MSPH 96 INS 24533/2020 208 ICm 2283/2021 29 ICdo 95/2024-91 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce S. H., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Bičanem, advokátem, se sídlem v Brně, Gajdošova 4392/7, PSČ 615 00, proti žalované Mgr. Gabriele Nejedlíkové, se sídlem v Ostravě, Husova 1285/2, PSČ 702 00, jako insolvenční správkyni dlužníka TY INVEST GROUP, s. r. o., o určení pravosti pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 208 ICm 2283/2021, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka TY INVEST GROUP, s. r. o., se sídlem v Praze 8, Vřesová 684/12, PSČ 180 00, identifikační číslo osoby 26468204, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 96 INS 24533/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. ledna 2024, č. j. 208 ICm 2283/2021, 102 VSPH 827/2022-60 (MSPH 96 INS 24533/2020), takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Rozsudkem ze dne 3. srpna 2022, č. j. 208 ICm 2283/2021-30, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu o určení, že pohledávka žalobce (S. H.) přihlášená do insolvenčního řízení dlužníka (TY INVEST GROUP, s. r. o.) přihláškou č. P9, popřená co do pravosti v rozsahu příslušenství – smluvního úroku a smluvního úroku z prodlení ve výši 7 752 115,19 Kč, je po právu (I. výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok). 2. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). 3. Po stránce skutkové oba soudy vyšly zejména z toho, že: [1] Na základě smlouvy o úvěru k financování pohledávek ze dne 23. října 2008, ve znění dodatku č. 1 ze dne 15. června 2010 a č. 2 ze dne 13. března 2012 (dále též jen „úvěrová smlouva“), poskytla Citibank Europe plc, (dále jen „banka“), společnosti JET COMPANY, s. r. o. (dále jen „společnost J“), revolvingový úvěr ve výši 7 000 0000 Kč s úrokovou sazbou, která činila měsíční PRIBOR + 6,00 % p. a., maximálně 15 % p. a. Podle článku 8.3 podmínek pro poskytování úvěrů platných od 1. ledna 2014 byl klient povinen uhradit bance v případě prodlení úrok z prodlení ve výši úrokové sazby úvěru navýšené o 5 % p. a. [2] Dne 7. listopadu 2012 uzavřela banka a společnost J dohodu o uznání a splnění závazku (dále jen „dohoda o uznání“). V ní je uvedeno, že na základě úvěrové smlouvy vznikl společnosti J závazek zaplatit bance mimo jiné dlužnou jistinu úvěru ve výši 6 713 942,23 Kč (označenou jako dlužná částka). Společnost J tímto uznává co do důvodu a výše svůj závazek vůči bance ve výši dlužné částky a zavazuje se uhradit bance dlužnou částku ve výši 6 713 942,23 Kč v částkách a datech splatnosti specifikovaných ve splátkovém kalendáři, jenž tvoří přílohu č. 1 dohody. [3] Smlouvou o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 7. listopadu 2012 (dále jen „zástavní smlouva“) dlužník (TY INVEST GROUP, s. r. o.) jako zástavce zřídil ve prospěch banky jako zástavního věřitele zástavní právo k nemovitostem v katastrálním území XY, obci XY, zapsaným na listu vlastnictví č. XY vedeném Katastrálním úřadem pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště XY (dále jen „nemovitosti“), a to k zajištění veškerých existujících peněžitých pohledávek zástavního věřitele vůči společnosti J do maximální výše 6 713 942,23 Kč, vyplývajících z úvěrové smlouvy a veškerých budoucích peněžitých pohledávek zástavního věřitele vůči společnosti J do maximální výše 13 427 884,46 Kč vzniklých po dobu 20 let od uzavření zástavní smlouvy v souvislosti s nebo na základě úvěrové smlouvy, ve znění dodatků, kdy částka 6 713 942,23 Kč představovala nesplacenou jistinu (článek I. odstavec 1.1.). Právní účinky vkladu nastaly dne 8. listopadu 2012. [4] Přihláškou ze dne 8. června 2016 (přihláška P28) přihlásila banka do insolvenčního řízení vedeného na majetek společnosti J u insolvenčního soudu pod sp. zn. MSPH 77 INS 29089/2015 pohledávku z úvěrové smlouvy v celkové výši jistiny 5 753 063,58 Kč (bez příslušenství), s tím, že banka dopisem ze dne 29. srpna 2012 prohlásila pohledávku za splatnou (pro porušení úvěrové smlouvy). Dlužník nesplnil dohodnutý splátkový kalendář a zbývající jistina se stala splatnou dne 30. září 2013. V tamním insolvenčním řízení insolvenční soud rozhodl rozvrhovým usnesením uspokojit věřitele z výtěžku zpeněžení ve výši 263 356,26 Kč poměrem 0,9054 %. Pohledávka banky byla uspokojena v částce 52 091,45 Kč. [5] Ve smlouvě o postoupení pohledávky ze dne 30. června 2016 uzavřené mezi bankou jako postupitelem a M. D. OMEGA INVEST, s. r. o. (dále jen „společnost OMEGA“), jako postupníkem postupitel v článku I odst. 2. prohlásil, že ke dni 13. června 2016 má vůči společnosti J splatnou pohledávku, a to jistinu ve výši 5 753 063,58 Kč z titulu úvěrové smlouvy a s ní související dohody o uznání, s tím, že pohledávka byla dne 8. června 2016 přihlášena do insolvenčního řízení společnosti J. Podle článku I odst. 4. bylo předmětem smlouvy postoupení pohledávky, včetně veškerého příslušenství a veškerých její součástí z postupitele na postupníka. [6] Ve smlouvě o postoupení pohledávky ze dne 30. října 2017 uzavřené mezi společností OMEGA jako postupitelem a žalobcem jako postupníkem postupitel v článku I odst. 1.1. a 1.2. prohlásil, že předmětem smlouvy je postoupení splatné pohledávky postupitele za společností J, a to jistiny ve výši 5 753 063,58 Kč, kterou získal na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 30. června 2016 od původního věřitele (banky), přičemž pohledávka vznikla z titulu úvěrové smlouvy a s ní související dohody o uznání, s tím, že pohledávka byla dne 8. června 2016 přihlášena do insolvenčního řízení společnosti J. Podle článku II odst. 2.1. byla na žalobce postoupena pohledávka spolu s příslušenstvím. [7] Insolvenční řízení na majetek dlužníka (TY INVEST GROUP, s. r. o.) bylo zahájeno 25. listopadu 2020. Insolvenční soud usnesením ze dne 2. března 2021 zjistil úpadek dlužníka a jeho insolvenční správkyní ustanovil žalovanou; usnesením ze dne 26. května 2021 prohlásil konkurs na majetek dlužníka. [8] Přihláškou ze dne 2. května 2021 (přihláška P9) přihlásil žalobce do insolvenčního řízení dlužníka nevykonatelnou pohledávku uspokojovanou pouze z majetku poskytnutého k zajištění v celkové výši 13 453 087,32 Kč, sestávající z jistiny ve výši 5 700 972,13 Kč (původní výše jistiny 5 753 063,58 Kč) a z příslušenství tvořeným smluvním úrokem z prodlení ve výši 7 752 115,19 Kč. Jako důvod vzniku pohledávky uvedl, že pohledávka za společností J byla zjištěna v insolvenčním řízení společnosti J ve výši 5 753 063,58 Kč. Přihlášena však byla pouze jistina a na základě rozvrhového usnesení byla pohledávka uspokojena jen v částce 52 091,45 Kč. Jistina tak zůstala neuhrazena v částce 5 700 972,13 Kč. Žalobce mimo jiné uvedl, že pohledávka za společností J je zajištěna zástavním právem k nemovitostem dlužníka na základě zástavní smlouvy. [9] Podle přezkumného listu zajištěné pohledávky a protokolu o zvláštním přezkumném jednání ze dne 19. července 2021 žalovaná pohledávku žalobce uznala co do jistiny ve výši 5 700 972,13 Kč a popřela co do příslušenství ve výši 7 752 115,19 Kč, tj. smluvního úroku a smluvního úroku z prodlení. Důvodem popření bylo promlčení nároku, když žalobce nedoložil, že v promlčecí lhůtě uplatnil nárok na zaplacení příslušenství u příslušného soudu, a v insolvenčním řízení obligačního dlužníka (společnosti J) byla uplatněna pouze jistina pohledávky. 4. Odvolací soud dospěl po přezkoumání rozsudku insolvenčního soudu k následujícím závěrům. 5. V dané věci, v níž jde o určení pravosti pohledávky žalobce jako zajištěného věřitele, jehož pohledávka vůči dlužníku může být uspokojena pouze z majetku poskytnutého k zajištění (zde nemovitostí) [§ 166 věta druhá zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona)], a v níž žalovaná pohledávku žalobce, který není osobním věřitelem dlužníka (má jen „zástavní pohledávku“), popřela co do pravosti (co do výše), se postupuje stejně jako ve sporu o pořadí pohledávky; v režimu § 198 insolvenčního zákona povinnost tvrzení (a důkazní) ohledně vzniku a trvání přihlášené pohledávky má (měl) žalobce (zástavní věřitel). K tomu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2013, sen. zn. 29 ICdo 11/2012, uveřejněné pod číslem 66/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 66/2013“), a ze dne 27. listopadu 2014, sen. zn. 29 NSČR 39/2014, uveřejněné pod číslem 39/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 39/2015“). 6. Z obsahu dohody o uznání vyplývá, že společnost J uznala co do důvodu a výše svůj závazek vůči bance jen ve výši dlužné jistiny úvěru v částce 6 713 942,23 Kč. Ze samotného uznání jistiny nelze dovozovat, že byl učiněn i úkon uznání příslušenství (smluvního úroku z prodlení). Společnost J se zavázala uhradit bance dlužnou částku v částkách a datech splatnosti specifikovaných ve splátkovém kalendáři (od listopadu 2012 do července 2016), takže k tomu (k uznání příslušenství) ani nebyl důvod. 7. Odvolací námitce, podle níž příslušenství pohledávky není promlčeno jen (již) proto, že sdílí osud jistiny pohledávky, která není promlčena, nelze přisvědčit. K námitce žalobce, že podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. srpna 2001, sp. zn. 28 Cdo 133/2001, příslušenství sdílí osud věci hlavní (úrok z prodlení sdílí osud jistiny) bez zřetele k tomu, zda účastníci smlouvy v ní toto příslušenství přímo identifikovali, odvolací soud poznamenal, že tento právní názor byl překonán rozsudkem velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu (dále jen „velký senát“) ze dne 11. září 2003, sp. zn. 31 Cdo 2772/2000, uveřejněným pod číslem 75/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 75/2004“), v němž se velký senát od rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 133/2001 výslovně odchýlil. 8. Námitka žalobce, že na základě dohody o uznání počala běžet nová desetiletá promlčecí doba, není důvodná. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem insolvenčního soudu, podle kterého se promlčení (zajištěné) pohledávky ze smlouvy o úvěru řídí obchodním zákoníkem; uzná-li dlužník písemně svůj závazek, běží nová čtyřletá (nikoli desetiletá) promlčecí doba od tohoto uznání (§ 407 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, dále též jen „obch. zák.“). 9. Jelikož právo na smluvní úrok z prodlení nebylo písemně uznáno, povinnost platit smluvní úroky z prodlení podle úvěrové smlouvy nevznikla samostatně (nově) za každý den trvání prodlení, ale jednorázově v den, kterým se obligační dlužník (společnost J) ocitl v prodlení se splněním tohoto závazku; tímto dnem počala podle § 393 odst. 1 obch. zák. běžet promlčecí doba a jejím uplynutím se právo promlčelo jako celek. 10. Z přihlášky pohledávky žalobce do insolvenčního řízení a rovněž z přihlášky pohledávky banky do insolvenčního řízení společnosti J plyne, že nesplacený zbytek jistiny pohledávky z úvěrové smlouvy ve výši 5 753 063,58 Kč se stal splatným (jistina byla bankou „zesplatněna“) dne 30. září 2013. Čtyřletá promlčecí doba práva na smluvní úroky z prodlení začala běžet (podle § 393 odst. 1 obch. zák.) od 1. října 2013, kdy se společnost J poprvé ocitla v prodlení se splacením jistiny, a skončila v pondělí 2. října 2017. Závěr insolvenčního soudu, že právo na zaplacení příslušenství z úvěrové smlouvy je již v celé své části promlčeno, je správný. 11. V situaci, kdy zástavní právo k nemovitostem ve vlastnictví dlužníka bylo zřízeno zástavní smlouvou ze dne 7. listopadu 2012 a právo zástavního věřitele (banky) na uspokojení ze zástavy vzniklo dnem 1. října 2013 [marným uplynutím doby splatnosti (30. září 2013) zajištěné úvěrové pohledávky], dne 1. října 2013 počala běžet (i) tříletá promlčecí doba zástavního práva (k uspokojení příslušenství úvěrové pohledávky ze zástavy). Za stavu, kdy se zástavní právo nepromlčuje dříve než zajištěná pohledávka a kdy posledním dnem čtyřleté promlčecí doby zajištěné pohledávky (pohledávky ze smlouvy o úvěru) byl 2. říjen 2017, je nepochybné, že (téhož dne) se promlčelo i zástavní právo. 12. Na tomto závěru nic nemění ani to, že insolvenční soud nepřihlédl k ručitelskému prohlášení dlužníka ze dne 16. června 2010, ani k dodatku k prohlášení ručitele ze dne 3. května 2018. Jeho argumentace, že žalobce uvedené listiny (skutečnosti) uplatnil v rozporu s § 198 odst. 2 insolvenčního zákona až v žalobě, není správná. Žalobce nevybočil z mezí kladených na jeho žalobní tvrzení § 198 odst. 2 insolvenčního zákona, když jeho přihláška pohledávky obsahuje údaje, jež nezaměnitelným způsobem identifikují skutek (skutkový děj), na jehož základě přihlásil svůj nárok (v peněžité formě) do insolvenčního řízení dlužníka, a ve včas podané žalobě o určení pravosti nevykonatelné pohledávky popřené žalovanou uvedl vedle rozhodujících skutečností, jež obsahovala již přihláška, i další potřebná tvrzení (důkazy), významná (významné) podle hmotného práva pro jeho úspěch v incidenčním sporu, tedy pro doložení toho, že jde o pohledávku pravou (nepromlčenou). 13. V dodatku k prohlášení ručitele ze dne 3. května 2018 přitom dlužník (ručitel) mimo jiné vůči žalobci prohlásil, že má zájem na uhrazení dluhu primárního dlužníka (společnosti J), za který ručí a zároveň si je vědom, že věřitel, kterému byly postoupeny pohledávky, požaduje jistotu, že jeho pohledávky budou uspokojeny a je ochoten dát dlužníkovi delší čas na úhradu dlužných pohledávek, a (proto) jako ručitel prodlužuje promlčecí lhůtu pro vymáhání zajištěných pohledávek na deset let od data splatnosti všech pohledávek vzniklých na základě úvěrové smlouvy. Z dodatku tedy plyne (jen) to, že dlužník jako ručitel (strana, vůči níž se právo promlčuje) prodloužil žalobci jako věřiteli promlčecí dobu pro vymáhání (ručením) zajištěných pohledávek (§ 401 obch. zák.), nikoli to, že uznal vůči žalobci (co do důvodu a výše) svůj ručitelský závazek či zástavní právo (zajišťující uspokojení příslušenství úvěrové pohledávky ze zástavy). Touto listinou nebylo doloženo, že pohledávka (v popřené části) je pravou (nepromlčenou). 14. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž namítá, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“)], a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou soudů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. 15. Přípustnost dovolání vymezuje ve smyslu § 237 o. s. ř. argumentem (poměřováno obsahem dovolání), že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. 16. Dovolatel tvrdí, že odvolací soud učinil nesprávný závěr o promlčení příslušenství pohledávky, neboť a/ nesprávně vyřešil otázku, zda příslušenství pohledávky sdílí osud její jistiny, b/ nesprávně vyhodnotil úmysl smluvních stran při uznávání pohledávky a c/ nesprávně vyhodnotil dopad ručitelského prohlášení insolvenčního dlužníka vůči bance ze dne 16. června 2010, k němuž byl dne 3. května 2018 sjednán dodatek, v němž dlužník plně uznal svůj ručitelský závazek včetně zajištění zástavním právem. 17. Dovolatel namítá, že v dohodě o uznání obligační dlužník uznal dluh jako celek co do důvodu i výše a uznání dluhu se jednoznačně vztahuje i na příslušenství pohledávky (vyčíslené úroky a úroky z prodlení). Na základě uznání dluhu počala běžet (podle tehdy platné i současné právní úpravy) nová desetiletá promlčecí lhůta, která dosud neuběhla a během ní byla pohledávka včetně příslušenství uplatněna v tomto insolvenčním řízení. Argumentuje tak, že podle § 120 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, i podle § 513 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, jsou úroky a úroky z prodlení příslušenstvím pohledávky, které sledují osud jistiny, pokud z právních jednání nevyplývá něco jiného. 18. Závěr odvolacího soudu, že předmětem uznání byla pouze jistina, nemá podle dovolatele oporu v provedeném dokazování a zcela popírá vůli a úmysl účastníků při uznání dluhu. Potud dovolatel poukazuje na to, že stejného dne byla uzavřena zástavní smlouva, z jejíhož textu, jakož i z výše maximální částky, která měla krýt pohledávky za dlužníkem (společností J), vyplývá, že zajištění zástavním právem se vztahuje na veškeré příslušenství pohledávky. Dále uvádí, že dohodu o uznání dluhu i dohodu o zřízení zástavního práva lze považovat za dodatky k prvotní smlouvě ze dne 23. října 2008. Posuzováno touto optikou je podle dovolatele zjevné, že jednoznačným úmyslem jednajících stran bylo uznat dluh co do jistiny, ale i příslušenství. Smluvní strany z dohody o uznání dluhu „nijak nevyčlenily“ příslušenství pohledávky a jejich následné jednání o takovém úmyslu „rozhodně nehovoří“. 19. Zcela bez významu jsou podle dovolatele argumenty obou soudů, že původní věřitel přihlásil pouze jistinu pohledávky a nikoliv příslušenství. Odvolací soud též nesprávně aplikoval § 173 odst. 4 insolvenčního zákona. 20. Konečně dovolatel namítá, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil dopad ručitelského prohlášení dlužníka vůči bance a jeho dodatku. Byť odvolací soud přisvědčil dovolateli v tom, že „uvedený důkaz připuštěn být měl“, nevyvodil z něj patřičné důsledky. Šlo o důkaz svědčící o zajištění celé pohledávky (tedy i příslušenství) a použitelný mimo jiné i na „celkový výklad“ právních úkonů smluvních stran. Uvedená listina „jednoznačně prohlašuje jak existenci dluhu, tak jeho příslušenství s tím, že úmyslem stran bylo poskytnout dlužníkovi více času k úhradě pohledávky“. 21. Podle dovolatele rozhodnutí odvolacího soudu vykazuje zjevné prvky libovůle, když přejímá závěry insolvenčního soudu, aniž je podrobil náležitému přezkumu. Odvolacímu soudu vytýká, že se nevypořádal s jeho námitkami, odkazovanou judikaturou a komentářovou literaturou. Odůvodnění rozhodnutí insolvenčního soudu i odvolacího soudu je vnitřně rozporné, což způsobuje jeho nepřezkoumatelnost a nepřesvědčivost. 22. Žalovaná ve vyjádření považuje rozhodnutí odvolacího soudu za věcně správné. Dodává, že nárok na smluvní úrok i úroky z prodlení za dobu od uznání dluhu se promlčel jako celek. Navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, případně zamítnout jako nedůvodné. 23. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění a pro posouzení přípustnosti dovolání je rozhodný insolvenční zákon ve znění účinném (vzhledem k tomu, že o úpadku dlužníka rozhodl insolvenční soud 2. března 2021) do 30. září 2024 [srov. článek II (Přechodné ustanovení) části první zákona č. 252/2024 Sb.]. 24. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. 25. Učinil tak proto, že dovolatelem zpochybněné právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, odpovídá závěrům ustálené (níže označené) judikatury Nejvyššího soudu. 26. Povahou nároku věřitele, který má vůči dlužníku pouze zástavní pohledávku, se Nejvyšší soud zabýval zejména v R 66/2013, v němž dospěl k následujícím závěrům: 1/ Je-li popřeno právo na uspokojení pohledávky ze zajištění v poměrech předvídaných ustanovením § 196 odst. 2 insolvenčního zákona, pak bez ohledu na důvody popření [tj. bez ohledu na to, zda je popřena (jen) pravost (existence) pohledávky vůči osobnímu dlužníku (odlišnému od zástavního dlužníka, ohledně jehož majetku je vedeno insolvenční řízení), nebo zda je popřeno (jen) právo na uspokojení ze zajištění (aniž by byla zpochybněna existence pohledávky vůči osobnímu dlužníku), popř. zda je popřena jak existence pohledávky, tak i právo na uspokojení ze zajištění], podává žalobu na určení práva na uspokojení pohledávky ze zajištění věřitel pohledávky. 2/ Spor o pořadí pohledávky pro účely jejího uspokojení v insolvenčním řízení je (bez ohledu na to, zda jde o pohledávku vykonatelnou) vždy sporem zahajovaným věřitelem, který pohledávku přihlásil (přihlášeným věřitelem). 3/ Ustanovení § 196 odst. 2 insolvenčního zákona obsahuje pravidlo, které respektuje zvláštní povahu pohledávky přihlášené do insolvenčního řízení nikoli jako osobní pohledávka věřitele vůči jeho osobnímu dlužníku, nýbrž (jen) z titulu zajištění. V takovém případě popření pořadí pohledávky spočívající v popření práva na uspokojení pohledávky ze zajištění nutně vede i k zásahu do podstaty přihláškou uplatněné pohledávky (co do její pravosti nebo výše), jelikož bez práva na uspokojení pohledávky ze zajištění nemá věřitel důvod vůči dlužníku, jenž není jeho osobním dlužníkem, cokoli přihlásit. Proto také § 196 odst. 2 insolvenčního zákona pro tento případ vysvětluje, že oproti obecnému pravidlu plynoucímu z dikce § 196 odst. 1 věty druhé má popření pořadí pohledávky spočívající v popření práva na uspokojení pohledávky ze zajištění u zajištěného věřitele, který může tuto pohledávku vůči dlužníku uspokojit pouze z majetku poskytnutého k zajištění, tytéž účinky jako popření pravosti pohledávky, a bylo-li toto právo popřeno jen zčásti, tytéž účinky jako popření výše pohledávky. Na tom, že jde ve smyslu § 195 insolvenčního zákona o popření pořadí pohledávky, při kterém podává žalobu o určení pořadí vždy přihlášený věřitel (lhostejno, zda zajištěná pohledávka je pohledávkou vykonatelnou), ustanovení § 196 odst. 2 insolvenčního zákona ničeho nemění. 4/ Uvedené přitom platí bez zřetele k tomu, zda popření práva na uspokojení pohledávky ze zajištění je odůvodněno zánikem zajištěné (byť i vykonatelné) pohledávky nebo (při nezpochybněné existenci zajištěné pohledávky) jen neexistencí zajištění (např. námitkou neplatného vzniku zástavního práva). 27. K závěrům R 66/2013 se Nejvyšší soud následně přihlásil např. v rozsudku ze dne 30. září 2014, sp. zn. 29 Cdo 716/2012, v usnesení ze dne 27. listopadu 2014, sen. zn. 29 NSČR 40/2014, v R 39/2015, v rozsudku ze dne 29. ledna 2015, sen. zn. 29 ICdo 24/2012, nebo v rozsudku ze dne 4. listopadu 2020, sen. zn. 29 ICdo 153/2018. 28. V R 39/2015 Nejvyšší soud doplnil, že má-li zástavní věřitel (zajištěný věřitel) vůči (insolvenčnímu) dlužníku pouze zástavní pohledávku [není-li (insolvenční) dlužník osobním dlužníkem, nýbrž pouze zástavním dlužníkem], pak důvod vzniku přihlašované pohledávky ve smyslu § 174 odst. 2 věty druhé insolvenčního zákona [skutečnosti, na nichž se (zástavní) pohledávka zakládá] splývá s uplatněním práva na uspokojení pohledávky ze zajištění (s uplatněním přednostního pořadí pohledávky). 29. Závěr odvolacího soudu, podle něhož pohledávka žalobce jako zajištěného věřitele může být uspokojena pouze z majetku poskytnutého k zajištění (zde nemovitostí) [§ 166 věta druhá insolvenčního zákona], a v dané věci, kdy žalovaná popřela příslušenství pohledávky žalobce, který není osobním věřitelem dlužníka (má jen zástavní pohledávku), se postupuje stejně jako ve sporu o pořadí pohledávky, je souladný s judikaturou Nejvyššího soudu. 30. V rozsudku ze dne 18. prosince 2008, sp. zn. 29 Odo 1663/2006, uveřejněném pod číslem 86/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vyslovil závěr, podle něhož uzná-li dlužník promlčený závazek co do jistiny, nemá to za následek uznání již promlčeného (jako celek) příslušenství, tvořeného úroky z prodlení. Byť byl uvedený závěr vysloven v řízení, jež se týkalo uznání promlčeného dluhu, uplatní se i v případě, že jde o dluh (jistinu a její příslušenství), který v době, kdy byl tento jednostranný právní úkon učiněn, ještě promlčen nebyl (nemohl být). K tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. listopadu 2019, sp. zn. 21 Cdo 4616/2018, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. ledna 2019, sp. zn. 26 Cdo 841/2018. V tomto ohledu závěr odvolacího soudu, že ze samotného uznání jistiny v dohodě o uznání nelze dovozovat, že byl učiněn i úkon uznání příslušenství (jak tvrdil dovolatel s poukazem na to, že osud jistiny sdílí i její příslušenství), není v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. 31. K námitce dovolatele, že z dohody o uznání závazku nebylo (výslovně) vyňato příslušenství pohledávky a soudy se nepokusily vyložit úmysly účastníků při uzavírání této dohody v návaznosti na další uzavřené dohody (o postoupení pohledávky a zřízení zástavního práva), lze odkázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 1657/2004, v němž Nejvyšší soud formuloval závěr, že ani následné jednání smluvních stran nemůže nahradit projev vůle, který není v jejich písemném právním úkonu vyjádřen. Z judikatury Nejvyššího soudu se dále podává závěr, podle něhož slovně vyjádřený právní úkon lze vykládat podle vůle konajícího jen za předpokladu, že tvrzená vůle není v rozporu s jednoznačným jazykovým projevem. Srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 780/2010. 32. Problematikou promlčení příslušenství úvěrové pohledávky se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 25. srpna 2022, sen. zn. 29 ICdo 110/2021, uveřejněném pod číslem 51/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V něm dospěl (mimo jiné) k následujícím závěrům: 1/ Úroky z prodlení jsou svou povahou opětující se dávkou ve smyslu § 154 odst. 2 o. s. ř. (srov. stanovisko občanskoprávního kolegia a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. dubna 2006, sp. zn. Cpjn 202/2005, uveřejněné pod číslem 39/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a povinnost dlužníka platit úroky z prodlení se splněním úvěru nebo jiného dluhu (závazku) nevzniká samostatně (nově) za každý den trvání prodlení, ale jednorázově v den, kterým se dlužník ocitl v prodlení se splněním tohoto závazku; tímto dnem počíná u tohoto práva podle § 393 odst. 1 obch. zák. běžet promlčecí doba a jejím uplynutím se právo promlčí jako celek. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 681/2006, 21 Cdo 682/2006, jehož závěry Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 10. března 2010, sp. zn. 31 Cdo 4291/2009, uveřejněném pod číslem 96/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vztáhl i na promlčení úroků z prodlení u pohledávky vzešlé z občanskoprávního vztahu; srov. dále i důvody usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. června 2011, sp. zn. 31 Cdo 488/2009, uveřejněného pod číslem 146/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. 2/ Úroky ze smlouvy o úvěru představují odměnu (úplatu) za peněžní prostředky, poskytnuté na požádání dlužníku podle smlouvy o úvěru. Úroky jsou splatné ve sjednané době, jinak spolu se závazkem vrátit použité peněžní prostředky, popřípadě koncem každého kalendářního roku, byla-li lhůta pro vrácení poskytnutých peněžních prostředků sjednána delší než rok; v době, kdy má být vrácen zbytek poskytnutých peněžních prostředků, jsou splatné i úroky, které se jej týkají (§ 503 odst. 1 obch. zák.). Nebylo-li sjednáno něco jiného, je dlužník povinen platit úroky z úvěru jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků (§ 503 odst. 3 věta druhá obch. zák.); srov. shodně již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. listopadu 2007, sp. zn. 21 Cdo 3477/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2007, sp. zn. 21 Cdo 761/2007. 3/ Příslušenství představované úrokem nebo úrokem z prodlení se může promlčovat samostatně, nezávisle na jistině (k tomuto závěru u úroku srov. výslovně důvody rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3477/2006 a sp. zn. 21 Cdo 761/2007). To plyne i z toho, že právo na úroky nebo na úroky z prodlení, i když jsou příslušenstvím pohledávky, je relativně samostatným právem, které věřitel nemusí uplatnit (u soudu) současně s jistinou (srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. ledna 2014, sp. zn. 32 Cdo 3873/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2015, sp. zn. 23 Cdo 5214/2014). Jinak řečeno, nárok na takové příslušenství je procesně samostatně uplatnitelný a jeho promlčecí doba může s ohledem na skutkové okolnosti konkrétní věci uplynout v jiný okamžik (nezávisle na tom, zda se promlčel nárok na zaplacení jistiny); srov. k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2019, sp. zn. 27 Cdo 3955/2017. 4/ Procesně samostatně uplatnitelnými jsou přitom nejen jistina pohledávky na straně jedné a její příslušenství (úroky a/nebo úroky z prodlení) na straně druhé, nýbrž i jen části jistiny pohledávky nebo i jen části takového příslušenství pohledávky. 5/ Jinak řečeno, jestliže věřitel úvěrové pohledávky uplatní u soudu (společně s jistinou pohledávky nebo i samostatně) v promlčecí době úrok z prodlení za dobu, jejíž počátek se pojí s pozdějším datem než je datum určené prvním dnem prodlení s úhradou (zbytku) jistiny (§ 393 odst. 1 obch. zák.) a jejíž konec je určen dřívějším datem než je datum úhrady (zbytku) jistiny, nebo jestliže uplatní (u soudu) v promlčecí době (smluvený) úrok, jehož počátek se pojí s pozdějším datem než je datum určené (při absenci odchylné dohody smluvních stran) dnem splatnosti (zbytku) jistiny (§ 503 odst. 1 obch. zák.), a jejíž konec je určen dřívějším datem než je datum úhrady (zbytku) jistiny, promlčí se (soudně) neuplatněná část příslušenství samostatně v promlčecí době počítané u úroku z prodlení od prvního dne prodlení s úhradou (zbytku) jistiny a u (smluveného) úroku ode dne splatnosti (zbytku) jistiny. 33. V poměrech projednávané věci, v níž žalobce (jako právní nástupce zástavního věřitele) přihlásil pohledávku z titulu úvěrové smlouvy jako zajištěnou do insolvenčního řízení vedeného na majetek zástavního dlužníka (jenž není jeho osobním dlužníkem) a insolvenční správkyně uznala jistinu pohledávky a popřela její příslušenství (smluvní úrok a smluvní úrok z prodlení) z důvodu promlčení nároku, je závěr odvolacího soudu o promlčení práva na zaplacení příslušenství z úvěrové smlouvy, když povinnost platit smluvní úroky z prodlení vznikla jednorázově v den, kdy se obligační dlužník (společnost J) dostal do prodlení se splněním závazku, přičemž banka nesplacený zbytek jistiny „zesplatnila“ dne 30. září 2013 a čtyřletá promlčecí lhůta smluvních úroků z prodlení začala běžet 1. října 2013 a skončila 2. října 2017, v souladu s výše uvedenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Rovněž úvahy, které odvolací soud vedly k tomuto závěru (týkající se zejména dohody o uznání), nejsou zjevně nepřiměřenými. 34. Námitky dovolatele o důsledcích ručitelského prohlášení dlužníka vůči bance a jeho dodatku ze dne 3. května 2018 nejsou v dané věci relevantní, neboť žalobce (jako zástavní věřitel) přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka (jako zástavního dlužníka) pohledávku zajištěnou na základě zástavní smlouvy nemovitým majetkem dlužníka, nikoliv na základě ručení. K povaze ručitelského závazku srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. června 2005, sp. zn. 29 Odo 563/2003, uveřejněný pod číslem 18/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. 35. Vůči dlužníku tak není uplatněna pohledávka z titulu ručení (taková pohledávka není ani zajištěna zástavním právem). Prohlášení dlužníka (jako ručitele) tedy nemá vliv na promlčení ručením zajištěné pohledávky ani na promlčení zástavního práva. 36. K namítané nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud uvádí, že potud je napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. 37. Pouze pro úplnost a bez vlivu na výsledek řízení Nejvyšší soud dodává, že nepřehlédl, že insolvenční soud usnesením ze dne 28. května 2024, č. j. MSPH 96 INS 24533/2020-P9-3 (po vydání rozhodnutí odvolacího soudu v projednávané věci), odmítl přihlášku pohledávky P9 ve výši 13 453 087,32 Kč a ukončil účast věřitele S. H. v insolvenčním řízení v rozsahu přihlášky P9. Toto usnesení potvrdil Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 23. července 2024, č. j. MSPH 96 INS 24533/2020, 2 VSPH 675/2024-P9-8, proti němuž podané dovolání zamítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. dubna 2025, č. j. 29 NSČR 112/2024-P9-20. 38. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 163 insolvenčního zákona, § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl a procesně úspěšné žalované vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení; ty v dané věci sestávají z paušální náhrady ve výši 300 Kč (§ 1 a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu) za jeden úkon právní služby (vyjádření žalované k dovolání ze dne 10. června 2024). Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí). V Brně dne 29. 5. 2026 JUDr. Helena Myšková předsedkyně senátu