MSPH 88 INS 6424/2021 206 ICm 1324/2022 29 ICdo 177/2024-70 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce AZAM - insolvence, v. o. s., se sídlem v Praze 1, Opletalova 1417/25, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 08777993, jako insolvenčního správce dlužníka C2H Equity a. s., zastoupeného JUDr. Zbyňkem Jirouškem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Táborská 65/29, PSČ 140 00, proti žalovanému Ganttex s. r. o., se sídlem v Pelhřimově, Nádražní 823, PSČ 393 01, identifikační číslo osoby 28090594, zastoupenému Mgr. Rostislavem Andrlíkem, advokátem, se sídlem v Brně, Přízova 285/3, PSČ 602 00, o odpůrčí žalobě, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 206 ICm 1324/2022, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka C2H Equity a. s., se sídlem v Praze 1, Bílkova 855/19, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 06358977, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 88 INS 6424/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. května 2024, č. j. 206 ICm 1324/2022, 101 VSPH 73/2024-43 (MSPH 88 INS 6424/2021), takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. května 2024, č. j. 206 ICm 1324/2022, 101 VSPH 73/2024-43 (MSPH 88 INS 6424/2021), se mění v části výroku před středníkem takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. září 2023, č. j. 206 ICm 1324/2022-13, se mění v bodu I. výroku tak, že se rozsudek pro uznání nevydává. Odůvodnění: 1. Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem (pro uznání) ze dne 27. září 2023, č. j. 206 ICm 1324/2022-13, určil, že v žalobě specifikované právní jednání dlužníka (C2H Equity a. s.) je vůči jeho věřitelům neúčinné (bod I. výroku), uložil žalovanému (Ganttex s. r. o.) vydat do majetkové podstaty dlužníka částku 5 250 000 Kč (bod II. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku (bod III. a IV. výroku). 2. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. května 2024, č. j. 206 ICm 1324/2022, 101 VSPH 73/2024-43 (MSPH 88 INS 6424/2021), potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodu I. výroku; body II. až IV. výroku změnil tak, že se rozsudek pro uznání nevydává. 3. Odvolací soud – odkazuje na ustanovení § 7, § 235 odst. 2, § 237 odst. 1, § 239 odst. 1 a 3 a § 241 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ustanovení § 22 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ustanovení § 8 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, a ustanovení § 57, § 95 odst. 1, § 114b, § 153a a § 205b zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a na (označenou) judikaturu Nejvyššího soudu – ve vztahu k bodu I. výroku uzavřel, že insolvenční soud nepochybil, jestliže zvolil postup podle § 114b o. s. ř. a poté vydal rozsudek pro uznání. Ve vztahu k bodu II. výroku rozsudku insolvenčního soudu (ohledně petitu na plnění) však k fikci uznání nedošlo, jelikož insolvenční soud nerozhodl o rozšíření žaloby představující nárok na „vydání“ částky 5 250 000 Kč do majetkové podstaty dlužníka, nezaslal změněný návrh účastníkům, ani nevydal (v tomto rozsahu) výzvu k vyjádření podle § 114b o. s. ř. (žalobce uplatnil požadavek na „vydání“ částky 5 250 000 Kč do majetkové podstaty dlužníka podáním až poté, kdy uplynula lhůta k vyjádření určená předchozí výzvou insolvenčního soudu). 4. Dovolatel podal dovolání (poměřováno jeho obsahem) proti té části výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou odvolací soud potvrdil bod I. výroku insolvenčního soudu. Přípustnost dovolání dovolatel vymezuje ve smyslu § 237 o. s. ř., argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se dovolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popřípadě jde o otázky dovolacím soudem doposud neřešené, namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení, případně aby změnil rozsudek odvolacího soudu v tom duchu, že se rozsudek pro uznání nevydává ani v rozsahu bodu I. výroku rozsudku insolvenčního soudu. 5. Dovolatel konkrétně předkládá Nejvyššímu soudu k zodpovězení následující otázky: [1] Lze rozhodnout o původním žalobním nároku dříve, než soud doručí do vlastních rukou žalovaného změnu žaloby, kterou se „rozšiřuje požadovaný okruh nároků“, a dříve, než rozhodne o (ne)připuštění této změny, to vše za situace, kdy původní žalobní nárok byl nezměněn? [2] Může asistent soudce insolvenčního soudu vydat usnesení obsahující výzvu podle § 114b o. s. ř. včetně poučení podle § 114b odst. 5 o. s. ř.? [3] „Odpadla“ fikce uznání nároku ve smyslu § 114b o. s. ř., jestliže byla podána změna žaloby (spočívající „ve shodných skutkových okolnostech odpadnutí této fikce“)? 6. Dovolatel argumentuje ve prospěch závěru, že odvolací soud měl změnit rozsudek pro uznání insolvenčního soudu tak, že se nevydává i ohledně původně uplatněného nároku. S odkazy na (označenou) judikaturu Nejvyššího soudu míní, že řízení před insolvenčním soudem je zatíženou vadou, protože insolvenční soud jednal a rozhodl o změněné žalobě, aniž mu změnu žalobu doručil a připustil ji; tuto vadu nelze zhojit v odvolacím řízení a odvolací soud musí „zrušit“ rozsudek insolvenčního soudu „jako celek“, i když se „nerozhodnutá“ změna žaloby připíná jen k části původního žalobního návrhu. V poměrech projednávané věci nebyly ani splněny podmínky pro vydání výzvy podle § 114b o. s. ř.; „ve skutkově shodných řízeních“ byla vydána výzva podle § 114a o. s. ř. a výzvu vydal asistent soudce insolvenčního soudu, který k tomu nebyl oprávněn. Změna žaloby nadto způsobila „odpadnutí fikce“ původního nároku, neboť rozsudkem pro uznání se má řízení „jako celek končit v celém rozsahu“. 7. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř. a v posouzení dovoláním předestřených právních otázek jde o věc dovolacím soudem v daných poměrech neřešenou. 8. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální řízení občanského soudního řádu. 9. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 10. Nejvyšší soud vyšel z následujících skutečnosti, které vyplývají z obsahu spisu a které se též promítají v insolvenčním rejstříku (oddíl C21): [1] Žalobce podal dne 10. května 2022 u insolvenčního soudu odpůrčí žalobu, jíž se domáhal určení neúčinnosti právního jednání dlužníka spočívajícího v zaplacení (blíže označeného) dluhu dne 16. dubna 2020 ve výši 5 250 000 Kč. [2] Soudkyně insolvenčního soudu písemně pověřila dne 13. května 2022 asistenta soudce k vyjmenovaným úkonům „v řízení 206 ICm“ (č. l. 7 spisu). [3] Usnesením ze dne 11. srpna 2022, č. j. 206 ICm 1324/2022-8, insolvenční soud (obsazený pověřeným asistentem soudce) vyzval žalovaného k vyjádření podle § 114b o. s. ř.; usnesení obsahovalo též poučení o následcích nesplnění výzvy. Usnesení bylo doručeno do datové schránky žalovaného dne 25. srpna 2022, žalovaný v určené lhůtě (ani později) vyjádření nepodal. [4] Žalobce podal dne 23. února 2023 „doplnění žaloby o nárok na peněžité plnění“, jímž vedle určení neúčinnosti právního jednání dlužníka nově požadoval na žalovaném též zaplacení částky 5 250 000 Kč do majetkové podstaty dlužníka. [5] Insolvenční soud nedoručil změnu žaloby žalovanému a nerozhodl o připuštění změny žaloby; dne 27. září 2023 vyhlásil rozsudek pro uznání ohledně obou žalobních petitů (na určení i na „vydání“ částky 5 250 000 Kč). 11. Pro právní posouzení jsou podstatná následující ustanovení občanského soudního řádu, insolvenčního zákona, zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých zákonů (zákona o soudech a soudcích), a zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů. § 95 (občanského soudního řádu) (1) Žalobce (navrhovatel) může za řízení se souhlasem soudu měnit návrh na zahájení řízení. Změněný návrh je třeba ostatním účastníkům doručit do vlastních rukou, pokud nebyli přítomni jednání, při němž ke změně došlo. (…) § 114b (občanského soudního řádu) (1) Vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, jakož i tehdy, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, může předseda senátu místo výzvy podle § 114a odst. 2 písm. a/ nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení; to neplatí ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2), nebo je-li žalovaným ke dni zahájení řízení nebo ke dni vstupu do řízení nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti. (2) K podání vyjádření podle odstavce 1 předseda senátu určí lhůtu, která nesmí být kratší než 30 dnů od doručení usnesení. Bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, určí tuto lhůtu až ode dne uplynutí lhůty k podání odporu proti platebnímu rozkazu, elektronickému platebnímu rozkazu nebo evropskému platebnímu rozkazu. (…) (4) Usnesení podle odstavce 1 musí být žalovanému doručeno do vlastních rukou. Náhradní doručení je vyloučeno; to neplatí, doručuje-li se prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky. Usnesení nesmí být žalovanému doručeno dříve než žaloba. (5) Jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§ 153a odst. 3) musí být poučen. To neplatí, jsou-li splněny předpoklady pro zastavení řízení nebo odmítnutí žaloby. § 153a (občanského soudního řádu) (1) Uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání. Uzná-li žalovaný nárok proti němu žalobou uplatněný jen zčásti, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání, jen navrhne-li to žalobce. (2) Rozsudek pro uznání nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2). (3) Rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§ 114b odst. 5 a § 114c odst. 6). (…) § 13 (insolvenčního zákona) Asistent soudce insolvenčního soudu Asistent soudce insolvenčního soudu činí jednotlivé úkony insolvenčního řízení z pověření soudce insolvenčního soudu. § 239 (insolvenčního zákona) (1) Odporovat právním úkonům dlužníka může v insolvenčním řízení pouze insolvenční správce, i když nejde o osobu s dispozičními oprávněními, a to odpůrčí žalobou podanou proti osobám, které mají povinnost vydat dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty. Jestliže v době zahájení insolvenčního řízení probíhá o téže věci řízení na základě odpůrčí žaloby jiné osoby, nelze v něm až do skončení insolvenčního řízení pokračovat. (…) (4) Dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů náleží do majetkové podstaty právní mocí rozhodnutí, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno. Tím není dotčeno právo insolvenčního správce v případě, že šlo o peněžité plnění nebo že má jít o peněžitou náhradu za poskytnuté plnění, požadovat odpůrčí žalobou vedle určení neúčinnosti dlužníkova právního úkonu i toto peněžité plnění nebo peněžitou náhradu plnění. Vylučovací žaloba není přípustná. § 36a (zákona o soudech a soudcích) (1) Soudci vrchního, krajského nebo okresního soudu může být jmenován asistent soudce. Pracovní poměr asistenta soudce vzniká jmenováním a řídí se zákoníkem práce, pokud tento zákon nestanoví jinak. (...) (4) Asistent soudce vykonává jednotlivé úkony soudního řízení z pověření soudce, pokud tak stanoví zvláštní zákon nebo rozvrh práce. (5) Asistent soudce je oprávněn podílet se na rozhodovací činnosti soudu v rozsahu stanoveném zvláštním právním předpisem pro vyšší soudní úředníky; na jeho postavení se přiměřeně použijí ustanovení upravující postavení vyšších soudních úředníků. § 11 (zákona č. 121/2008 Sb.) Vyšší soudní úředník v občanském soudním řízení a v soudním řízení správním může, nestanoví-li zvláštní zákon jinak, provádět veškeré úkony soudu prvního stupně, s výjimkou (…) m/ jednání a rozhodnutí v insolvenčním řízení o (…) 17. věci samé v incidenčních sporech, 12. Všechna uvedená ustanovení platila v citovaném znění již od zahájení incidenčního sporu o odpůrčí žalobě a později nedoznala změn. 13. Judikatura Nejvyššího soudu je ohledně tzv. kvalifikované výzvy k vyjádření podle § 114b o. s. ř. ustálena v následujících závěrech: 14. Usnesení podle § 114b odst. 1 o․ s. ř. je právním prostředkem přípravy jednání, kterou soud provádí, aby bylo možné věc rozhodnout zpravidla při jediném jednání. Povaha věci vyžaduje vydání usnesení, je-li zjišťování skutkového stavu věci s ohledem na předpokládané množství odlišných tvrzení účastníků a navrhovaných důkazů obtížné a kdy bez znalosti stanoviska žalovaného nelze první jednání připravit tak, aby při něm bylo možné věc rozhodnout [srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2021, sp. zn. 25 Cdo 2060/2020, uveřejněného pod číslem 2/2022 (dále jen „R 2/2022“) Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“)]. 15. V incidenčním sporu o odpůrčí žalobě insolvenčního správce (§ 159 odst. 1 písm. d/, § 235 odst. 2 insolvenčního zákona) nevylučuje povaha věci vydání výzvy podle § 114b o. s. ř., ani skončení řízení soudním smírem [srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2019, sen. zn. 29 ICdo 108/2017, uveřejněného pod číslem 31/2020 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 31/2020“)]. 16. Napadené rozhodnutí je s uvedenou ustálenou rozhodovací praxí ohledně podmínek pro vydání výzvy podle § 114b o. s. ř. v souladu, neboť odvolací soud v odst. 16 napadeného rozhodnutí výstižně rozebral, v čem spočívá typová složitost řízení o insolvenční odpůrčí žalobě. Na tom nic nemění okolnost, že v obdobných incidenčních sporech insolvenční soud vydal (tzv. prostou) výzvu k vyjádření podle § 114a o. s. ř., neboť podmínky pro vydání výzvy podle § 114b jsou v dané věci splněny (srov. R 2/2022 a R 31/2020). 17. Nepřiléhavá je i argumentace dovolatele týkající se nesprávného obsazení insolvenčního soudu při vydání výzvy podle § 114b o. s. ř. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2004, sp. zn. 25 Cdo 1839/2003, uveřejněný pod číslem 57/2005 Sb. rozh. obč., na nějž dovolatel odkazoval, byl totiž přijat v poměrech již neúčinné právní úpravy (zákona č. 189/1994 Sb., o vyšších soudních úřednících). 18. Asistent soudce vykonává jednotlivé úkony soudního řízení z pověření soudce, pokud tak stanoví zvláštní zákon nebo rozvrh práce (§ 36a odst. 4 zákona o soudech a soudcích). V poměrech insolvenčního řízení činí jednotlivé úkony asistent soudce z pověření soudce insolvenčního soudu (§ 13 insolvenčního zákona); v dané věci opravňovalo pověření (č. l. 7 spisu) asistenta soudce mimo jiné k úkonům přípravy jednání. Vydání usnesení obsahující výzvu podle § 114b o. s. ř. zároveň představuje rozhodovací činnost soudu, na které je asistent soudce podle § 36a odst. 5 zákona o soudech a soudcích oprávněn se podílet v rozsahu stanoveném zvláštním právním předpisem pro vyšší soudní úředníky (zákonem č. 121/2008 Sb.). Vyšší soudní úředník přitom může provádět veškeré úkony soudu prvního stupně s nastavenými výjimkami, mezi které patří v rámci insolvenčního řízení jednání a rozhodnutí ve věci samé v incidenčních sporech (k tomu srov. § 11 písm. m/ bod 17. zákona č. 121/2008 Sb.). 19. Asistent soudce insolvenčního soudu tak je oprávněn v souladu se svým pověřením vydat v incidenčním sporu o odpůrčí žalobě kvalifikovanou výzvu k vyjádření ve smyslu § 114b o. s. ř. Na tom nic nemění ani skutečnost, že usnesení vydané asistentem soudce neobsahovalo poučení o možnosti podat proti rozhodnutí námitky (§ 9 odst. 2 zákona č. 121/2008 Sb.), neboť uvedený nedostatek má vliv podle obdobného užití ustanovení občanského soudního řádu upravujících odvolání toliko na délku lhůty k podání námitek (§ 204 odst. 2 o. s. ř.). K tomu, že lhůta k podání vyjádření ve věci samé (30 dnů od doručení usnesení) začala běžet žalovanému dříve, než se usnesení stalo pravomocným, srov. např. přiměřeně důvody usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. ledna 2022, sp. zn. 31 Cdo 1622/2021, uveřejněného pod číslem 75/2022 Sb. rozh. obč. 20. Ohledně změny žaloby (§ 95 o. s. ř.) shrnul Nejvyšší soud svou rozhodovací praxi např. v rozsudku ze dne 26. července 2023, sen. zn. 29 ICdo 11/2022, (na nějž odkazoval i dovolatel) nebo v rozsudku ze dne 31. ledna 2024, sen. zn. 29 ICdo 29/2022, uveřejněném pod číslem 4/2025 Sb. rozh. obč. následovně: 21. O změnu žaloby (§ 95 o. s. ř.) jde tehdy, domáhá-li se žalobce něčeho jiného než v původní žalobě, požaduje-li na základě stejného skutkového základu více, než požadoval v původní žalobě, nebo tehdy, požaduje-li žalobce sice nadále stejné plnění (stejné kvality a stejného rozsahu), ale na základě jiného skutkového stavu (skutkového základu věci), než jak ho vylíčil v původní žalobě (srov. již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, uveřejněný pod číslem 21/2003 Sb. rozh. obč., nebo důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2022, sp. zn. 29 Cdo 3321/2020, uveřejněného pod číslem 58/2023 Sb. rozh. obč.). 22. Návrh na změnu žaloby je podáním ve věci samé, s nímž jsou spojeny (mimo jiné) hmotněprávní účinky. V případě nově uplatněné části nároku nastávají hmotněprávní účinky dnem, kdy soudu došla změna žaloby nebo dnem, kdy byl tento úkon učiněn do protokolu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2013, sp. zn. 23 Cdo 3200/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2014/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. února 2020, sp. zn. 23 Cdo 1383/2018; v komentářové literatuře shodně Drápal, Ljubomír, Bureš, Jaroslav a kol. Občanský soudní řád I, 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, strana 625, marg. číslo 5.). 23. Podání žalobce ze dne 23. února 2023 představovalo změnu (odpůrčí) žaloby ve smyslu jejího rozšíření, jelikož žalobce vedle již uplatněného nároku na určení neúčinnosti právního jednání nově požadoval též vydání výroku znějícího na peněžité plnění. O této změně žaloby byl insolvenční soud povinen rozhodnout podle § 95 o. s. ř.; insolvenční soud navíc zatížil řízení další vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jelikož v rozporu s § 95 odst. 1 větou druhou o. s. ř. nedoručil rozšíření žaloby žalovanému do vlastních rukou. Odvolací soud uvedené vady řízení před insolvenčním soudem rozpoznal (srov. 18 až 20 napadeného rozhodnutí), což vedlo ke změně rozsudku insolvenčního soudu v dovoláním nenapadené části (ohledně rozsudku pro uznání vydaného ve vztahu k petitu na plnění). 24. Zbývá prověřit správnost dovolacích námitek, zda za dané procesní situace bylo možné rozhodnout o původním žalobním petitu rozsudkem pro uznání a zda změnou žaloby „neodpadla“ fikce uznání původního nároku. 25. V době vydání kvalifikované výzvy podle § 114b o. s. ř. (usnesení insolvenčního soudu ze dne 11. srpna 2022) se před insolvenčním soudem vedlo řízení (toliko) o původním žalobním požadavku na určení neúčinnosti právního jednání dlužníka; lhůta pro vyjádření žalovaného marně uplynula dne 26. září 2022, tedy před podáním žalobce, jímž rozšířil žalobu o požadavek na zaplacení peněžitého plnění. 26. Výrazem ustálené soudní praxe je, že má-li se za řízení ve smyslu ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. za to, že žalovaný nárok uplatněný proti němu žalobou uznal, soud rozhodne podle ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání, i když se žalovaný ještě před vydáním rozsudku pro uznání ve věci písemně vyjádřil tak, že nárok žalobce zcela neuznává, a i když ve svém opožděném vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji procesní obranu. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. března 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněný pod číslem 21/2006 Sb. rozh. obč., k jehož závěrům se Nejvyšší soud dále přihlásil např. v R 31/2020. 27. Uplatnil-li žalobce v žalobě více nároků se samostatným skutkovým základem a soud je projednává ve společném řízení, nastává (může nastat) fikce uznání ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. vůči každému z těchto nároků samostatně; soud vůči nim také samostatně posuzuje i předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání, K tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2005, sp. zn. 21 Cdo 2165/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2021, sp. zn. 25 Cdo 1452/2019, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2024, sp. zn. 21 Cdo 1878/2022. 28. Jinak řečeno, vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, lze o těch nárocích, které jsou samostatně projednatelné, vydat podle § 114b o. s. ř. kvalifikovanou výzvu k vyjádření samostatně. O těchto nárocích pak může nastat fikce uznání ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. vůči každému z nároků samostatně a také samostatně vůči nim soud posuzuje i předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4311/2011, uveřejněný pod číslem 101/2012 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2015, sp. zn. 29 Cdo 3277/2013, uveřejněný pod číslem 70/2016 Sb. rozh. obč. 29. Ve vztahu k původnímu žalobnímu petitu na určení neúčinnosti tak nepochybně byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání, které nemohly pominout ani rozšířením žaloby ze dne 23. února 2023. Byť jde o stále o odpůrčí nárok, rozšíření žaloby o „samostatně projednatelný“ žalobní petit na peněžité plnění (srov. § 239 odst. 4 insolvenčního zákona) nemůže způsobit „odpadnutí“ dříve nastalé fikce uznání ve vztahu k žalobnímu požadavku na určení neúčinnosti; v intencích shora označené judikatury se totiž předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř. posuzují (mají posuzovat) vůči každému nároku zvlášť. 30. Jinak řečeno, jestliže se má za řízení ve smyslu ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. za to, že žalovaný uznal nárok uplatněný proti němu žalobou, zůstávají v tomto rozsahu zachovány účinky uznání (§ 153a odst. 3 o. s. ř.) i poté, kdy žalobce rozšíří žalobu o další nárok. 31. Dovolání je přesto důvodné. 32. Vzhledem k rozšíření žaloby ze dne 23. února 2023 a vadnému postupu insolvenčního soudu nebylo ani v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnuto o připuštění změny žaloby; kdyby insolvenční soud postupoval řádně, tedy doručil rozšíření žaloby žalovanému do vlastních rukou a připustil rozšíření žaloby (důvody pro nepřipuštění změny žaloby z důvodu procesní ekonomie ve smyslu § 95 odst. 2 o. s. ř. zjevně nejsou dány), nemohl by již vydat rozsudek pro uznání „bez dalšího“ ani ve vztahu k původnímu žalobnímu petitu na určení neúčinnosti. Je tomu tak proto, že částečný rozsudek pro uznání lze vydat podle § 153a odst. 1 věty druhé o. s. ř. jen na návrh žalobce; nesplnění uvedených procesních povinností insolvenčním soudem tak nemůže zhoršit procesní postavení žalovaného v tom smyslu, že by takový „částečný“ rozsudek pro uznání bylo možné vydat i bez návrhu žalobce. 33. Vzhledem k tomu, že dovolání je opodstatněné a dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout (§ 243d odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí změnil v tom duchu, že se rozsudek pro uznání nevydává ani v části původního žalobního petitu na určení neúčinnosti právního jednání dlužníka. Rozsudek pro uznání lze v této části předmětu řízení vydat v dalším řízení jen na návrh žalobce, který jej doposud neučinil. 34. Napadeným rozsudkem odvolacího soudu se řízení ve věci samé nekončí; Nejvyšší soud proto nerozhodoval o nákladech dovolacího řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sb. rozh. obč.). 35. O návrhu dovolatele na odklad právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud samostatně nerozhodoval, neboť rozhodnutím o dovolání se stal tento návrh bezpředmětným. Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 28. 4. 2026 Mgr. Hynek Zoubek předseda senátu