29 Cdo 3415/2024-613 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce P. S., zastoupeného JUDr. Danem Dvořáčkem, advokátem, se sídlem v Praze, Tržiště 366/13, PSČ 118 00, proti žalované D. Š., zastoupené JUDr. Jaromírem Císařem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze, Hvězdova 1716/2, PSČ 140 00, o námitkách proti směnečným platebním rozkazům, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 54 Cm 134/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. srpna 2024, č. j. 12 Cmo 148/2023-423, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. srpna 2024, č. j. 12 Cmo 148/2023-423, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „soud prvního stupně“) směnečným platebním rozkazem ze dne 2. května 2022, č. j. 54 Cm 134/2015-117, uložil žalované (D. Š.), aby zaplatila žalobci (P. S.) směnečný peníz ve výši 2.750.000,- Kč s 6% úrokem od 2. října 2013 do zaplacení, směnečnou odměnu 9.166,66 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 137.959,- Kč (soudní poplatek) a 59.592,50 Kč (náklady právního zastoupení); směnečným platebním rozkazem ze dne 2. května 2022, č. j. 54 Cm 135/2015-109 dále soud prvního stupně uložil žalované, aby zaplatila žalobci směnečný peníz ve výši 1.020.000,- Kč s 6% úrokem od 1. května 2013 do zaplacení, směnečnou odměnu 3.400,- Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 51.170,- Kč (soudní poplatek) a 38.659,50 Kč (náklady právního zastoupení). Rozhodl tak o zaplacení: a) směnky vlastní vystavené dne 9. ledna 2011 v XY Z. Š. (dále též jen „výstavce“) na řad žalobce na směnečný peníz 2.750.000,- Kč splatné bez protestu dne 1. října 2013 a b) směnky vlastní vystavené dne 12. února 2011 v XY výstavcem na řad žalobce na směnečný peníz 1.020.000,- Kč splatné bez protestu 30. dubna 2013 (dále jen „směnky“). Proti směnečným platebním rozkazům podala žalovaná (bývalá manželka výstavce, který zemřel dne 14. prosince 2013) námitky, podle nichž: a) Okresní soud ve Svitavách schválil dohodu dědiců o vypořádání dědictví po zemřelém výstavci; žalovaná „převzala“ veškerá aktiva dědictví s povinností uhradit jeho pasiva. Žalobce v dědickém řízení přihlásil (mimo jiné) i pohledávky ze směnek, které dědicové neuznali jako pasivum dědictví proto, že žalobce nedoložil existenci půjček, k jejichž zajištění měly směnky sloužit. b) Výstavce nikoho neinformoval o podpisu směnek; v jeho firmách ani v jeho domácnosti se případné finanční prostředky z poskytnutých půjček neobjevily a žalobce nemá žádný důkaz o jejich poskytnutí. c) Z podání vysvětlení žalobce před „Policií ČR“ ze dne 22. února 2015 plyne, že měl poskytovat výstavci v letech 2010 až 2012 postupně finanční půjčky v hotovosti v řádech „statisíců“, přičemž „po čase“ sepsal a vyplnil směnku, na níž uvedl částku, kterou za dané období půjčil výstavci, a předložil ji výstavci k podpisu. U hlavního líčení (v trestní věci) uvedl, že výstavci poskytoval půjčky postupně od roku 2001 do roku 2009, možná i 2010, s tím, že výstavce mu „ke krytí těchto půjček“ vystavil cca 25ks směnek; na přelomu roku 2010 se domluvili, že tyto směnky nahradí směnkami „většího objemu“. „Směnky nepředstavují okamžitý převod peněz, ale je to konstatování dluhu z minula a určité shrnutí a restrukturalizace menších směnek z období r. 2001 až 2009“. Dle žalované není „toto“ tvrzení žalobce pravdivé. Každopádně dle obou tvrzení žalobce jde o směnky nikoli platební, ale zajišťovací; v tom případě námitka, že směny zajišťují neexistující dluh, je námitkou kauzální a je nutné se jí v rámci soudního řízení zabývat. d) Při šetření majetkových a finančních poměrů žalobce (a jeho rodiny) a výstavce (a jeho rodiny) v rámci trestního řízení vedeného proti žalobci u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 64 T 5/2020 (rozsudkem ze dne 25. února 2021 byl žalobce zproštěn obžaloby) [dále jen „trestní řízení“ a „trestní rozsudek“] nebyly dohledány bankovní transakce, které by bylo možné identifikovat jako půjčku žalobce výstavci. V účetnictví (označených) společností vlastněných výstavcem (dále jen „společnosti“) není žádný záznam o půjčkách peněz od žalobce, případně o vkladech výstavce, které by odpovídaly těmto půjčkám. Společnosti nebyly „předlužené či v insolvenční situaci“, čerpaly běžné bankovní úvěry, které řádně splácely. „Firemní“ a osobní majetek výstavce dosahoval řádek desítek milionů Kč; nebyl důvod k tomu, aby si výstavce (jeho společnosti) půjčoval další finanční prostředky. e) Výstavce směnky v roce 2011 nepodepsal; pokud je vůbec podepsal, mohlo se tak stát až v roce 2013 a to pod vlivem „nemoci a alkoholu“. V té době také žalobce výstavce intenzivně navštěvoval v jeho bydlišti, nosil s sebou doklady, o nichž ostatním rodinným příslušníkům nechtěl nic sdělit. Žalovaná se domnívá, že žalobce podpisy na směnkách od výstavce vylákal; využil jeho špatného zdravotního stavu k podpisu směnek, které nekryly žádný reálný dluh. Měla za nereálné, že by žalobce měl k dispozici finanční prostředky k poskytnutí půjček (vyjma směnek šlo dále o směnku ze dne 4. dubna 2010 na částku 6,5 miliónu Kč), když dle daňových přiznání (a majetkových přiznání z Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky) za období let 2001 až 2010 nedosahovaly příjmy žalobce a jeho manželky ani polovinu částky, kterou měl za dané období (údajně) půjčit výstavci; z těchto majetkových přiznání vyplývá, že neměl jiný příjem než „z Poslanecké sněmovny“, splácel hypoteční úvěr a stavební spoření a (po určitou dobu) hradil školné pro svou dceru ve výši cca 470.000,- Kč ročně. Přitom žalobce si v daném období nejen sám půjčoval na bydlení, ale půjčil si i částku 4 milióny Kč údajně na studia své dcery. f) Podepsal-li výstavce směnky, učinil tak v duševní poruše, která nebyla jen přechodná. Jelikož nebyl schopen rozpoznat a posoudit následky svých jednání (jeho rozeznávací a ovládací schopnosti byly podstatně snížené), je právní úkon spočívající v podpisu směnek neplatný. Soud prvního stupně usnesením ze dne 14. června 2022, č. j. 54 Cm 134/2015-135, 54 Cm 135/2015, spojil věci vedené pod sp. zn. 54 Cm 134/2015 a sp. zn. 54 Cm 135/2015 ke společnému projednání, s tím, že řízení bude nadále vedeno pod sp. zn. 54 Cm 134/2015. Rozsudkem ze dne 14. dubna 2023, č. j. 54 Cm 134/2015-324, soud prvního stupně zrušil oba směnečné platební rozkazy ze dne 2. května 2022 (výroky I. a II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu (výroky III. a IV.). Cituje § 175 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a odkazuje na skutková zjištění, k nimž dospěl na základě volného hodnocení důkazů, učinil následující závěry: 1) Podpisy výstavce na směnkách jsou jeho pravými podpisy; skutečnost, že datum vystavení směnek neodpovídá skutečnému datu podpisu, nemá vliv na platnost směnek. 2) V řízení nebylo zjištěno, že by zdravotní stav neumožňoval výstavci směnky vystavit (že by nebyl schopen posoudit následky svého jednání spočívajícího ve vystavení směnek). 3) Žalobce neměl dostatek volných finančních prostředků, které by byl schopen výstavci poskytnout, aniž by si musel sám půjčovat. Z čestných prohlášení o majetku a příjmů a závazků z let 2000, 2001 až 2005, 2007, 2008 a dobu od 1. ledna 2009 do 3. června 2010, která předkládal žalobce jako „poslanec Parlamentu ČR“, neplyne ani existence pohledávek žalobce za výstavcem, ani existence směnek. 4) Společnosti neúčtovaly o žádných finančních výpomocech ze strany žalobce; nebylo zjištěno, že by „cizí zdroje“ byly poskytnuty žalobcem. 5) Kdyby žalobce půjčoval výstavci finanční prostředky již v průběhu let 2001 až 2009 a tyto následně „byly zaznamenány“ ve směnkách, není pravděpodobné a věrohodné, že by žalobce „situaci“ neřešil i s žalovanou; viz závažný zdravotní stav výstavce, s nímž měl žalobce přátelský vztah. Na tomto základě soud prvního stupně uzavřel, že „žalovaná prokázala s ohledem na to, že nebylo prokázáno, že by došlo k nějakým reálným půjčkám ze strany žalobce výstavci, dále s ohledem na veškeré okolnosti v tomto řízení zjištěné, že k žádným půjčkám ze strany žalobce výstavci nedošlo a za žalobcem předloženými směnkami není žádný dluh“. Proto směnečné platební rozkazy zrušil. Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 29. srpna 2024, č. j. 12 Cmo 148/2023-423, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že směnečné platební rozkazy ponechal v platnosti (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu (druhý a třetí výrok). Odvolací soud – vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a odkazuje na (označenou) judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu – dospěl k následujícím závěrům: a) Směnky obsahují náležitosti vyžadované čl. I. § 75 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“); za stavu, kdy nebyly při splatnosti uhrazeny, vznikl žalobci proti žalované (jako dědičce výstavce) přímý nárok na zaplacení směnečného peníze s odměnou a příslušenstvím (čl. I. § 28, § 48 odst. 1, § 77 odst. 1 a § 78 odst. 1 směnečného zákona). b) Námitky žalované vztahující se ke zdravotnímu stavu výstavce vyhodnotil soud prvního stupně po právu jako nedůvodné. c) Z povahy směnečných závazků plyne, že majitel směnky nemusí při jejím předložení k placení ani při případném vymáhání plnění z ní dokazovat nic jiného, než že je majitelem platné směnky. Popírá-li dlužník ze směnky existenci závazku ze směnky plynoucího, nese v tomto směru důkazní břemeno; to platí též o tvrzené neexistenci kauzy směnky; názor, podle něhož žalovaný nemůže prokazovat negativní tvrzení, není správný. Žalobci tak nelze vytýkat, že neposkytl soudu žádná konkrétní tvrzení (ohledně kauzy směnky). d) Dokazováním nebylo objasněno, kdy byly směnky skutečně vystaveny; nelze přijmout ani závěr, že by žalobce využil špatného zdravotního stavu výstavce k tomu, aby na něm vylákal podpisy na směnkách, popřípadě, že by výstavce trpěl v době vystavení směnek duševní poruchou, která jej činila k tomuto právnímu jednání neschopným. e) Předmětem řízení nebyl nárok žalobce na vrácení půjček poskytnutých výstavci, nýbrž nárok na zaplacení směnek. To, jakou funkci případně plní směnka ve vztahu k základnímu právnímu poměru účastníků, jenž byl hospodářským základem vystavení směnky, určuje dohoda účastníků směnečného vztahu (směnečná smlouva). Je nutno rozlišovat mezi námitkou neexistence kauzy směnky, zániku kauzy směnky a námitkou, že se předpokládaná kauza směnky nenaplnila. Námitka, že směnky „nekryly“ žádný dluh (neexistovala kauza směnek), je tak odlišná od námitky, že směnky měly sloužit k zajištění „půjček, které nebyly výstavci poskytnuty, resp. měly nahrazovat směnky vystavené za tímto účelem“. f) V poměrech dané věci námitka neexistence kauzy směnek obsahově souvisí s námitkou, že podpisy na směnkách byly žalobcem vylákány tak, že zneužil zdravotního stavu výstavce. Přitom námitka neexistence kauzy směnky nemůže být založena na jiném tvrzení, než že směnka byla žalovaným směnečným dlužníkem vystavena, aniž by pro to byl jakýkoli důvod. Jiné skutečnosti týkající se vlastních vztahů účastníků nemůže směnečný dlužník v řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu uplatňovat a takové skutečnosti nemohou být ani předmětem dokazování. g) Mezi žalobcem a výstavcem existovaly dlouhodobé vztahy v osobní i obchodní rovině. V trestním rozsudku soud popsal vztahy mezi žalobcem (členy jeho rodiny) a výstavcem jako „mnohovrstevnaté“; odkázal na řadu směnek, koupě a zpětné odkupy nemovitostí, jejich vzájemné nájmy či návazné podnájmy apod. Tato zjištění vylučují možnost závěru, že mezi výstavcem a žalobcem nikdy neexistoval žádný mimosměnečný vztah, na jehož základě by byly směnky vystaveny. h) Soud prvního stupně nepostupoval správně, když prováděl dokazování k příjmovým a majetkovým poměrům žalobce a k ekonomickému stavu společností a přijal (skutkový) závěr, podle něhož „nebylo prokázáno, že by došlo k nějakým reálným půjčkám ze strany žalobce výstavci“. Netvrdila-li žalovaná, že obsahem směnečné smlouvy, která byla bezprostředním důvodem vzniku směnek, byla dohoda mezi výstavcem a remitentem o nahrazení dříve vystavených směnek zajišťujících půjčky poskytované žalobcem výstavci (naopak tuto skutečnost označila za nepravdivou), bylo zcela bezpředmětné zabývat se tím, zda byly půjčky skutečně poskytovány a z jakých zdrojů a za jakým účelem. Jinými slovy, nebyl-li zjištěn důvod vystavení směnek, nebyl splněn předpoklad pro posouzení důvodnosti obrany žalované zakládající se na tvrzení, že se tento důvod nenaplnil či zanikl. Proto odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) uzavřel, že se žalovaná prostřednictvím uplatněných námitek neubránila povinnosti, která jí byla uložena směnečnými platebními rozkazy. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které má za přípustné (§ 237 o. s. ř.) k řešení právní otázky týkající se předpokladů, za nichž může odvolací soud dospět k odlišným skutkovým zjištěním (rozhodným pro právní posouzení věci) od soudu prvního stupně a rozhodnout v neprospěch účastníka řízení z důvodu, že neunesl důkazní břemeno ohledně důvodu vystavení (kauzy) směnek, jakož i právní otázky, zda lze platně vystavit platební směnku ke smlouvě o půjčce, která neexistuje, respektive je absolutně neplatná, to vše ve vazbě na obsah (kauzálních) námitek, které podala proti směnečným platebním rozkazům. V řešení těchto právních otázek se odvolací soud (podle jejího názoru) dílem odchýlil od (označené) judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, dílem jde o otázky dosud Nejvyšším soudem nezodpovězené. Dovolatelka zdůrazňuje, že odvolací soud rozhodl na základě skutkových zjištění, které jsou v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů ve smyslu (označené) judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. Konkretizuje odlišná skutková zjištění soudů obou stupňů co do kauzy směnky, s tím, že soud prvního stupně dospěl k závěru o zajišťovací povaze směnek a oprávněnosti kauzální námitky žalované stran neexistence půjček; oproti tomu odvolací soud (aniž by provedl jakýkoli důkaz) dospěl k odlišnému (a pro žalovanou překvapivému) závěru, podle něhož žalovaná netvrdila ani neprokázala, že směnky byly vystaveny jako zajišťovací. Přitom odvolací soud dospěl k odlišnému závěru na základě totožných důkazů, aniž se jakýmkoli způsobem vypořádal se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a aniž by zopakoval dokazování relevantními důkazy (mimo jiné i výslechy označených svědků – viz bod 93. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Dále odvolacímu soudu vytýká, že se odmítl zabývat kauzální námitkou neexistence půjček pouze na základě toho, že žalovaná netvrdila (a neprokázala) zajišťovací povahu směnek; nedostál tak (obecné) povinnosti přezkoumávat možnou absolutní neplatnost právních úkonů ‒ smluv o půjčkách, případně jejich vzniku jako tzv. reálných kontraktů (ve vazbě na zjištění ohledně příjmových poměrů žalobce), Přitom tato povinnost by ho tížila i v případě, kdyby šlo o platební směnky. Dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, popřípadě aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil „soudu prvního stupně“ k dalšímu řízení. Žalobce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné, popřípadě zamítl jako nedůvodné. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. k řešení právních otázek dovolatelkou otevřených, týkajících se (ne)přípustnosti obrany žalované vztahující se k důvodu vystavení směnek, které odvolací soud zodpověděl v rozporu s níže uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle § 175 o. s. ř., předloží-li žalobce v prvopisu směnku nebo šek, o jejichž pravosti není důvodu pochybovat, a další listiny nutné k uplatnění práva, vydá na jeho návrh soud směnečný (šekový) platební rozkaz, v němž žalovanému uloží, aby do 15 dnů zaplatil požadovanou částku a náklady řízení nebo aby v téže lhůtě podal námitky, v nichž musí uvést vše, co proti platebnímu rozkazu namítá. Směnečný (šekový) platební rozkaz musí být doručen do vlastních rukou žalovaného, náhradní doručení je vyloučeno. Nelze-li návrhu na vydání platebního rozkazu vyhovět, nařídí soud jednání (odstavec 1). Podá-li žalovaný včas námitky, nařídí soud k jejich projednání jednání; k námitkám později vzneseným však již nelze přihlížet. V rozsudku soud vysloví, zda směnečný (šekový) platební rozkaz ponechává v platnosti nebo zda ho zrušuje a v jakém rozsahu (odstavec 2). Nejvyšší soud předesílá, že jeho judikatura je ustálena v následujících závěrech: 1) V námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu musí žalovaný uvést vše, co proti němu namítá. Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2008, sp. zn. 29 Cdo 2988/2007, uveřejněný pod číslem 101/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 101/2009“). 2) Předmětem námitkového řízení mohou být pouze námitky včasné a odůvodněné. Za odůvodněné lze přitom považovat jen takové námitky, z jejichž obsahu je zřejmé, v jakém rozsahu je směnečný platební rozkaz napadán a (současně) na jakých skutkových okolnostech žalovaný svou obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu zakládá. Žalovaný přitom nemůže – se zřetelem k zásadě koncentrace řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu – po uplynutí lhůty k podání námitek uplatňovat takovou obranu, která nebyla uvedena již v námitkách. Nic mu však nebrání v tom, aby i v této fázi řízení uváděl nové skutečnosti, jež mohou mít – podle jeho názoru – význam pro posouzení důvodnosti obrany již (v námitkách řádně) uplatněné. Takové skutečnosti pak nelze považovat (směřují-li vskutku jen k doplnění dříve uplatněné námitky) za námitky nové (a tudíž opožděné), k nimž by již soud nesměl (v intencích zákazu formulovaného v § 175 odst. 4 části věty první za středníkem o. s. ř.) přihlížet. Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 2270/2007, uveřejněný pod číslem 3/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 3/2010“), opět R 101/2009 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněné pod číslem 30/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 30/2011“), k jejichž závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v důvodech rozsudků ze dne 25. července 2024, sp. zn. 29 Cdo 3785/2023, a ze dne 27. listopadu 2025, sp. zn. 29 Cdo 3168/2024. 3) Důkazní břemeno k prokázání kauzálních námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu, tj. námitek majících původ v mimosměnečných vztazích účastníků, tíží žalovaného směnečného dlužníka. Srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. března 1999, sp. zn. 32 Cdo 2383/98, a ze dne 29. dubna 2008, sp. zn. 29 Cdo 1650/2007, jakož i důvody R 30/2011. To platí i v případě tzv. negativních kauzálních tvrzení (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2019, sp. zn. 29 Cdo 415/2018, jakož i další judikatura Nejvyššího soudu obsažená v důvodech usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2023, sp. zn. 29 Cdo 2907/2023). 4) Mají-li mít námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu původ v mimosměnečných vztazích účastníků, se směnkou toliko souvisejících (tzv. kauzální námitky), bude požadavek na řádné odůvodnění námitek zásadně naplněn jen tehdy, jestliže žalovaný v námitkách alespoň stručně vylíčí obsah tzv. směnečné smlouvy, jež byla bezprostředním důvodem vzniku směnky, popřípadě závazku konkrétního směnečného dlužníka (např. uvede, že podle konkrétního ujednání účastníků směnka zajišťovala určitou kauzální pohledávku) a dále vymezí skutečnost, v jejímž důsledku by měl být zproštěn povinnosti směnku zaplatit (např. že pohledávka směnkou zajištěná již byla zaplacena, zanikla započtením, uzavřením dohody o narovnání a podobně). Viz např. opět R 3/2010. 5) Důsledkem (případného) rozporu mezi jednotlivými námitkami není to, že by soud mohl tyto námitky (pro neurčitost nebo z jiného důvodu) odmítnout jako neprojednatelné (respektive se těmito námitkami z týchž důvodů nezabývat). Srov. např. důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2014, sp. zn. 29 Cdo 3407/2012, ze dne 27. května 2015, sp. zn. 29 Cdo 2861/2014 a ze dne 28. května 2015, sp. zn. 29 Cdo 1970/2014]. V poměrech projednávané věci žalovaná ve včasných námitkách proti směnečným platebním rozkazů (mimo jiné) namítla, že žalobce vylákal od výstavce podpisy na směnkách (a výstavce směnky podepsal v duševní poruše, která nebyla jen přechodná), a že nesouhlasí s tvrzením žalobce o důvodu vystavení směnek (viz výše zmíněné vysvětlení žalobce ze dne 22. února 2015 a jeho výpověď u hlavního líčení v trestním řízení dne 6. listopadu 2020). Zároveň (vedle toho) namítla, že dle obou tvrzení žalobce šlo o směnky zajišťovací (vztahující se k žalobcem tvrzeným půjčkám), přičemž zpochybnila, že by žalobce poskytl výstavci půjčky (jinak řečeno, že by existovaly pohledávky žalobce za výstavcem z titulu těchto půjček. Jakkoli jsou tyto námitky rozporné (nemohou obstát současně), tento rozpor neměl žádný význam, jde-li o povinnost soudů obou stupňů zabýval se též (kauzální) námitkou žalované, podle níž směnkami zajištěné pohledávky ze smluv o půjčkách neexistují (nevznikly). Jinak řečeno, skutečnost, že žalovaná v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu současně namítla jednak (obecně) neexistenci kauzy směnky (a neměla za pravdivá tvrzení žalobce o důvodu vystavení směnek), jednak neexistenci kauzy směnky ve smyslu těchto (ač podle jejího názoru nepravdivých) tvrzení ‒ neposkytnutí půjček (neexistence zajišťovaného závazku), neměla vliv na povinnost soudů obou stupňů zabývat se (i) námitkou, podle níž (předpokládaný) důvod vystavení směnky nebyl naplněn [nebyly poskytnuty půjčky, k jejichž zajištění byly směnky vystaveny (viz tvrzení žalobce v průběhu trestního řízení)]. Poukazy odvolacího soudu na judikaturu Nejvyššího soudu jsou v těchto souvislostech nepřiléhavé již proto, že samotné (obecné) rozlišení (možných) kauzálních námitek (a jejich nezaměnitelnost) nevede (nemůže vést) k závěru, podle něhož nelze takové (vzájemně si odporující) námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu uplatnit (viz § 175 odst. 1 o. s. ř.). Navíc odvolacím soudem označený rozsudek Nejvyššího soudu (R 3/2010) se vyjadřuje v tomto směru (jen) k otázce řádného odůvodnění kauzálních námitek [viz požadavek, aby žalovaný v námitkách alespoň stručně vylíčil obsah tzv. směnečné smlouvy, jež byla bezprostředním důvodem vzniku směnky, popřípadě závazku konkrétního směnečného dlužníka (např. uvede, že podle konkrétního ujednání účastníků směnka zajišťovala určitou kauzální pohledávku) a dále vymezí skutečnost, v jejímž důsledku by měl být zproštěn povinnosti směnku zaplatit (např. že pohledávka směnkou zajištěná již byla zaplacena, zanikla započtením, uzavřením dohody o narovnání apod.)]. Tomuto požadavku žalovaná dostála, když výslovně namítla, že žalobce neposkytl výstavci půjčky, které měly být (dle žalobce) zajištěné směnkami. Skutečnost, že sama žalovaná (slovy odvolacího soudu) netvrdila, jaký byl obsah směnečné smlouvy, která byla bezprostředním důvodem vzniku směnek [a v řízení nebyl zjištěn důvod vystavení směnek (ať již shodnými tvrzeními účastníků či dokazováním)], nic nemění na tom, že žalovaná ve včasných námitkách uplatnila též obranu založenou na tvrzení, podle něhož nebyl naplněn předpokládaný (žalobcem v rámci trestního řízení tvrzený) důvod vystavení směnek. Konečně Nejvyšší soud dodává, že samotná úroveň vztahů mezi žalobcem a výstavcem (viz bod 20. důvodů napadeného rozhodnutí) a s ní spojené konstatování odvolacího soudu ohledně nemožnosti přijmout závěr o neexistenci žádného mimosměnečného vztahu, na jehož základě by byly směnky vystaveny (tj. o bezdůvodném vystavení směnek), nemohly být (bez dalšího) důvodem pro změnu rozsudku soudu prvního stupně (a ponechání směnečného platebního rozkazu v platnosti) již proto, že v projednávané věci nešlo o neexistenci jakékoli důvodu vystavení směnek, nýbrž o neexistenci (neposkytnutí) půjček žalobce výstavci (viz skutková zjištění soudu prvního stupně, z nichž vyšel i odvolací soud (srov. bod 11. důvodů jeho rozhodnutí). Jelikož právní posouzení věci, na němž napadené rozhodnutí spočívá, není správné, Nejvyšší soud, aniž se výslovně zabýval dalšími (dovolatelkou uplatněnými) dovolacími důvody, rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř). V další fázi řízení bude úkolem odvolacího soudu, aby posoudil (ne)správnost skutkového závěru soudu prvního stupně, podle něhož důvodem vystavení směnek bylo zajištění pohledávek žalobce za výstavcem z titulu poskytnutých půjček (k tomu viz linie námitkové obrany žalované o neposkytnutí půjček, včetně tvrzení založených na obsahu „vysvětlení“ žalobce ze dne 22. února 2015 a jeho výpovědi u hlavního líčení v trestním řízení ohledně kauzy směnek, jakož i body 32. a 33. důvodů rozhodnutí soudu prvního stupně), a (následného) závěru o tom, zda žalovaná unesla důkazní břemeno o této (jí tvrzené) negativní skutečnosti. Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 25. 2. 2026 JUDr. Petr Gemmel předseda senátu