KSPH 64 INS 4935/2016 64 ICm 1739/2016 29 ICdo 59/2024-463 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce JUDr. Lukáše Holého, se sídlem v Praze, Přístavní 321/14, PSČ 170 00, jako insolvenčního správce dlužníka M. Z., zastoupeného JUDr. Petrem Voříškem, Ph.D., LL.M., advokátem, se sídlem v Praze, Přístavní 321/14, PSČ 170 00, proti žalovanému R. M., zastoupenému JUDr. Bc. Janem Votočkou, advokátem, se sídlem v Praze, Kladská 1489/5, PSČ 120 00, o určení neúčinnosti právního jednání a o zaplacení částky 2 950 000 Kč do majetkové podstaty dlužníka, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 64 ICm 1739/2016, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka M. Z., vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 64 INS 4935/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. října 2023, č. j. 64 ICm 1739/2016, 103 VSPH 170/2022-380 (KSPH 64 INS 4935/2016), takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jeho zástupce. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízen 1. Rozsudkem ze dne 14. října 2021, č. j. 64 ICm 1739/2016-318, Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu na určení, že kupní smlouva uzavřená dne 18. března 2015 mezi dlužníkem (M. Z.) coby prodávajícím a žalovaným (R. M.) coby kupujícím, na jejímž základě se žalovaný stal výlučným vlastníkem pozemku st. parc. č. XY, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba (budova) č. p. XY, část obce XY, rodinný dům, a pozemku parc. č. XY, zahrada, které se nacházejí v k. ú. XY, obec XY, vše zapsáno v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrálním pracovištěm Praha – východ na listu vlastnictví č. XY (dále jen „kupní smlouva“ a „nemovitosti“), je vůči věřitelům dlužníka neúčinná (I. výrok), zamítl žalobu, aby žalovaný zaplatil do majetkové podstaty dlužníka částku 2 950 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 1. června 2016 do zaplacení (II. výrok), a uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 82 522 Kč (III. výrok). 2. Šlo přitom v pořadí o druhé rozhodnutí insolvenčního soudu, když první rozhodnutí – rozsudek ze dne 21. března 2018, č. j. 64 ICm 1739/2016-128, kterým insolvenční soud žalobě vyhověl – zrušil k odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 26. června 2019, č. j. 64 ICm 1739/2016, 103 VSPH 795/2018-167 (KSPH 64 INS 4935/2016), a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. 3. Insolvenční soud (po doplnění dokazování označenými listinami) konstatoval, že dlužník jako vydlužitel a žalovaný jako zapůjčitel uzavřeli dne 31. října 2014 smlouvu o zápůjčce na částku 2 340 000 Kč se splatností do 15. ledna 2015 (dále jen „smlouva o zápůjčce“). Dne 18. března 2015 uzavřeli kupní smlouvu, kterou dlužník prodal žalovanému nemovitosti za cenu 2 700 000 Kč, přičemž 2 450 000 Kč bylo uhrazeno zápočtem na pohledávku ze smlouvy o zápůjčce. V té době měl dlužník několik „pohledávek“ po splatnosti a splňoval podmínky úpadku. V řízení však nebylo prokázáno, že tato skutečnost byla žalovanému známa. Ve vztahu k požadavku na neúčinnost kupní smlouvy není žalovaný legitimován, když ve smyslu § 237 a § 239 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), neměl prospěch z případného neúčinného jednání, a to na rozdíl od aktuálního vlastníka nemovitostí. K žalobcem nárokovanému plnění do majetkové podstaty dlužníka insolvenční soud uvedl, že žalobce ve lhůtě dle § 239 odst. 3 insolvenčního zákona podal žalobu pouze na neúčinnost kupní smlouvy, nikoliv na neúčinnost smlouvy o zápůjčce, zástavní smlouvy nebo zápočtu; proto jsou tyto případné nároky opožděné, což se promítá do závěru o (ne)účinnosti kupní smlouvy, neboť bez platně (včasně) zpochybněného zápočtu nelze takový závěr učinit ve vztahu ke kupní smlouvě jako celku (ujednání o zápočtu je oddělitelné od samotné kupní smlouvy). 4. K odvolání žalobce (do výroků o věci samé) a žalovaného (do výroku o nákladech řízení) Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek insolvenčního soudu v I. výroku tak, že určil, že kupní smlouva je vůči věřitelům dlužníka neúčinným právním jednáním (první výrok), ve II. výroku jej změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit do majetkové podstaty dlužníka částku 2 700 000 Kč; potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v té části, která se týkala požadavku na zaplacení částky 250 000 Kč a úroků z prodlení z částky 2 950 000 Kč od 1. června 2016 do zaplacení (druhý výrok), dále uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 78 166 Kč (třetí výrok) a zaplatit na účet insolvenčního soudu soudní poplatek za návrh na zahájení řízení ve výši 2 000 Kč a za odvolání ve výši 2 000 Kč (čtvrtý výrok). 5. Odvolací soud doplnil dokazování přihláškami pohledávek č. P2, P3, P8, P9, P10, P12 a P13 včetně příloh a přezkumných listů a (označeným) výpisem z katastru nemovitostí. Cituje § 3 odst. 1 a 2, § 236 odst. 2, § 237 odst. 1 a 2, § 239 odst. 1 větu první a odst. 4, § 240 odst. 1, 2 a 3 insolvenčního zákona a odkazuje na označená rozhodnutí Nejvyššího soudu dospěl k následujícím závěrům. 6. Oproti závěrům v kasačním rozhodnutí a při zohlednění závěrů obsažených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2020, sen. zn. 29 ICdo 7/2019, má odvolací soud (v novém složení) za to, že v dané věci je nutno aplikovat § 240 insolvenčního zákona, neboť podle žalobních tvrzení jde o zkracující právní jednání bez přiměřeného protiplnění. Je lhostejné, že žalobce v žalobě neoznačil konkrétní skutkovou podstatu neúčinnosti (§ 240, § 241, § 242 insolvenčního zákona). 7. Žaloba je včasná a podala ji oprávněná osoba. Byla podána proti „správné osobě“, neboť odporovaná kupní smlouva byla uzavřena ve prospěch žalovaného a žalovaný je tak osobou, která má povinnost vydat plnění dlužníka. 8. Kupní smlouva je platná. Obsahuje náležitosti uvedené v § 561 a § 2079 a násl. zákona š. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), zejména písemnou formu, určitě sjednanou kupní cenu a předmět koupě. 9. Obvyklá cena nemovitostí podle znaleckého posudku činila 2 840 000 Kč, sjednaná kupní cena byla 2 700 000 Kč. Přitom částka 2 450 000 Kč byla započtena proti pohledávce kupujícího ze smlouvy o zápůjčce a dlužníku se tak dostalo částky 250 000 Kč, což činí pouze 9,26 % ze sjednané kupní ceny a 8,8 % z obvyklé ceny určené znaleckým posudkem. Částka 93 471 Kč byla uhrazena jinému věřiteli dlužníka a částka 156 259 Kč byla dlužníku předána při podpisu kupní smlouvy. Započítávanou částku (míněno 2 450 000 Kč) nelze považovat za protiplnění, k němuž lze při posuzování neúčinnosti kupní smlouvy přihlížet. Jde o vzorový případ nepřiměřeně nízkého protiplnění. 10. V rovině právního posouzení podle § 240 insolvenčního zákona je významné toliko to, zda dlužník za své plnění obdržel přiměřené protiplnění. Je lhostejné, zda protiplnění poskytoval dlužníkův věřitel nezajištěný nebo zajištěný. 11. Prokázáno bylo, že v době uzavření kupní smlouvy, jakož i ke dni účinku vkladu vlastnického práva k nemovitostem, byl dlužník v úpadku. 12. Odporováno bylo kupní smlouvě jako celku a započtení představovalo součást ujednání o placení kupní ceny. 13. Hodnotu ušlého plnění, kterou je žalovaný povinen vydat do majetkové podstaty dlužníka ve smyslu § 236 odst. 2 insolvenčního zákona, přestavuje částka 2 700 000 Kč. Poskytnutí peněžité náhrady za dlužníkovo ušlé plnění se řídí pravidly o bezdůvodném obohacení a náhrada se poskytuje ve výši obvyklé ceny v době účinnosti odporované smlouvy. II. Dovolání a vyjádření k němu 14. Proti rozsudku odvolacího soudu (s výjimkou druhého výroku v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil II. výrok rozsudku insolvenčního soudu ohledně zamítnutí žaloby o zaplacení částky 250 000 Kč a úroků z prodlení z částky 2 950 000 Kč od 1. června 2016 do zaplacení) podal žalovaný dovolání, v němž namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“)], a požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. 15. Přípustnost dovolání vymezuje ve smyslu § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které dosud nebyly Nejvyšším soudem řešeny nebo je odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. 16. Jako dosud neřešené předkládá dovolatel Nejvyššímu soudu tyto otázky: [1] Jde o právní jednání bez přiměřeného protiplnění ve smyslu § 240 odst. 1 insolvenčního zákona, jestliže dlužník jako prodávající uzavřel kupní smlouvu o převodu nemovitosti, jejíž kupní cenu kupující částečně uhradil zápočtem jeho dříve splatné pohledávky vůči prodávajícímu, přičemž tato jeho pohledávka byla zajištěna zástavním právem prodávajícího váznoucím na téže nemovitosti dlužníka (a která by se jinak v insolvenčním řízení či ve vykonávacím řízení uspokojovala jako jediná a první v pořadí)? [2] Je-li správný závěr o aplikaci § 240 odst. 1 insolvenčního zákona (dle judikatury známé teprve v době rozhodování soudu), může dojít k naplnění § 240 odst. 4 písm. d/ insolvenčního zákona, a to s ohledem na subjektivní stránku a očekávání účastníků odporovaného právního jednání? 17. Jako vyřešené v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu předkládá dovolatel Nejvyššímu soudu tyto otázky: [1] Je odvolací soud oprávněn vyzvat účastníka, aby doplnil svá tvrzení a označil důkazy v situaci, kdy věc již dříve projednával (a zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení), aniž by žalobce (tehdy) vyzval k doplnění tvrzení? [2] Je odvolací soud oprávněn ve věci meritorně rozhodnout a změnit rozsudek soudu prvního stupně, má-li za to, že skutkový stav věci má být po právní stránce posouzen jinak, než jej posoudil soud prvního stupně, aniž by dal účastníkům možnost uplatnit námitky vůči „novému“ právnímu názoru, vycházejícímu (i) ze „změněné judikatury“? 18. Dovolatel především nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že kupní smlouva je právním jednáním bez přiměřeného protiplnění. Tvrdí, že sjednaná kupní cena byla obvyklá a přiměřená. Započtením došlo k zániku části pohledávky z kupní ceny. S poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2016, sp. zn. 29 Cdo 307/2014 [jde o rozhodnutí uveřejněné pod číslem 64/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 64/2017“)], namítá, že soudy měly přihlédnout i k dalším okolnostem, za nichž dlužník učinil právní jednání, a též k dopadu do majetkové sféry dlužníka, tedy k tomu, že započtená pohledávka byla zajištěna převáděnou nemovitostí. Protiplnění, kterého se dostalo dlužníku, spočívalo ve zproštění dluhu, jehož existence by negativně dopadla na dlužníka a jeho věřitele. Kdyby nedošlo k odporovanému právnímu jednání, dovolatel by byl věřitelem zajištěné pohledávky uspokojované z výtěžku zpeněžení nemovitosti. Odporováním kupní smlouvě došlo ke zvýhodnění ostatních věřitelů, neboť dovolatel je „nucen fakticky uhradit kupní cenu nemovitosti dvakrát“. 19. Podle dovolatele odvolací soud při aplikaci závěrů usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 7/2019 nezohlednil, že disponoval pohledávkou za dlužníkem zajištěnou zástavním právem na nemovitosti, která byla předmětem převodu. Dále uvádí, že v případě aplikace § 240 odst. 1 insolvenčního zákona bylo na místě aplikovat též negativní definici vyjádřenou v § 240 odst. 4 písm. d/ insolvenčního zákona. Dlužník totiž mohl důvodně předpokládat, že z právního jednání bude mít přiměřený prospěch. 20. Dovolatel namítá, že odvolací soud porušil zásadu rovného postavení účastníků řízení a zasáhl do jeho práva na spravedlivý proces, když vyzval žalobce k doplnění tvrzení a k označení důkazů k úpadku dlužníka v době uzavření kupní smlouvy. Rozhodnutí odvolacího soudu má rovněž za překvapivé, neboť odvolací soud (v důsledku změny obsazení senátu) je založil na právním posouzení věci, které je odlišné nejen od insolvenčního soudu, ale i od dřívějšího právního hodnocení odvolacího soudu. 21. Žalobce ve vyjádření konstatuje, že argumenty dovolatele nezpochybňují závěry odvolacího soudu. Navrhuje dovolání odmítnout, případně zamítnout. III. Přípustnost dovolání 22. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění. 23. Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř., a v posouzení dovoláním předestřené otázky výkladu § 240 insolvenčního zákona ve vazbě na zástavní právo jde o věc Nejvyšším soudem beze zbytku neřešenou. IV. Důvodnost dovolání 24. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 25. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. Pro právní posouzení věci jsou podstatná následující skutková zjištění (jak z nich vyšly oba soudy a jak se podávají z obsahu spisu): [1] Dne 31. října 2014 uzavřeli dlužník jako vydlužitel a žalovaný jako zapůjčitel smlouvu o zápůjčce na částku 2 340 000 Kč, podle níž žalovaný převede částky 1 700 000 Kč a 260 000 Kč na specifikované bankovní účty a částku 380 000 Kč přenechá dlužníku v hotovosti v den podpisu smlouvy. [2] Dne 31. října 2014 uzavřeli dlužník jako zástavní dlužník a žalovaný jako zástavní věřitel zástavní smlouvu k věci nemovité (stejné jako v kupní smlouvě) k zajištění pohledávky věřitele ve výši 2 340 000 Kč ze smlouvy o zápůjčce (dále jen „zástavní smlouva“). Právní účinky zápisu do katastru nemovitostí nastaly ke dni 31. října 2014. [3] Dne 18. března 2015 uzavřeli dlužník jako prodávající a žalovaný jako kupující kupní smlouvu o prodeji nemovitostí. Kupní cena byla sjednána ve výši 2 700 000 Kč. Smluvní strany se dohodly, že kupující uhradí kupní cenu tak, že částka 2 450 000 Kč bude započtena na pohledávku kupujícího vůči prodávajícímu ze smlouvy o zápůjčce, částku 93 471 Kč uhradí kupující na účet Okresní správy sociálního zabezpečení Praha-východ, jež eviduje dluh vůči prodávajícímu, a částku 156 259 Kč kupující předá prodávajícímu při podpisu smlouvy. Právní účinky zápisu do katastru nemovitostí nastaly ke dni 24. března 2015. [4] Dne 1. března 2016 bylo u insolvenčního soudu zahájeno insolvenční řízení na majetek dlužníka, které je vedeno pod sp. zn. KSPH 64 INS 4935/2016. Usnesením ze dne 22. března 2016, č. j. KSPH 64 INS 4935/2016-A-9, insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka, povolil mu oddlužení a insolvenčním správcem dlužníka ustanovil žalobce. Usnesením ze dne 23. května 2016, č. j. KSPH 64 INS 4935/2016-B-6, insolvenční soud neschválil oddlužení dlužníka a prohlásil konkurs na jeho majetek. [5] Podle znaleckého posudku č. 6/18-2521 ze dne 4. února 2018, který vyhotovila Ing. Renata Klímová a jehož objednatelem byl žalobce, činila obvyklá cena nemovitostí podle stavu ke dni 23. ledna 2018 celkem 2 840 000 Kč. [6] Podle znaleckého posudku č. MU-258/01/2018 ze dne 18. května 2019 vypracovaného Ing. Miluší Urbanovou (pro potřeby Policie ČR) uzavřením smlouvy o zápůjčce nedošlo ke zhoršení postavení nezajištěných věřitelů dlužníka. [7] Dne 16. února 2016 uzavřel žalovaný s P. R. (dále jen „P. R.“) smlouvu o smlouvě budoucí kupní. Kupní smlouvou ze dne 16. května 2016 (s právními účinky zápisu do katastru nemovitostí k 25. květnu 2016) žalovaný převedl vlastnické právo k nemovitostem na P. R., který nemovitosti dále převedl kupní smlouvou ze dne 16. července 2020 na společnost PROFIREALINVEST s. r. o. [8] Dle potvrzení o zániku zástavního práva sp. zn. V-7238/2015-209-2 došlo k zániku zástavního práva dle zástavní smlouvy ze dne 31. října 2014 uhrazením dluhu. 26. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona: Podle § 235 insolvenčního zákona neúčinnými jsou právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí (odstavec 1). Podle § 236 insolvenčního zákona neúčinností právního úkonu není dotčena jeho platnost; v insolvenčním řízení však dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů náleží do majetkové podstaty (odstavec první). Není-li možné vydat do majetkové podstaty původní dlužníkovo plnění z neúčinného právního úkonu, musí být poskytnuta rovnocenná náhrada (odstavec 2). Dle § 237 insolvenčního zákona povinnost vydat do majetkové podstaty dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů mají osoby, v jejichž prospěch byl neúčinný právní úkon učiněn nebo které z něho měly prospěch (odstavec 1). Podle § 240 insolvenčního zákona právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí právní úkon, jímž se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník (odstavec 1). Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že právní úkon bez přiměřeného protiplnění učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku (odstavec 2). Právnímu úkonu bez přiměřeného protiplnění lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby (odstavec 3). Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění není a/ plnění uložené právním předpisem, b/ příležitostný dar v přiměřené výši, c/ poskytnutí plnění, kterým bylo vyhověno ohledům slušnosti, nebo d/ právní úkon, o kterém dlužník se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládal, že z něj bude mít přiměřený prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka (odstavec 4). 27. V uvedené podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení insolvenčního zákona již v době zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka (1. března 2016) a do vydání napadeného rozhodnutí nedoznala změn. Budiž dodáno, že s přihlédnutím k době vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka (22. března 2016) se v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka (a tedy i ve sporech jím vyvolaných) i v době od 1. června 2019 uplatní insolvenční zákon ve znění účinném do 31. května 2019 [srov. článek II (Přechodné ustanovení) části první zákona č. 31/2019 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony]. 28. Ve shora ustaveném skutkovém a právním rámci činí Nejvyšší soud k dovoláním předestřené problematice následující závěry. 29. Úvodem Nejvyšší soud připomíná, že uplatněným dovolacím důvodem je vázán, včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. shodně např. nález Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněný pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). V projednávané věci nejsou dovoláním nijak zpochybněny (a dovolacímu přezkumu tedy nepodléhají) právní závěry odvolacího soudu, že žalovaný je ve věci pasivně legitimovanou osobou (insolvenční soud přitom uzavřel, že touto osobou žalovaný není), že kupní smlouva je smlouvou platnou a že v době účinnosti kupní smlouvy (24. března 2015) byl dlužník v úpadku. 30. Podstata dovolací argumentace spočívá v tvrzení dovolatele, že odvolací soud nezohlednil specifické okolnosti dané věci, kdy dovolatel disponoval pohledávkou za dlužníkem, jež byla zajištěna zástavním právem na nemovitostech, které se staly (následně) předmětem převodu na základě odporované kupní smlouvy. Potud namítá, že kdyby k „transakci“ nedošlo, disponoval by zajištěnou pohledávkou ve výši přes 3 000 000 Kč a jako jediný by byl uspokojen z předmětu zajištění a nezajištěným věřitelům dlužníka by se nedostalo žádného plnění navíc. Dále namítá, že odvolací soud měl aplikovat § 240 odst. 4 písm. d/ insolvenčního zákona. K neúčinnosti právního jednání bez přiměřeného protiplnění. 31. Nejvyšší soud předesílá, že jeho judikatura k výkladu § 240 insolvenčního zákona, jež se uplatní i v poměrech projednávané věci, je ustálena v těchto závěrech: 32. Ve sporu o určení neúčinnosti právního jednání bez přiměřeného protiplnění ve smyslu § 240 insolvenčního zákona nese žalobce (insolvenční správce dlužníka jako jediná k tomu legitimovaná osoba dle § 239 odst. 1 insolvenčního zákona) břemeno tvrzení ohledně toho, že a/ šlo o právní jednání, jímž se dlužník zavázal poskytnout plnění za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník (§ 240 odst. 1 insolvenčního zákona), b/ dlužník učinil právní jednání (účinky právního jednání nastaly) v rozhodné době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení (§ 240 odst. 3 insolvenčního zákona) a c/ šlo o právní jednání, které dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo o právní jednání, které vedlo k dlužníkovu úpadku (§ 240 odst. 2 věta první insolvenčního zákona). Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020, sen. zn. 29 ICdo 98/2018, uveřejněný pod číslem 110/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 110/2020“), jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. října 2024, sen. zn. 29 ICdo 136/2023. 33. Protiplnění dle § 240 insolvenčního zákona musí být majetkové povahy, reálné a přiměřeně ekvivalentní; nemůže mít jinou, např. nemajetkovou, povahu nebo podobu, kterou nelze nijak zpeněžit anebo využít k uspokojení věřitelů. Srov. opět R 110/2020. 34. Pro účely posouzení, zda se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník (§ 240 insolvenčního zákona), je významné především kvantitativní hledisko [poměr mezi cenou obvyklou a cenou sjednanou (vyjádřitelný např. v procentech) a rozdíl obou cen (představující konkrétní částku)]. Nelze pominout ani dopad sporného právního jednání do majetkové sféry dlužníka z hlediska možnosti věřitelů (rozuměj věřitelů, jimž k datu nabytí účinků sporného právního úkonu dlužníka svědčila pohledávka za dlužníkem) dosáhnout vůči dlužníku úhrady pohledávek (a schopnosti dlužníka tyto pohledávky zaplatit), ani důvody, pro které dlužník sporné právní jednání učinil (např. snaha získat peněžní prostředky k úhradě již splatných pohledávek věřitelů), respektive další okolnosti, za nichž dlužník dotčený právní úkon učinil. K tomu srov. R 64/2017. 35. K naplnění skutkové podstaty neúčinnosti právního jednání podle § 240 insolvenčního zákona se nevyžaduje dlužníkův úmysl zkrátit věřitele, ale pouze zjištění, že dlužník byl v době uskutečnění zpochybněného právního úkonu v úpadku (nebo že tento právní úkon vedl k dlužníkovu úpadku). Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2015, sen. zn. 29 ICdo 17/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2015, sen. zn. 29 ICdo 48/2013, uveřejněný pod číslem 106/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 106/2016“). 36. Podmínky odporovatelnosti ve smyslu § 240 insolvenčního zákona se posuzují ke dni vzniku právního jednání; ke stejnému okamžiku se zjišťuje i to, zda měl dlužník po uzavření odporovaného právního jednání další dostatečný majetek k uspokojení věřitelů (v jejichž prospěch se insolvenční neúčinnost vyslovuje). Srov. opět R 106/2016. Rozhodující je okamžik, kdy právní jednání nabylo právní účinnosti (kdy nastaly jeho právní účinky). Srov. obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017, sen. zn. 29 ICdo 13/2015, uveřejněný pod číslem 139/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2017, sen. zn. 29 ICdo 76/2015, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2019, sen. zn. 29 ICdo 9/2017. 37. Započtení pohledávek nelze považovat za „nějaký jiný“ způsob či formu plnění dluhu; jde o způsob zániku nesplněného závazku, při němž naopak dvojí plnění odpadá (povinnost plnit zaniká). Započtením se tak stranám zápočtu nedostává žádného plnění, natož takového plnění, které by mohlo být využitelné k (byť jen částečnému) uspokojení přihlášených pohledávek jiných věřitelů dlužníka; nelze však přehlédnout, že započtením dlužník „ztrácí“ majetek (pohledávku), který by mohl být využitelný ke shora zmíněnému účelu. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017, sen. zn. 29 ICdo 12/2015, uveřejněný pod číslem 92/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2018, sen. zn. 29 ICdo 109/2016. 38. Jestliže dlužník, který nemá další majetek postačující k uspokojení svých věřitelů, jako prodávající uzavřel se svým věřitelem jako kupujícím kupní smlouvu o prodeji nemovitosti, jejíž součástí od počátku byla dohoda o započtení dříve splatných pohledávek věřitele na pohledávku dlužníka z titulu kupní ceny, takže dlužník reálně obdržel (z kupní ceny ve výši 3 741 500 Kč) jen 200 000 Kč (5,35 %), pak byla taková kupní smlouva ve smyslu ustanovení § 240 insolvenčního zákona vzorovým příkladem právního úkonu dlužníka „bez přiměřeného protiplnění“. Celá transakce totiž tímto způsobem směřovala jen k vytvoření pohledávky, na kterou si věřitel mohl započíst své (starší) pohledávky vůči dlužníku, čímž by se dlužníku za nemovitost převedenou na věřitele přiměřeného protiplnění „reálně“ nedostalo; srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2017, sen. zn. 29 ICdo 76/2015, a opět R 64/2017. 39. Odvolací soud se v daných souvislostech správně zabýval kvantitativním kritériem neúčinnosti. Ze zjištění, podle nichž ze sjednané kupní ceny ve výši 2 700 000 Kč byla částka 2 450 000 Kč započtena na pohledávku dlužníka (prodávajícího) ze smlouvy o zápůjčce a dlužníku se dostalo částky 250 000 Kč (z toho částku 156 259 Kč obdržel v hotovosti a částku 93 471 Kč dovolatel uhradil jinému věřiteli dlužníka), dovodil, že započítávanou částku nelze považovat za protiplnění, k němuž by se mohlo při posuzování neúčinnosti kupní smlouvy přihlížet; skutečným plněním, jehož se dlužníku dostalo, je částka 250 000 Kč, která představuje 9,26 % z kupní ceny a 8,8 % z obvyklé ceny nemovitostí. Poměřováno závěry judikatury Nejvyššího soudu je potud vyhodnocení kvantitativního hlediska odvolacím soudem správné. Budiž dodáno, že s přihlédnutím k výši započítávané pohledávky by se uvedené procentuální vyjádření skokově nezměnilo, i kdyby odvolací soud vyšel z obvyklé ceny nemovitostí ke dni účinnosti kupní smlouvy, nikoliv ke dni 23. ledna 2018. 40. Zbývá se vypořádat s námitkou, že pohledávka dovolatele, která zanikla započtením, byla zajištěna zástavním právem váznoucím na nemovitostech, jež byly předmětem prodeje. 41. Obdobnou problematikou se Nejvyšší soud zabýval např. v usnesení ze dne 29. srpna 2023, sen. zn. 29 ICdo 110/2022, v němž dovodil, že skutečnost, že žalovaný měl za dlužníkem pohledávku, která byla zajištěna zástavním právem k (následně) převáděným nemovitostem, je pro posouzení neúčinnosti kupní smlouvy dle § 111 insolvenčního zákona právně nevýznamná. 42. Nejvyšší soud považuje za přiléhavý názor odvolacího soudu, podle něhož při posuzování neúčinnosti právního jednání podle § 240 insolvenčního zákona je významné jen to, zda dlužník obdržel přiměřené protiplnění, a je nevýznamné, zda protiplnění poskytl dlužníkův věřitel zajištěný nebo nezajištěný. 43. Pro naplnění skutkové podstaty neúčinnosti právního jednání bez přiměřeného protiplnění dle § 240 insolvenčního zákona je (toliko) podstatné, že se plnění z právního jednání dlužníku fakticky (reálně) nedostalo; v daném případě šlo od počátku o jednání, kdy kupní cena byla v kupní smlouvě započtena na dříve splatnou pohledávku. Jinými slovy, jednání dlužníka a dovolatele směřovalo k vytvoření pohledávky (dlužníka proti dovolateli), na kterou si mohl dovolatel započíst svou pohledávku. Na rozdíl od § 241 odst. 1 insolvenčního zákona hypotéza § 240 odst. 1 insolvenčního zákona neřeší situaci uspokojování věřitelů v konkursu, kdy se v důsledku právního jednání věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu. 44. Úvahy dovolatele, že v insolvenčním řízení dlužníka by se nezajištěným věřitelům nedostalo vyššího plnění (a nebyli tak zkráceni), jelikož pohledávka dovolatele by byla uspokojována jako jediná zajištěná a první v pořadí, jsou vedeny v hypotetické rovině. Především by dovolatel musel pohledávku za dlužníkem z titulu zápůjček do insolvenčního řízení přihlásit jako zajištěnou a takto by musela být pohledávka také zjištěna. Přitom z insolvenčního rejstříku plyne, že dovolatel tuto pohledávku nepřihlásil. V insolvenčním řízení uplatnil pohledávku (dle § 237 odst. 4 insolvenčního zákona) v celkové výši 4 819 845 Kč (z toho dílčí pohledávku č. 1 ve výši 2 700 000 Kč). 45. V poměrech dané věci tedy není významné, zda pohledávka dovolatele by byla (mohla být) v insolvenčním řízení dlužníka uspokojována z výtěžku zpeněžení zástavy, nýbrž to, že dlužníku se nedostalo na základě kupní smlouvy přiměřeného protiplnění, které by bylo zužitkovatelné k uspokojení jeho dalších věřitelů. 46. Námitka dovolatele, že v dané věci bylo namístě aplikovat § 240 odst. 4 písm. d/ insolvenčního zákona není (nemůže být) důvodná již s přihlédnutím ke způsobu, jakým byla v kupní smlouvě sjednána úhrada kupní ceny. Ta byla koncipována tak, že část kupní ceny ve výši 2 450 000 Kč uhradí žalovaný dlužníku zápočtem na jeho pohledávku z titulu zápůjček, druhou část ve výši 93 471 Kč uhradí žalovaný na závazek (dluh) dlužníka u Okresní správy sociálního zabezpečení Praha-východ, třetí část ve výši 156 259 Kč uhradí přímo dlužníku. Již z toho je zřejmé, že dlužník v době uzavření kupní smlouvy neměl finanční prostředky na úhradu jeho splatných peněžitých závazků. V rovině zkoumání „náležité pečlivosti“ osoby, v jejíž prospěch bylo právní jednání učiněno (§ 240 odst. 4 písm. d/ insolvenčního zákona), měl žalovaný vyvinout úsilí za účelem zjištění, zda dlužník není v úpadku nebo zda předmětné právní jednání nepovede k dlužníkovu úpadku. Dovolatel ani v dovolání nekonkretizuje, jaké úsilí vynaložil za účelem zjištění úpadku dlužníka; uvádí pouze, že „nemohl poznat, že dlužník je v úpadku, zvláště když k zahájení insolvenčního řízení došlo téměř rok“ po uzavření kupní smlouvy. K poučovací povinnosti odvolacího soudu. 47. K výtce dovolatele, že odvolací soud porušil zásadu rovného postavení účastníků řízení, když usnesením ze dne 15. srpna 2023 vyzval žalobce k doplnění tvrzení a důkazů k úpadkové situaci dlužníka v době uzavření kupní smlouvy, Nejvyšší soud uvádí, že již opakovaně vysvětlil ve svých rozhodnutích, že poučovací povinnost podle § 118a o. s. ř. je vybudována na objektivním principu. Znamená to, že poskytnutí potřebného poučení není závislé na tom, zda se soud o potřebě poučení vůbec dozvěděl. Nebylo-li účastníku řízení poskytnuto poučení podle § 118a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. dříve, než nastala koncentrace řízení (ač se tak objektivně mělo stát), nebrání § 118b odst. 1 o. s. ř. tomu, aby tyto skutečnosti vylíčil, respektive aby označil důkazy potřebné k prokázání svých skutkových tvrzení i poté, kdy koncentrace nastala. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 29 Cdo 1829/2011, uveřejněný pod číslem 59/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. 48. Žalobce již v žalobě ze dne 20. května 2016 tvrdil (mimo jiné) úpadek dlužníka ve formě platební neschopnosti v době uzavření kupní smlouvy a označil k důkazu přihlášky věřitelů. K výzvě odvolacího soudu pak tvrzení v požadovaném rozsahu doplnil a navrhované listinné důkazy doložil (odvolací soud jimi doplnil dokazování u jednání dne 4. října 2023). Zjevně šlo o poučení poskytnuté odvolací soudem podle § 118a odst. 1 o. s. ř. 49. Namítá-li dovolatel, že neměl možnost „se vyjádřit k novému právnímu posouzení věci“, Nejvyšší soud tento názor nesdílí. Odvolací soud věc po právní stránce neposuzoval jinak než insolvenční soud. Shodně se věcí zabýval v mezích tvrzené neúčinnosti právního jednání dlužníka. V této souvislosti nelze pominout, že žalovaný se v průběhu celého řízení k věci podrobně vyjadřoval (viz zejména jeho poslední podání v odvolacím řízení, v němž shrnul, že skutková podstata jakéhokoli neúčinného právního jednání nebyla naplněna). Nadto žalobce u odvolacího jednání označil právní jednání za podřaditelné § 240 insolvenčního zákona a odvolací soud v této souvislosti citoval závěry usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 7/2019 s důrazem na výklad § 240 insolvenčního zákona. Jelikož po celou dobu řízení se soudy zabývaly předpoklady neúčinnosti právního jednání dlužníka v rovině skutkových podstat dle insolvenčního zákona, dovolatel napadeným rozhodnutím překvapen být neměl a jestliže se tak stalo, pak to bylo proto, že sám nedbal obecného právního principu „vigilantibus iura skripta sunt“ (bdělým náležejí práva); srov. k „překvapivosti“ rozhodnutí např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014, uveřejněného pod číslem 107/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. 50. K tomu, že jiný hodnotící úsudek odvolacího soudu na zjištěný skutkový stav nezakládá poučovací povinnost soudu ve smyslu § 118a odst. 2 o. s. ř., srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, rozsudek ze dne 31. března 2010, sp. zn. 33 Cdo 689/2008, usnesení ze dne 21. května 2019, sp. zn. 22 Cdo 1286/2019, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 10. listopadu 2019, sp. zn. IV. ÚS 2830/19, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2022, sp. zn. 22 Cdo 597/2022, a k otázce předvídatelnosti viz též např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. ledna 2024, sp. zn. I. ÚS 2461/23, nebo nález ze dne 29. března 2016, sp. zn. IV. ÚS 3085/15, či ze dne 1. září 2020, sp. zn. IV. ÚS 1247/20, uveřejněný pod číslem 173/2020 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. 51. Opodstatněnou Nejvyšší soud neshledává ani námitku poukazující na odlišný právní názor odvolacího soudu vyjádřený v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. června 2019, jímž byl zrušen v pořadí první rozsudek insolvenčního soudu. Je tomu tak již proto, že ze žádného ustanovení občanského soudního řádu nelze dovodit, že by odvolací soud nemohl již jednou vyslovený právní názor ve věci v pozdějším odvolacím řízení změnit. Viz např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2007, sp. zn. 28 Cdo 3342/2007, uveřejněného pod číslem 80/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. 52. Dovolatel též tvrdí, že s ohledem na jiný právní názor neměl odvolací soud o věci meritorně rozhodovat, nýbrž rozsudek insolvenčního soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. K tomu Nejvyšší soud poznamenává, že odvolací soud je oprávněn zrušit odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně jen z důvodů taxativně vypočtených v § 219a o. s. ř. Srov. již rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněný pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. ledna 2021, sp. zn. 31 Cdo 1475/2020, uveřejněný pod číslem 58/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo nález Ústavního soudu ze dne 6. listopadu 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, uveřejněný pod číslem 128/2003 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Naopak rušení a vracení věci odvolacím soudem mimo rámec kogentní úpravy obsažené v § 219a o. s. ř. tam, kde odvolací soud mohl o věci sám rozhodnout, by svědčilo Ústavnímu soudu kritizovanému justičnímu „ping pongu“. Srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. dubna 2018, sp. zn. II. ÚS 2941/17, uveřejněný pod číslem 78/2018 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. 53. Lze shrnout, že dovolatelem namítanými vadami není řízení postiženo. 54. Právní posouzení věci odvolacím soudem je co do závěru, že v daném případě jde o neúčinné právní jednání bez přiměřeného protiplnění ve smyslu § 240 insolvenčního zákona, správné. Dovolání tak není důvodné. 55. Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu nepodařilo zpochybnit správnost právního posouzení věci odvolacím soudem, přičemž jiné vady řízení, k nimž Nejvyšší soud přihlíží u přípustného dovolání z úřední povinnosti, se ze spisu nepodávají, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalovaného zamítl (§ 243d odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). 56. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn § 163 insolvenčního zákona, § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo zamítnuto a vznikla mu tak povinnost nahradit žalobci účelně vynaložené náklady řízení. Ty v dané věci sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání z 5. března 2024), která podle § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. c/ a § 11 odst. 1 písm. k/ a odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném k datu podání vyjádření činí (z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč) částku 3 100 Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1, 3 o. s. ř.) ve výši 714 Kč. Celkem činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč, kterou je žalovaný povinen zaplatit žalobci k rukám jeho advokáta (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce). V Brně dne 30. 4. 2026 JUDr. Helena Myšková předsedkyně senátu