MSPH 98 INS 723/2021 205 ICm 3126/2021 29 ICdo 10/2025-100 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobkyně M. S., zastoupené JUDr. Ľubomírem Vankem, advokátem, se sídlem v Hodoníně, Bratislavská 3004/2, PSČ 695 01, proti žalovanému Arca Investments, a. s., se sídlem v Bratislavě, Plynárenská 7/A, PSČ 821 09, Slovenská republika, identifikační číslo osoby 35975041, zastoupenému JUDr. Ing. Radanem Tesařem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Chodská 1366/9, PSČ 120 00, o určení pravosti a výše pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 205 ICm 3126/2021, jako incidenční spor v insolvenční věci žalovaného, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 98 INS 723/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 6. 2024, č. j. 205 ICm 3126/2021, 107 VSPH 422/2023-71 (MSPH 98 INS 723/2021), takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jejího zástupce. Odůvodnění: 1. Rozsudkem ze dne 10. 3. 2023, č. j. 205 ICm 3126/2021-50, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“): [1] určil, že dílčí pohledávka žalobkyně P1676/1, přihlášená do insolvenčního řízení dlužníka (žalovaného) jako nezajištěná a nevykonatelná, je co do výše 3.005.522,90 Kč po právu (výrok I.), [2] určil, že dílčí pohledávka žalobkyně P1676/2, přihlášená do insolvenčního řízení dlužníka (žalovaného) jako nezajištěná a nevykonatelná, je co do výše 9.705,70 Kč po právu (výrok II.) [3] a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). 2. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). 3. Odvolací soud – poté, co zopakoval dokazování (nedatovanými) listinami označenými jako „zmluva o vystavení vlastnej blankozmenky“ (dále jen „smlouva“) a „protokol o odovzdaní doplnenej blankozmenky“ (dále jen „protokol“) – dospěl k závěru, že pohledávka, kterou žalobkyně přihlásila do insolvenčního řízení žalovaného (šlo o pohledávku ze směnky vlastní vystavené dlužníkem v Bratislavě dne 28. 10. 2019 na řad žalobkyně, znějící na směnečný peníz 106.500 EUR, se splatností 27. 10. 2020), je po právu. 4. Přitom zdůraznil, že směnka se měla týkat účastníky dohodnuté investice ve výši 100.000 EUR. Tuto částku se žalobkyně zavázala podle smlouvy poukázat na účet dlužníka, který měl poté, co obdrží od žalobkyně dohodnuté plnění, vyhotovit (a žalobkyni předat) směnku znějící na částku 106.500 EUR (odpovídající součtu poskytnuté investice a smluveného zhodnocení ve výši 6,5 %). Z obsahu protokolu je zřejmé, že žalobkyně částku 100.000 EUR dlužníku poskytla, byť se tak stalo předáním hotovosti, nikoli převodem na dlužníkův účet, čímž porušila smlouvu co do sjednaného způsobu plnění. Dlužník takto poskytnuté plnění přijal a předal žalobkyni směnku. Námitka, že žalobkyně finanční investici dlužníku neposkytla, tak není důvodná. Jestliže dlužník akceptoval jiný způsob plnění (netrval na bezhotovostní platbě), je nutné dospět k závěru, že žalobkyně svůj závazek ze smlouvy vůči dlužníku splnila. 5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř. 6. Dovolatel má dovolání za přípustné pro řešení (v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu podle něj dosud nezodpovězené) otázky, zda porušení smlouvy (dohodnutého způsobu plnění závazku žalobkyně poskytnout dlužníku částku 100.000 EUR) má „účinky vůči povinnosti vystavit směnku“. Podle dovolatele v situaci, kdy žalobkyně nedodržela ve smlouvě dohodnutý způsob poskytnutí finančních prostředků (nepoukázala je na účet dlužníka), je nutné dovodit, že dlužníku nevznikla povinnost vystavit směnku. Nejde o to, zda zanikla obligace žalobkyně složit finanční prostředky, nýbrž o otázku, zda existuje platná smlouva, na jejímž základě byla vystavena směnka. 7. Takto uplatněná dovolací argumentace však přípustnost dovolání v projednávané věci zjevně založit nemůže. Dovolatel především pomíjí, že otázkou (ne)platnosti smlouvy, na jejímž základě měla být vystavena sporná směnka, se odvolací soud při posuzování důvodnosti žaloby nezabýval, když dovolatel v tomto směru v řízení před soudy nižších stupňů žádné konkrétní výhrady (k platnosti smlouvy) nevznášel (svou procesní obranu založil pouze na tvrzení, že žalobkyně dohodnutou investici dlužníku neposkytla, když na jeho účet žádná platba od žalobkyně nebyla připsána). Ostatně závěr, podle kterého nelze mít smlouvu za neplatnou jen proto, že některá ze smluvních stran případně následně poruší smlouvou založený závazek, je triviální (a meritorní řešení nevyžaduje). 8. Rovněž platí, že při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. správné, může dovolací soud vycházet pouze ze skutkových závěrů odvolacího soudu (srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Toto omezení, které se prosazuje u věcného přezkumu dovolání (je-li dovolání přípustné), má vliv i na posouzení způsobilosti dovolací argumentace přípustnost dovolání vůbec založit. 9. V situaci, kdy bylo v řízení prokázáno, že 1/ žalobkyně finanční prostředky ve smluvené výši dlužníku skutečně (byť v hotovosti) poskytla, 2/ dlužník tyto prostředky přijal a 3/ následně předal žalobkyni směnku obsahující ve smlouvě dohodnuté náležitosti, tak nemá ani Nejvyšší soud důvod řešit otázku, zda způsob, jakým žalobkyně splnila svůj závazek ze smlouvy, má (jak dovozuje dovolatel) „účinky vůči povinnosti vystavit směnku“. Nelze totiž přehlédnout, že obsahem protokolu je (mimo jiné) i prohlášení dovolatele, podle něhož žalobkyně mu v souladu se smlouvou poskytla finanční investici, dovolateli proto vznikla povinnost doplnit (v souladu se smlouvou) směnku a odevzdat ji žalobkyni. 10. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a vznikla mu tak povinnost hradit žalobkyni náklady řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 17. 10. 2024), která podle ustanovení § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. c/ a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí (z tarifní hodnoty ve výši 50.000 Kč) částku 3.100 Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1, 3 o. s. ř.) ve výši 714 Kč. Celkem činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč. Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 29. 1. 2026 JUDr. Jiří Zavázal předseda senátu