KSOS 34 INS 21097/2018 18 ICm 2682/2022 29 ICdo 168/2024-98 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce Smrčka a Kubálek v. o. s., se sídlem v Praze 1, Opatovická 159/17, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 06884512, jako insolvenčního správce dlužnice D. K., zastoupeného Mgr. Hanou Drozdkovou, advokátkou, se sídlem ve Včelné, Jiráskova 98, PSČ 373 82, proti žalovanému J. Š., zastoupenému Mgr. Zbyškem Jarošem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Pobočná 1395/1, PSČ 141 00, o popření pravosti vykonatelné pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 18 ICm 2682/2022, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice D. K., vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 34 INS 21097/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. května 2024, č. j. 18 ICm 2682/2022, 12 VSOL 56/2024-72 (KSOS 34 INS 21097/2018), takto: I. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. května 2024, č. j. 18 ICm 2682/2022, 12 VSOL 56/2024-72 (KSOS 34 INS 21097/2018), se v potvrzujícím výroku o věci samé mění t a k t o: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. listopadu 2023, č. j. 18 ICm 2682/2022-41, se mění ve výroku o věci samé tak, že se určuje, že žalovaný nemá za dlužnicí D. K. pohledávku v celkové výši 186 055,60 Kč přihlášenou do insolvenčního řízení vedeného Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. KSOL 34 INS 21097/2018 přihláškou pohledávky P33. II. Ve výroku o nákladech řízení před soudy obou stupňů se rozsudek odvolacího soudu zrušuje a ve zrušeném rozsahu se věc vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem ze dne 28. listopadu 2023, č. j. 18 ICm 2682/2022-41, Krajský soud v Ostravě (dále též jen „insolvenční soud“): [1] Zamítl žalobu, kterou se žalobce (Smrčka a Kubálek v. o. s., jako insolvenční správce dlužnice D. K.) domáhal určení, že pohledávka žalovaného (J. Š.), přihlášená do insolvenčního řízení vedeného insolvenčním soudem pod sp. zn. KSOS 34 INS 21097/2018 za dlužnicí (D. K.) přihláškou P33 v celkové výši 186 055,60 Kč, není po právu (bod I. výroku). [2] Rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku). 2. Vyšel přitom z toho, že: [1] Ve věci projednání dědictví po zůstaviteli L. K. (dále jen „L. K.“) [zemřelém 23. srpna 2003] Obvodní soud pro Prahu 8 (pravomocným usnesením ze dne 26. července 2005, č. j. 20 D 1112/2003-295, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 31. října 2005, č. j. 24 Co 357/2005-320) ustanovil dlužnici správkyní části dědictví po zůstaviteli, a to veškerých práv a povinností zůstavitele v akciové společnosti XIO.CZ, a. s. (dále jen „společnost X“), s tím, že dlužnice je oprávněna při výkonu své funkce vykonávat práva a plnit povinnosti, které k tomuto majetku příslušely zůstaviteli, avšak úkony přesahující rámec obvyklého hospodaření může činit jen se souhlasem dědiců a se svolením soudu. [2] Pravomocným usnesením ze dne 10. února 2006, č. j. 20 D 1112/2003-393, Obvodní soud pro Prahu 8 ustanovil dlužnici správkyní celého dědictví po zůstaviteli, a to včetně jeho případných práv autorských či práv souvisejících s právem autorským a souvisejících práv a povinností plynoucích z uzavřených smluv dle předpisů práva autorského a včetně veškerých práv a povinností zůstavitele spojených s jeho postavením bývalého společníka v SC Servis, s. r. o., s tím, že správkyně dědictví při výkonu své činnosti vykonává práva a plní povinnosti, které ke svěřenému majetku příslušely zůstaviteli. [3] V řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 Cm 17/2007 se dlužnice (označená jako správkyně dědictví a dědička po zůstaviteli L. K.) domáhala ochrany proti nekalé soutěži a toho, aby se žalovaní zdrželi šíření tvrzení o ukončení činnosti společnosti X, aby uživatelům software SC Office a XioPortfolioServer a žalobkyni zaslali sdělení o nepravdivosti tohoto a dalších (v žalobě specifikovaných) tvrzení a aby jí žalovaní číslo 1 až 15 zaplatili společně a nerozdílně částku 20 000 000 Kč jako náhradu škody a bezdůvodné obohacení. Žalovaný se sporu účastnil jako tamní osmý žalovaný. [4] Rozsudkem ze dne 22. května 2013, č. j. 41 Cm 17/2007-471, Městský soud v Praze žalobu zamítl (výroky I. až III.), protože dlužnice, jako správkyně dědictví po zůstaviteli, nebyla aktivně legitimována v daném sporu, jehož předmětem byla výhradně tvrzená nekalá soutěž podle § 44 odst. 1 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku. Dlužnice se sice stala správkyní dědictví ohledně společnosti X (v té části majetku, kterou měl ve společnosti zůstavitel), nevstoupila však do práv a povinností zůstavitele jako předsedy představenstva a jako správkyně dědictví po zůstaviteli tedy nezastupuje společnost X navenek a není jejím statutárním orgánem. V případě úmrtí předsedy představenstva (L. K.) je nutno postupovat dle příslušných ustanovení obchodního zákoníku. Z provedeného dokazování rovněž nelze dovodit, že by zůstavitel (jako fyzická osoba) byl v soutěžním vztahu s žalovaným. V oboru poskytování software nejsou soutěžiteli žalované banky a u žalovaných fyzických osob nebyl soutěžní vztah ani tvrzen (vyjma porušení obchodního tajemství společnosti X). Výroky IV. až XI. pak Městský soud v Praze rozhodl o nákladech řízení, přičemž výrokem VI. dlužnici jako žalobkyni uložil (mimo jiné) zaplatit žalovanému (coby tamnímu osmému žalovanému) a tamnímu sedmému žalovanému náhradu nákladů právního zastoupení ve výši 305 936 Kč. Podle připojené doložky tento výrok nabyl právní moci (ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 21. března 2019, č. j. 3 Cmo 136/2018-834) dne 3. května 2019 a stal se vykonatelným 7. května 2019. [5] Na základě odvolání tamního čtrnáctého žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. března 2018, č. j. 41 Cm 17/2007-781, (vydanému v rámci rozhodování o zastavení řízení o odvolání dlužnice proti shora uvedenému rozsudku) Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 20. března 2019, č. j. 3 Cmo 135/2018-831, které nabylo právní moci 7. května 2019, též opravil záhlaví napadeného usnesení v označení dlužnice tak, že za její jméno a datum narození doplnil slova: „správkyně dědictví po zemřelém L. K.“. V odůvodnění vyložil, že usnesení napadla odvoláním i dlužnice, jež však brojila jen proti svému nesprávnému označení v záhlaví usnesení. Proto odvolací soud doplnil její označení dovětkem vylučujícím pochybnosti o tom, že dlužnice v řízení vystupuje jako soudem ustanovená správkyně dědictvím, a to: „pro vyloučení v úvahu připadajících nejasností ohledně toho, v čí prospěch nebo k tíži soudní řízení nakonec vyzní“. [6] Na základě odvolání sedmého až desátého žalovaných proti výrokům VI. a VII. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. května 2013 Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 21. března 2019, č. j. 3 Cmo 136/2018-834, které nabylo právní moci 3. května 2019, mimo jiné opravil záhlaví odvoláním napadeného rozsudku tak, že za označení dlužnice jménem, příjmením a datem narození doplnil slova: „správkyně dědictví po zemřelém L. K.“ Dále změnil výroky VI. a VII. rozsudku i tak, že žalobkyni uložil zaplatit žalovanému (tamnímu osmému žalovanému) na náhradě nákladů řízení částku 186 055,60 Kč. V odůvodnění usnesení odvolací soud též uvedl, že doplnil označení dlužnice v rozsudku „dovětkem, který zcela vylučuje pochybnosti o tom, že žalobkyně v řízení vystupuje jako soudem ustanovená správkyně dědictví, a to pro vyloučení v úvahu připadajících nejasností ohledně toho, v čí prospěch nebo k tíži soudní řízení nakonec vyzní.“ [7] Usnesením ze dne 14. září 2021, č. j. KSOS 34 INS 21097/2018-A-104 (které nabylo právní moci 3. června 2022), insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužnice, prohlásil konkurs na její majetek a ustanovil žalobce insolvenčním správcem dlužnice. [8] Žalovaný přihlásil (přihláškou pohledávky P33) do insolvenčního řízení dlužnice pohledávku ve výši 186 055,60 Kč z titulu náhrady nákladů řízení, jako pohledávku nezajištěnou a vykonatelnou na základě pravomocného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. května 2013 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 21. března 2019. [9] Žalobce při přezkumném jednání popřel pohledávku žalovaného v celém rozsahu co do pravosti s tím, že žalovanému nevznikl nárok vůči dlužnici a žalovaný není věřitelem dlužnice. Pohledávka žalovaného vzešla ze sporu, jehož se dlužnice účastnila v postavení správkyně dědictví (zůstavitele L. K.) ustanovené usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 26. července 2005, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 31. října 2005 a usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 10. února 2006. Nárok žalovaného tudíž nemůže být uspokojován z majetku dlužnice, vůči dlužnici jako fyzické osobě by neměl být veden výkon rozhodnutí a ani by nemělo dojít k postižení jejího majetku k uspokojení pohledávky žalovaného v insolvenčním řízení. [10] Žalobce podal včas žalobu v této věci. 3. Insolvenční soud – cituje § 7 a § 199 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a odkazuje na (označenou) judikaturu Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a na rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. září 2023, č. j. 18 ICm 2681/2022, 11 VSOL 164/2023-57 (KSOS 34 INS 21097/2018), vydaný v obdobné věci – dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, jelikož povinnost k náhradě nákladů řízení, založená výrokem pravomocného soudního rozhodnutí, stíhá dlužnici jako fyzickou osobu a nemůže jít k tíži dědické podstaty po zemřelém zůstaviteli. Pohledávka žalovaného totiž vzešla z řízení vedeného o (nedůvodně podané) žalobě na ochranu proti nekalé soutěži. V něm sice dlužnice formálně vystupovala jako správkyně dědictví, věcně se ale žaloba netýkala správy dědictví (předmětem sporu nebyl majetek zůstavitele). 4. Žaloba byla zamítnuta s tím, že dlužnice nemá aktivní věcnou legitimaci k vedení sporu a uplatněné nároky nespadají do dědictví po L. K. Označení dlužnice coby správkyně dědictví (jež doplnil Vrchní soud v Praze) je s ohledem na předmět sporu nepodstatné. Nadto označení funkce správce dědictví není součástí označení účastníka řízení. Z podkladových rozhodnutí neplyne, že by dlužnice podala žalobu se svolením dědického soudu a se souhlasem ostatních dědiců. Požadavek na náhradu škody a bezdůvodného obohacení ve výši 20 000 000 Kč dlužnice v žalobě formulovala ve svůj prospěch a nelze dovozovat, že by v případě úspěchu šlo o úhradu ve prospěch dědické podstaty (ve prospěch dědictví po zemřelém L. K.). 5. Vyvolání sporu na ochranu proti tvrzené nekalé soutěži včetně požadované náhrady škody a bezdůvodného obohacení ve výši 20 000 000 Kč dlužnicí vůči 15 žalovaným překračuje rámec obvyklého hospodaření s dědickou podstatou. Jestliže dlužnice (o své vůli) vyvolala spor o nárocích z nekalé soutěže, v němž nebyla aktivně legitimována a který nelze spojovat se spravovaným dědictvím (nešlo o náklady spojené se správou a udržováním majetku zůstavitele ani o náklady v mezích obvyklého hospodaření), nemůže jít pohledávka z titulu nákladů řízení k tíži dědické podstaty a jde o osobní dluh dlužnice. Popěrný důvod tudíž nebyl dán a žalovaný má vůči dlužnici přihlášenou pohledávku. 6. K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 16. května 2024, č. j. 18 ICm 2682/2022, 12 VSOL 56/2024-72 (KSOS 34 INS 21097/2018): [1] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok). [2] Rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). 7. Odvolací soud – cituje § 2 písm. d/, § 7, § 159 odst. 1 písm. a/, § 177 odst. 1, § 193 a § 199 insolvenčního zákona a § 159a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a vycházeje z (označené) judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu – uvedl, že zásadní pro rozhodnutí ve věci je vyřešení otázky, zda pohledávka žalovaného z titulu náhrady nákladů řízení zavazuje přímo dlužnici či dlužnici v pozici správkyně dědictví (zda má být hrazena z majetku dlužnice či z dědické podstaty zůstavitele). 8. Vyložil, že v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 Cm 17/2007 uložily soudy povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení přímo dlužnici, nikoli dlužnici k tíži dědické podstaty po zůstaviteli. Na tom nic nezměnila ani oprava záhlaví rozsudku soudu prvního stupně doplněním označení dlužnice dovětkem „správkyně dědictví po zemřelém L. K.“ Rozhodující je totiž usnesení ze dne 21. března 2019, kterým Vrchní soud v Praze změnil nákladový výrok rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. května 2013 tak, že dlužnice je povinna zaplatit žalovanému 186 055,60 Kč. Tento výrok zavazuje přímo dlužnici (neboť nestanoví, že povinnost k náhradě nákladů řízení zatěžuje majetkovou podstatu dědictví po zůstaviteli), je závazný pro účastníky řízení a všechny orgány (tedy i soudy) a z důvodů namítaných žalobcem jej nelze v incidenčním sporu přezkoumávat. 9. Postavení dlužnice vychází z hmotného práva (a nikoli z jejího označení v žalobě nebo v rozhodnutí ve věci samé). Označení funkce „správce dědictví“ není součástí označení účastníka řízení. Správce pozůstalosti má řadu práv a povinností vymezených zejména v § 1678 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), které v posuzované věci nebyly naplněny. Dlužnice se domáhala vydání částky 20 000 000 Kč ve svůj prospěch a nikoli ve prospěch dědické podstaty zůstavitele, neopatřila si ani souhlas dědického soudu. 10. Nárok na vydání částky 20 000 000 Kč nepředstavuje úkon nezbytný k uchování majetku náležejícího do dědictví a přesahuje rámec obvyklého hospodaření a správy dědictví. Výkon funkce správce dědictví sice vyžaduje aktivní postoj k majetku zůstavitele, avšak směřující jen k tomu, aby byl majetek patřící do dědictví řádně zabezpečen, zejména proti poškození nebo ztrátě. Nakládání se zůstavitelovým majetkem nebo jiná opatření, která přesahují rámec obvyklého hospodaření, zjevně nepředstavují úkony nezbytné k uchování majetku náležejícího do dědictví; k takovým úkonům správce dědictví není oprávněn, i kdyby k nim měl svolení soudu. Přitakání argumentaci žalobce by vedlo k nespravedlivým důsledkům, neboť by dlužnice svým svévolným a excesivním jednáním bez souhlasu dědického soudu zatížila dědickou podstatu k tíži případných dalších dědiců nezanedbatelným závazkem, což neodpovídá racionálnímu a spravedlivému uspořádání vztahů. II. Dovolání a vyjádření k němu 11. Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 o. s. ř. (poměřováno obsahem dovolání) argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, konkrétně otázky: Je incidenční soud v řízení o popření vykonatelné pohledávky oprávněn přezkoumávat právní názor soudu, vyslovený v řízení, z něhož vyvstalo pravomocné rozhodnutí, o tom, k čí tíži nebo prospěchu vyzní řízení předcházející vydání přezkoumávaného rozhodnutí, a k čí tíži nebo prospěchu jsou tak pravomocným soudním rozhodnutím ukládány náklady řízení, které věřitel přihlašuje jako svou vykonatelnou pohledávku do insolvenčního řízení? 12. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. 13. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel rekapituluje rozhodující skutečnosti a zdůrazňuje, že dlužnice vystupuje v právních vztazích též jako správkyně dědictví po zemřelém L. K. V incidenčních sporech vedených dovolatelem se řeší zejména otázka, zda dlužnice vystupovala v původních řízeních (na jejichž základě vznikla povinnost k náhradě nákladů řízení) sama za sebe nebo jako osoba spravující dědictví po zůstaviteli L. K. (zda pohledávky věřitelů jdou k tíži dlužnice anebo k tíži dědické podstaty). 14. Pohledávka žalovaného je vykonatelná (též) na základě rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. května 2013, který Vrchní soud v Praze opravil usnesením ze dne 21. března 2019, co do označení žalované v záhlaví rozsudku z důvodu „vyloučení v úvahu připadajících nejasností ohledně toho, v čí prospěch nebo k tíži soudní řízení nakonec vyzní“. Vrchní soud v Praze tudíž měl za to, že dlužnice v daném řízení vystupuje ve vztahu k majetku zůstavitele (nikoli ve vztahu ke svému majetku). V řízení, v němž vznikla sporná pohledávka, tedy dlužnice nejednala svým jménem na svůj účet; vystupovala jako správkyně dědictví po zemřelém L. K. (a soudy s ní tak jednaly). Nešlo o pohledávku vůči dlužnici, jejíž majetek nemůže být postižen. Týž závěr obsahuje usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. prosince 2021, č. j. 9 Co 13/2021-138, o zastavení exekuce vůči dlužnici. Předmětná pohledávka proto nemůže být uplatněna vůči dlužnici ani v insolvenčním řízení vedeném na její majetek. 15. Byť skutečnost, zda účastník v řízení disponuje svým majetkem nebo jedná v postavení správce dědictví, není součástí označení účastníka řízení, je nutno respektovat právní názor vyjádřený v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. března 2019. V incidenčním sporu o popření vykonatelné pohledávky není soud oprávněn přezkoumávat právní závěr o aktivní legitimaci dlužnice (o tom, že dlužnice v řízení jednala v postavení správkyně dědictví) vyslovený soudem v pravomocném a vykonatelném rozhodnutí. V incidenčním sporu přitom ani nebyly tvrzeny skutečnosti, jež by měly vést ke změně či zpochybnění skutkového základu věci nebo k jinému právnímu závěru (oproti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. března 2019). Dovolatel též odkazuje na (označená) rozhodnutí v souvisejících řízeních (o pohledávkách dalších věřitelů dlužnice). 16. Žalovaný ve vyjádření považuje napadené rozhodnutí za věcně správné a navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, případně zamítnout jako nedůvodné. Uvádí, že řízení vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 Cm 17/2007 se týkalo nároků z nekalé soutěže, které nemají ani nemohou mít vztah k majetku zůstavitele L. K. Žaloba byla zamítnuta s tím, že dlužnice nemá aktivní věcnou legitimaci, neboť uplatněné nároky nespadají do dědictví po L. K. (i kdyby tvrzené nároky existovaly, šlo by o nároky společnosti X, jež dlužnice nebyla oprávněna uplatňovat ani jako správkyně dědictví). Dlužnice podala žalobu v oné věci mimo rámec správy dědictví a toto řízení tudíž nevedla jako správkyně dědictví, byť ji tak následně (nesprávně) označil odvolací soud. Náklady řízení z tohoto sporu proto nemají zatěžovat dědickou podstatu. 17. Nadto platí, že kdyby dlužnice podala onu žalobu v rámci správy dědictví, jednala by nad rámec obvyklého hospodaření, aniž k tomu byly splněny zákonné podmínky. Úkony přesahující rámec obvyklého hospodaření totiž jako správkyně dědictví mohla činit jen se souhlasy dědiců a soudu, jimiž nedisponovala. Jestliže dlužnice překročila své oprávnění (a její jednání nebylo bez zbytečného odkladu soudem schváleno), je podle § 33 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), sama zavázána (a to i ve vztahu k náhradě nákladů řízení). III. Přípustnost dovolání 18. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu. 19. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., když pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř. a právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, je v rozporu s níže uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu. IV. Důvodnost dovolání 20. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem co do závěrů týkajících se postavení dlužnice v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 Cm 17/2007. 21. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 22. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů (viz shora odstavec 2 odůvodnění), dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. 23. Jak Nejvyšší soud vyložil již v rozsudku ze dne 23. září 2025, sp. zn. 24 Cdo 1691/2025, a v rozsudku ze dne 9. prosince 2025, sp. zn. 24 Cdo 2455/2025 [šlo o rozsudky vydané v řízeních, v nichž dlužnice (jako žalobkyně a dovolatelka) vystupovala jako soudem ustanovená správkyně dědictví po zůstaviteli L. K.], projednání dědictví a dědění se řídí právem platným v den smrti zůstavitele. Při projednání dědictví po zůstaviteli L. K. se tudíž použijí ustanovení občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2004, a při dědění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2004. Součástí právní úpravy projednání dědictví a dědění jsou rovněž ustanovení o správci dědictví, jež jsou určující pro posuzování kompetence správce dědictví. 24. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2004, občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2004 a insolvenčního zákona: § 460 (obč. zák.) Dědictví se nabývá smrtí zůstavitele. § 175e (o. s. ř.) (1) Vyžaduje-li to obecný zájem nebo důležitý zájem účastníků, učiní soud i bez návrhu neodkladná opatření, zejména zajistí dědictví, svěří věci osobní potřeby manželovi zůstavitele nebo jinému členu domácnosti, postará se o prodej věcí, které nelze uschovat bez nebezpečí škody nebo nepoměrných nákladů, popřípadě ustanoví správce dědictví nebo jeho části (dále jen „správce“). (…) (4) Správce ustanoví soud zejména z okruhu dědiců nebo z okruhu osob blízkých zůstaviteli; správcem může být ustanoven i notář, pokud v tomto řízení není soudním komisařem. Je-li předmětem dědění podnik, ustanoví soud správcem osobu, která má zkušenost s vedením podniku. Správcem lze ustanovit pouze toho, kdo s ustanovením souhlasí. (…) § 175f (o. s. ř.) (1) Správce činí po dobu řízení o dědictví úkony nezbytné k uchování majetkových hodnot náležejících do dědictví, a to v rozsahu vymezeném soudem. Správce je povinen při výkonu funkce postupovat s odbornou péčí a odpovídá za škodu vzniklou porušením povinností, které mu ukládá zákon nebo mu uloží soud. Jestliže to soud uloží, předkládá mu správce průběžné zprávy o své činnosti. (…) § 193 (insolvenčního zákona) Popření pravosti pohledávky O popření pohledávky co do její pravosti jde tehdy, je-li namítáno, že pohledávka nevznikla nebo že již zcela zanikla anebo že se zcela promlčela. § 199 (insolvenčního zákona) Popření vykonatelné pohledávky insolvenčním správcem (…) (2) Jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci. (…) 25. Ve shora uvedené podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení insolvenčního zákona již v době zahájení insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužnice (21. prosince 2018) a od té doby nedoznala změny. S přihlédnutím k části první článku II (Přechodná ustanovení) bodu 1. zákona č. 252/2024 Sb. se pro dané insolvenční řízení (a spory jím vyvolané) uplatní i v době od 1. října 2024 insolvenční zákon ve znění účinném do 30. září 2024) [s výjimkou nastavenou pro § 75 a § 109 odst. 1 písm. c/ a § 412a odst. 3 insolvenčního zákona v části první článku II (Přechodná ustanovení) bodu 2. a 3. zákona č. 252/2024 Sb.]. 26. Nejvyšší soud úvodem uvádí, že v poměrech projednávané věci nemá žádné pochybnosti o tom, že dovolatelem uplatněný důvod popření pravosti pohledávky žalovaného je dostatečně určitý (namítá, že pohledávka vůči dlužnici nevznikla) a že nevybočuje z limitů daných § 193 a § 199 odst. 2 insolvenčního zákona. Srov. z ustálené judikatury Nejvyššího soudu k určitosti popěrného úkonu např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2018, sen. zn. 29 ICdo 39/2016, uveřejněného pod číslem 39/2019 Sb. rozh. obč., nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2023, sen. zn. 29 ICdo 63/2022, uveřejněného pod číslem 22/2024 Sb. rozh. obč. K limitům popření vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 ICdo 7/2013, uveřejněného pod číslem 106/2013 Sb. rozh. obč.). Námitkou, že vykonatelná pohledávka přiznaná věřiteli pravomocným soudním rozhodnutím, není pohledávkou věřitele vůči dlužníku, nýbrž že zavazuje jinou osobu, na jejíž účet dlužník svým jménem v daném soudním sporu jednal, neuplatňuje osoba nadaná popěrným právem (nepřípustné) jiné právní posouzení věci (jde-li o námitku důvodnou, pak věřitel nemá vykonatelnou pohledávku podléhající omezení podle § 199 odst. 2 části věty za středníkem insolvenčního zákona vůči dlužníku). 27. Označení funkce „správce dědictví“ není (podle rozhodné úpravy nebylo) součástí označení účastníka řízení. Jestliže byla správcem dědictví ustanovena fyzická osoba, označuje se (je-li účastníkem soudního řízení) stejně, jako se označují fyzické osoby. Správce dědictví se též může stát účastníkem občanského soudního řízení (obecně vzato) jen ve vztahu k majetku zůstavitele (byl-li majetek zůstavitele předmětem sporu). K tomu srov. např. důvody rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 1691/2025 a sp. zn. 24 Cdo 2455/2025. 28. Platí rovněž, že přísluší-li správci dědictví po dobu řízení o dědictví provádět úkony nezbytné k uchování majetkových hodnot, přecházejí na správce dědictví práva a povinnosti s tím související v rozsahu vymezeném soudem, přičemž tyto účinky nastávají ze zákona a správci dědictví postačí k prokázání příslušného oprávnění usnesení soudu o ustanovení správcem dědictví. Může-li tedy správce dědictví činit na vrub spravovaného majetku vlastním jménem hmotněprávní úkony k zajištění chodu podniku (živnosti) zůstavitele tak, aby se zabránilo ztrátám na majetku, může též vlastním jménem činit v tomto rozsahu i procesní úkony, tedy i podat návrh na nařízení exekuce a být tak věcně aktivně legitimován v exekučním řízení. Za úkony směřující k uchování majetkových hodnot je nutno považovat nejen přijímání úhrad pohledávek od dlužníků, ale i vymáhání pohledávek formou podání návrhu na nařízení exekuce a vystupování v exekučním řízení na straně oprávněného. Správce dědictví je povinen při výkonu funkce postupovat s odbornou péčí a rovněž odpovídá za škodu vzniklou porušením povinností, které mu ukládá zákon nebo mu uloží soud. V dotčeném směru sjednotil Nejvyšší soud rozhodovací praxi obecných soudů prostřednictvím závěrů usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. prosince 2003, sp. zn. 9 Co 696/2003, uveřejněného pod číslem 75/2005 Sb. rozh. obč. K závěrům tohoto usnesení se Nejvyšší soud přihlásil např. v důvodech rozsudku ze dne 8. října 2013, sp. zn. 28 Cdo 3341/2012. 29. V rozsudcích sp. zn. 24 Cdo 1691/2025 a sp. zn. 24 Cdo 2455/2025 (jež se týkaly dlužnice) dospěl Nejvyšší soud (mimo jiné) k následujícím závěrům ohledně výkonu funkce a oprávnění správce dědictví: [1] Institut správce dědictví byl do 31. prosince 2004 upraven pouze občanským soudním řádem. Ustanovení správce dědictví (v době smrti L. K.) představovalo jedno z neodkladných opatření, která soud přijímal k zajištění a uchování majetku patřícího do dědictví, aby se zabránilo jeho poškození či ztrátě. Úkolem ustanoveného správce dědictví bylo činit pouze úkony „nezbytné k uchování majetkových hodnot náležejících do dědictví,“ a pouze v takovém rozsahu, který vymezil soud v usnesení o ustanovení správce dědictví (části dědictví). Na rozdíl od právní úpravy účinné od 1. ledna 2005 správce dědictví nevykonával práva a povinnosti zůstavitele, ale jen zajišťoval ochranu majetku. [2] Podle § 175f odst. 1 věty první o. s. ř. byl správce dědictví povinen při výkonu funkce postupovat s odbornou péčí a odpovídal (podle § 420 obč. zák.) za škodu vzniklou porušením povinností, které mu uložil zákon nebo mu uložil soud; z toho je na místě přijmout závěr, aby v případě pochybností, zda správcem dědictví učiněný úkon byl v mezích obvyklého hospodaření či nikoli, byl úkon považován spíše za součást obvyklé správy, když případné poškození dědiců tímto úkonem bylo řešitelné prostřednictvím odpovědnosti správce dědictví za škodu způsobenou tím, že si nepočínal s péčí řádného hospodáře (srov. též názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2021, sp. zn. 24 Cdo 1770/2020). [3] Podání žaloby představuje úkon – také s přihlédnutím k možnému promlčení nebo zmaření (ztížení) vymahatelnosti práva po dlužníku – nezbytný k uchování majetkových hodnot náležejících do dědictví, a proto je správce dědictví oprávněn a povinen tímto způsobem zůstavitelovo právo uplatnit. Výše vymáhané náhrady tu sama o sobě není významná, nicméně z hlediska uchování majetkových hodnot náležejících do dědictví jde o okolnost, která významně akcentuje vymáhání práva správcem dědictví i prostřednictvím žaloby u soudu. [4] Dlužnice, jako soudem ustanovená správkyně dědictví, postupovala podle usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 26. července 2005, ve znění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. října 2005, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 10. února 2006, přičemž jí soudy přiznaly výhodnější postavení, než jí podle zákona náleželo (soudy postupovaly podle právní úpravy účinné od 1. ledna 2005, přestože měly postupovat podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2004). V případě, že dlužnice postupovala podle těchto usnesení při své činnosti „v dobré víře“, bylo na místě k tomu přihlédnout rovněž při posuzování úkonů, které učinila jako správkyně dědictví. 30. Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud shrnuje, že pro určení, v jakém postavení vystupuje účastník soudního řízení (zda jako správce dědictví nebo sám za sebe), není podstatné jeho označení v soudním rozhodnutí, ale určujícím je předmět řízení, podle něhož na účastníka nahlížel soud v nalézacím řízení, v němž byl vydán pravomocný a vykonatelný exekuční titul (což se podává z obsahu odůvodnění soudního rozhodnutí). Ve vykonávacím či exekučním řízení, ani v řízení insolvenčním (jež v tomto směru „nahrazuje“ řízení vykonávací), již nemůže být postavení účastníka měněno (v tom duchu, že by podle exekučního titulu, jímž je soudní rozhodnutí, byl postihován majetek jiné osoby než té, kterou k tomu obsahem onoho rozhodnutí předurčil nalézací soud). K vázanosti soudu žalobou a vymezením předmětu řízení (od nějž se odvíjí i akcesorický výrok o nákladech řízení) srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněný pod číslem 78/2004 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009, uveřejněný pod číslem 27/2012 Sb. rozh. obč. 31. Z rozsudku ze dne 22. května 2013 je zřejmé, že Městský soud v Praze s dlužnicí jednal jako se správkyní dědictví po zůstaviteli L. K. Stejným způsobem jednal s dlužnicí i soud odvolací (jak se podává z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. března 2019 a ze dne 21. března 2019). Jelikož soudy v nalézacím řízení jednaly s dlužnicí jako se správkyní dědictví po zůstaviteli L. K. (jak vyplývá z uvedených pravomocných a vykonatelných rozhodnutí), je toto její postavení určující i pro (závislé) rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, z něhož vzešla pohledávka žalovaného. 32. V poměrech projednávané věci proto Nejvyšší soud uzavřel, že dovolatelem popřenou pohledávku nemá žalovaný vůči dlužnici, ale vůči dědické podstatě po zůstaviteli L. K. Pohledávka žalovaného proto nemůže být uspokojována v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužnice. 33. Přiléhavé v daném kontextu nejsou ani úvahy odvolacího soudu, podle nichž je určující, že výrok usnesení odvolacího soudu ze dne 21. března 2019 ukládá povinnost k úhradě částky 186 055,60 Kč „přímo dlužnici“ (a označení účastníků v záhlaví usnesení význam nemá). 34. Takový úsudek je nesprávný. Dlužnice je (totiž) ve zkoumaném výroku usnesení odvolacího soudu ze dne 21. března 2019 označena jen svým procesním postavením ve sporu (jako „žalobkyně“). Podle ustálené judikatury přitom platí, že je-li účastníku řízení nesprávně označenému v úvodní části rozhodnutí (v záhlaví) [např. v důsledku chyby v psaní] uložena ve výroku povinnost plnit, přičemž tento účastník je ve výroku uveden pouze procesním postavením ve sporu, musí výrok rozsudku, má-li být určitý a vykonatelný, nejen přesně a určitě vymezovat předmět plnění, ale zároveň musí i přesně a nezaměnitelně identifikovat účastníky řízení. V takovém případě se oprava označení účastníka v úvodní části rozhodnutí (v záhlaví) týká i výroku rozhodnutí. Srov. např. již rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. ledna 1994, sp. zn. 4 Cdo 4/94, uveřejněný pod číslem 67/1995 Sb. rozh. obč., k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. též v důvodech usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 1571/96, uveřejněného pod číslem 28/1998 Sb. rozh. obč. K tomu Nejvyšší soud opět zdůrazňuje, že pro konečné posouzení zkoumané otázky má za určující, že po zásahu provedeném prvním výrokem usnesení odvolacího soudu ze dne 21. března 2019, tedy po opravě záhlaví rozsudku soudu prvního stupně ze dne 22. května 2013, lze rozsudek soudu prvního stupně ze dne 22. května 2013 i usnesení odvolacího soudu ze dne 21. března 2019 při zohlednění všech jejich relevantních částí (záhlaví, výrok, obsah odůvodnění) míti za rozhodnutí o nároku, který dlužnice uplatňovala jako správkyně dědictví po zůstaviteli L. K., s tím výsledkem, že pro překročení mezí, jež ji opravňovaly činit kroky jako správkyně dědictví, s takovým nárokem neuspěla. Zatížení dědictví náklady neúspěšného sporu vedeného správcem dědictví může založit odpovědnost správce dědictví (vůči dědicům a věřitelům zůstavitele) za nevěrnou správu dědictví, nemění to však ničeho na povaze takových nákladů coby nákladů jdoucích k tíži dědictví (nejde o náklady přiznané přímo k tíži osobního majetku toho, kdo spor prohrál). 35. Dovolání je tedy důvodné. Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud ve zcela obdobných incidenčních sporech (v rámci téhož insolvenčního řízení ohledně odporových sporů o určení pravosti vykonatelných pohledávek na náhradu nákladů řízení vzniklých týmž rozhodnutím Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze) i v rozsudcích ze dne 25. března 2026, sen. zn. 29 ICdo 169/2024, ze dne 27. března 2026, sen. zn. 29 ICdo 36/2024, a ze dne 15. dubna 2026, sen. zn. 29 ICdo 154/2024. 36. Jelikož právní posouzení věci, na němž dovoláním napadené rozhodnutí spočívá, není správné, přičemž dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozhodnutí odvolacího soudu změnil v potvrzujícím výroku o věci samé (§ 243d odst. 1 písm. b/ o. s. ř.) v tom smyslu, že změnil rozsudek insolvenčního soudu ve věci samé tak, že žalobě vyhověl. 37. V důsledku změny napadeného rozhodnutí ve věci samé je třeba znovu rozhodnout o nákladech řízení před soudy všech stupňů. Nejvyšší soud však nemohl postupovat podle § 224 odst. 2 ve spojení s § 243c odst. 3 větou první o. s. ř. a sám rozhodnout o nákladech řízení, jelikož v obsahu spisu nejsou dostatečné podklady pro toto rozhodnutí (chybí vyčíslení nákladů ve věci úspěšného dovolatele). Proto ve zbývajícím rozsahu (co do výroků o nákladech řízení) napadené rozhodnutí zrušil a věc potud vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.), tedy k rozhodnutí o nákladech řízení před soudy všech stupňů včetně tohoto dovolacího řízení. Poučení: Tento rozsudek se považuje za doručený okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 28. 4. 2026 Mgr. Hynek Zoubek předseda senátu