29 Cdo 598/2025-153 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Tomáše Zadražila a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce E.ON Energie, a. s., se sídlem v Českých Budějovicích, F. A. Gerstnera 2151/6, PSČ 370 01, identifikační číslo osoby 26078201, zastoupeného Mgr. Bc. Pavlem Vincíkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 1096/8, PSČ 110 00, proti žalovaným 1) P. K., zastoupenému Mgr. Danielem Tobolou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Revoluční 764/17, PSČ 110 00, a 2) J. K., o zaplacení náhrady škody ve výši 130 435 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 37 Cm 351/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2024, č. j. 5 Cmo 60/2024-132, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2024, č. j. 5 Cmo 60/2024-132, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem ze dne 30. listopadu 2023, č. j. 37 Cm 351/2022-91, ve znění usnesení ze dne 30. ledna 2024, č. j. 37 Cm 351/2022-97, Krajský soud v Českých Budějovicích: [1] Zamítl žalobu, jíž se žalobce (E.ON Energie, a. s.) domáhal po prvním žalovaném (P. K.) zaplacení částky 130 435 Kč s příslušenstvím (výrok I.). [2] Druhému žalovanému (J. K.) uložil zaplatit žalobci částku 130 435 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 14. prosince 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). [3] Rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a IV.). 2. Vyšel přitom z toho, že: [1] První žalovaný byl v době od 21. února 2012 do 19. dubna 2017 jednatelem společnosti UDÍRNA s. r. o. (dále jen „společnost U“). [2] Dne 3. srpna 2013 uzavřeli žalobce a společnost U (jako zákazník) smlouvu o sdružených dodávkách elektřiny. Společnost U neuhradila žalobci fakturu za dodávky elektřiny v období od 2. srpna 2013 do 10. března 2014 ve výši 126 107 Kč, splatnou 30. dubna 2014. Tato pohledávka byla žalobci přiznána elektronickým platebním rozkazem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 5. srpna 2015. Dne 12. února 2016 vyzval žalobce společnost U k úhradě pohledávky před podáním exekučního návrhu. Exekuci vůči povinné společnosti U vedl soudní exekutor Mgr. David Koncz, Exekutorský úřad Cheb, pod sp. zn. 074 EX 04772/16. [3] Druhý žalovaný byl jednatelem společnosti U v době od 19. dubna 2017 do 12. prosince 2019. [4] Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. října 2018, č. j. 36 Cm 322/2018-8, byla společnost U zrušena, byla nařízena její likvidace a likvidátorem jmenována Penz a Hadraba v. o. s. [5] V prohlášení ze dne 17. října 2019 likvidátor uvedl, že oznámení o vstupu společnosti U do likvidace bylo uveřejněno 13. března 2019 a 27. března 2019 v Obchodním věstníku s výzvou všem věřitelům, s tím, že pro nedostupnost dokladů nebylo možné prověřit neplatnost či neúčinnost právních jednání právnické osoby a podle dostupných podkladů majetek společnosti nepostačuje ani k náhradě nákladů insolvenčního řízení. [6] V konečné zprávě ze dne 14. listopadu 2019 likvidátor sdělil, že do likvidace přihlásilo 6 (označených) věřitelů pohledávky v celkové výši 86 632,90 Kč. [7] Společnost U byla vymazána z obchodního rejstříku 12. prosince 2019. [8] Dne 27. září 2022 oznámil soudní exekutor skončení exekuce. Exekuce byla zastavena, neboť zanikly účinky vydaných exekučních příkazů. [9] Žalobou v projednávané věci, podanou 12. prosince 2022, se žalobce proti žalovaným domáhal náhrady škody ve výši 130 435 Kč s příslušenstvím z důvodu porušení povinnosti podle § 99 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), neboť jako jednatelé společnosti U nepodali insolvenční návrh, přestože tak byli povinni učinit (podle § 98 insolvenčního zákona), jelikož jim při náležité pečlivosti mělo být známo, že se společnost U nachází v úpadku. Oba žalovaní odpovídají za škodu vzniklou žalobci tím, že jeho (výše uvedená) pohledávka nebyla uspokojena. Úpadek společnosti U žalobce dovozoval z konečné zprávy likvidátora. 3. Krajský soud – cituje § 98 odst. 1 a § 99 odst. 1 insolvenčního zákona a § 620 odst. 1 a § 629 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), a odkazuje na důvodovou zprávu k § 99 insolvenčního zákona – dospěl k závěru, že každá osoba, která porušila povinnost podat jménem dlužníka řádně a včas insolvenční návrh, odpovídá věřiteli za škodu nebo jinou újmu. Jde o objektivní odpovědnost, které se může povinná osoba zprostit jen prokáže-li, že porušení povinnosti podat insolvenční návrh nemělo vliv na částku určenou k uspokojení pohledávky přihlášené věřitelem v insolvenčním řízení nebo že tuto povinnost nesplnila z důvodů vzniklých nezávisle na její vůli, které nemohla odvrátit ani při vynaložení veškerého úsilí. 4. První žalovaný však důvodně uplatnil námitku promlčení. Krajský soud poukázal na datum zániku funkce jednatele prvního žalovaného, průběh exekučního vymáhání žalobcovy pohledávky, rozhodnutí o zrušení společnosti U, konečnou zprávu likvidátora a den výmazu společnosti U z obchodního rejstříku. Uvedl, že v konečné zprávě likvidátora ze 14. listopadu 2019 není u pohledávek věřitelů uvedena jejich splatnost a nelze z ní (ani z jiného důkazu) dojít k závěru, že první žalovaný měl povědomost o úpadku společnosti U ve smyslu § 98 insolvenčního zákona. Proto ani nelze dovodit odpovědnost prvního žalovaného za nesplnění povinnosti podat včas insolvenční návrh. Zároveň krajský soud uzavřel, že žaloba byla podána (12. prosince 2022) až po uplynutí tříleté promlčecí lhůty. Jelikož byl vůči prvnímu žalovanému žalobní nárok nedůvodný a promlčený, krajský soud v tomto rozsahu žalobu zamítl. 5. Vůči druhému žalovanému krajský soud žalobě vyhověl rozsudkem pro zmeškání, s tím, že pro jeho vydání byly splněny všechny podmínky § 153b zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). 6. K odvolání žalobce (jímž nebyly dotčeny výroky II. a IV. rozsudku krajského soudu) Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. listopadu 2024, č. j. 5 Cmo 60/2024-132: [1] Potvrdil výroky I. a III. rozsudku krajského soudu ve znění opravného usnesení (první výrok). [2] Rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). 7. Odvolací soud – cituje § 98 odst. 1 a 2 a § 99 insolvenčního zákona a (označenou) judikaturu Nejvyššího soudu – zdůraznil vázanost soudu skutkovými okolnostmi vylíčenými v žalobě, které se týkají pouze náhrady škody podle § 99 insolvenčního zákona. Jen touto náhradou škody se proto mohou soudy v projednávané věci zabývat. Vyložil, že § 99 insolvenčního zákona je zvláštní právní úpravou ve vztahu k obecné úpravě obsažené v § 2894 a násl. o. z., která se použije jen tehdy, nestanoví-li § 99 insolvenčního zákona jinak. Předpoklady nároku žalobce na náhradu škody podle § 99 insolvenčního zákona jsou: a/ existence pravomocného rozhodnutí o úpadku povinné osoby (dlužníka podle insolvenčního zákona), b/ zjištění pohledávky poškozeného (věřitele) v insolvenčním řízení, c/ porušení povinnosti žalovaného podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o úpadku společnosti U, d/ vznik škody vymezené v § 99 odst. 2 insolvenčního zákona (rozdíl mezi zjištěnou výší pohledávky přihlášeného věřitele a v insolvenčním řízení uspokojenou výší) a e/ příčinná souvislost mezi porušením uvedené povinnosti žalovaného a vznikem škody (s ohledem na objektivní odpovědnost se zavinění nevyžaduje, může být posuzováno v rámci tvrzených liberačních důvodů podle § 99 odst. 3 insolvenčního zákona). 8. Při jednání odvolací soud sdělil účastníkům právní názor, že pro náhradu škody podle § 99 insolvenčního zákona je nutnou podmínkou, aby proběhlo insolvenční řízení a byl pravomocně zjištěn úpadek dlužníka. Žalobce na to sdělil, že kdyby nebylo možné vymáhat uplatněnou náhradu škody jen z důvodu, že pro nedostatek majetku společnosti U neproběhlo insolvenční řízení, bylo by to v rozporu se smyslem insolvenčního zákona. Odvolací soud citoval právní větu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2015, sp. zn. 29 Cdo 4269/2014, uveřejněného pod číslem 11/2017 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 11/2017“), a uzavřel, že žalobou uplatněný nárok není dán. V projednávané věci totiž nebyly splněny předpoklady pro náhradu škody podle § 99 insolvenčního zákona, jelikož ani nebylo zahájeno insolvenční řízení (a nebyl tak pravomocně zjištěn úpadek dlužníka). II. Dovolání a vyjádření k němu 9. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od závěrů R 11/2017 (když uzavřel, že nezbytnou podmínkou pro uplatnění nároku na náhradu škody podle § 99 insolvenčního zákona je proběhnuvší insolvenční řízení s povinnou společností), a na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Konkrétně jde o otázku, zda se lze domáhat náhrady škody podle § 99 insolvenčního zákona i v případě, kdy u povinné společnosti neproběhlo insolvenční řízení, a to výlučně z důvodů na straně povinné společnosti, resp. odpovědných osob, neboť nikdy nedošlo k podání insolvenčního návrhu. 10. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 11. V mezích uplatněného dovolacího důvodu cituje dovolatel R 11/2017 a namítá, že v projednávané věci neměl možnost přihlásit pohledávku do insolvenčního řízení, neboť společnost U byla vymazána z obchodního rejstříku. Odvolací soud nesprávně (nad rámec zákona) považuje za předpoklady vzniku nároku na náhradu škody podle § 99 insolvenčního zákona existenci pravomocného úpadku povinné osoby a zjištění pohledávky poškozeného v insolvenčním řízení. 12. K výši škody, jak je stanovena v § 99 odst. 2 insolvenčního zákona, dovolatel uvádí, že teleologickým výkladem lze dojít k závěru, že nebylo-li insolvenční řízení ani zahájeno, protože společnost U byla nemajetná (jak zjistil likvidátor), musí být tím spíše dána odpovědnost jejího jednatele, který porušil povinnost podat insolvenční návrh, neboť pohledávka dovolatele by nebyla v insolvenčním řízení ani částečně uspokojena. V insolvenčním řízení by zjištěná pohledávka odpovídala částce pravomocně přiznané dovolateli v nalézacím řízení (která nebyla uspokojena ani v řízení exekučním). 13. Ohledně účelu § 99 insolvenčního zákona cituje dovolatel příslušnou část důvodové zprávy k insolvenčnímu zákonu a uvádí, že smyslem tohoto ustanovení je pod hrozbou sankce donutit osoby zastupující osobu povinnou podat včas insolvenční návrh a tím přispívat ke kultivaci podnikatelského prostředí. Výklad odvolacího soudu je nepřijatelný, neboť by naopak vedl k tomu, že by nešlo postihnout jednoznačné případy porušování § 98 insolvenčního zákona (jako v projednávané věci). 14. Dovolatel též namítá, že odvolací soud potvrdil rozsudek krajského soudu z jiných důvodů, aniž se zabýval jeho námitkami proti rozsudku krajského soudu. 15. První žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, případně zamítnout. Závěry soudů nižších stupňů, s nimiž se ztotožňuje, se vzájemně nevylučují, ale shodně odůvodňují zamítnutí žaloby. S odkazem na § 99 insolvenčního zákona uvádí, že bez přihlášení pohledávky nelze uvažovat o škodě a její výši. Namítá, že žalobce ani netvrdil rozhodné skutečnosti o úpadku společnosti U (a v tomto směru neunesl břemeno tvrzení), což by již nemohl zhojit (z důvodu marného uplynutí koncentrační lhůty) ani po případném zrušení napadeného rozsudku. Poukazuje též na liberační důvod podle § 99 odst. 3 insolvenčního zákona. III. Přípustnost dovolání 16. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu. 17. Dovolatel (posuzováno podle obsahu) napadá dovoláním (jen) tu část prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek krajského soudu v zamítavém výroku I. o věci samé. 18. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., když pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř. a při právním posouzení věci, při řešení otázky zákonných předpokladů odpovědnosti za škodu nebo jinou újmu podle § 99 insolvenčního zákona (na jejímž řešení spočívá napadené rozhodnutí), se odvolací soud odchýlil od níže označené ustálené judikatury Nejvyššího soudu. IV. Důvodnost dovolání 19. Nejvyšší soud se zabýval především tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem co do závěru, že předpokladem pro náhradu škody podle § 99 insolvenčního zákona je (musí být) zahájení insolvenčního řízení a pravomocné zjištění úpadku dlužníka. 20. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 21. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nemohl být zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. 22. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona: § 98 (1) Dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou – podnikatelem, je povinen podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o svém úpadku. Tuto povinnost má i tehdy, byl-li pravomocně zastaven výkon rozhodnutí prodejem jeho podniku nebo exekuce podle zvláštního právního předpisu proto, že cena majetku náležejícího k podniku nepřevyšuje výši závazků náležejících k podniku; to neplatí, má-li dlužník ještě jiný podnik. (2) Povinnost podle odstavce 1 mají i zákonní zástupci dlužníka a jeho statutární orgán a likvidátor dlužníka, který je právnickou osobou v likvidaci. Je-li těchto osob více a jsou-li oprávněny jednat jménem dlužníka samostatně, má tuto povinnost každá z nich. Insolvenční návrh podávají jménem dlužníka. (…) § 99 (1) Osoba, která v rozporu s ustanovením § 98 nepodala insolvenční návrh, odpovídá věřiteli za škodu nebo jinou újmu, kterou způsobí porušením této povinnosti. (2) Škoda nebo jiná újma podle odstavce 1 spočívá v rozdílu mezi v insolvenčním řízení zjištěnou výší pohledávky přihlášené věřitelem k uspokojení a částkou, kterou věřitel v insolvenčním řízení na uspokojení této pohledávky obdržel. (3) Osoba uvedená v odstavci 1 se odpovědnosti za škodu nebo jinou újmu podle odstavce 2 zprostí, jen prokáže-li, že porušení povinnosti podat insolvenční návrh nemělo vliv na rozsah částky určené k uspokojení pohledávky přihlášené věřitelem v insolvenčním řízení, nebo že tuto povinnost nesplnila vzhledem ke skutečnostem, které nastaly nezávisle na její vůli a které nemohla odvrátit ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze po ní spravedlivě požadovat. 23. Ve shora uvedené podobě, pro věc rozhodné, platí citovaná ustanovení insolvenčního zákona beze změny od 1. ledna 2012. 24. Právními otázkami řešenými v dané věci se již dovolací soud zabýval (jak správně podotkl dovolatel) v R 11/2017, v němž přijal (mimo jiné) následující závěry: [1] Ustanovení § 99 odst. 2 insolvenčního zákona definuje předpoklad odpovědnosti za škodu (nebo jinou újmu) způsobenou porušením povinnosti podat insolvenční návrh spočívající ve vzniku škody (nebo jiné újmy) tak, že škoda (nebo jiná újma) může spočívat pouze v rozdílu mezi výší pohledávky, kterou věřitel přihlásil u insolvenčního soudu a která byla v insolvenčním řízení zjištěna, a částkou, kterou věřitel v insolvenčním řízení obdržel na uspokojení této pohledávky (odstavec 23 odůvodnění). [2] Věřiteli, který nepřihlásil pohledávku za dlužníkem do insolvenčního řízení v propadné přihlašovací lhůtě plynoucí z § 173 odst. 1 insolvenčního zákona a jenž proto neobdrží na úhradu této pohledávky z majetkové podstaty dlužníka ničeho, nevznikne škoda (nebo jiná újma) uplatnitelná vůči osobě uvedené v § 98 odst. 2 insolvenčního zákona. Tomu odpovídá i úprava zproštění odpovědnosti v § 99 odst. 3 insolvenčního zákona (odstavec 25 odůvodnění). [3] Jestliže však věřitel ani neměl možnost přihlásit pohledávku do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka (společnosti), plyne (již) z povahy věci, že k tomuto předpokladu vzniku škody (přihlášení pohledávky) nelze přihlížet (odstavec 26 odůvodnění). [4] O takový případ mohlo jít například tehdy, byl-li insolvenční návrh dlužníka zamítnut pro nedostatek majetku podle § 144 insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. prosince 2013. Možnost věřitele přihlásit pohledávku do insolvenčního řízení v době do rozhodnutí o insolvenčním návrhu (plynoucí z § 110 insolvenčního zákona), je přitom nerozhodná, jelikož konstrukce nároku plynoucího z § 98 a § 99 insolvenčního zákona předpokládá osvědčení úpadku, jenž plyne až z rozhodnutí o úpadku. Jakkoli stav úpadku dlužníka „osvědčovalo“ v době do 31. prosince 2013 i rozhodnutí o zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku, je zjevné, že věřitel, jenž se spolehl na správnost takového rozhodnutí, již po jeho účinnosti neměl důvod přihlašovat pohledávku do insolvenčního řízení (odstavec 26 odůvodnění). [5] Možnost podmínit vznik škody přihláškou pohledávky do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka nebude pravidelně dána ani tam, kde byl dlužník (před zahájením insolvenčního řízení) vymazán z veřejného rejstříku postupem podle § 82 odst. 1 zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob (ve znění účinném od 1. ledna 2014) [odstavec 26 odůvodnění]. 25. Jestliže odvolací soud v poměrech projednávané věci (kdy byla společnost U vymazána z veřejného rejstříku podle § 82 zákona č. 304/2013 Sb. po ukončené likvidaci, přičemž ohledně jejího majetku nebylo vedeno insolvenční řízení) dospěl k závěru, že nárok dovolatele na náhradu škody podle § 99 insolvenčního zákona nemůže být dán již proto, že ohledně společnosti U nebylo zahájeno insolvenční řízení a nebyl zjištěn její úpadek, nepostupoval v souladu s výše formulovanými judikaturními závěry dovolacího soudu. Právní posouzení věci odvolacím soudem je tudíž nesprávné. 26. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu včetně závislých výroků o nákladech řízení a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). 27. Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta první za středníkem o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 24. 3. 2026 JUDr. Helena Myšková předsedkyně senátu