MSPH 59 INS 27606/2019 219 ICm 2463/2025 29 ICdo 68/2026-40 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Tomáše Zadražila v právní věci žalobce J. P., zastoupeného Mgr. Adamem Úlovcem, advokátem, se sídlem v Praze 3, Jičínská 1786/49, PSČ 130 00, proti žalovaným 1/ ISALIS v. o. s., se sídlem v Praze 7, Jankovcova 1569/2c, PSČ 170 00, identifikační číslo osoby 05720834, jako insolvenčnímu správci dlužníka J. P. a 2/ CZECH-GERMAN s. r. o., se sídlem v Praze 4, Türkova 2319/5b, PSČ 149 00, identifikační číslo osoby 09854991, zastoupenému Mgr. Martinem Goldsteinem, advokátem, se sídlem v Liberci, Lesní 504/36, PSČ 460 14, o určení neplatnosti smlouvy, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 219 ICm 2463/2025, jako incidenční spor v insolvenční věci žalobce vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 59 INS 27606/2019, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. ledna 2026, č. j. 219 ICm 2463/2025, 106 VSPH 1095/2025-21 (MSPH 59 INS 27606/2019), takto: I. Dovolání se odmítá. II. Ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. III. Žalobce je povinen zaplatit druhému žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7 344,70 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jeho zástupce. Odůvodnění: 1. Žalobce se podanou žalobou ze dne 16. července 2025, doručenou soudu dne 21. července 2025, domáhal určení neplatnosti smlouvy o prodeji spoluvlastnického podílu ve výši ½ na jednotce č. XY zapsané na listu vlastnictví č. XY a souvisejícího podílu o velikosti 525/33230 na společných částech domu ležícího na parc. č. XY, obojí katastrální území XY (dále též jen „nemovitost“), uzavřené dne 7. listopadu 2022 mezi prvním žalovaným coby insolvenčním správcem dlužníka jako prodávajícím a druhým žalovaným jako kupujícím (dále též jen „smlouva“). Namítal, že v době, kdy došlo k prodeji nemovitosti, se nenacházel v konkursu ani v oddlužení, neboť usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2023, sen. zn. 29 NSČR 155/2022, došlo ke (zpětnému) zrušení konkursu změnou na oddlužení, a insolvenční správce tak nebyl oprávněn přistoupit k prodeji nemovitosti. 2. Usnesením ze dne 23. října 2025, č. j. 219 ICm 2463/2025-12, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) odmítl žalobu (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (body II. a III. výroku). 3. Insolvenční soud – cituje § 289 odst. 3 a § 160 odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – vyšel z toho, že smlouva byla v insolvenčním rejstříku zveřejněna dne 7. prosince 2022. Žalobce podal žalobu až dne 21. července 2025, tedy opožděně. 4. Insolvenční soud dále konstatoval, že nebyly splněny předpoklady pro prolomení tříměsíční lhůty k podání žaloby podle § 289 odst. 3 insolvenčního zákona, neboť ze skutkových tvrzení nevyplývá absence dobré víry nabyvatele. Nemůže obstát ani námitka pozdější změny konkursu na oddlužení, jelikož měnící rozhodnutí dovolacího soudu se podle § 243g odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), nemohlo dotknout vlastnického práva druhého žalovaného, jenž nebyl účastníkem insolvenčního řízení. Rovněž námitka prodeje bez souhlasu věřitelského výboru a soudu je nedůvodná; insolvenční správce postupoval podle pokynů zajištěných věřitelů ve smyslu § 293 insolvenčního zákona. 5. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý a třetí výrok). 6. Odvolací soud uzavřel, že z obsahu insolvenčního rejstříku jednoznačně vyplývá, že smlouva byla zveřejněna 7. prosince 2022, účastníkům insolvenčního řízení tak počala dnem 8. prosince 2022 běžet tříměsíční hmotněprávní lhůta podle § 289 odst. 3 insolvenčního zákona, jejíž poslední den připadl na 7. března 2023. K zachování lhůty bylo nezbytné, aby žaloba byla doručena soudu nejpozději posledního dne; zmeškání lhůty nelze prominout. Žaloba podaná dne 21. července 2025 byla proto opožděná. 7. Dále odvolací soud uvedl, že ze skutkových tvrzení žalobce nevyplývá absence dobré víry druhého žalovaného jako nabyvatele, neboť uplatněné výhrady směřují výlučně k průběhu insolvenčního řízení a ke způsobu zpeněžení majetku. K tomu dodal, že zpeněžení proběhlo na základě pokynů zajištěných věřitelů v době, kdy byl úpadek řešen konkursem, přičemž zákon v takovém případě nevyžaduje souhlas insolvenčního soudu ani věřitelského výboru (§ 293 odst. 2 insolvenčního zákona). Postup insolvenčního soudu, jenž žalobu odmítl pro opožděnost podle § 160 odst. 4 insolvenčního zákona, proto odvolací soud shledal správným. 8. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Tvrdí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, příp. aby zrušil i usnesení insolvenčního soudu. 9. Dovolatel namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když se odvolací soud nezabýval dobrou víru druhého žalovaného jako nabyvatele podílu na uvedené nemovitosti. K tomu odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2023, sen. zn. 29 ICdo 50/2021. Dovolatel konstatuje, že již v odvolání konkrétními skutečnostmi zpochybňoval dobrou víru druhého žalovaného, jehož jednatel je advokát, a tak si mohl ověřit rozhodné údaje v insolvenčním rejstříku, včetně podaného dovolání směřujícího ke zrušení konkursu dlužníka. Přes tyto námitky se odvolací soud s otázkou dobré víry druhého žalovaného nevypořádal a toliko konstatoval, že ze spisu nelze dovodit její absenci. 10. Druhý žalovaný se ve vyjádření ztotožnil se závěry odvolacího soudu; dovolání má za nepřípustné. 11. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění. 12. Dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné. 13. Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. 14. K povaze lhůty k podání žaloby dle § 289 odst. 3 insolvenčního zákona se Nejvyšší soud vyjádřil již v usnesení ze dne 28. dubna 2022, sen. zn. 29 ICdo 148/2020. V tomto rozhodnutí uzavřel, že lhůta k podání žaloby na určení neplatnosti smlouvy podle § 289 odst. 3 insolvenčního zákona není lhůtou procesní, pro jejíž zachování by postačoval postup dle § 57 odst. 3 o. s. ř., nýbrž lhůtou hmotněprávní, k jejímuž zachování je nezbytné, aby žaloba nejpozději posledního dne této lhůty došla insolvenčnímu soudu, a jejíž zmeškání nelze prominout. Nedojde-li žaloba na určení neplatnosti smlouvy ve lhůtě určené v § 289 odst. 3 insolvenčního zákona, insolvenční soud ji odmítne jako opožděnou (§ 160 odst. 4 věta první insolvenčního zákona). K tomu srov. též např. dovolatelem odkazované usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 50/2021. 15. V poměrech projednávané věci tudíž ani Nejvyšší soud nemá pochyb o tom, že v situaci, kdy byla smlouva řádně zveřejněna v insolvenčním rejstříku dne 7. prosince 2022, byl posledním dnem tříměsíční lhůty k uplatnění žaloby podle § 289 odst. 3 insolvenčního zákona 7. březen 2023. Závěr odvolacího soudu o opožděnosti žaloby (podané až 21. července 2025) tak odpovídá výše uvedené judikatuře Nejvyššího soudu. 16. Opodstatněnými Nejvyšší soud neshledává ani výhrady dovolatele týkající se namítané absence dobré víry nabyvatele nemovitosti (druhého žalovaného). Odvolacímu soudu lze přisvědčit, že dovolatel v průběhu řízení netvrdil konkrétní skutečnosti, jež by mohly mít vliv na dobrou víru nabyvatele nemovitosti. Z obsahu spisu (a konečně i ze samotného dovolání) plyne, že dovolatel vznášel pouze výhrady k průběhu insolvenčního řízení. Konkrétně dovozoval nedostatek dobré víry především z toho, že si druhý žalovaný měl před uzavřením kupní smlouvy ověřit rozhodné skutečnosti v insolvenčním rejstříku. Nadto obecně zpochybňoval samotný způsob zpeněžení nemovitosti prodejem mimo dražbu. Uvedené skutečnosti nicméně nejsou samy o sobě (ani ve vzájemné souvislosti) způsobilé závěr o dobré víře zpochybnit. Možnost seznámit se s údaji v insolvenčním rejstříku nepostačuje k závěru o nedostatku dobré víry, není-li tvrzeno a prokázáno, že zde byly obsaženy takové konkrétní skutečnosti, které by u nabyvatele nemovitosti vyvolaly pochybnosti o oprávněnosti převodu. Tyto námitky proto nejsou v dané věci relevantní a o absenci dobré víry nabyvatele nemovitosti nesvědčí. 17. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto, čímž mu vznikla povinnost hradit druhému žalovanému účelně vynaložené náklady dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 18. března 2026), která podle ustanovení § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. b/ a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném v době, kdy byl úkon právní služby započat, činí 5 620 Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) ve výši 1 274,70 Kč. Celkem činí náhrada nákladů dovolacího řízení přiznaná druhému žalovanému částku 7 344,70 Kč. 18. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným je odůvodněn tím, že prvnímu žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly. 19. O návrhu na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného usnesení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť vzhledem k odmítnutí dovolání se tento návrh stal bezpředmětným. Pro úplnost budiž v této souvislosti dodáno, že judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že rozhodnutí o odmítnutí žaloby o určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není, se nevykonává, takže odložení jeho vykonatelnosti podle § 243 písm. a/ o. s. ř. pojmově nepřichází v úvahu; srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. prosince 2017, sen. zn. 29 ICdo 99/2016. Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí. V Brně dne 29. 5. 2026 Mgr. Milan Polášek předseda senátu