29 Cdo 3594/2024-132 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Heleny Myškové a JUDr. Petra Gemmela v právní věci oprávněného Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, se sídlem v Praze 3, Orlická 2020/4, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 41197518, proti povinným 1/ J. A., zastoupenému Mgr. Martinem Červinkou, advokátem, se sídlem v České Třebové, Čechova 396, PSČ 560 02, a 2/ R. E., o návrhu povinného 1/ na zastavení exekuce pro pohledávku 121 077 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 49 EXE 3554/2014, o dovolání povinného 1/ proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. ledna 2024, č. j. 49 EXE 3554/2014-64, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. května 2024, č. j. 39 Co 98/2024-104, takto: I. Řízení o „dovolání“ proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. ledna 2024, č. j. 49 EXE 3554/2014-64, se zastavuje. II. Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. května 2024, č. j. 39 Co 98/2024-104, se odmítá. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 30. ledna 2024, č. j. 49 EXE 3554/2014-64, zamítl návrh prvního povinného na zastavení exekuce vůči jeho osobě, která byla nařízena k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 121 077 Kč s příslušenstvím proti povinným, zavázaným společně a nerozdílně, na základě vykonatelného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 8. dubna 2008, č. j. 19 C 105/2005-208. 2. První povinný podáním ze dne 24. listopadu 2023 navrhl zastavení exekuce vůči jeho osobě s odůvodněním, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2023, č. j. MSPH 89 INS 19285/2017-B-27, byl v rámci řešení úpadku oddlužením osvobozen od zbytku dluhů dle § 414 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona); toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 16. září 2023. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že není důvod zastavit exekuci, neboť na vymáhanou pohledávku se osvobození nevztahuje. Jde totiž o pohledávku na náhradu škody způsobené úmyslným porušením právní povinnosti povinnými. 3. K odvolání prvního povinného Městský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně. 4. Odvolací soud se plně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, podle nichž se výluka z osvobození od placení pohledávek ve smyslu § 416 odst. 1 insolvenčního zákona vztahuje i na nárok zdravotní pojišťovny (oprávněného) na náhradu nákladů na zdravotní péči, poskytnutou jejímu pojištěnci v důsledku úmyslného trestného činu, spáchaného třetí osobou (zde povinným). Vysvětlil, že nárok zdravotní pojišťovny podle § 55 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, má povahu regresu, který je co do svého obsahu nárokem na náhradu škody. Plnění poskytnuté na léčení poškozeného vzniklo v daném případě v přímém důsledku poškození zdraví pojištěnce oprávněného úmyslným protiprávním jednáním obou povinných, přičemž povinnost hradit lékařskou péči vznikla zdravotní pojišťovně přímo ze zákona (srov. § 13 zákona č. 48/1997 Sb.). 5. Odvolací soud současně k námitce povinného konstatoval, že nárok zdravotní pojišťovny naproti tomu nelze ztotožňovat se zcela originárním právem na regres pojistitele podle § 10 odst. 1 písm. a/ zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), vůči pojištěnému pro případ škody způsobené provozem vozidla. V těchto případech – na rozdíl od nároku zdravotní pojišťovny – je škůdcem pojištěný, který sám závažným způsobem porušil své povinnosti, resp. úmyslně jednal protiprávně. Povinným odkazovanou judikaturu proto odvolací soud měl za nepřiléhavou. Současně nelze přehlížet, že právní úprava účinná v době, kdy byl exekuční titul vydán (8. dubna 2008), nárok zdravotní pojišťovny na úhradu nákladů hrazené péče za nárok na náhradu škody výslovně označovala a jako takový byl také oprávněnému pravomocně přiznán (§ 55 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., ve znění účinném do 31. května 2008). Odvolací soud tedy uzavřel, že výjimka ve smyslu § 416 odst. 1 insolvenčního zákona z osvobození od zbytku dluhů se uplatní rovněž na pohledávku vymáhanou v předmětné exekuci. Vzhledem k tomu proběhlé oddlužení prvního povinného dalšímu vedení exekuce nebrání. 6. Proti rozhodnutím soudů obou stupňů podal první povinný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadená rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se soudy odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Tvrdí, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení věci, a navrhuje, aby Nejvyšší soud obě rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, příp. aby rozhodnutí odvolacího soudu změnil v tom duchu, že se exekuce vůči dovolateli zastavuje. 7. Dovolatel nejprve uvádí, že rozhodnutí soudů obou stupňů považuje za nepřezkoumatelná a překvapivá. Má za to, že i na danou věc se musí vztahovat osvobození přiznané mu insolvenčním soudem dle § 414 insolvenčního zákona. Oprávněný totiž nebyl přímým poškozeným, neboť úmysl povinného nesměřoval ke způsobení škody oprávněnému, ale jeho nárok je pouze odvozen od nároku poškozeného. Domnívá se proto, že i v nyní projednávané věci se musí prosadit závěr přijatý v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2019, sp. zn. 29 Cdo 4789/2018, dle kterého postižní právo pojistitele vůči pojištěnému (podle § 10 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb.) není nárokem na náhradu škody ve smyslu § 416 insolvenčního zákona a ohledně takové pohledávky pojistitele se neuplatní výluka z účinků osvobození dlužníka od placení zbytku dluhů popsaná v § 416 insolvenčního zákona. 8. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu. 9. Nejvyšší soud předesílá, že dovolání výslovně směřuje i proti usnesení soudu prvního stupně. K projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně však není dána funkční příslušnost soudu; Nejvyšší soud proto řízení o „dovolání“ v tomto rozsahu bez dalšího zastavil podle § 104 odst. 1 o. s. ř. (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 10. Dovolání směřující proti usnesení odvolacího soudu, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné. 11. Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. 12. V dané věci dovolatel předestírá Nejvyššímu soudu otázku, zda se vztahuje výluka z osvobození od placení pohledávek ve smyslu § 416 odst. 1 insolvenčního zákona i na nárok zdravotní pojišťovny (oprávněného) na náhradu nákladů na zdravotní péči ve smyslu § 55 zákona č. 48/1997 Sb., poskytnutou pojištěnci v důsledku úmyslného trestného činu dlužníka (povinného). Dovolatel má za to, že předmětný nárok pojišťovny není náhradou škody a odkazuje k tomu na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4789/2018. 13. Dovolatel však opomíjí, že v citovaném rozhodnutí [jakož i v usnesení ze dne 7. června 2018, sp. zn. 29 Cdo 2846/2016, uveřejněném pod číslem 81/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 81/2019“), ze kterého předmětné rozhodnutí vychází] Nejvyšší soud pouze vysvětlil, že postižní právo pojistitele vůči pojištěnému ve smyslu ustanovení § 10 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. není nárokem na náhradu škody ve smyslu § 416 insolvenčního zákona a ohledně takové pohledávky pojistitele se neuplatní výluka z účinků osvobození dlužníka (pojištěného) od placení zbytku dluhů popsaná v § 416 insolvenčního zákona ani tehdy, jestliže pojištěný způsobil osobě, které pojistitel za něj plnil, škodu úmyslně (§ 10 odst. 1 písm. a/ zákona č. 168/1999 Sb., ve znění účinném do 31. prosince 2009). Tento závěr se tak vztahuje pouze k nároku pojistitele vůči pojištěnému dle zákona č. 168/1999 Sb. a nelze jej rozšiřovat na jiné pohledávky, a to i vzhledem ke specifickému nároku zdravotní pojišťovny podle zákona č. 48/1997 Sb. 14. Judikatura Nejvyššího soudu totiž dlouhodobě vychází ze závěru, že nárok pojistitele dle § 55 zákona č. 48/1997 Sb. je nárokem na náhradu škody podle zvláštního zákona (k tomu srov. především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. listopadu 2002, sp. zn. 25 Cdo 279/2001, uveřejněný pod číslem 60/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K tomuto závěru se Nejvyšší soud přihlásil i později (za stavu reflektujícího následné novelizace předmětného ustanovení), a to např. v rozsudku ze dne 25. ledna 2017, sp. zn. 25 Cdo 3423/2015. 15. Současně Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 31. března 2003, sp. zn. 25 Cdo 1113/2002, vysvětlil, že nárok zdravotní pojišťovny na náhradu nákladů vynaložených na léčení jejího pojištěnce podle § 55 zákona č. 48/1997 Sb. je dán pouze v tom rozsahu, v jakém zaviněné protiprávní jednání třetí osoby je v příčinné souvislosti s náklady vynaloženými na jeho ošetření a léčení; v rozsahu, v jakém příčinou vynaložených nákladů bylo spoluzavinění pojištěnce, není dána příčinná souvislost vzniku těchto nákladů se zaviněným protiprávním jednáním třetích osob. Jinak řečeno, pro aplikaci daného ustanovení je nutné naplnění podmínky, že náklady vynaložené na ošetření poškozeného (odpovídající nároku pojišťovny na náhradu škody) vznikly v důsledku protiprávního činu třetí osoby, která jednala zaviněně. 16. Judikatura Nejvyššího soudu ohledně posouzení výluk z účinků osvobození dlužníka od placení zbytku dluhů popsaných v § 416 insolvenčního zákona je přitom ustálena v následujících závěrech: 17. Pohledávka, na kterou se vztahuje rozhodnutí o osvobození dlužníka od placení (vydané podle § 414 odst. 1 insolvenčního zákona), v neuhrazeném rozsahu nezaniká, v soudním či jiném řízení ji však již nelze věřiteli přiznat; ve vykonávacím řízení má taková pohledávka stejný režim, jako promlčená pohledávka. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2010, sp. zn. 29 Cdo 3509/2010, uveřejněný pod číslem 63/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. 18. Pohledávky na náhradu škody způsobené úmyslným porušením právní povinnosti jsou jediným druhem pohledávek, které – ač mohou (mají) být v průběhu insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka uspokojovány v mezích zvoleného způsobu oddlužení – se v neuhrazeném rozsahu po úspěšně splněném oddlužení nepromění (v důsledku rozhodnutí o osvobození dlužníka od placení zbytku dluhů) v naturální obligace. K tomu srov. R 81/2019. 19. Nejvyšší soud v R 81/2019 dále vysvětlil, že u tohoto typu pohledávky je pro její vynětí z působnosti přiznaného osvobození určující úmysl dlužníka (v případě majetkových sankcí uložených dlužníku v trestním řízení se tak muselo stát pro „úmyslný trestný čin“ a v případě pohledávek na náhradu škody pro škodu způsobenou „úmyslným porušením právní povinnosti“). Jde zjevně o legislativní vyjádření myšlenky, podle které by se dlužníku neměla vyplácet „úmyslná trestná činnost“ a obecněji ani „úmyslně způsobená škoda“. Přitom jde o kategorie pohledávek, které se „doplňují“ (mají jistou návaznost). Z povahy věci lze totiž očekávat, že spáchání úmyslného trestného činu, za který byl uložen peněžitý trest nebo jiná majetková sankce, relativně často povede ke vzniku škody způsobené (tímto) „úmyslným porušením právní povinnosti“. Na druhé straně však výluka z působnosti přiznaného osvobození může u obou kategorií pohledávek působit autonomně. 20. K vymezení pojmu „pohledávka na náhradu škody způsobené úmyslným porušením právní povinnosti“ v R 81/2019 Nejvyšší soud rovněž uzavřel, že výluka z účinků osvobození dlužníka od placení zbytku dluhů se zde váže k subjektivní stránce jednání škůdce (dlužníka), konkrétně k zavinění. Přitom výluka z účinků osvobození dlužníka od placení zbytku dluhů se prosadí jen u takového (protiprávního) jednání dlužníka, jímž dlužník zavinil vznik škody úmyslně. 21. Výluky z účinků osvobození dlužníka od placení zbytku dluhů popsané v § 416 insolvenčního zákona jsou výjimkami z pravidla formulovaného v § 414 a § 415 insolvenčního zákona. Z povahy výjimky pak plyne, že ustanovení o výjimce nelze vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je aplikovat pouze v případech, pro něž byla výjimka konstruována. K tomu obdobně důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 2287/2008, uveřejněného pod číslem 67/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, opět R 81/2019, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2024, sp. zn. 29 Cdo 2053/2022. 22. V poměrech projednávané věci se výše uvedené závěry promítají tak, že pohledávka oprávněného z titulu nároku na náhradu nákladů na zdravotní péči poškozeného ve smyslu § 55 zákona č. 48/1997 Sb., které byly vynaloženy v důsledku pokusu úmyslného trestného činu dlužníka vůči poškozenému, spadá mezi výluky z účinků osvobození dlužníka od placení zbytku dluhů popsané v § 416 insolvenčního zákona. Z obsahu spisu se totiž podává, že útok dlužníka, který byl soudem klasifikován jako pokus trestného činu vraždy, byl vůči poškozenému směřován úmyslně. Nárok na náhradu nákladů, které byla poté zdravotní pojišťovna oprávněna vymáhat dle speciálního zákonného ustanovení po povinném (zde dlužníku), je z toho důvodu nárokem na náhradu škody způsobené úmyslným porušením právní povinnosti ve smyslu § 416 insolvenčního zákona. 23. Dovoláním zpochybněné závěry obou soudů se tak jinak neprotiví výše uvedené judikatuře Nejvyššího soudu. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 29. 1. 2026 Mgr. Milan Polášek předseda senátu