29 Cdo 3291/2024-155 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce FLAGITEX EUROPE a. s., se sídlem v Praze 9, Bryksova 763/46, PSČ 198 00, identifikační číslo osoby 07859830, zastoupeného JUDr. Janem Szewczykem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Veleslavínova 93/10, PSČ 110 00, proti žalovanému České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, PSČ 128 10, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, PSČ 128 00, o zaplacení částky 2 861 067,84 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 45/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. května 2024, č. j. 54 Co 106/2024-100, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 12. prosince 2023, č. j. 19 C 45/2023-78, zamítl žalobu, kterou se žalobce (FLAGITEX EUROPE a. s.) domáhal po žalovaném (České republice – Ministerstvu spravedlnosti) zaplacení náhrady škody ve výši 2 861 067,84 Kč (bod I. výroku), a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku). 2. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. května 2024, č. j. 54 Co 106/2024-100, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). 3. Odvolací soud přitom vyšel z následujících zjištění: [1] Žalobce se jako zajištěný věřitel účastnil insolvenčního řízení vedeného před Městským soudem v Praze (dále též jen „insolvenční soud“) pod sp. zn. MSPH 79 INS 28932/2019, v němž funkci insolvenčního správce vykonával Ing. Václav Svoboda (dále jen „V. S.“). [2] Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Jihočeského kraje, Odbor hospodářské kriminality, požádala podáním ze dne 18. ledna 2022 insolvenční soud o součinnost; z podání vyplývá, že policejní útvar převzal dne 28. prosince 2021 k prověření podnět soudce Krajského soudu v Českých Budějovicích ve věci činnosti V. S. a policejní orgán zahájil dne 10. ledna 2022 úkony trestního řízení pro důvodné podezření ze spáchání zločinu zpronevěry a zároveň požádal o provedení kontroly v řízeních, v nichž V. S. působil jako insolvenční správce. [3] Insolvenční soud na jednání konaném dne 18. ledna 2022 konstatoval, že na základě zjištění z úřední činnosti (trestního oznámení místopředsedy Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. prosince 2021, které bylo insolvenčnímu soudu zasláno mailem na vědomí) je V. S. podezřelý ze zpronevěry peněžních prostředků v jiných insolvenčních řízeních vedených před Krajským soudem v Českých Budějovicích. U jednání přítomný V. S. potvrdil, že nemá k dispozici peněžní prostředky a není schopen je věřitelům vyplatit, protože byl vydírán. [4] Insolvenční soud požádal dne 18. ledna 2022 předsedkyni insolvenčního soudu o určení osoby nového insolvenčního správce ve smyslu § 25 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), jelikož dosavadní správce V. S. hrubým způsobem porušil své povinnosti. [5] Žalobce podal dne 19. ledna 2022 žádost insolvenčnímu soudu o „odvolání“ V. S. z funkce insolvenčního správce. [6] Insolvenční soud usnesením ze dne 20. ledna 2022, č. j. MSPH 79 INS 28932/2019–B-71, (mimo jiné) zprostil V. S. funkce insolvenčního správce; rozhodnutí nabylo právní moci dne 8. února 2022. 4. Na tomto základě odvolací soud – vycházeje zejména z ustanovení § 10 a § 11 odst. 1 insolvenčního zákona a z ustanovení § 3 odst. 1 písm. b/ a § 4 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), a odkazuje na (označenou) judikaturu Nejvyššího soudu – uzavřel, že insolvenční soud zprostil V. S. funkce insolvenčního správce ihned poté, kdy se dozvěděl, že proti V. S. byly zahájeny úkony trestního stíhání, a V. S. tuto skutečnost potvrdil; do té doby nebyly insolvenčnímu soudu známy skutečnosti, že by se V. S. neřídil jeho pokyny nebo že V. S. závažně pochybil v jiných věcech. Insolvenční soud se nedopustil nesprávného úředního postupu; žalovaný proto neodpovídá za škodu případně vzniklou žalobci. 5. Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně v „plném rozsahu“, podal žalobce dovolání. Dovolatel vymezuje přípustnost dovolání ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 6. Konkrétně dovolatel (podle obsahu dovolání) klade otázku, zda insolvenční soud porušil svou povinnost v rámci dohlédací činnosti tím, že (včas) nereagoval na podněty „prokazující“ trestnou činnost insolvenčního správce. 7. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel argumentuje, že insolvenční soud dohlédací činnost zanedbal, jelikož nereagoval na podněty prokazující trestnou činnost V. S., jenž po dobu nejméně deseti let zpronevěřoval finanční prostředky náležející do majetkových podstat insolvenčních dlužníků. Zásadní pochybení spatřuje dovolatel v tom, že insolvenční soud reagoval na trestnou činnost V. S. až poté, kdy mu V. S. osobně sdělil na jednání, že zpronevěřuje finanční prostředky a zasílá je „balkánským vyděračům“. Z ostatních insolvenčních řízení, kde V. S. vykonával funkci insolvenčního správce, přitom vyplývá, že již na podzim roku 2021 (nejpozději 21. prosince 2021) bylo zřejmé, že dochází k rozsáhlé trestné činnosti. Insolvenční soud nenahlédl do účtu majetkové podstaty, nezkontroloval hospodaření V. S. a nesprávně vyčkal až do 18. ledna 2022 (dokonce nereagoval ani dne 10. ledna 2022, kdy již obdržel informaci, že jsou vůči V. S. zahájeny úkony trestního řízení). 8. Dovolatel doplnil dovolání podáním datovaným 12. listopadu 2024 (ve kterém podrobně poukázal na jednotlivá insolvenční řízení, v němž V. S. zpronevěřil finanční prostředky) a 24. dubna 2025 (ve kterém informoval o nepravomocném odsouzení V. S.). Dovolatel učinil tato podání po lhůtě k tomu určené (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), takže k nim Nejvyšší soud v souladu s § 242 odst. 4 o. s. ř. nepřihlížel; v dovolání nadto nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (§ 241a odst. 6 o. s. ř.). 9. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu. 10. Dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu dovoláním výslovně v celém jeho rozsahu. V rozsahu, v němž směřuje dovolání proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, jakož i v rozsahu, v němž směřuje proti druhému výroku napadeného rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, přípustnost dovolání vylučuje § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. Nejvyšší soud proto v této části dovolání bez dalšího odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako objektivně nepřípustné. 11. Ve zbývající části (v rozsahu prvního výroku odvolacího soudu ve věci samé) Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž potud neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. 12. V intencích ustanovení § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř. je jediným způsobilým dovolacím důvodem, pro který lze připustit dovolání podle § 237 o. s. ř., dovolací důvod, jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (lhostejno, zda v rovině práva procesního nebo v rovině práva hmotného). Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. správné, přitom dovolací soud vychází ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dál jen „Sb. rozh. obč.“), a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sb. rozh. obč. Toto omezení, které se prosazuje u věcného přezkumu dovolání (je-li dovolání přípustné), má vliv i na posouzení způsobilosti dovolací argumentace přípustnost dovolání vůbec založit. 13. Dovolací námitky vycházející z toho, že insolvenční soud věděl o trestné činnosti V. S. dříve, než jak podle výsledku provedeného dokazování uzavřel odvolací soud, je ve smyslu výše řečeného nepřípustnou skutkovou polemikou s jiným skutkovým závěrem napadeného rozhodnutí a přípustnost dovolání proto jejím prostřednictvím nelze založit. 14. Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dlouhodobě vychází z toho, že za nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí zákona č. 82/1998 Sb. je třeba považovat i nevydání či opožděné vydání rozhodnutí, mělo-li být v souladu s uvedenými pravidly správně vydáno či vydáno ve stanovené lhůtě, případně jiná nečinnost státního orgánu či jiné vady ve způsobu vedení řízení (srov. již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 804/98, a z četné navazující judikatury např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 25 Cdo 1269/2004, uveřejněný pod číslem 82/2006 Sb., nebo rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 12. září 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011, uveřejněný pod číslem 7/2013 Sb. rozh. obč.). 15. Případné prodlení soudu s vydáním nemeritorního rozhodnutí je třeba posoudit z hlediska porušení povinnosti učinit úkon v době zákonem stanovené nebo přiměřené ve smyslu § 13 odst. 1 věty druhá a třetí zákona č. 82/1998 Sb., nikoliv z hlediska porušení povinnosti vydat rozhodnutí. Závěr o tom, zda byl určitý úkon učiněn v přiměřené době ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí zákona č. 82/1998 Sb., je vždy odvislý od konkrétních okolností případu, zejména od závažnosti újmy, která v případě neprovedení úkonu hrozí a které má daný úkon zabránit, popř. ji v případě již nastalé újmy zmírnit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2014, sp. zn. 30 Cdo 3271/2012, uveřejněný pod číslem 102/2014 Sb. rozh. obč.). 16. V rozsudku ze dne 31. října 2023, sp. zn. 29 Cdo 1573/2021, uveřejněném pod číslem 93/2024 Sb. rozh. obč., Nejvyšší soud řešil otázku, zda se insolvenční soud dopustil nesprávného úředního postupu, jestliže mu insolvenční zákon stanoví povinnost vydat rozhodnutí v časovém období (procesní zákonné lhůtě), které není pevně stanoveno („bez zbytečného odkladu“); přitom uzavřel, že porušení povinnosti rozhodnout „v přiměřené lhůtě“ (§ 13 odst. 1 věta třetí zákona č. 82/1998 Sb.) se zkoumá s ohledem na to, zda insolvenční soud vydal rozhodnutí „bez zbytečného odkladu“. 17. Nejvyšší soud dále již v rozsudku ze dne 22. dubna 2004, sp. zn. 29 Cdo 3064/2000, uveřejněném pod číslem 24/2006 Sb., přijal a odůvodnil pro poměry zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, (dále jen „ZKV“), závěr, že stát neodpovídá za škodu způsobenou porušením povinnosti správce konkursní podstaty v konkursním řízení. V rozsudku ze dne 23. července 2015, sp. zn. 29 Cdo 1482/2013, uveřejněném pod číslem 45/2016 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 45/2016“), Nejvyšší soud uvedené rozvedl následovně: [1] Jestliže škoda vznikla již v důsledku jednání správce konkursní podstaty, jenž při výkonu funkce nepostupoval s odbornou péčí a porušil povinnost, kterou mu ukládá zákon nebo kterou mu uložil konkursní soud (§ 8 odst. 2 ZKV), pak není dána odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem konkursního soudu [došlo-li ke vzniku škody jednáním správce konkursní podstaty, pak nedostatky následné dohlédací činnosti konkursního soudu již nelze pokládat (též s přihlédnutím k teorii adekvátní příčinné souvislosti) za příčinu vzniku škody (rozhodující příčinou vzniku škody byla jiná skutečnost)]. [2] Pouze tehdy, dovršil-li se škodný následek vyvolaný protiprávním jednáním správce konkursní podstaty (vznikla-li škoda) až ve spojení s případnou nečinností nebo vadami postupu konkursního soudu při výkonu dohlédací činnosti (ve spojení s nesprávným úředním postupem konkursního soudu), lze uvažovat o společné odpovědnosti správce konkursní podstaty a státu za způsobenou škodu. 18. K těmto závěrům se Nejvyšší soud opakovaně přihlásil pro poměry výkonu dohlédací činnosti insolvenčního soudu nad činností insolvenčního správce v insolvenčním řízení např. v rozsudku ze dne 28. dubna 2016, sp. zn. 29 Cdo 1774/2014, v rozsudku ze dne 29. září 2022, sp. zn. 29 Cdo 3321/2020, uveřejněném pod číslem 58/2023 Sb., nebo v rozsudku ze dne 25. dubna 2023, sp. zn. 29 Cdo 1329/2022. 19. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu, podle něhož insolvenční soud při výkonu dohlédací činnosti nepochybil a o zproštění V. S. rozhodl v přiměřené lhůtě, tedy „ihned“ (poměřováno § 32 odst. 1 insolvenčního zákona „neprodleně“) po jeho slyšení u jednání dne 18. ledna 2022, z mezí označené ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nikterak nevybočuje stejně jako závěr, že příčinou vzniku tvrzené škody může být toliko protiprávní jednání V. S., nikoliv (též) procesní postup insolvenčního soudu. 20. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 28. 5. 2026 Mgr. Hynek Zoubek předseda senátu