29 Cdo 3369/2024-277 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce Plzeňský Prazdroj, a. s., se sídlem v Plzni, U Prazdroje 64/7, PSČ 301 00, identifikační číslo osoby 45 35 73 66, zastoupeného Mgr. Janem Abrožem, MBA, LL.M., advokátem, se sídlem v Plzni, Otýlie Beníškové 1664/14, PSČ 301 00, proti žalovanému D. H., zastoupenému Mgr. Milanem Edelmannem, advokátem, se sídlem v Praze, Petržílkova 2707/38, PSČ 158 00, o neúčinnost právního jednání, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 9 C 345/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. června 2024, č. j. 61 Co 32/2024-235, takto: Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 17. června 2024, č. j. 61 Co 32/2024-235, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 16. srpna 2023, č. j. 9 C 345/2022-105, určil, že darovací smlouva uzavřená dne 4. července 2019 mezi žalovaným (D. H.) [jako obdarovaným] a W. H. a I. H. (jako dárci) [dále jen „W. H.“ a „I. H.“ nebo též společně „dárci“], jejímž předmětem byla (označená) bytová jednotka a (označený) spoluvlastnický podíl na společných částech (označené) budovy a pozemku (dále jen „nemovitost“), a návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí ze dne 7. srpna 2019 jsou vůči žalobci (Plzeňský Prazdroj, a. s.) neúčinnými právními jednáními (výrok I.); dále určil, že k uspokojení vykonatelné pohledávky žalobce ve výši 3.682.367,59 Kč s příslušenstvím za dlužníky (W. H. a I. H.) plynoucí ze směnečného platebního rozkazu vydaného Krajským soudem v Plzni dne 4. srpna 2021, č. j. 49 Cm 24/2021-11, a z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. října 2021, č. j. 49 Cm 24/2021-62, je žalobce oprávněn vést exekuci a žalovaný jako vlastník nemovitosti je povinen strpět vedení exekuce na nemovitost (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Soud prvního stupně vyšel z toho, že: 1) Dne 1. června 2019 uzavřeli žalobce a společnost TRENTO GROUP s. r. o. (dále jen „společnost T“) smlouvu o zajištění reklamních a propagačních služeb. K zajištění (případné) pohledávky žalobce za společností T z této smlouvy vystavila společnost T dne 1. června 2019 blankosměnku na řad žalobce, kterou jako směneční rukojmí podepsali W. H. (jediný jednatel společník společnosti T) a I. H. Žalobce následně doplnil do blankosměnky údaj směnečné sumy (3.682.367,59 Kč) a datum splatnosti (30. března 2021). Krajský soud v Plzni (shora označeným) směnečným platebním rozkazem ze dne 4. srpna 2021 a rozsudkem ze dne 20. října 2021, které nabyly právní moci dne 15. února 2022, uložil tamním žalovaným (dárcům), aby zaplatili žalobci směnečný peníz ve výši 3.682.367,59 Kč s 6% úrokem od 31. března 2021 do zaplacení, směnečnou odměnu 12.274,56 Kč a náhradu nákladů v řízení ve výši 269.675 Kč, jakož i náhradu nákladů námitkového řízení v částce 56.628 Kč. 2) Do insolvenčního řízení vedeného na majetek společnosti T u Krajského soudu v Plzni [usnesením ze dne 30. srpna 2021, č. j. KSPL 52 INS 12265/2021-A-11, tento soud (mimo jiné) zjistil úpadek společnosti T a prohlásil konkurs na její majetek] přihlásil žalobce (i) směnečnou pohledávku (následně) přiznanou výše zmíněnými soudními rozhodnutími. 3) Nemovitost koupili dárci v květnu 2018 za částku 700.000,- Kč (viz kupní smlouva č. l. 35 až 37). Dne 13. srpna 2018 sjednali dárci a žalovaný (jako spoludlužníci) s Komerční bankou, a. s. smlouvu o hypotečním úvěru na úhradu části kupní ceny nemovitosti ve výši 650.000,- Kč (č. l. 38 a násl.). 4) Dne 4. července 2019 uzavřeli dárci s žalovaným (obdarovaným) darovací smlouvu, kterou převedli na žalovaného nemovitost; účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí nastaly k 7. srpnu 2019; darovací smlouva byla realitním makléřem připravena k podpisu již v březnu 2019. 5) Protokolem sepsaným dne 3. července 2021 notářem JUDr. Ing. Robertem Koupšetem (č. l. 5-6) si žalobce vyhradil právo dovolat se neúčinnosti darovací smlouvy podle § 593 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“); oznámení o výhradě odeslal notář žalovanému dne 9. července 2021 (viz podací lístek č. l. 51). 6) V roce 2017 žalovaný zaslal ze svého účtu stavebního spoření na účet W. H. částku 103.888,70 Kč (č. l. 34). 7) Dárci v roce 2020 darovali své dceři (M. T.) rodinný dům (viz výpisy z katastru nemovitosti č. l. XY). Na tomto základě soud prvního stupně – cituje § 573, § 589, § 590 odst. 1 písm. c), § 593 a § 594 odst. 1 o. z. a odkazuje na (označenou) judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl k následujícím závěrům: a) Žalobce prokázal, že právním jednáním dárců (darovací smlouvou a návrhem na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí) bylo zkráceno uspokojení pohledávky žalobce, když dárci se zbavili části majetku, která jinak mohla „posloužit“ k jejímu uspokojení. Šlo o právní jednání mezi osobami blízkými (W. H. je otcem žalovaného). Žaloba v dané věci byla podána 22. září 2022, tj. ve dvouleté lhůtě od vykonatelnosti pohledávky, která „nastala v únoru 2022“ [viz též (notářský) protokol ze dne 3. července 2021 a jeho odeslání žalovanému]. b) Vědomost žalovaného o zkracujícím úmyslu W. H. (dárců) se předpokládá; žalovaný však měl právo prokázat, že mu skutečně nebylo nic o takovém úmyslu známo a vzhledem k objektivním okolnostem mu nic známo být nemuselo. Byl tak povinen tvrdit a prokazovat, zda a jakou vyvinul v době uzavření darovací smlouvy činnost k tomu, aby úmysl dárců zkrátit žalobce poznal (mohl poznat), a zda tato aktivita představovala s ohledem na okolnosti případu náležitou pečlivost. Žalovaný přes poučení soudem prvního stupně u jednání dne 31. května 2023 [§ 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“)] v následném vyjádření (ze dne 29. června 2023) zaměřil svou argumentaci pouze na (ne)existenci úmyslu dárců zkrátit darováním nemovitosti žalobce, ke své aktivitě „seznat takový úmysl neuvedl absolutně ničeho“ (tím méně mohl k neexistujícím tvrzením označit důkazy); neunesl tak břemeno tvrzení a břemeno důkazní. Právní jednání dárců jsou proto vůči žalobci neúčinná. K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 17. června 2024, č. j. 61 Co 32/2024-235, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok). Odvolací soud – poté, co doplnil dokazování (označenými listinami) a výslechem svědků (rodičů žalovaného) [W. H. a L. S.] ‒ vyšel ve skutkové rovině dále z toho, že žalovaný měl finanční prostředky ze stavebního spoření (po jeho ukončení byla v říjnu 2017 převedena částka 103.887,70 Kč na účet W. H.) a z životního pojištění (částka 144.024 Kč byla poukázána rovněž na účet W. H.). Šlo tak „o úschovu“ u otce, což je s ohledem na jejich blízký rodinný vztah a tehdejší věk žalovaného zcela věrohodné, včetně toho, že W. H. „organizoval“ koupi nemovitosti jako investici pro žalovaného. Ostatně, „zbylá“ část kupní ceny vynaložená W. H. a jeho manželkou (dárci) za nemovitost „jim byla refinancována“ z hypotečního úvěru ve výši 650.000,- Kč (smlouvu o hypotečním úvěru jako dlužníci uzavřeli dárci a žalovaný, který byl zjevně míněn jako hlavní dlužník a který závazek z hypotečního úvěru po celou dobu splácí). Kdyby nemovitost nebyla pořizována pro žalovaného, postrádá jakoukoli logiku, aby žalovaný, jemuž bylo v době uzavření smlouvy o hypotečním úvěru dvacet let, bral na sebe takový závazek. Přitom smlouva o úvěru byla uzavřena téměř rok před uzavřením smlouvy o zajištění reklamních a propagačních služeb a podpisem blankosměnky). Proto odvolací soud, jakkoli měl za splněné formální předpoklady určené § 590 odst. 1 písm. c) o. z. pro dovolání se neúčinnosti právního jednání dárců, na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že v poměrech dané věci se dárci nezbavili svého majetku za účelem zkrácení věřitele (žalobce), neboť v době, kdy nabyli nemovitost, neměli žádný závazek vůči žalobci, přičemž „bylo počítáno“ s tím, že nemovitost je pořizována pro žalovaného, který její koupí fakticky financoval. Dárci byli dočasně (do doby převodu nemovitosti na žalovaného) jen jejími formálním vlastníky zapsanými v katastru nemovitostí. Darovací smlouvou tak žádná hodnota z majetku dárců fakticky neušla; v jednání dárců nelze shledat úmysl zkrátit věřitele. Dárci uzavřením darovací smlouvy s žalovaným jen plnili předchozí ústní dohodu o převedení nemovitosti na žalovaného a tímto plněním bylo vyhověno mravnímu závazku i ohledům slušnosti [§ 591 písm. d) o. z.]. Nad rámec shora uvedeného odvolací soud podotkl, že v okamžiku uzavření darovací smlouvy existovala toliko blankosměnka z 1. června 2019, jež se stala řádnou směnkou až po doplnění chybějících náležitostí dne 30. března 2021. I kdyby žalovaný vyvinul „určitou“ aktivitu ke zjištění finanční a majetkové situace dárců, těžko by mohl seznat, zda vůbec, v jaké výši a proč mají dárci vůči žalobci dluh. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné (§ 237 o. s. ř.) k řešení právních otázek, které odvolací soud (podle jeho názoru) zodpověděl v rozporu s (označenou) judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně otázek týkajících se jednak (ne)splnění předpokladů pro vyslovení neúčinnosti darovací smlouvy co do existence zkracujícího právního jednání dárců a vědomosti žalovaného o úmyslu dárců zkrátit uspokojení věřitele, jednak „prolomení“ principu koncentrace řízení a neúplné apelace odvolacím soudem. Dovolatel zdůrazňuje, že o zkracující právní jednání může jít (obecně) i tehdy, plní-li dlužník uzavřením smlouvy nebo jiným právním jednáním svou „morální“ nebo právní povinnost ze zákona, smlouvy či z jiného právního důvodu; případný motiv, pohnutka dlužníka pro takový úkon či to, že tímto úkonem plní nějaký svůj dluh, nejsou rozhodné. I v případě, že bylo darování nemovitosti žalovanému jen výsledkem domluvy mezi otcem a synem, nebyla by tato skutečnost pro danou věc rozhodná; i úkonem, jímž by uvedli do souladu faktický a právní stav vlastnictví nemovitosti, totiž mohli dárci sledovat úmysl zkrátit své věřitele. Přitom žalovaný neunesl důkazní břemeno o tom, že o úmyslu dárců zkrátit právním jednáním věřitele nevěděl a nemohl vědět, ačkoli vyvinul náležitou pečlivost k poznání takového úmyslu, když přes poučení soudem prvního stupně podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. ve lhůtě k tomu určené rozhodné skutečnosti netvrdil (a neprokazoval). Dále odvolacímu soudu vytýká, že v rozporu se zásadou koncentrace řízení provedl výslech svědkyně Lenky Skalošové, tj. důkaz, který nebyl navržen v průběhu řízení před soudem prvního stupně a pro jehož provedení v odvolacím řízení nebyly splněny předpoklady plynoucí z § 205a odst. 1 o. s. ř. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolání je přípustné (§ 237 o. s. ř.) k řešení právní otázky týkající se (ne)splnění předpokladů pro určení neúčinnosti právního jednání, kterou odvolací soud zodpověděl odchylně od níže uvedené judikatury Nejvyššího soudu. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle § 589 o. z., zkracuje-li právní jednání dlužníka uspokojení vykonatelné pohledávky věřitele, má věřitel právo domáhat se, aby soud určil, že právní jednání dlužníka není vůči věřiteli právně účinné. Toto právo má věřitel i tehdy, je-li právo třetí osoby již vykonatelné, anebo bylo-li již uspokojeno (odstavec 1). Neúčinnost právního jednání dlužníka se zakládá rozhodnutím soudu o žalobě věřitele, kterou bylo odporováno právnímu jednání dlužníka (odpůrčí žaloba) [odstavec 2]. Podle § 590 odst. 1 o. z. věřitel se může dovolat neúčinnosti právního jednání, a) které dlužník učinil v posledních pěti letech v úmyslu zkrátit své věřitele, byl-li takový úmysl druhé straně znám, b) kterým dlužník v posledních dvou letech zkrátil své věřitele, musel-li být druhé straně znám dlužníkův úmysl věřitele zkrátit, nebo kterým byl věřitel zkrácen a k němuž v posledních dvou letech došlo mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou nebo které dlužník učinil ve prospěch takové osoby, ledaže druhé straně v době, kdy se právní jednání stalo, dlužníkův úmysl zkrátit věřitele znám nebyl a ani znám být nemusel. Podle § 591 o. z. neúčinnosti bezúplatného právního jednání dlužníka se může věřitel dovolat tehdy, pokud k němu došlo v posledních dvou letech. To neplatí, jedná-li se o a) plnění povinnosti uložené zákonem, b) obvyklé příležitostné dary, c) věnování učiněné v přiměřené výši na veřejně prospěšný účel, nebo d) plnění, kterým bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti. Podle § 593 o. z., vyhradí-li si věřitel dříve, než se jeho pohledávka stane vykonatelnou, právo dovolat se neúčinnosti právního jednání tím, že výhradu prostřednictvím notáře, exekutora nebo soudu oznámí tomu, vůči komu se neúčinnosti právního jednání může dovolat, pak věřiteli lhůta k dovolání se neúčinnosti právního jednání neběží, dokud se pohledávka vykonatelnou nestane. Podle § 594 odst. 1 o. z. neúčinnosti právního jednání se lze dovolat proti tomu, kdo s dlužníkem právně jednal, nebo kdo z právního jednání přímo nabyl prospěch, vůči jeho dědici nebo vůči tomu, kdo nabyl jmění při přeměně právnické osoby jako její právní nástupce. Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že jeho judikatura je ustálena v následujících závěrech: 1) Smyslem žaloby podle § 589 o. z. (odpůrčí žaloby) je – uvažováno z pohledu žalujícího věřitele – dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že právní jednání dlužníka není vůči tomuto věřiteli účinné. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, představuje podklad k tomu, aby se věřitel mohl na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu) vydaného proti dlužníku domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co neúčinným jednáním ušlo z dlužníkova majetku (srov. § 595 odst. 1 větu první o. z.), a to nikoli proti dlužníku, ale vůči tomu, kdo s dlužníkem právně jednal, nebo kdo z právního jednání přímo nabyl prospěch, vůči jeho dědici nebo vůči tomu, kdo nabyl jmění při přeměně právnické osoby jako její právní nástupce, anebo – je-li splněna některá z podmínek uvedených v § 594 odst. 2 písm. a) až c) o. z. – vůči jinému právnímu nástupci (srov. § 594 o. z.). Není-li uspokojení věřitele z tohoto majetku dobře možné (např. proto, že osobě, v jejíž prospěch dlužník odporované právní jednání učinil, již takto nabyté majetkové hodnoty nepatří), může se věřitel – místo určení neúčinnosti právního jednání – domáhat odpovídající náhrady (srov. § 595 odst. 1 větu druhou o. z.). Nabyla-li však třetí osoba k věci, z níž by se věřitel mohl jinak domoci uspokojení, takové právo, že se proti této osobě neúčinnosti dovolat nelze, má ten, proti němuž se věřitel neúčinnosti právního jednání mohl dříve dovolat a za jehož držby právo třetí osobě vzniklo, vůči věřiteli povinnost k náhradě škody (§ 596 o. z.). Odpůrčí žaloba je tedy právním prostředkem sloužícím k uspokojení vykonatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (v exekučním řízení), a to postižením věcí nebo jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním jednáním ušly z dlužníkova majetku a ze kterých by se věřitel mohl uspokojit, kdyby k tomuto právnímu jednání nedošlo, popřípadě vymožením odpovídající náhrady nebo náhrady škody. 2) Ustanovení § 591 písm. d) o. z., podle nějž se věřitel nemůže dovolat neúčinnosti bezúplatného právního jednání dlužníka, jedná-li se o plnění, kterým bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti, patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Zákon výslovně nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet při posuzování otázky, zda jednání účastníka občanskoprávního vztahu představuje plnění, kterým bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro aplikaci ustanovení § 591 písm. d) o. z., je vždy třeba učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu. 3) Podmínky uvedené v § 591 písm. d) o. z. je třeba – vzhledem k tomu, že jde o výjimku, která vylučuje možnost věřitele dovolat se neúčinnosti bezúplatného právního jednání dlužníka – vykládat v souladu se smyslem a účelem institutu relativní neúčinnosti. Tuto výjimku z možnosti věřitele dovolat se neúčinnosti bezúplatného právního jednání dlužníka je namístě aplikovat jen tehdy, převáží-li mravní závazek nebo ohledy slušnosti nad povinností dlužníka splnit svou právní povinnost (dluh) vůči věřiteli. Toto stanovení nelze interpretovat tak, že by jakékoli bezúplatné právní jednání dlužníka, které by z obecného hlediska bylo možné ve vztahu k nabyvateli plnění považovat za mravné a slušné, mohlo být důvodem k vyloučení možnosti věřitele dovolat se neúčinnosti tohoto bezúplatného právního jednání dlužníka. Takový výklad § 591 písm. d) o. z. by nadřazoval mravní závazky a ohledy slušnosti nad závazky právní bez ohledu na jejich konkrétní podobu a prakticky by znemožňoval věřitelům dovolat se neúčinnosti bezúplatných právních jednání dlužníka učiněných vůči osobám jemu blízkým, neboť při standardně fungujících vztazích mezi osobami blízkými by se dalo téměř jakékoli bezúplatné právní jednání mezi těmito osobami považovat za „slušné“ a „mravné“. Takové absolutní nadřazení mravních závazků a ohledů slušnosti nad závazky právní však jistě nebylo smyslem a účelem § 591 písm. d) o. z., a naopak by v některých případech mohlo vést k rozporu s dobrými mravy, neboť ne každé bezúplatné právní jednání dlužníka, které lze považovat ve vztahu k nabyvateli plnění za „slušné“ a „mravné“ (za plnění, kterým bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti), je způsobilé převážit nad právním závazkem dlužníka vůči věřiteli a ospravedlnit tak skutečnost, že dlužník na úkor svého věřitele bezúplatným právním jednáním převádí majetek na třetí osobu a právo věřitele proto zůstane zcela nebo zčásti neuspokojeno. Otázku, zda jde o plnění, kterým bylo podle § 591 písm. d) o. z. vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti, je tedy třeba posuzovat vždy s ohledem na konkrétní okolnosti každého případu a při jejím posuzování je třeba přihlížet zejména k tomu, o jaké konkrétní plnění jde, zda je v dané situaci ospravedlnitelné, že tímto plněním třetí osobě dlužník tuto osobu zvýhodní na úkor svého věřitele, zda je dlužníkem poskytnuté plnění za daných okolností přiměřené jeho majetkovým poměrům a zda se poskytnutím plněním podstatně nesnižuje hodnota dlužníkova majetku, v jaké majetkové (popřípadě sociální) situaci se v době právního jednání nacházel nabyvatel plnění [osoba, která měla z právního jednání (opomenutí) dlužníka prospěch] a jakou subjektivní hodnotu pro něj (pro ni) toto plnění s ohledem na jeho (její) majetkovou (sociální) situaci představuje, ale i k tomu, zda tímto plněním dlužník skutečně sledoval vyhovění svému mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti (zda toto bezúplatné právní jednání nečinil pouze v úmyslu zkrátit uspokojení pohledávky věřitele, a nikoli v úmyslu vyhovět svému mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti]). 4) Pojem „ohledy slušnosti“ užitý v § 591 písm. d) o. z. je nutné vykládat tak, že dlužníkem poskytnuté plnění musí vyhovovat těmto ohledům jak ve vztahu k nabyvateli plnění (k osobě, která měla z právního jednání dlužníka prospěch), tak i ve vztahu k dlužníkovi. Plnění dlužníka přitom musí být přiměřené jeho majetkovým poměrům a nesmí podstatně snižovat hodnotu jeho majetku. Stejně tak plnění, kterým bylo ve smyslu § 591 písm. d) o. z. vyhověno mravnímu závazku, musí být přiměřené majetkovým poměrům dlužníka, nesmí podstatně snižovat hodnotu jeho majetku a musí jít o takový mravní závazek, který – stejně jako „ohledy slušnosti“ ‒ převáží nad povinností dlužníka plnit svůj právní závazek vůči věřiteli, a kterému je proto třeba dát přednost před právem věřitele na uspokojení jeho vykonatelné pohledávky. Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2018, sp. zn. 21 Cdo 867/2018, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2018, sp. zn. 21 Cdo 2332/2018, uveřejněný pod číslem 127/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k jejichž závěrům se Nejvyšší soud přihlásil i v rozsudku ze dne 29. února 2024, sp. zn. 29 Cdo 2329/2023, uveřejněném pod číslem 5/2025 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 5/2025“). V poměrech dané věci je z odůvodnění napadeného rozhodnutí zřejmé, že se odvolací soud zabýval otázkou splnění předpokladů pro přijetí závěru o tom, že se žalobce nemůže (úspěšně) dovolat neúčinnosti bezúplatného právního jednání (darovací smlouvy) dárců z důvodu, že šlo o právní jednání, kterým bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti, jen z hlediska vztahů dárců a obdarovaného, aniž (mimo jiné) jakkoli posuzoval (a v důvodech rozhodnutí uvedl), zda vskutku mravní závazek a ohledy slušnosti převažují nad povinností dárců splnit svou právní povinnost vůči žalobci (jako věřiteli) a zda šlo o plnění, které bylo přiměřené jejich majetkovým poměrům. Současně nelze přehlédnout, že odvolací soud (nesprávně) relativizoval skutečnost, že se majetek dárců, z něhož mohla být uspokojena pohledávka žalobce, snížil o částku, za kterou mohla být nemovitost zpeněžena, a výtěžek zpeněžení mohl být použit k (byť jen částečnému, ale nikoli zanedbatelnému) uspokojení vykonatelné pohledávky žalobce, konstatováním, že dárci byli „fakticky“ jen dočasnými formálními vlastníky, pročež se převodem vlastnického práva k nemovitosti na žalovaného (darovací smlouvou) jejich majetek nesnížil. Přitom dárci se stali vlastníky nemovitosti na základě kupní smlouvy ze dne 9. května 2018 (ve spojení s vkladem vlastnického práva do katastru nemovitostí) a vlastnické právo převedli na žalovaného (až) darovací smlouvou ze dne 4. července 2019 (s účinky k 7. srpnu 2019). Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem je v řešení otázky splnění předpokladů určených § 591 písm. d) o. z. neúplné a tudíž nesprávné, Nejvyšší soud, aniž se výslovně zabýval otázkou (ne)důvodnosti námitky vztahující se k dovolatelem tvrzeným pochybením odvolacího soudu při doplnění dokazování výslechem svědkyně Lenky Skalošové (matky žalovaného), napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). V další fázi řízení bude úkolem odvolacího soudu, aby na základě (v souladu s procesními pravidly zjištěného) skutkového stavu opětovně posoudil, zda jsou v poměrech dané věci splněny předpoklady pro přijetí závěru, podle něhož darovací smlouvou poskytli dárci žalovanému plnění, kterým bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti [§ 591 písm. d) o. z.], a to z hlediska všech právně významných kritérií vymezených výše citovanou judikaturou Nejvyššího soudu. Potud se se neopomene vypořádat (mimo jiné) s obsahem kupní smlouvy za dne 9. května 2018 (viz její body 2. předmět smlouvy a 4. kupní cena), smlouvy o hypotečním úvěru ze dne 13. srpna 2018 [ohledně (ne)rozlišení dlužníků na hlavního dlužníka a další dlužníky] a svědecké výpovědi W. H. před odvolacím soudem [potud, kdo zaplatil kupní cenu za nemovitost, kdy tak učinil a jaké finanční prostředky k tomu použil (zda peníze získané W. H. od třetích osob nebo finanční prostředky získané na základě smlouvy o hypotečním úvěru)], jakož i s důvody, pro které a) kupní smlouvu uzavřeli jako kupující dárci a nikoli žalovaný a b) bylo ve smlouvě o hypotečním úvěru ujednáno, že budou peněžní prostředky převedeny na účet W. H. a nikoli na účet žalovaného. Dále odvolací soud nepřehlédne ani závěry formulované: a) v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2019, sp. zn. 21 Cdo 955/2018, (viz též bod 49. odůvodnění R 5/2025), podle kterých předpoklady, za nichž lze odporovat bezúplatnému právnímu jednání dlužníka, mají v § 591 o. z. zvláštní (samostatnou) úpravu, pro kterou se ani z části neuplatní předpoklady formulované v § 590 o. z., a b) v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2015, sp. zn. 31 Cdo 4087/2013, uveřejněném pod číslem 103/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ohledně vzniku směnečných práv po doplnění blankosměnky. Konečně se vypořádá i s podobou žalobního žádání (viz bod II. petitu žaloby); potud zváží (případnou) použitelnost závěrů obsažených v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 1612/96, a ze dne 18. prosince 1997, sp. zn. 2 Cdon 967/97, uveřejněných pod čísly 30/1998 a 46/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 29. 4. 2026 JUDr. Petr Gemmel předseda senátu