspokojil. 27. O zkracující právní jednání ve smyslu § 590 odst. 1 písm. a/ o. z. nejde, jestliže dlužník obdržel za převedené věci nebo jiné majetkové hodnoty od nabyvatele skutečně (reálně) jejich obvyklou cenu nebo mu za ně byla jinak poskytnuta přiměřená (rovnocenná) náhrada a (současně) právním jednáním dlužníka provedená změna skladby dlužníkova majetku nevedla ke ztížení uspokojení věřitelovy vykonatelné pohledávky. Srov. obdobně např. odstavec 27 a násl. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2023, sp. zn. 29 Cdo 710/2022 (vycházejícího z ustálené judikatury ustavené k výkladu § 42a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku). 28. Posouzení ekvivalentnosti právního jednání dlužníka je zkoumáním toho, zda šlo o zkracující právní jednání (zda dlužník tímto jednáním věřitele vykonatelné pohledávky skutečně zkrátil). Závěr, že dlužník svým právním jednáním skutečně zkrátil věřitele vykonatelné pohledávky, jelikož nešlo o právní jednání ekvivalentní, sám o sobě není způsobilý prokázat splnění (dalšího) předpokladu, že dlužník učinil právní jednání v úmyslu zkrátit jím své věřitele. Opačný úsudek, tedy názor, že došlo-li právním jednáním dlužníka ke zkrácení věřitelovy vykonatelné pohledávky, plyne odtud (byť nepřímý) úmysl dlužníka zkrátit oním jednáním své věřitele, by ve skutečnosti setřel rozdíl mezi oběma předpoklady (jeden by plynul z naplnění druhého). Srov. opět rozsudek sp. zn. 29 Cdo 867/2025. 29. V rozsudku ze dne 27. března 2026, sp. zn. 29 Cdo 666/2024, Nejvyšší soud ve vztahu k ustálenému judikaturnímu závěru, podle nějž to, jak dlužník následně naložil s obvyklou cenou nebo jinou přiměřenou (rovnocennou) náhradou, kterou obdržel od druhé strany za majetek převedený odporovaným jednáním, zásadně nemá význam pro posouzení neúčinnosti odporovaného právního jednání ve smyslu § 590 odst. 1 písm. c/ o. z., doplnil, že výjimku z této zásady představuje (jen) situace, kdy druhá strana právního jednání znala nebo musela znát (navíc) i úmysl dlužníka použít obvyklou cenu nebo jinou přiměřenou (rovnocennou) náhradu, kterou od ní měl obdržet za majetek převedený odporovatelným právním jednáním, způsobem, který ztíží nebo znemožní uspokojení věřitelovy pohledávky. 30. V rozsudku ze dne 30. června 2025, sen. zn. 29 ICdo 73/2023, pak Nejvyšší soud (byť opět ve vztahu k úmyslně zkracujícím právním jednáním podle insolvenčního zákona) dodal, že i v těch případech, kdy se podmínky odporovatelnosti posuzují ke dni, kdy nastaly právní účinky vkladu práva do katastru nemovitostí, se úmysl dlužníka cum animo fraudandi posuzuje k okamžiku projevu vůle dlužníka. 31. Úvahy odvolacího soudu ohledně možnosti dovodit zkracující povahu protiplnění získaného dlužníkem toliko z jeho (peněžní) formy za situace, kdy dlužník použije (resp. má v úmyslu použít) tyto (finanční) prostředky způsobem, který ztíží nebo znemožní uspokojení věřitelovy pohledávky, a druhá strana odporovaného právního jednání tento způsob použití (resp. úmysl) zná či musí znát, do určité míry odpovídá závěrům Nejvyššího soudu přijatým (po vydání napadeného rozsudku odvolacího soudu) v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 666/2024. Ačkoliv v tamní věci dovolací soud činil závěry ve vztahu ke skutkové podstatě neúčinného právního jednání podle § 590 odst. 1 písm. c/ o. z., citovaná pasáž rozsudku Nejvyššího soudu pojednává o předpokladu „zkracující povahy“ právního jednání obsaženého (i) již v samotném § 589 o. z., jež stanovuje společné podmínky pro jednotlivé skutkové podstaty uvedené v § 590 o. z. (srov. odst. 39 a 41 odkazovaného rozsudku), pročež lze o aplikaci citované výjimky uvažovat i v poměrech skutkové podstaty podle § 590 odst. 1 písm. a/ o. z. 32. V projednávané věci však odvolací soud dospěl k závěru o neúčinnosti kupní smlouvy toliko z důvodu, že dlužníkovo protiplnění bylo co do peněžní formy neekvivalentní převáděným nemovitostem, pročež mělo objektivně zkracující povahu, a žalovaný o této povaze přinejmenším věděl. Vůbec se nezabýval tím, zda měl dlužník k okamžiku projevu vůle (uzavření kupní smlouvy) úmysl zkrátit odporovaným právním jednáním své věřitele, a případně zda žalovaný o takovém fraudulózním úmyslu věděl (vědomost žalovaného o případné zkracující povaze právního jednání není pro posouzení odpůrčího nároku významná ani ve světle výše uvedené výjimky). Úmysl dlužníka zkrátit své věřitele, ať již přímý či nepřímý, je přitom jedním z předpokladů (definičních znaků) skutkové podstaty odporovatelnosti obsažené v § 590 odst. 1 písm. a/ o. z. a nelze jej dovozovat z toho, že nešlo (nemělo jít) o ekvivalentní právní jednání. Potud je napadené rozhodnutí v rozporu výše označenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. 33. Protože rozhodnutí odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). 34. Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta první za středníkem a § 226 odst. 1 o. s. ř.). 35. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 28. 5. 2026 Mgr. Milan Polášek předseda senátu