MSPH 98 INS 723/2021 214 ICm 2166/2022 29 ICdo 185/2025-264 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Tomáše Zadražila v právní věci žalobců a/ Jana Ondrejky, identifikační číslo osoby 86833863, b/ NoJo Group s. r. o., se sídlem v Bratislavě, Doležalova 15C, PSČ 821 04, Slovenská republika, identifikační číslo osoby 52221415, a c/ Bexter s. r. o., se sídlem v Košicích, Sokolovská 10, PSČ 040 11, Slovenská republika, identifikační číslo osoby 45447829, všech zastoupených JUDr. Ľubomírem Vankem, advokátem, se sídlem v Hodoníně, Bratislavská 3004/2, PSČ 695 01, proti žalovaným 1/ Ing. Lee Loudovi, Ph.D., se sídlem v Praze 1, Vodičkova 41, PSČ 110 00, jako insolvenčnímu správci dlužníka Arca Investments, a. s., zastoupenému JUDr. Tomášem Radou, Ph.D., advokátem, se sídlem v Brně, Šumavská 525/33, PSČ 602 00, a 2/ Arca Investments, a. s., se sídlem v Bratislavě, Plynárenská 7A, PSČ 821 09, Slovenská republika, identifikační číslo osoby 35975041, o určení pravosti a výše pohledávek, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 214 ICm 2166/2022, jako incidenční spor v insolvenční věci druhého žalovaného, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 98 INS 723/2021, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. června 2025, č. j. 214 ICm 2166/2022, 101 VSPH 127/2025-241 (MSPH 98 INS 723/2021), takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Rozsudkem ze dne 25. září 2024, č. j. 214 ICm 2166/2022-211, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) určil, že pohledávka prvního žalobce (Jana Ondrejky) P1797/1 co do výše 216 234,76 Kč, dílčí pohledávky druhého žalobce (NoJo Group s. r. o.) P1807/1 co do výše 1 508 636,92 Kč a P1807/2 co do výše 1 829 385,21 Kč, dílčí pohledávky třetího žalobce (Bexter s. r. o.) P1799/1 co do výše 2 267 195,34 Kč a P1799/2 co do výše 1 927 040,70 Kč, uplatněné v insolvenčním řízení vedeném na majetek druhého žalovaného (Arca Investments, a. s.), jako nezajištěné a nevykonatelné jsou po právu (body I. až V. výroku), a rozhodl o nákladech řízení (body VI. až IX. výroku). 2. Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že: [1] Usnesením insolvenčního soudu ze dne 11. května 2021, č. j. MSPH 98 INS 723/2021-A-186, byl mimo jiné zjištěn úpadek dlužníka (bod I. výroku) a insolvenčním správcem byl ustanoven první žalovaný (bod III. výroku). [2] První žalobce přihlásil do insolvenčního řízení vedeného na majetek druhého žalovaného dne 9. července 2021 pohledávku P1797 v celkové výši 216 234,76 Kč, která mu byla postoupena na základě smlouvy o postoupení části pohledávky ze dne 14. září 2020, uzavřené se společností Median Analytics s. r. o. (dále jen „společnost M“). Postupovaná pohledávka vycházela ze Zmluvy o sprostredkovaní kontaktov na obchodných partnerov uzavřené dne 15. března 2016 mezi dlužníkem a společností M, na jejímž základě se tato společnost zavázala zprostředkovávat pro dlužníka kontakty potenciálních investorů, přičemž nárok na odměnu vznikal v případě realizace investice vyhledaným obchodním partnerem. Z faktury č. 20-13 vystavené dne 14. dubna 2020 insolvenční soud zjistil, že dlužníku byla vyúčtována odměna za zprostředkování za březen 2020 ve výši 8 710 058 Kč, přičemž její příloha obsahovala specifikaci jednotlivých investorů, jejich identifikaci, výši investice a odpovídající odměnu. Společnost M postoupila prvnímu žalobci část své pohledávky vůči dlužníku ve výši 199 408 Kč. [3] Do insolvenčního řízení vedeného na majetek druhého žalovaného přihlásil druhý žalobce dne 9. července 2021 pohledávku P1807 v celkové výši 3 338 022,13 Kč, sestávající ze dvou dílčích pohledávek. Právním důvodem pohledávky byla Zmluva o sprostredkovaní kontaktov na obchodných partnerov, kterou dne 7. března 2019 uzavřel s dlužníkem, na jejímž základě se zavázal vyhledávat pro dlužníka potenciální obchodní partnery. Podle čl. 4 této smlouvy měl druhému žalobci vzniknout nárok na odměnu v případě realizace investice vyhledaným obchodním partnerem. Tento nárok uplatnil fakturami č. 202004 ze dne 5. června 2020 a č. 202005 ze dne 12. června 2020 v celkové výši 116 802 EUR. Z příloh faktur insolvenční soud zjistil, že obsahují specifikaci jednotlivých osob a výši uplatněné odměny. [4] Dne 9. července 2021 přihlásil třetí žalobce do insolvenčního řízení vedeného na majetek druhého žalovaného pohledávku P1799 v celkové výši 4 194 236,04 Kč, sestávající ze dvou dílčích pohledávek. Pohledávka měla vzniknout podle Zmluvy o sprostredkovaní kontaktov na obchodných partnerov uzavřené dne 3. března 2015 s dlužníkem, na jejímž základě se zavázal vyhledávat potenciální obchodní partnery. Nárok na odměnu uplatnil fakturami č. 202029 ze dne 5. června 2020 a č. 202030 ze dne 10. června 2020 v celkové výši 146 658 EUR. Z příloh faktur insolvenční soud zjistil, že obsahují specifikaci jednotlivých osob a výši uplatněné odměny. [5] Na přezkumném jednání konaném dne 17. června 2022 popřel první žalovaný jako insolvenční správce a druhý žalovaný jako dlužník shora uvedené pohledávky všech žalobců, přičemž vyrozumění o popření nevykonatelných pohledávek bylo všem žalobcům doručeno dne 11. července 2022. Dne 26. července 2022 podali všichni žalobci žaloby na určení, že jejich přihlášené pohledávky jsou po právu. Insolvenční soud spojil původně samostatně zahájená řízení ke společnému projednání (usnesením ze dne 27. března 2023, č. j. 214 ICm 2172/2022-79). [6] Z čestných prohlášení a svědeckých výpovědí T. P., V. K., P. S., V. K. a M. D. insolvenční soud zjistil, že první žalobce (respektive jeho právní předchůdce společnost M), druhý žalobce a třetí žalobce na základě shora uvedených zmluv o sprostredkovaní kontaktov na obchodných partnerov dlouhodobě vykonávali pro dlužníka činnost spočívající ve vyhledávání a zprostředkování kontaktů potenciálních investorů. Tato činnost probíhala telefonickým či osobním oslovením klientů a předáváním jejich kontaktů dlužníku, který následně uzavíral investiční smlouvy, přičemž realizace investic byla dlužníkem potvrzována osobně, e-mailovou komunikací a elektronickou evidencí, na jejímž základě docházelo k odsouhlasení investic, výpočtu provizí a k fakturaci. Do faktur měly byly zahrnovány pouze dlužníkem potvrzené investice, bez předání kompletní dokumentace a odsouhlasení investice nebylo možné uplatnit nárok na provizi. Uvedený postup byl mezi stranami dlouhodobě uplatňovaný, dlužníkem respektovaný a nereklamovaný. V roce 2020 se dlužník dostal do prodlení s úhradou takto odsouhlasených faktur. 3. Na tomto základě insolvenční soud ve vztahu k otázce vzniku a existence pohledávek P1797/1, P1807 a P1799 jako odměn za zprostředkování kontaktů pro dlužníka dospěl k závěru, že pohledávky vznikly po právu. Ze svědeckých výpovědí a čestných prohlášení měl insolvenční soud za prokázané, že existoval dlouhodobě ustálený a funkční mechanismus, v jehož rámci zprostředkovatelé vyhledávali investory pro dlužníka, předávali mu jejich kontakty a po realizaci investice obdrželi od dlužníka potvrzení sloužící k vystavení faktury a výpočtu odměny. Tento postup svědci shodně a vzájemně souladně popsali a byl potvrzen jak zástupci zprostředkovatelů, tak jejich zaměstnanci. Z předložených smluv, faktur a jejich příloh insolvenční soud zjistil, že zprostředkovatelské služby byly skutečně poskytnuty a vznikl nárok na zaplacení sjednané odměny; konstatoval, že pohledávky P1797/1, P1807 a P1799 jsou jako nezajištěné a nevykonatelné pohledávky pohledávkami po právu. 4. K odvolání prvního žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodech II. až V. výroku a ve výroku pod bodem VI. ve vztahu mezi druhým a třetím žalobcem a prvním žalovaným (první výrok), změnil jej v bodu I. výroku tak, že se zamítá žaloba o určení pohledávky prvního žalobce P1797/1 (druhý výrok), rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi prvním žalobcem a prvním žalovaným (třetí výrok) a o nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi druhým a třetím žalobcem a prvním žalovaným (čtvrtý výrok). 5. Odvolací soud – s odkazem na § 553, § 555, § 556, § 557, § 558, § 1879 a § 1887 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a na označenou judikaturu Nejvyššího soudu – na rozdíl od insolvenčního soudu dospěl k závěru, že z provedených důkazů nelze spolehlivě určit, které konkrétní pohledávky byly postoupeny prvnímu žalobci smlouvou o postoupení části pohledávky ze dne 14. září 2020, neboť tyto pohledávky nebyly vymezeny s dostatečnou určitostí a jsou zaměnitelné s jinými pohledávkami společnosti M vůči témuž dlužníku. 6. Naopak ve vztahu k žalobám druhého a třetího žalobce se odvolací soud ztotožnil se skutkovými i právními závěry insolvenčního soudu. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění insolvenčního soudu, podle nichž druhý a třetí žalobce uplatnili své pohledávky z titulu odměny za zprostředkování na základě smluv o zprostředkování. Shodně s insolvenčním soudem dospěl k závěru, že bylo dostatečně osvědčeno poskytnutí sjednaného plnění, jež spočívalo v předání konkrétních kontaktů na investory, jejichž převzetí dlužník potvrdil. Odvolací soud proto přitakal insolvenčnímu soudu v závěru, že druhému a třetímu žalobci vzniklo právo na zaplacení sjednané odměny a že přihlášené pohledávky byly uplatněny po právu. 7. Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podal první žalovaný dovolání, jež má ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), za přípustné pro řešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Tvrdí, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 8. Dovolatel konkrétně předkládá Nejvyššímu soudu k zodpovězení tyto otázky: [1] Postačuje k prokázání vzniku pohledávky z titulu smlouvy o zprostředkování předložení faktur s nepodepsanými přílohami, aniž by bylo prokázáno, že se dostaly do dispoziční sféry dlužníka, zda je dlužník uznal, popř. že tyto odpovídají smluvně sjednaným podmínkám? [2] Lze považovat fakturu a její nepodepsanou přílohu za důkazní prostředek, který sám o sobě prokazuje existenci pohledávky věřitele vůči dlužníkovi, nebo má faktura toliko povahu účetního dokladu sloužícího k prokázání splatnosti pohledávky? [3] Lze absenci přímých důkazů o vzniku pohledávky (např. potvrzení převzetí výkonu služeb dlužníkem) nahradit nepřímými důkazy, které prokazují toliko existenci smlouvy a obecný rámec spolupráce, aniž by bylo prokázáno konkrétní plnění věřitele vůči dlužníku? [4] Je možné za dostatečný důkaz plnění (konkrétního) věřitele považovat e-mailovou komunikaci vedenou mezi dlužníkem a třetí osobou, která není účastníkem sporného závazkového vztahu, a to bez prokázání souvislosti této komunikace s tvrzenou pohledávkou věřitele? [5] Je v souladu s požadavkem na předvídatelnost soudního rozhodování postup odvolacího soudu, který ve skutkově obdobných věcech rozhoduje odlišně, aniž by odklon od předchozí rozhodovací praxe odůvodnil? 9. Dovolatel v prvé řadě nesouhlasí s tím, že odvolací soud považoval za stěžejní důkaz vzniku nároků druhého a třetího žalobce faktury včetně jejich příloh, ačkoliv je dlužník nepotvrdil a ani nebylo prokázáno, že by se dostaly do jeho dispoziční sféry. V této souvislosti dovolatel poukázal na ustálenou judikaturu dovolacího soudu, podle níž faktura sama o sobě nezakládá právo na plnění ani nevytváří závazek, nýbrž je toliko účetním dokladem, popř. výzvou k zaplacení či prostředkem identifikace pohledávky. Pro posouzení existence nároku je proto nezbytné zjistit, z jakého konkrétního řádně vzniklého závazkového vztahu měla pohledávka pocházet. 10. V návaznosti na uvedené dovolatel namítá, že faktury, které oba soudy měly za rozhodující, nejsou podepřeny žádnými dalšími důkazy způsobilými prokázat vznik závazkového vztahu mezi druhým a třetím žalobcem a dlužníkem. E-mailová komunikace i listiny označené jako „Protokoly o odevzdání dokumentace“ se týkají výlučně společnosti PRIVATE CONSULTING GROUP, s. r. o., nikoliv druhého a třetího žalobce, přičemž jejich smluvní či jiná právní provázanost s uvedenou společností nebyla v řízení nijak doložena. Z těchto důkazů proto dle názoru dovolatele nelze dovodit ani vznik závazku vůči dlužníku, ani to, že plnění bylo poskytováno druhým a třetím žalobcem. 11. Ani z čestných prohlášení osob, které měly kontakty na investory fakticky zprostředkovávat, podle dovolatele nevyplývá vznik uplatněných pohledávek v tvrzené výši. Z těchto prohlášení lze dovodit nanejvýš zprostředkování omezeného počtu kontaktů, přičemž ony osoby nebyly schopny identifikovat, pro který konkrétní subjekt byly jednotlivé kontakty zprostředkovány. Takto zjištěný rozsah plnění je navíc v evidentním nepoměru k výši žalobci uplatněných nároků. 12. Stejným deficitem dle názoru dovolatele trpí i svědecké výpovědi, z nichž rovněž nevyplývá, že by druhému a třetímu žalobci vznikl nárok na odměnu v soudy přiznané výši. Svědci sami připustili, že nebyli schopni rozlišit, který subjekt zprostředkoval jednotlivé kontakty na investory. Dovolatel má proto za to, že v řízení nebylo prokázáno, z jakého řádně vzniklého závazkového vztahu měly vzniknout tvrzené pohledávky druhého a třetího žalobce vůči dlužníku; závěr odvolacího soudu v tomto směru má za právně neudržitelný. 13. Dovolatel poukazuje i na skutečnost, že v jiných rozhodnutích, v nichž posuzoval skutkově shodné případy, dospěl odvolací soud k odlišnému právnímu závěru. V projednávané věci se tak bez náležitého odůvodnění odchýlil od své dosavadní rozhodovací praxe. Tím nebyl naplněn požadavek předvídatelnosti soudního rozhodování, což představuje zásah do práva dovolatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 14. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění. 15. Dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné. 16. Učinil tak proto, že mu dovolatel (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. 17. V intencích § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř. je jediným způsobilým dovolacím důvodem, pro který lze připustit dovolání podle § 237 o. s. ř., dovolací důvod, jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (lhostejno, zda v rovině práva procesního nebo v rovině práva hmotného). Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky rozhodnutí a stanovisek. 18. Samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). 19. Tato omezení, která se prosazují u věcného přezkumu dovolání (je-li dovolání přípustné), mají vliv i na posouzení způsobilosti dovolací argumentace přípustnost dovolání vůbec založit. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2022, sen. zn. 29 ICdo 46/2020, uveřejněného pod číslem 42/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. 20. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí vycházel ze skutkových zjištění insolvenčního soudu, přičemž dokazování doplnil dle § 213 odst. 2 o. s. ř. (odst. 41 napadeného rozhodnutí). Skutkový závěr ohledně samotného vzniku a existence pohledávek druhého a třetího žalobce jako odměny za zprostředkování kontaktů pro druhého žalovaného (dlužníka) náležitě odůvodnil již insolvenční soud v odstavci 42, odvolací soud poté v odstavci 61. Zjištěný skutkový stav vychází z provedeného dokazování a je dostatečně odůvodněn, není ani v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními učiněnými v průběhu řízení; způsob, jakým soudy hodnotily provedené důkazy, též nenese znaky libovůle (srov. např. důvody stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, jakož i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2020, sp. zn. 30 Cdo 1332/2020, uveřejněného pod číslem 68/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 21. Dovolatel v dovolání namítá, že se odvolací soud při posouzení vzniku pohledávek druhého a třetího žalobce z titulu smluv o zprostředkování kontaktů na obchodní partnery odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu tím, že za stěžejní důkaz vzniku těchto pohledávek považoval faktury včetně jejich příloh, ačkoliv tyto nebyly dlužníkem potvrzeny a nebylo prokázáno, že se dostaly do jeho dispoziční sféry. Dovolatel dále zpochybňuje důkazní hodnotu svědeckých výpovědí, čestných prohlášení, e-mailové komunikace i protokolů o odevzdání dokumentace, přičemž dovozuje, že z těchto důkazů nelze učinit závěr o poskytnutí konkrétního plnění ani o vzniku pohledávek v uplatněné výši. 22. Uvedené námitky však ve své podstatě nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovým zjištěním, k nimž soudy nižších stupňů dospěly na základě provedeného dokazování, jakož i proti hodnocení jednotlivých důkazních prostředků a jejich souhrnu. Dovolatel prostřednictvím dovolání polemizuje s tím, jakou důkazní váhu soudy přisoudily fakturám, jejich přílohám, svědeckým výpovědím a dalším důkazům, a zpochybňuje závěr, že tyto důkazy ve vzájemných souvislostech prokazují poskytnutí sjednaného zprostředkovatelského plnění a vznik nároku na zaplacení odměny. 23. Taková argumentace nezpůsobuje přípustnost dovolání, neboť dovolací soud není oprávněn přezkoumávat skutkový stav ani nahrazovat vlastní úvahou hodnocení důkazů provedené soudy nižších stupňů (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Otázky, zda konkrétní listiny byly doručeny do dispoziční sféry dlužníka, zda svědci dostatečně identifikovali jednotlivá plnění, případně zda rozsah prokázaného plnění odpovídá výši uplatněných nároků, jsou otázkami skutkovými, závislými na hodnocení důkazů podle § 132 o. s. ř. Takové námitky představují nepřípustnou skutkovou polemiku s výsledkem dokazování. 24. Nejvyšší soud přitom konstatuje, že odvolací soud se v napadeném rozhodnutí neodchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, jde-li o důkazní význam faktur. Odvolací soud totiž nezaložil svůj závěr o vzniku pohledávek druhého a třetího žalobce na samotné existenci faktur, nýbrž je hodnotil jako jeden z důkazních prostředků ve spojení s dalšími provedenými důkazy, zejména se smlouvami o zprostředkování, přílohami k fakturám, svědeckými výpověďmi osob, které se na zprostředkovatelské činnosti a její kontrole podílely, a s popisem zavedeného mechanismu schvalování a evidence investic dlužníkem. Zda tento soubor důkazů postačuje k prokázání vzniku pohledávek, je otázkou skutkovou, nikoli právní. 25. Ani námitka dovolatele o porušení zásady předvídatelnosti soudního rozhodování nezakládá přípustnost dovolání. Dovolatel netvrdí, že by se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, a pouhý odkaz na jiná rozhodnutí téhož odvolacího soudu, aniž by byla tvrzena a doložena skutková a právní totožnost projednávaných věcí, nemůže založit závěr o svévolném či nedostatečně odůvodněném odklonu od rozhodovací praxe. 26. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., ve spojení s § 202 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), když dovolání prvního žalovaného Nejvyšší soud odmítl a ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci. Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 28. 4. 2026 Mgr. Milan Polášek předseda senátu