KSOS 14 INS 11220/2017 9 ICm 2744/2022 29 ICdo 86/2026-296 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Tomáše Zadražila v právní věci žalobců a/ P. H. a b/ L. K., obou zastoupených Mgr. Lukášem Mrázkem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Preslova 361/9, PSČ 702 00, proti žalovanému P. B., zastoupenému JUDr. Vítem Rybářem, advokátem, se sídlem v Ostravě, 28. října 1610/95, PSČ 702 00, o určení pravosti, výše a pořadí pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 9 ICm 2744/2022, jako incidenční spor v insolvenční věci žalovaného, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 14 INS 11220/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. prosince 2025, č. j. 9 ICm 2744/2022, 13 VSOL 232/2025-270 (KSOS 14 INS 11220/2017), takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům a/ a b/ oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 784,86 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jejich zástupce. Odůvodnění: 1. Žalobou došlou Krajskému soudu v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) dne 26. září 2022 se žalobci (a/ P. H. a b/ L. K.) domáhali vůči žalovanému (P. B.) určení, že mají v insolvenčním řízení vedeném na majetek žalovaného jako solidární věřitelé peněžitou pohledávku za žalovaným ve výši 6 501 487,51 Kč, přihlášenou přihláškou č. P18 ze dne 27. června 2019 (dílčí pohledávka č. 2), zajištěnou zástavním právem k označené nemovitosti, eventuálně určení, že mají takovou pohledávku s právem na uspokojení z výtěžku zpeněžení nemovitosti. 2. Rozsudkem ze dne 7. května 2025, č. j. 9 ICm 2744/2022-218, insolvenční soud zamítl žalobu na určení, že žalobci v postavení solidárních věřitelů mají v insolvenčním řízení vedeném na majetek žalovaného peněžitou pohledávku za žalovaným ve výši 6 501 487,51 Kč, přihlášenou přihláškou č. P18 a zajištěnou zástavním právem k nemovitosti (bod I. výroku). Současně určil, že žalobci v postavení solidárních věřitelů mají v insolvenčním řízení vedeném na majetek žalovaného peněžitou pohledávku ve výši 6 501 487,51 Kč, přihlášenou přihláškou č. P18 s právem na uspokojení této pohledávky z výtěžku zpeněžení nemovitosti (bod II. výroku), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod III. výroku). 3. Učinil tak poté, kdy jeho první rozhodnutí o žalobě – usnesení ze dne 12. června 2024, č. j. 9 ICm 2744/2022-145, kterým insolvenční soud žalobu odmítl – změnil Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 2. září 2024, č. j. 9 ICm 2744/2022, 14 VSOL 211/2024-156 (KSOS 14 INS 11220/2017), tak, že se žaloba neodmítá, neboť dospěl k závěru, že insolvenční soud na přezkumném jednání neposkytl věřitelům zajištěných pohledávek popřených dlužníkem, tedy i žalobcům, poučení takovým způsobem, který by jim vzhledem k okolnostem dané věci umožnil realizovat potřebná procesní práva nebo povinnosti; lhůta k podání žaloby o určení popřené nevykonatelné pohledávky žalobcům tak dosud neuplynula, a žaloba proto není opožděná. Dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 27. února 2025, sen. zn. 29 ICdo 5/2025. 4. Insolvenční soud vyšel z toho, že přihlášená pohledávka vznikla ze smlouvy o úvěru uzavřené dne 24. dubna 2009, byla řádně postoupena na žalobce a byla zajištěna platně zřízeným zástavním právem k nemovitosti. Současně odmítl námitku žalovaného o opožděnosti žaloby, k čemuž odkázal na předchozí rozhodnutí v dané věci, zejména na usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. září 2024. Dále insolvenční soud dovodil, že popření pohledávky žalovaným co do její výše nebylo účinné, jelikož žalovaný neuvedl konkrétní údaj o skutečné výši pohledávky. Jde-li o pořadí pohledávky, konstatoval, že zástavní právo bylo sjednáno platně; pohledávka je proto pohledávkou zajištěnou. Námitky žalovaného (ohledně tísně při uzavření smlouvy, splatnosti pohledávky či šikanózního jednání původního věřitele) přitom neshledal důvodnými. S ohledem na to, že v průběhu insolvenčního řízení došlo ke zpeněžení zástavy, přiznal žalobcům právo na uspokojení pohledávky z výtěžku zpeněžení zajištění. 5. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil v bodech II. a III. výroku rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). 6. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními insolvenčního soudu a k námitce ohledně opožděnosti žaloby uvedl, že otázka včasnosti byla již v tomto řízení pravomocně vyřešena. Konstatoval, že právní názor Nejvyššího soudu, podle něhož bylo poučení věřitelů na přezkumném jednání neúplné, a proto lhůta pro podání žaloby na určení pravosti a výše pohledávky věřitelům dosud nezačala běžet a jejich žaloba proto nemůže být opožděná, je pro soudy závazný. 7. Odvolací soud dále přisvědčil závěru insolvenčního soudu, že žalovaný účinně nepopřel výši pohledávky [ve smyslu § 194 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona)] a že popření směřovalo pouze proti její pravosti, přičemž uplatněné popěrné důvody neobstojí. Shodně s insolvenčním soudem uzavřel, že pohledávka je pohledávkou zajištěnou, neboť zástavní právo bylo zřízeno platně, a jelikož předmět zajištění byl v insolvenčním řízení zpeněžen, žalobci budou uspokojeni z výtěžku zpeněžení předmětu zajištění. 8. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. jde o otázku rozhodovanou dovolacím soudem rozdílně. Tvrdí, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu spolu s rozsudkem insolvenčního soudu zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. 9. Dovolatel spatřuje nesprávnost právního posouzení věci především v závěru o včasnosti podané žaloby a o aktivní legitimaci žalobců. Tvrdí, že žalobci zmeškali lhůtu k podání žaloby na určení pravosti, výše a pořadí pohledávky, která marně uplynula dne 7. února 2020, a tím zanikla jejich účast v insolvenčním řízení. Podle jeho názoru měly účinky popření pohledávky dlužníkem stejné důsledky jako popření insolvenčním správcem a žalobci byli řádně poučeni o nutnosti podat žalobu již při přezkumném jednání. Nesouhlasí se závěrem, že poučení věřitelů bylo nedostatečné, zejména s ohledem na jejich právní zastoupení advokátem, a poukazuje i na to, že ostatní věřitelé v obdobné situaci žaloby včas podali. Namítá, že závěry usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 5/2025 jsou v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu vztahující se k okamžiku zániku účasti věřitele v insolvenčním řízení. 10. K podanému dovolání se vyjádřili žalobci tak, že považují dovolání za nepřípustné a nedůvodné, a navrhují proto, aby bylo odmítnuto. 11. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu. 12. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání. 13. Dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu „v celém rozsahu“, tedy ve všech jeho výrocích. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodě III. výroku o nákladech řízení, a v rozsahu druhého výroku o nákladech odvolacího řízení však vylučuje přípustnost dovolání § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. 14. Nejvyšší soud proto dovolání v dotčeném rozsahu odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako objektivně nepřípustné. 15. Ve zbylé části (co do prvního výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé) může být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. I v této části pak Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné. 16. Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. 17. Dovolatel zpochybňuje (pouze) závěr odvolacího soudu ohledně včasnosti žaloby, aniž by se jakkoli vymezil proti věcnému posouzení důvodů samotného popěrného úkonu odvolacím soudem. Tvrdí, že žalobci zmeškali lhůtu k podání žaloby na určení pravosti, výše a pořadí pohledávky. 18. Ke včasnosti žaloby (na základě obdobně formulových výhrad žalovaného) se Nejvyšší soud vyjádřil již v předchozím rozhodnutí v této věci (v usnesení sen. zn. 29 ICdo 5/2025). V něm zdůraznil, že skutečnost, zda insolvenční soud nebo insolvenční správce splnil svou poučovací povinnost dle § 197 odst. 2 insolvenčního zákona, závisí na posouzení, zda případné nedostatky při plnění poučovací povinnosti nebyly na újmu procesních práv přihlášeného věřitele jako adresáta poučení. Jinak řečeno, jestliže účastník řízení mohl na základě poskytnutého poučení odpovídajícím způsobem uplatnit svá procesní práva, popřípadě vykonat své procesní povinnosti, není z hlediska zachování práva na spravedlivý proces podstatné, že případně šlo o poučení, které není zcela bez vad. Zároveň platí, že insolvenční soud musí poučení přizpůsobit konkrétní procesní situaci. Srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. prosince 2021, sen. zn. 29 NSČR 64/2020, uveřejněné pod číslem 83/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 83/2022“). 19. V usnesení sen. zn. 29 ICdo 5/2025 Nejvyšší soud dále uvedl, že závěr odvolacího soudu obsažený v usnesení ze dne 2. září 2024, že z poučení poskytnutého insolvenčním soudem při přezkumném jednání nebylo zřejmé, kterým věřitelům je adresováno, plně odpovídá závěrům ustálené judikatury. Tato vada (neurčitost) poučení se přitom v dané věci mohla negativně projevit v poměrech zajištěných věřitelů (žalobců), a být tak na újmu jejich procesních práv (viz R 83/2022). Z toho důvodu Nejvyšší soud uzavřel, že závěr odvolacího soudu, dle kterého se žalobcům nedostalo řádného poučení o dalším postupu v insolvenčním řízení, a lhůta pro podání žaloby na určení pravosti a výše pohledávky jim proto dosud nezačala běžet, se nijak neprotiví ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu. 20. Jestliže v nyní napadeném rozhodnutí odvolací soud konstatoval, že otázka včasnosti žaloby byla již pravomocně vypořádána, přičemž odkázal na předchozí rozhodnutí v témže řízení, pak je při absenci změny skutkových okolností projednávané věci jeho závěr v souladu s předchozím usnesením Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 5/2025 (vydaným v této věci), jakož i s výše označenou ustálenou rozhodovací praxí, od které Nejvyšší soud neshledal důvod se odchýlit ani na základě argumentace obsažené v dovolání. 21. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o § 243c odst. 3 větu první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto, čímž žalobcům vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty v dané věci sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření žalobců k dovolání ze dne 8. dubna 2026), která podle ustanovení § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. b/ a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném v době, kdy byl úkon právní služby započat, a při zohlednění toho, že v případě žalobců zastoupených společně jedním advokátem je tato odměna snížená o 10 % dle § 12 odst. 4 advokátního tarifu (k určení výše odměny podle § 12 odst. 4 advokátního tarifu v případě společného úkonu právní služby, zastupuje-li advokát více osob, srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2025, sp. zn. 25 Cdo 1552/2025, uveřejněné pod číslem 28/2026 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), činí 2x 5 058 Kč. Dále náklady žalobců sestávají z náhrady hotových výdajů advokáta ve smyslu § 13 odst. 4 advokátního tarifu a rovněž z náhrady za 21 % daň z přidané hodnoty dle § 137 odst. 3 o. s. ř. U žalobců zastoupených stejným zástupcem náleží vždy toliko jediná náhrada paušálních výdajů za jeden společný úkon (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2014, sp. zn. 25 Cdo 1610/2014). Celkem tak náhrada nákladů dovolacího řízení představuje částku 12 784,86 Kč, kterou je žalovaný povinen uhradit žalobcům (vzhledem k solidární povaze žalobního nároku) k ruce společné a nerozdílné, s tím, že náhrada nákladů řízení přiznaná v tomto sporu vůči žalovanému (dlužníku) se pokládá za přihlášenou podle insolvenčního zákona a uspokojí se v insolvenčním řízení ve stejném pořadí jako pohledávka, o kterou se vedl spor (srov. § 202 odst. 1 větu druhou insolvenčního zákona). Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 29. 5. 2026 Mgr. Milan Polášek předseda senátu