KSOS 34 INS 21097/2018 18 ICm 2668/2022 29 ICdo 154/2024-94 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce Smrčka a Kubálek v. o. s., se sídlem v Praze 1, Opatovická 159/17, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 06884512, jako insolvenčního správce dlužnice D. K., zastoupeného Mgr. Hanou Drozdkovou, advokátkou, se sídlem ve Včelné, Jiráskova 98, PSČ 373 82, proti žalovanému České spořitelně, a. s., se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 45244782, o popření vykonatelné pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 18 ICm 2668/2022, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice D. K., vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 34 INS 21097/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. května 2024, č. j. 18 ICm 2668/2022, 12 VSOL 107/2024-68 (KSOS 34 INS 21097/2018), takto: I. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. května 2024, č. j. 18 ICm 2668/2022, 12 VSOL 107/2024-68 (KSOS 34 INS 21097/2018), se mění t a k t o: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. prosince 2023, č. j. 18 ICm 2688/2022-41, se mění ve výroku o věci samé tak, že se určuje, že žalovaný nemá za dlužnicí D. K. pohledávku v celkové výši 190 938 Kč přiznanou mu vykonatelným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. května 2013, č. j. 41 Cm 17/2007-471, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 21. března 2019, č. j. 3 Cmo 136/2018-834. II. Ve výroku o nákladech řízení před soudy obou stupňů se rozsudek odvolacího soudu zrušuje a ve zrušeném rozsahu se věc vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Rozsudkem ze dne 5. prosince 2023, č. j. 18 ICm 2688/2022-41, Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu, jíž se žalobce (Smrčka a Kubálek v. o. s., jako insolvenční správce dlužnice D. K.) domáhal vůči žalovanému (České spořitelně, a. s.) určení, že pohledávka žalovaného přihlášená do insolvenčního řízení dlužnice vedeného u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSOS 34 INS 21097/2018 přihláškou č. P10 v celkové výši 190 938 Kč není po právu (bod I. výroku), a určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku). 2. Ze skutkových zjištění insolvenčního soudu plyne, že: [1] Usnesením ze dne 14. září 2021, č. j. KSOS 34 INS 21097/2018-A-104, insolvenční soud mimo jiné zjistil úpadek dlužnice, prohlásil konkurs na její majetek a ustanovil žalobce insolvenčním správcem dlužnice. [2] Žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení dlužnice vykonatelnou pohledávku v celkové výši 190 938 Kč z titulu nákladů řízení před soudem prvního stupně, které mu byly přiznány rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. května 2013 č. j. 41 Cm 17/2007-471. [3] Na přezkumném jednání konaném dne 30. srpna 2022 žalobce přihlášenou pohledávku popřel co do pravosti. Z upraveného seznamu přihlášených pohledávek plyne, že podle insolvenčního správce nárok žalovaného vůči dlužnici nevznikl, jelikož s ohledem na obsah sporu, ze kterého vyšel, mohl vzniknout jen vůči dlužnici v pozici správkyně dědictví po zůstaviteli L. K. (dále jen „L. K“). [4] Ve věci projednání dědictví po zůstaviteli L. K. (zemřelém dne 23. srpna 2003) Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne 26. července 2005, č. j. 20 D 1112/2003-295, ustanovil dlužnici správkyní části dědictví, a to společnosti XIO.CZ, a. s. (dále jen „společnost X“), uložil jí povinnost činit s odbornou péčí v součinnosti s orgány této společnosti úkony nezbytné k zajištění řádného běžného chodu podniku této společnosti, s tím, že není oprávněna zcizovat nemovitosti společnosti, movité věci nad hodnotu 1 000 Kč, poskytovat nebo přebírat půjčky a úvěry, a povinnost průběžné informovat o své činnosti soud. [5] Usnesením ze dne 31. října 2005, č. j. 24 Co 357/2005-320, které nabylo právní moci 5. prosince 2005, Městský soud v Praze změnil obsah pověření dlužnice tak, že se ustanovuje správkyní části dědictví – veškerých práv a povinností zůstavitele L. K. ve společnosti X a je oprávněna při výkonu funkce vykonávat práva a plnit povinnosti, které k tomuto majetku příslušely zůstaviteli. Dále vyslovil, že úkony přesahující rámec obvyklého hospodaření může činit jen se souhlasem dědiců a se svolením soudu. [6] Usnesením ze dne 10. února 2006, č. j. 20 D 1112/2003-393, které nabylo právní moci 20. února 2006, Obvodní soud pro Prahu 8 ustanovil dlužnici správkyní celého dědictví po zůstaviteli, a to včetně jeho případných práv autorských či práv souvisejících s právem autorským a jeho souvisejících práv a povinností plynoucích z uzavřených smluv dle předpisů práva autorského a včetně veškerých práv a povinností zůstavitele spojených s jeho postavením bývalého společníka ve společnosti SC Servis s. r. o. (dále jen společnost SC“). Současně vyslovil, že při výkonu činnosti vykonává práva a plní povinnosti, které ke svěřenému majetku příslušely zůstaviteli, a je povinna informovat soud průběžně o své činnosti nejméně 1x měsíčně (…). [7] Žalobou podanou u Městského soudu v Praze dne 31. ledna 2007 se dlužnice domáhala vůči 15 žalovaným ochrany proti nekalé soutěži; čtrnáctým žalovaným byl nynější žalovaný (Česká spořitelna, a. s.). [8] Rozsudkem ze dne 22. května 2013, č. j. 41 Cm 17/2007-471, Městský soud v Praze (mimo jiné) zamítl žalobu dlužnice, aby prvnímu až patnáctému žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 20 000 000 Kč (třetí výrok). O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně tak, že mimo jiné uložil žalobkyni zaplatit čtrnáctému žalovanému (České spořitelně, a. s.) náhradu nákladů řízení ve výši 190 938 Kč. Městský soud dospěl k závěru, že žalobkyně jako správkyně dědictví po zůstaviteli L. K. není aktivně legitimována ve sporu, jehož předmětem je výhradně tvrzená nekalá soutěž podle § 44 odst. 1 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku. Žalobkyně se stala správkyní dědictví týkající se společnosti X v té části majetku, kterou měl ve společnosti zůstavitel, nevstoupila však do jeho práv a povinností jako předsedy představenstva; usnesení v dědickém řízení ji nemohou konstituovat do funkce předsedy představenstva, neboť funkce statutárního orgánu do dědické podstaty nenáleží. Žalobkyně jako správkyně dědictví tedy nezastupuje společnost X navenek a není jejím statutárním orgánem. K závěru o nedostatku aktivní legitimace žalobkyně dospěl soud i v té části žaloby, jíž se domáhala náhrady škody a bezdůvodného obohacení za porušení autorských práv zůstavitele k softwaru. Z provedeného dokazování nelze dovodit, že L. K. byl v soutěžním vztahu k žalovaným. V daném oboru poskytování softwaru není třináctý až patnáctý žalovaný soutěžitelem. Rozhodnutí o nákladech řízení ve vztahu ke čtrnáctému žalovanému nabylo právní moci dne 23. dubna 2018 a je vykonatelné dnem 27. dubna 2018. [9] Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. května 2013 byl (mimo jiné) opraven usnesením ze dne 21. března 2019, č. j. 3 Cmo 136/2018-834, jímž Vrchní soud v Praze k odvolání tamního sedmého až desátého žalovaného doplnil v jeho záhlaví za jméno a datum narození žalobkyně slova: správkyně dědictví po zemřelém L. K. Odvolací soud doplnil označení žalobkyně „dovětkem, který podle jeho názoru zcela vylučuje pochybnosti, že žalobkyně vystupuje v řízení jako soudem ustanovená správkyně dědictví, a to pro vyloučení případných nejasností ohledně toho, v čí prospěch nebo k tíži koho řízení vyzní“. 3. Insolvenční soud, cituje § 199 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a odkazuje na označenou judikaturu Nejvyššího soudu, především uvedl, že označení funkce správce dědictví není součástí označení účastníka řízení. Dlužnice v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 Cm 17/2007 vystupovala formálně jako správkyně dědictví, ale žaloba se věcně netýkala správy dědictví. Označení dlužnice coby správkyně dědictví je s ohledem na předmět sporu irelevantní. Pravomocný a vykonatelný titul byl vydán v řízení o žalobě na ochranu proti nekalé soutěži, kterou dlužnice podala zcela nedůvodně. Nebyl-li předmětem sporu majetek zůstavitele, pravomocné a vykonatelné rozhodnutí o náhradě nákladů řízení směřuje proti dlužnici jako fyzické osobě. Insolvenční soud též uzavřel, že „vyvolání“ sporu překračuje rámec obvyklého hospodaření s dědickou podstatou co do výše hodnoty (20 000 000 Kč) i povahy sporu. Dlužnice „vyvolala“ spor o nárocích z nekalé soutěže, ve kterém jí nesvědčila aktivní legitimace a který nelze spojovat se spravovaným dědictvím. Jelikož nešlo o náklady spojené se správou a udržováním majetku zůstavitele ani o náklady spadající pod definici obvyklého hospodaření, pohledávka nemůže jít k tíži dědické podstaty a platební povinnost stíhá dlužnici (jde o její osobní dluh). 4. Závěrem insolvenční soud s poukazem na „celkovou harmonii soudních rozhodnutí“ odkázal na závěry Vrchního soudu v Olomouci obsažené v rozsudku ze dne 7. září 2023, č. j. 18 ICm 2681/2022, 11 VSOL 164/2023-57 (KSOS 34 INS 21097/2018), v němž byla řešena pravost pohledávky č. P32 (jde o pohledávku společnosti SC z titulu nákladů řízení, které jí byly též přiznány rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. května 2013). 5. K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a určil, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). 6. Odvolací soud, cituje § 2 písm. d/, § 159 odst. 1 písm. a/, § 177 odst. 1, § 193 a § 199 insolvenčního zákona, dále § 159a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a vycházeje z označené judikatury Nejvyššího soudu, dospěl k následujícím závěrům: 7. Skutková zjištění insolvenčního soudu jsou správná a dostatečná, proto lze na ně pro stručnost odkázat. 8. Ve věci bylo rozhodné vyřešit otázku, zda rozsudek Městského soudu v Praze zavazuje „přímo“ dlužnici nebo dlužnici v postavení správkyně dědictví, tedy zda pohledávka žalovaného z titulu náhrady nákladů řízení má být hrazena z majetku dlužnice nebo z majetku dědické podstaty. 9. Podle judikatury Nejvyššího soudu označení „správce dědictví“ není součástí označení fyzické osoby jako účastníka řízení; byla-li správcem dědictví ustanovena fyzická osoba, označuje se – je-li účastníkem řízení – stejně, jak se označují fyzické osoby. 10. Rozhodné je znění nákladového výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. května 2013, neboť toliko výrok pravomocného rozsudku je závazný pro účastníky řízení (§ 159a odst. 1 o. s. ř.), a v tomto rozsahu i pro všechny orgány, včetně soudů (§ 159a odst. 3 o. s. ř.). Výrokem X. rozsudku městský soud uložil žalobkyni (dlužnici) zaplatit náhradu nákladů řízení ve výši 190 938 Kč čtrnáctému žalovanému. Povinnost tedy uložil dlužnici samotné, nikoliv dlužnici k tíži dědické podstaty po zůstaviteli. Tento nákladový výrok přitom nabyl právní moci (dne 23. dubna 2018) před vydáním usnesení ze dne 3. května 2019, jímž odvolací soud doplnil v záhlaví rozsudku označení dlužnice o funkci správkyně dědictví. Nákladový výrok je pro zjištění pohledávky žalovaného závazný (§ 159a odst. 3 o. s. ř.) a v incidenčním sporu jej nelze z žalobcem namítaných důvodů přezkoumávat 11. Podle judikatury Nejvyššího soudu výkon funkce správce dědictví sice vyžaduje „aktivní postoj k majetku zůstavitele“, avšak směřující jen k tomu, aby byl majetek patřící do dědictví řádně zabezpečen, zejména proti poškození nebo ztrátě. Nakládání se zůstavitelovým majetkem nebo jiná opatření, která přesahují rámec obvyklého hospodaření, zjevně nepředstavují úkony, které by byly nezbytné k uchování majetku náležejícího do dědictví; k takovým úkonům správce dědictví není oprávněn, i kdyby k nim měl svolení soudu. 12. V dané věci tyto předpoklady nebyly naplněny, dlužnice se nedomáhala vydání finanční částky do dědické podstaty, ale „přímo své osobě“, ani si neopatřila souhlas dědického soudu. Vydání požadované částky nadto nepředstavuje úkon nezbytný k uchování majetku náležejícího do dědictví a přesahuje rámec obvyklého hospodaření. Nárok na solidární vydání částky 20 000 000 Kč se netýkal dědické podstaty. Předmětem původního sporu nebyl majetek zůstavitele, neboť náhrada škody z nekalé soutěže či vydání bezdůvodného obohacení se netýkala majetku v majetkové podstatě dědictví po zůstaviteli. 13. V rozsudku ze dne 19. prosince 2023, sen. zn. 13 VSOL 335/2018, se Vrchní soud v Olomouci zabýval požadavkem dlužnice jako správkyně dědictví na určení vlastnictví k akciím a na jejich vydání do dědické podstaty zůstavitele L. K., tedy šlo o jiné poměry než v této věci. II. Dovolání a vyjádření k němu 14. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. 15. Přípustnost dovolání dovolatel vymezuje ve smyslu § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena, dále otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i otázky, která má být dovolacím soudem posouzena jinak. Dovolatel předkládá Nejvyššímu soudu k řešení tuto otázku: Je incidenční soud v řízení o popření vykonatelné pohledávky oprávněn přezkoumávat právní názor soudu, vyslovený v řízení, z něhož vyvstalo pravomocné rozhodnutí, o tom, k čí tíži nebo ku prospěchu koho vyzní řízení předcházející vydání přezkoumávaného rozhodnutí, a k čí tíži nebo ku prospěchu koho jsou tak pravomocným soudním rozhodnutím ukládány náklady řízení, které věřitel přihlašuje jako svou vykonatelnou pohledávku do insolvenčního řízení? 16. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel argumentuje ve prospěch závěru, že Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 21. března 2019 vyslovil názor, že dlužnice v řízení vystupuje ve vztahu k majetku zůstavitele, nikoli ve vztahu ke svému majetku, neboť k označení dlužnice doplnil dovětek „správkyně dědictví po zemřelém L. K.“, což v odůvodnění vysvětlil mimo jiné „vyloučením v úvahu připadajících nejasností ohledně toho, v čí prospěch nebo k tíži soudní řízení nakonec vyzní“. Ostatní soudy pak podle dovolatele musí tento právní názor respektovat. V této souvislosti zdůrazňuje, že stejný názor vyjádřil Krajský soud v Ostravě v usnesení ze dne 21. prosince 2021, č. j. 9 Co 13/2021-138, jímž zastavil exekuci vůči dlužnici proto, že povinnou z exekučního titulu není dlužnice jako fyzická osoba, ale „osoba v postavení správkyně dědictví“. 17. Dále dovolatel poukazuje na rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. října 2023, č. j. „13 VSOL 271/2023-68“ [správně 18 ICm 2674/2022, 13 VSOL 271/2023-68 (KSOS 34 INS 21097/2018)], vydaný v insolvenčním řízení dlužnice, z něhož dle jeho názoru vyplývá, že v řízení o popření vykonatelné pohledávky není soud oprávněn přezkoumávat závěr o aktivní legitimaci dlužnice, který vyslovil soud v pravomocném a vykonatelném rozhodnutí. 18. Závěrem dovolatel pro úplnost uvádí, že v nyní projednávaném incidenčním sporu nebyly tvrzeny ani zjištěny žádné skutečnosti, které by měly vést ke změně skutkového základu věci, případně by jej zpochybňovaly a které by mohly vést k jinému právnímu závěru, než který vyslovil Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 21. března 2019. Poukazuje též na usnesení Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2024, sp. zn. II. ÚS 418/24, a ze dne 30. července 2024, sp. zn. II. ÚS 3386/23, vydaná ve věcech ústavních stížností věřitelů, jejichž pohledávky nebyly shledány po právu. 19. Žalovaný navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, případně zamítnout, maje napadené rozhodnutí za věcně správné. III. Přípustnost dovolání 20. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění. 21. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., když pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř., a právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je v rozporu s níže uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu. IV. Důvodnost dovolání 22. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. 23. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 24. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají. 25. Jak Nejvyšší soud vyložil již v rozsudku ze dne 23. září 2025, sp. zn. 24 Cdo 1691/2025, a v rozsudku ze dne 9. prosince 2025, sp. zn. 24 Cdo 2455/2025 [šlo o rozsudky vydané v řízeních, v nichž dlužnice (jako žalobkyně a dovolatelka) vystupovala jako soudem ustanovená správkyně dědictví po zůstaviteli L. K.], projednání dědictví a dědění se řídí právem platným v den smrti zůstavitele. Při projednání dědictví po zůstaviteli L. K. se tudíž použijí ustanovení občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2004, a při dědění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), ve znění účinném do 31. prosince 2004. Součástí právní úpravy projednání dědictví a dědění jsou rovněž ustanovení o správci dědictví, jež jsou určující pro posuzování kompetence správce dědictví. 26. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení občanského zákoníku ve znění účinném do 31. prosince 2004, občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2004 a insolvenčního zákona: Podle § 460 obč. zák. se dědictví nabývá smrtí zůstavitele. Podle § 175e o. s. ř., vyžaduje-li to obecný zájem nebo důležitý zájem účastníků, učiní soud i bez návrhu neodkladná opatření, zejména zajistí dědictví, svěří věci osobní potřeby manželovi zůstavitele nebo jinému členu domácnosti, postará se o prodej věcí, které nelze uschovat bez nebezpečí škody nebo nepoměrných nákladů, popřípadě ustanoví správce dědictví nebo jeho části (odstavec 1). Správce ustanoví soud zejména z okruhu dědiců nebo z okruhu osob blízkých zůstaviteli; správcem může být ustanoven i notář, pokud v tomto řízení není soudním komisařem. Je-li předmětem dědění podnik, ustanoví soud správcem osobu, která má zkušenost s vedením podniku. Správcem lze ustanovit pouze toho, kdo s ustanovením souhlasí (odstavec 4). Z § 175f o. s. ř. plyne, že správce činí po dobu řízení o dědictví úkony nezbytné k uchování majetkových hodnot náležejících do dědictví, a to v rozsahu vymezeném soudem. Správce je povinen při výkonu funkce postupovat s odbornou péčí a odpovídá za škodu vzniklou porušením povinností, které mu ukládá zákon nebo mu uloží soud. Jestliže to soud uloží, předkládá mu správce průběžné zprávy o své činnosti (odstavec 1). Dle § 199 insolvenčního zákona jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci (odstavec 2). 27. Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platí § 199 insolvenčního zákona beze změny od zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužnice (21. prosince 2018). S přihlédnutím k části první článku II (Přechodná ustanovení) bodu 1. zákona č. 252/2024 Sb. se pro dané insolvenční řízení (a spory jím vyvolané) uplatní i v době od 1. října 2024 insolvenční zákon ve znění účinném do 30. září 2024 [s výjimkou nastavenou pro § 75 a § 109 odst. 1 písm. c/ a § 412a odst. 3 insolvenčního zákona v části první článku II (Přechodná ustanovení) bodu 2. a 3. zákona č. 252/2024 Sb.]. 28. Nejvyšší soud úvodem poznamenává, že řešením právní otázky, jež mu je dovoláním předestřena (zda pohledávka žalovaného z titulu náhrady nákladů řízení má být hrazena z majetku dlužnice nebo z majetku dědické podstaty zůstavitele L. K.), se zabýval již v rozsudcích ze dne 25. března 2026, sen. zn. 29 ICdo 169/2024, a ze dne 27. března 2026, sen. zn. 29 ICdo 36/2024. Šlo přitom o typově shodné věci téhož žalobce, vycházející ze skutkového rámce, jenž se nelišil od nyní projednávané věci [žalobce coby insolvenční správce dlužnice se ve věcech rozebíraných v označených rozhodnutích rovněž domáhal určení, že vykonatelná pohledávka (jiného) žalovaného z titulu nákladů řízení, přiznaná mu rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. května 2013, není po právu]. 29. Závěry, k nimž Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí dospěl (a na nichž nevidí důvod cokoli měnit ani v nyní projednávané věci), lze shrnout následovně: [1] Rozhodnutí o nákladech řízení (nárok na náhradu nákladů řízení) je jako procesní nárok zpravidla závislé na rozhodnutí ve věci samé. Pohledávka z titulu práva na náhradu nákladů řízení před soudem zpravidla vzniká (na rozdíl od hlavního závazku, jenž byl předmětem soudního řízení) po právní moci rozhodnutí ve věci samé. Srov. shodně např. důvody usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. června 2011, sp. zn. 31 Cdo 488/2009, uveřejněného pod číslem 146/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. [2] Žalobcem uplatněný důvod popření pravosti pohledávky žalovaného (námitka, že pohledávka vůči dlužnici nevznikla) nevybočuje z limitů daných § 193 a § 199 odst. 2 insolvenčního zákona. Srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2018, sen. zn. 29 ICdo 39/2016, uveřejněného pod číslem 39/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2023, sen. zn. 29 ICdo 63/2022, uveřejněného pod číslem 22/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. K limitům popření vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 ICdo 7/2013, uveřejněného pod číslem 106/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. [3] Námitkou, že vykonatelná pohledávka přiznaná věřiteli pravomocným soudním rozhodnutím není pohledávkou věřitele vůči dlužníku, nýbrž zavazuje jinou osobu, na jejíž účet dlužník svým jménem v daném soudním sporu jednal, neuplatňuje osoba nadaná popěrným právem (nepřípustné) jiné právní posouzení věci. Jde-li o námitku důvodnou, pak věřitel nemá vykonatelnou pohledávku podléhající omezení podle § 199 odst. 2 části věty za středníkem insolvenčního zákona vůči dlužníku. [4] V rozsudcích sp. zn. 24 Cdo 1691/2025 a sp. zn. 24 Cdo 2455/2025 (jež se týkaly téže dlužnice) vyslovil Nejvyšší soud (mimo jiné) tyto závěry ohledně výkonu funkce a oprávnění správce dědictví: 1/ Podle rozhodné úpravy nebylo označení funkce „správce dědictví“ součástí označení účastníka řízení. Jestliže byla správcem dědictví ustanovena fyzická osoba, označuje se v soudním řízení stejně, jako se označují fyzické osoby. Správce dědictví se též může stát účastníkem občanského soudního řízení jen ve vztahu k majetku zůstavitele (byl-li majetek zůstavitele předmětem sporu). 2/ Institut správce dědictví byl do 31. prosince 2004 upraven pouze občanským soudním řádem. Ustanovení správce dědictví (v době smrti L. K.) představovalo jedno z neodkladných opatření, která soud přijímal k zajištění a uchování majetku patřícího do dědictví, aby se zabránilo jeho poškození či ztrátě. Úkolem ustanoveného správce dědictví bylo činit pouze úkony „nezbytné k uchování majetkových hodnot náležejících do dědictví,“ a pouze v takovém rozsahu, který vymezil soud v usnesení o ustanovení správce dědictví (části dědictví). Na rozdíl od právní úpravy účinné od 1. ledna 2005 správce dědictví nevykonával práva a povinnosti zůstavitele, ale jen zajišťoval ochranu majetku. 3/ Podle § 175f odst. 1 věty první o. s. ř. byl správce dědictví povinen při výkonu funkce postupovat s odbornou péčí a odpovídal (podle § 420 obč. zák.) za škodu vzniklou porušením povinností, které mu uložil zákon nebo mu uložil soud; z toho je na místě přijmout závěr, aby v případě pochybností, zda správcem dědictví učiněný úkon byl v mezích obvyklého hospodaření či nikoli, byl úkon považován spíše za součást obvyklé správy, když případné poškození dědiců tímto úkonem bylo řešitelné prostřednictvím odpovědnosti správce dědictví za škodu způsobenou tím, že si nepočínal s péčí řádného hospodáře (srov. též názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2021, sp. zn. 24 Cdo 1770/2020). 4/ Podání žaloby představuje úkon – také s přihlédnutím k možnému promlčení nebo zmaření (ztížení) vymahatelnosti práva po dlužníku – nezbytný k uchování majetkových hodnot náležejících do dědictví, a proto je správce dědictví oprávněn a povinen tímto způsobem zůstavitelovo právo uplatnit. Výše vymáhané náhrady tu sama o sobě není významná, nicméně z hlediska uchování majetkových hodnot náležejících do dědictví jde o okolnost, která významně akcentuje vymáhání práva správcem dědictví i prostřednictvím žaloby u soudu. 5/ Dlužnice, jako soudem ustanovená správkyně dědictví, postupovala podle usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 26. července 2005, ve znění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. října 2005, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 10. února 2006, přičemž jí soudy přiznaly výhodnější postavení, než jí podle zákona náleželo (soudy postupovaly podle právní úpravy účinné od 1. ledna 2005, přestože měly postupovat podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2004). V případě, že dlužnice postupovala podle těchto usnesení při své činnosti „v dobré víře“, bylo namístě k tomu přihlédnout rovněž při posuzování úkonů, které učinila jako správkyně dědictví. [5] Pro určení, v jakém postavení vystupuje účastník soudního řízení (zda jako správce dědictví nebo sám za sebe), není podstatné jeho označení v soudním rozhodnutí, ale určujícím je předmět řízení, podle něhož na účastníka nahlížel soud v nalézacím řízení, v němž byl vydán pravomocný a vykonatelný exekuční titul (což se podává z obsahu odůvodnění soudního rozhodnutí). Ve vykonávacím či exekučním řízení, ani v řízení insolvenčním (jež v tomto směru „nahrazuje“ řízení vykonávací), již nemůže být postavení účastníka měněno (v tom smyslu, že by podle exekučního titulu, jímž je soudní rozhodnutí, byl postihován majetek jiné osoby než té, kterou k tomu obsahem onoho rozhodnutí předurčil nalézací soud). [6] Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. května 2013 (i usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. března 2019) lze při zohlednění všech jejich relevantních částí (záhlaví, výrok, obsah odůvodnění) míti za rozhodnutí o nároku, který dlužnice uplatňovala jako správkyně dědictví po zůstaviteli L. K., s tím výsledkem, že pro překročení mezí, jež ji opravňovaly činit kroky jako správkyně dědictví, s takovým nárokem neuspěla. Zatížení dědictví náklady neúspěšného sporu vedeného správcem dědictví může založit odpovědnost správce dědictví (vůči dědicům a věřitelům zůstavitele) za nevěrnou správu dědictví, nemění to však ničeho na povaze takových nákladů coby nákladů jdoucích k tíži dědictví (nejde o náklady přiznané přímo k tíži osobního majetku toho, kdo spor prohrál). 30. Promítnuto do poměrů projednávané věci výše řečené znamená, že v situaci, kdy soudy v nalézacím řízení jednaly s dlužnicí jako se správkyní dědictví po zůstaviteli L. K. (jak vyplývá z uvedených pravomocných a vykonatelných rozhodnutí), je toto její postavení určující i pro (závislé) rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, z něhož vzešla pohledávka žalovaného. Dovolatelem popřenou pohledávku nemá žalovaný vůči dlužnici, ale vůči dědické podstatě zůstavitele L. K. Pohledávka žalovaného proto nemůže být uspokojována v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužnice. 31. Právní posouzení věci, na němž dovoláním napadené rozhodnutí spočívá, není správné a dovolání je důvodné. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozhodnutí odvolacího soudu změnil v potvrzujícím výroku o věci samé (§ 243d odst. 1 písm. b/ o. s. ř., když dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout) v tom smyslu, že změnil rozsudek insolvenčního soudu ve věci samé tak, že žalobě vyhověl. 32. V důsledku změny napadeného rozhodnutí ve věci samé je třeba znovu rozhodnout o nákladech řízení před soudy všech stupňů. Nejvyšší soud však nemohl postupovat podle § 224 odst. 2 ve spojení s § 243c odst. 3 větou první o. s. ř. a sám rozhodnout o nákladech řízení, jelikož v obsahu spisu nejsou dostatečné podklady pro toto rozhodnutí [chybí vyjádření ve věci úspěšného dovolatele, zda požaduje (a v jaké výši) náhradu nákladů odvolacího a dovolacího řízení]. Proto ve zbývajícím rozsahu (co do výroků o nákladech řízení) napadené rozhodnutí zrušil a věc potud vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.), tedy k rozhodnutí o nákladech řízení před soudy všech stupňů včetně tohoto dovolacího řízení. Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 15. 4. 2026 JUDr. Helena Myšková předsedkyně senátu