MSPH 90 INS 23203/2020 214 ICm 2032/2022 29 ICdo 49/2026-187 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce V. K., zastoupeného Mgr. Liborem Vincencem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Štěpánská 540/7, PSČ 120 00, proti žalovanému Scania Czech Republic s. r. o., se sídlem v Chrášťanech, Sobínská 186, PSČ 252 19, identifikační číslo osoby 61251186, zastoupenému Mgr. Janem Radoněm, advokátem, se sídlem v Praze 7, Kostelní 364/26, PSČ 170 00, o určení pravosti a výše pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 214 ICm 2032/2022, jako incidenční spor v insolvenční věci žalobce, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 90 INS 23203/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. února 2025, č. j. 214 ICm 2032/2022, 101 VSPH 9/2025-147 (MSPH 90 INS 23203/2020), takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7 344,70 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce. Odůvodnění: 1. Rozsudkem ze dne 30. září 2024, č. j. 214 ICm 2032/2022-124, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu, kterou se žalobce (V. K., dále též „dlužník“ nebo „povinný“) domáhal vůči žalovanému (Scania Czech Republic s. r. o., dále též „oprávněný“) určení, že jeho pohledávka P10 není po právu, eventuálně skutečná výše pohledávky P10 je 52 403,32 Kč (bod I. výroku) a uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 16 456 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám jeho právního zástupce (bod II. výroku). 2. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu ve znění: zamítá se žaloba na určení popření pravosti vykonatelné pohledávky č. P10 co do částky 52 998,68 Kč a žalobce je povinen zaplatit na náhradu řízení částku 16 456 Kč, k rukám právního zástupce žalovaného, která bude uspokojena v insolvenčním řízení ve stejném pořadí jako pohledávka, o níž se vede spor (první výrok), a uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 8 228 Kč, která bude uspokojena v insolvenčním řízení ve stejném pořadí jako pohledávka, o níž se vede spor (druhý výrok). 3. Odvolací soud – odkazuje na § 3028 odst. 3 větu první a § 3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, § 402 a § 408 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, § 112 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a na § 173 odst. 4, § 191 odst. 2, § 199 odst. 2 a § 410 odst. 1 a odst. 6 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – nejprve upřesnil, že po zpětvzetí žaloby ohledně částky 64 400 Kč (v rozsahu žalovaným přihlášené nevykonatelné pohledávky) zůstala „předmětem popření“ vykonatelná pohledávka ve výši 105 402 Kč. Žalobce tuto pohledávku popřel co do pravosti (z důvodu promlčení) a případně co do výše (měl ji po právu ve výši 52 403,32 Kč). Žalobce tedy popřel vykonatelnou pohledávku ve výši 105 402 Kč co do výše 52 998,68 Kč. Odvolací soud dovodil, že k promlčení pohledávky by došlo za deset let ode dne, kdy počala poprvé běžet (12. května 2010), přičemž již dne 15. července 2013 byla nařízena exekuce na majetek dlužníka, na kterou navázalo insolvenční řízení dlužníka. Jestliže desetiletá promlčecí doba začala běžet dnem 12. května 2010 a po dobu exekučního řízení neběžela (stavěla se), pak žalovaný podal přihlášku pohledávky do insolvenčního řízení (19. února 2021) před uplynutím promlčecí doby. K promlčení práva přiznaného exekučním titulem ke dni podání přihlášky pohledávky nedošlo. Dlužníkem namítané skutečnosti ohledně výše pohledávky zjevně vybočují ze způsobilých důvodů popření vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu. 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od (označené) ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, jakož i právní otázky, která nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu zcela nebo zčásti řešena. 5. Konkrétně dovolatel formuluje otázku, zda může dlužník úspěšně popřít vykonatelnou pohledávku věřitele, jejíž výkon (uspokojení v insolvenčním řízení) představuje zneužití práva („judikovaného“ rozhodnutím Ústavního soudu platným pro obecné soudy) a tedy zásadní právní vadu exekučního titulu, a to zejména tehdy, je-li zřejmé, že nalézací soud se touto otázkou nezabýval. 6. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. Současně dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku odvolacího soudu. 7. Dovolatel, odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 1. dubna 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18 (jde o nález uveřejněný pod číslem 44/2019 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2023, sen. zn. 29 ICdo 16/2023, na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2023, sen. zn. 29 NSČR 134/2022 (jde o usnesení uveřejněné pod číslem 23/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2024, sen. zn. 29 NSČR 5/2023, uvádí, že ani v insolvenčním řízení nelze vyloučit, že věřiteli bude výjimečně odepřeno plnění na jeho pohledávku, jestliže v insolvenčním řízení vyšly (nově) najevo takové skutečnosti, pro které by plnění na pohledávku mohlo založit kolizi se základními zásadami insolvenčního řízení (§ 5 insolvenčního zákona), a došlo by jím k popření základních principů právního státu a ke zcela zjevné nespravedlnosti. 8. Dovolatel namítá, že odvolací soud (ani insolvenční soud) se nezabýval skutkovou námitkou v popěrném úkonu, jakož i možnými vadami exekučního titulu. Nalézací soud přiznal věřiteli pohledávku vůči dlužníku jako celek, tedy jako plnění ze smlouvy, jež je zdanitelným plněním ve smyslu zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, za situace, kdy pojistitel věřiteli částečně plnil za dlužníka náhradu škody (uvedením do původního stavu), jež není předmětem zdanitelného plnění. Nalézací soud byl oprávněn věřiteli přiznat jen daň z přidané hodnoty z dlužníkem přijatého zdanitelného plnění, tedy toho, co přesahovalo hodnotu uvedení věci do původního stavu a bylo tak zhodnocením věci. Nalézací soud věřiteli přiznal bezdůvodné obohacení, když sice správně určil právní normu, podle které měl být posouzen zjištěný skutkový stav věci, ale nesprávně ji vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 9. Dovolatel argumentuje, že v poměrech, jež se týkají předpisů upravujících ochranu dlužníka jako „spotřebitele“, jde o to, „zda“ a „jaké jiné“ jsou způsobilé důvody popření pohledávky přiznané pravomocným a vykonatelným rozsudkem vydaným na základě žaloby obsahující tvrzení věřitele, že peněžité plnění požaduje jako (konkretizované) nároky vzešlé z platně uzavřené smlouvy. Dovolatel uplatnil jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozsudkem skutečnosti, které neuplatnil v nalézacím řízení. O důvod popření pohledávky pro jiné právní posouzení věci tedy nejde. Přitom řádné naplnění ochrany práv spotřebitele tkví především v důsledném odlišení skutkových námitek od námitek právních. 10. Podle dovolatele je nutné nejprve určit charakter jeho námitky uplatněné v důvodu popření části (výše) pohledávky. K tomu dodává, že v exekučním řízení obecným soudům přísluší se zabývat zásadními vadami exekučního titulu (a jsou povinny výkon rozhodnutí zastavit podle § 268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. také v případech, v nichž by výkon rozhodnutí vedl ke zjevné nespravedlnosti, nebo by dokonce byl v rozporu s principy právního státu). Zneužití práva přitom nelze posuzovat jinak v exekučním řízení a jinak v insolvenčním řízení. Insolvenční soud by měl mít (stejně jako exekuční soud) možnost, respektive povinnost zastavit výkon rozhodnutí v části týkající se bezdůvodného obohacení. 11. Žalovaný ve vyjádření považuje závěry odvolacího soudu za správné a dovolání za nedůvodné. Navrhuje dovolání odmítnout. 12. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění a pro posouzení přípustnosti dovolání je rozhodný insolvenční zákon ve znění účinném (vzhledem k tomu, že o úpadku dlužníka rozhodl insolvenční soud 16. února 2021) do 30. září 2024 [srov. článek II (Přechodné ustanovení) části první zákona č. 252/2024 Sb.]. 13. Při absenci dovolací argumentace na téma nákladů řízení lze dovodit (poměřováno obsahem dovolání), že dovolání směřuje proti té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil (v upřesňujícím znění) rozsudek insolvenčního soudu v bodu I. výroku ve věci samé. V tomto rozsahu Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. 14. Učinil tak proto, že dovolatelem zpochybněné právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu a výhrady dovolatele nejsou způsobilé ovlivnit výsledek dovolacího řízení. 15. Nejvyšší soud v této souvislosti předesílá, že je v dovolacím řízení vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). 16. Dovolatel především nijak nezpochybňuje (a dovolacímu přezkumu tudíž neotvírá) závěr odvolacího soudu, podle něhož dlužníkem vznesená námitka promlčení pohledávky není důvodná, neboť k promlčení práva přiznaného exekučním titulem nedošlo. Nenamítá ničeho ani proti úvahám, na základě kterých odvolací soud k tomuto závěru dospěl (o počátku běhu desetileté promlčecí doby, stavění promlčecí doby nebo o důsledcích zahájení insolvenčního řízení v průběhu exekučního řízení). 17. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že důvody, pro které může dlužník popřít pravost nebo výši vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu (§ 410 odst. 6 insolvenčního zákona) se nepojí se všemi skutečnostmi odůvodňujícími zastavení výkonu rozhodnutí nebo exekuce (§ 268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.), nýbrž jen s těmi, které jsou důvodem pro zastavení výkonu rozhodnutí nebo exekuce proto, že pohledávka zanikla nebo je promlčená. K tomu blíže srov. např. závěry formulované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. června 2021, sen. zn. 29 ICdo 13/2021 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 2. listopadu 2021, sp. zn. I. ÚS 2596/21). K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 27. března 2026, sen. zn. 29 ICdo 28/2025, a v rozsudku ze dne 27. května 2026, sen. zn. 29 ICdo 152/2024. 18. Jestliže v dané věci odvolací soud ohledně dlužníkem popřené výše pohledávky dospěl k závěru, že namítané skutečnosti (míněny námitky dlužníka, že nalézací soud byl oprávněn věřiteli přiznat jen daň z přidané hodnoty z dlužníkem přijatého zdanitelného plnění a částka 52 998,66 Kč představuje bezdůvodné obohacení žalovaného) vybočují ze způsobilých důvodů popření vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu, není tento závěr rozporný s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu. Tyto námitky, jež dovolatel uplatnil i v dovolání, nejsou způsobilými důvody popření vykonatelné pohledávky v režimu § 410 odst. 6 insolvenčního zákona. 19. K námitce dovolatele, že v insolvenčním řízení není možné zneužití práva posuzovat jinak než v exekučním řízení s tím, že důvodem pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. je i zjevná nespravedlnost, Nejvyšší soud dodává, že dovolatelem formulovaná právní otázka (stejně jako část dovolací argumentace) je převzata z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2024, sen. zn. 29 ICdo 149/2023, ve kterém se Nejvyšší soud vyslovil k námitce možné vady exekučního titulu [s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3194/18, jenž připustil, že zásadní vadou exekučního titulu je také přiznání úroků z prodlení ve zcela nepřiměřené výši (182,5 % ročně)]. V nynější věci však (a to především) vykonatelnou pohledávku věřitele nepopřel insolvenční správce, nýbrž dlužník v oddlužení (§ 410 odst. 6 insolvenčního zákona). Dále nelze pominout, že aplikace ustanovení týkajících se výkonu rozhodnutí nebo exekuce (a tedy i ustálené judikatury obecných soudů nebo Ústavního soudu k těmto ustanovením) v širším rozsahu, vylučuje § 7 část věty za středníkem insolvenčního zákona, jež dovoluje pro insolvenční řízení a pro incidenční spory byť jen přiměřenou aplikaci ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce jen tehdy, jestliže na ně insolvenční zákon odkazuje (viz též důvody rozsudku Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 13/2021). 20. Závěrem budiž doplněno, že v případě popření vykonatelné pohledávky (tedy podává-li následně sám žalobu) je dlužník v mezích popěrného úkonu vázán důvody svého popření (zde namítaným promlčení pohledávky). K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2023, sen. zn. 29 ICdo 63/2022, uveřejněný pod číslem 22/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. 21. Odmítnutím dovolání v přiměřené lhůtě se stal bezpředmětným (bez nutnosti o něm samostatně rozhodovat) i návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. 22. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn § 163 insolvenčního zákona, § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto, čímž žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty v dané věci sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání z 9. června 2025), která podle § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. b/ a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném v době, kdy byl úkon právní služby započat, činí 5 620 Kč (z tarifní hodnoty 113 000 Kč), dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) ve výši 1 274,70 Kč. Celkem činí náhrada nákladů dovolacího řízení přiznaná žalovanému částku 7 344,70 Kč. P o u č e n í: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí). V Brně dne 27. 5. 2026 JUDr. Helena Myšková předsedkyně senátu