29 Cdo 902/2025-125 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce České spořitelny, a. s., se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 45244782, proti žalované J. J., zastoupené JUDr. Josefem Sedláčkem st., advokátem, se sídlem v Šumperku, Starobranská 327/4, PSČ 787 01, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci pod sp. zn. 30 Cm 53/2024, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 11. 2024, č. j. 4 Cmo 85/2024-89, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Rozsudkem ze dne 3. 7. 2024, č. j. 30 Cm 53/2024-61, Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 19. 4. 2024, č. j. 30 Cm 53/2024-16, kterým uložil žalované zaplatit žalobci směnečný peníz ve výši 938.116 Kč s 6% úrokem z částky 2.674.116 Kč za dobu od 11. 11. 2023 do 15. 1. 2024 a s 6% úrokem z částky 938.116 Kč za dobu od 16. 1. 2024 do zaplacení, dále směnečnou odměnu ve výši 3.127 Kč a nahradit náklady řízení. 2. Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalované potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř., když dovolatelka (oproti svému mínění) nepředkládá Nejvyššímu soudu k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by přípustnost dovolání zakládala. 4. Podle dovolatelky napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek, které zčásti v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny a zčásti se při jejich řešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně jde o tyto otázky: [1] Lze věřiteli přiznat práva ze zajišťovací směnky, pokud zajištěná obligační pohledávka před vyplněním zajišťovací blankosměnky zanikla? [2] Jde v poměrech projednávané věci o případ informačního deficitu na straně dovolatelky, který zakládá povinnost tvrzení žalobce o plnění směnkou zajištěné pohledávky a s tím spojené důkazní břemeno? [3] Za jakých podmínek je nepřípustné souběžné uplatňování obligační pohledávky a pohledávky ze zajišťovací směnky, případně jaká omezení při jejich uplatňování platí? K první otázce 5. Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel (k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Toto omezení, které se prosazuje u věcného přezkumu dovolání (je-li dovolání přípustné), má vliv i na posouzení způsobilosti dovolací argumentace přípustnost dovolání vůbec založit (srov. shodně důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2022, sen. zn. 29 ICdo 46/2020, uveřejněného pod číslem 42/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 6. Otázka, kterou dovolatelka Nejvyššímu předkládá k řešení (zda lze přiznat práva ze zajišťovací směnky, jestliže zajištěná pohledávka již dříve zanikla), přitom zjevně nevychází ze skutkového stavu zjištěného na základě provedeného dokazování soudy obou stupňů, podle kterého nebylo v řízení prokázáno, že by pohledávka [ze smlouvy o úvěru uzavřené dne 27. 12. 2018 mezi žalobcem jako věřitelem a společností MANEL, spol. s r. o. jako dlužníkem (dále jen „společnost M“)] zajištěná směnkou, jejíhož zaplacení se žalobce v dané věci domáhá [jde o směnku vlastní vystavenou společností M na řad žalobce dne 27. 12. 2018, znějící na směnečný peníz 2.674.116 Kč, splatnou 10. 11. 2023, za jejíž zaplacení převzala žalovaná směnečné rukojemství (dále jen „sporná směnka“)], v rozsahu uplatněné částky zanikla. 7. Námitkami, podle kterých měly oba soudy ze zjištěných skutečností (zejména z obsahu další smlouvy o úvěru uzavřené dne 15. 3. 2023 mezi týmiž subjekty) dovodit opačný závěr (totiž, že účelem úvěru čerpaného na základě později uzavřené úvěrové smlouvy byla úhrada pohledávek žalobce vůči společnosti M vzniklých na základě smlouvy o úvěru ze dne 27. 12. 2018), dovolatel ve skutečnosti nepředkládá Nejvyššímu soudu k řešení žádnou právní otázku způsobilou dovolacího přezkumu, nýbrž toliko (nepřípustně) zpochybňuje správnost soudy nižších stupňů zjištěného skutkového stavu, kterým je Nejvyšší soud vázán. 8. K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) pak srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, nebo důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16. 9. Současně Nejvyšší soud neshledává v poměrech dané věci ani extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, stejně tak nemá pochyb o tom, že hodnocení provedených důkazů není založeno na libovůli (k tomu srov. důvody stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, jakož i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1332/2020, uveřejněného pod číslem 68/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 10. Jen pro úplnost budiž doplněno, že judikatura Nejvyššího soudu je ustálena též v závěru, podle něhož výsledek výkladu právního jednání, jenž je skutkovým závěrem o tom, jaká vůle byla právním jednáním projevena, lze zpochybnit jen prostřednictvím kritiky správnosti postupu, jímž k němu soud dospěl (zpochybněním správnosti užití zákonem stanovených a judikaturou blíže vysvětlených interpretačních pravidel); k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2024, sp. zn. 27 Cdo 2357/2024, jakož i judikaturu tam dále označenou. Dovolatel však správnost postupu odvolacího soudu, jímž ke svému skutkovému závěru dospěl, k dovolacímu přezkumu řádným způsobem neotevírá. K druhé otázce 11. Není-li dovolání přípustné za účelem prověření správnosti závěru odvolacího soudu, že účelem druhé úvěrové smlouvy (ze dne 15. 3. 2023) bylo poskytnout společnosti M finanční prostředky na úhradu závazků vzniklých na základě první úvěrové smlouvy (ze dne 27. 12. 2018) [jinak řečeno, k prověření správnosti závěru, že tímto způsobem nemohla směnkou zajištěná pohledávka zaniknout], pak nemůže být přípustné ani pro posouzení otázky, zda žalovaná ve vztahu k těmto skutečnostem trpěla informačním deficitem. 12. V poměrech projednávané věci ostatně o takovou situaci ani nešlo. Soudy obou stupňů dospěly (po provedeném dokazování) k závěru, že dovolatelkou namítaným způsobem (čerpáním úvěru dle úvěrové smlouvy ze dne 15. 3. 2023) nedošlo k zániku směnkou zajištěné pohledávky (neboť jednak účelem úvěrové smlouvy ze dne 15. 3. 2023 nebyla úhrada dluhů vzniklých na základě smlouvy o úvěru ze dne 27. 12. 2018, jednak úvěr z druhé úvěrové smlouvy nebyl vůbec společností M čerpán a smluvní strany se dne 26. 4. 2023 dohodly na ukončení této smlouvy). 13. O tom, že důkazní břemeno k prokázání kauzálních námitek (tj. námitek majících původ v mimosměnečných vztazích účastníků), tíží žalovaného směnečného dlužníka, pak v soudní praxi žádný pochyb není (k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2023, sp. zn. 29 Cdo 3639/2022, jakož i judikaturu tam dále citovanou). K třetí otázce 14. Závěry formulované soudy nižších stupňů k možnosti souběžného uplatnění pohledávky směnkou zajištěné i pohledávky ze zajišťovací směnky zcela odpovídají ustálené judikatuře Nejvyššího soudu. Z ní se podává, že je-li směnka vystavena jen jako prostředek zajištění jiné pohledávky věřitele za dlužníkem, je pro uplatnění takové směnky zásadně určující obsah uzavřené směnečné smlouvy, jinak řečeno účastníky směnečného vztahu dohodnuté podmínky, za nichž lze vykonat práva ze zajišťovací směnky vůči dlužníku. Jestliže v tomto směru nebylo mezi účastníky směnečného vztahu dohodnuto nic jiného, je věřitel poté, co dlužník svůj kauzální závazek včas a řádně nesplní, (především) oprávněn uplatnit vůči dlužníku zajištěnou pohledávku i nárok ze zajišťovací směnky, a to v jakémkoliv pořadí, případně i souběžně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 29 Cdo 1367/2019, a judikaturu zde dále označenou, k souběžnému uplatnění těchto pohledávek v konkursním, resp. insolvenčním řízení srov. např. závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3716/2007, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2016, sen. zn. 29 ICdo 56/2014, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2017, sen. zn. 29 ICdo 51/2015). 15. Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že obavy dovolatelky z toho, že žalobci se dostane (v důsledku zvoleného postupu) dvojího plnění, nejsou na místě (k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 690/2010, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2022, sp. zn. 29 Cdo 3041/2020). Důvody, pro které by měl být žalobce se svým žalobním požadavkem neúspěšný v situaci, kdy nebylo plněno ani na směnku, ani na směnkou zajištěnou pohledávku, jen proto, že souběžně uplatňuje obě tyto pohledávky, zjevně nalézt nelze. Výše uvedeným postupem nejsou (oproti mínění dovolatelky) nijak dotčeny ani zásady insolvenčního řízení vypočtené v § 5 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). 16. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 29. 1. 2026 JUDr. Jiří Zavázal předseda senátu